PhDr. Patricie Anzari, CSc.

AKTIVNÍ EGOLÝZA® - ORIGINÁLNÍ PSYCHOTERAPEUTICKÁ METODA

V roce 1992 jsem starý americký popěvek opatřila českým textem na počest Marie Grofové, maminky zakladatele transpersonální psychologie Stanislava:

Boží láska ať stále tě hýčká, kéž tě Pán vždy provází
a Světlo moudré nalézá v srdci tvém útulný domov svůj…

Stal se velmi oblíbeným a dodnes je jakousi mojí hymnou. Uplynulo mnoho let a text různě pokřivený koluje českými zeměmi, aniž by kdo věděl, že jsem jeho autorkou.

Zakódovala jsem do něj neopomenutelný duchovní rozměr lidské každodennosti, jejž nelze obejít, zjevně se projevuje, nebo chybí v našich činech a chování. Marie Grofová byla představitelkou jeho trvalé aktivace, inspirací pro citované verše. Netušila jsem, jak těžké je předat hodnotu prostřednictvím písně… Stala se jen spirituální říkankou, dodnes vidím, že málokdo pochopil.

V první polovině devadesátých let jsem pořádala velké setkání příznivců mého tehdy oblíbeného rozhlasového pořadu Prameny poznání. Konalo se na hradě Sovinci pod křídly úžasného člověka, fotografa Jindřicha Štreita. Účastníci mi chtěli udělat radost, a tak mě uvítali sborovým zpěvem právě tohoto chantu. Zpívali ryčně, v rytmu pochodu. Neovládla jsem své rozčarování, ač jsem byla dojata. Neurazili se, když jsem s nimi zapěla píseň znovu, s patřičnou něžnou energií a v lehkém rytmu. Byli velkorysí. Nikdy na to setkání nezapomenu. Když jsme na horním nádvoří, na vrcholu kopce, cvičili tai chi podle mistra Al Huanga, při bratření s větrem odkudsi přiletěl vlahý vánek a hladil naše vlající nekonečné paže po celou tu pasáž. A stalo se tam více zázraků… Možná také proto, že jsme na začátku verše zazpívali v hlubokém vzájemném spojení a procítili jejich význam.

Čas letí a já shledávám, že spojení s Boží láskou a trvalé usídlení moudrého Světla v našich srdcích je přetěžké zadání. Naše pýcha, strach, závist, hamižnost a další démoni jsou stezkami, na nichž se odpojujeme od jediné síly, která nám může pomoci překonat nejtěžší chvíle, projít náročnými zkouškami, překonat bolest, smířit se se smrtí jako s přirozenou součástí životní cesty. Bez živoucího Světla nedokážeme opravdu a hluboce milovat, mít živé, hořící srdce, ani povzbuzovat své okolí, pečovat o svět.

V každodenním životě najdeme mnoho příkladů lidského duchovního selhávání i záření.

Málokdo je ochoten připustit, že úporná snaha mít vše pod kontrolou je plodem pýchy a strachu. Pýcha se projevuje v bohorovnosti, zde doslova v naprosté nedůvěře k vyšší Moudrosti, nad niž se v tu chvíli stavíme. Naše chování je tak moudrosti prosto, ba co hůře – je hloupé.

Strach se v důsledné kontrole projevuje jako plod nevědomého pocitu všemocnosti a osudové odpovědnosti. Nechci nic pokazit, musím vše zachránit, bojím se, že způsobím zmar… Já musím zastavit smrt.

Moje velmi blízká a zeměpisně vzdálená přítelkyně předčasně – o měsíc dříve – porodila holčičku. V těhotenství byla velmi úzkostná, za mé podpory to však překonala a zklidnila se. Natolik, že později nezmatkovala při nepříjemných příznacích, které nepřipomínaly porod. Vše se pak odehrálo rychle a dramaticky, děťátko bylo z pánve vypáčeno kleštěmi i při císařském řezu. Těžký životní start sebral miminku mnoho sil, nesálo, jen spinkalo. Maminka se opět propadla do masivních úzkostí. Neustále počítala mililitry, které do děvčátka dostane, měla málo mléka. Nastal mučivý kolotoč odstříkávání, krmení, strachu o život a zdraví dítěte. Sama zapomínala jíst, obviňovala se, že zanedbala příznaky porodu. Začala dítě vnímat jako něco, co má vypít určitý počet mililitrů, sebe jako něco, co ty mililitry má poskytnout… nebyla spokojená se sebou ani s dítětem, bála se zkázy. Přitom nepočítala gramy stravy, které v zájmu obou musí sama sníst. Zapomněla na vnímání posvátného pouta i projevy Lásky, která je nejdůležitější potravou, spouštěčem mléka, smyslem existence.

Naštěstí se mi s ní podařilo spojit a naléhavou, do hloubky se propalující terapií zastavit ten ničivý kolotoč. „I kdybyste spolu měly být jen pár dní, musí být prožity v lásce,“ pravila jsem nakonec a drahá přítelkyně se probrala a vrátila ke Světlu. Je to úžasná bytost. Ve chvíli, kdy porazí strach, největšího nepřítele, ztělesňuje Boží lásku. A to je v moci každého z nás.

V jiném příběhu dcery ovlivňované nenávistnou matkou často osočují svého nezištného otce, že je lakomý. Za dosavadní život jim ani jejich matce nezadal jedinou příčinu k pochybnostem o své štědrosti. Z manželství byl vypuzen, přesto se zachoval velkoryse. Nikdo nežije v nedostatku, je připraven pomoci v jakékoli těžké situaci. Manipulativní tlak má jediný cíl: vymačkat z něj co nejvíce. Jeho spolehlivost a láskyplné srdce nic neváží pro trojici žen, z nichž dvě mají život před sebou. Jsou ve velkém nebezpečí, že jejich srdce zůstanou zavřená, nerozpoznají lásku. Stráví zbytek života v nespokojenosti a přesvědčení, že si od každého zaslouží více. Budou tak týrat své partnery, zaměstnavatele a nakonec i svou matku, která sklidí, co zasela. Čím déle budou vyznávat pomíjivé hodnoty, tím větší katastrofa bude jedinou nadějí na obrat k dobrému.

Můj učitel, psychiatr John Weir Perry, dokázal v sedmdesátých letech minulého století, že psychózy po vypuknutí lze léčit bez jediného medikamentu. Jeho úspěšné terapeutické misi byla opakovaně zastavena finanční podpora na naléhání mocných, jejichž bohatství plynulo z psychofarmak a ze závisti. Musel se vzdát. Dalších patnáct let soukromě sledoval své pacienty a došel k neuvěřitelnému číslu: sedmdesát pět procent z nich nerecidivovalo, ač mezi nimi byla více než polovina těch, kteří nebyli pro tuto terapii indikováni z důvodů již předchozí farmakologické léčby. Krátce před svou smrtí na začátku devadesátých let mi s úsměvem řekl: „Lidstvo k tomu jednou dozraje. Bude mít na co navázat, metoda je účinná. Nemusím být pod ní podepsaný. Vím, že to jednou z kolektivního nevědomí někdo vyloví.“ Byl přímým žákem C. G. Junga. Je navždy vzorem v pokoře a nezištnosti.

Podezírání, nedůvěra, kontrola – to jsou hroty, bránící Lásce naplnit život. Chamtivost vede k cynické agresi vůči nejbližším, strach o děti k jejich zotročení, strach o partnerství plodí ničivou žárlivost, strach z mocných zbabělost…

Výčet je nekonečný, denně se ocitáme v situacích, které jsou křižovatkami mezi prosazením pyšného já a souzněním s Boží láskou. Povrchnost, pohodlnost a omezenost způsobují, že si štěstí představujeme jako nicnedělání ve finančně zajištěném životě. Ač je to pustá utopie, mnozí v sobě takový sen živí. Ti, kterým se něco podobného přihodí, propadají do hlubokých depresí, stěžují si na vyhoření, neumí si udělat radost. Bohatství je nejtěžší zkouškou charakteru. Naštěstí se pomalu rozmáhá mezi světovými i našimi miliardáři trend, který se postupně stává pravidlem slušného chování: veliký materiální úspěch zavazuje k charitativním činům, k podpoře vědy, k péči o životní prostředí.

Bohatství je na dosah. Není většího štěstí, než být opravdu vděčný za život, radovat se z každého dne, hledět láskou na svět a nedbat na osobní ztráty ve jménu jejího následování. Nepropadnout lhostejnosti a pomáhat tam, kde je třeba. Nic z toho není ukryto ve slovech. Mluví za nás činy a otevřené srdce.

Únor patří do masopustního času mezi Třemi králi, jimž předcházel adventní půst, a Popeleční středou. Tou začíná dlouhý velikonoční půst, kdy máme maso teplokrevných zvířat opustit na čtyřicet dní… Období masopustu probíhalo ve veselí, konaly se zabíjačky, každá rodina se snažila mít bohatý stůl.

Při pročítání zdrojů informací o církevních postech před námi vyvstává obraz života předků, kteří se stravovali skromně, zcela odlišně od obžerství, jež nyní panuje v našich zeměpisných souřadnicích. Nákupní střediska lze vidět jako plochu pro volné jízdy vozíků přeplněných potravinami. Lačné a duchem nepřítomné pohledy dobře vykrmených obyvatel vnukají obrázek nezdrženlivých žravých bakchanálií. Pustit maso? Ani náhodou! Zvrhne-li se některý člen rodiny k vegetariánství, masožravci se do něj agresivně pustí ve svatém přesvědčení, že ho musí zachránit před jistou smrtí. Bez masa děti nevyrostou, budou z nich trpaslíci, mladý člověk si podlomí fyzický vývoj a dospělý uhyne oslabením. To je přeci jasná věc!

Pokud někomu vadí nadváha, navštíví výživového poradce, což je módní profese početné skupiny lidí. Pomalu vytlačují předešlé módní vlny – maséry, kosmetičky a prodejce zdravé výživy, jejích doplňků, diagnostických přístrojů ovladatelných kýmkoli a podobně. Obrátí-li se tlouštík na dobře proškoleného konzultanta s prosbou o vegetariánský jídelníček, nevěřícně si ho prohlíží a nenachází radu… Nemá totiž osobní zkušenost s bezmasou stravou. Různé zdroje uvádějí, že je u nás kolem dvou procent vegetariánů. Kdo by se tak nepatrnou skupinkou zabýval? Varovných hlasů je nepoměrně více než těch, které takovou stravu obhajují.

V současné době se k bezmasé stravě uchylují mnozí mladí lidé, kterým leží na srdci osud planety. Nadměrné pojídání masa totiž v důsledku nutí chovatele dobytka stát se výrobci bez ohledu na krajinu, ovzduší a týrání svěřených zvířat. Většina mladých vegetariánů se však bohužel pod tlakem okolí a svodů rychlých občerstvení za pár let vrátí k původním stravovacím návykům a přestane na ekologii myslet.

Obyvatelstvo bohatých krajin je v patu. Pohodlí a hojnost nejsou dostačujícím povzbuzením k uskrovnění a ohleduplnosti vůči budoucím generacím. Raději nasloucháme třem procentům odborníků, kteří zastávají opačný názor než ostatní a hlásají, že je to vše nesmysl, nic se neděje a dít nebude. Je to pohodlnější. Po nás potopa.

Nejsem přítelem ortodoxních přístupů, uznávám, že v krajích velkých mrazů není moc jiných možností než se stát lovci. Domnívám se však, že bychom ke stravě měli přistupovat s velkou vnímavostí a povýšit ji na ušlechtilou životní radost. Nikoli přejídání a plnění se, ale vychutnávání, tvořivé kombinace chutí, moudré kombinace potravin. Ochrana budoucnosti lidstva by se mohla promítnout do jídelníčku současníků, již se masa nechtějí vzdát ani párkrát do týdne. Stresory z masa krutě zabíjených zvířat už nebudou tolik posilovat lidské násilí a hrubost.

Při svých pobytových programech vařím klientům bezmasou stravu nejen proto, abych jim poskytla korektivní zkušenost: pot nečpí, netrpělivost se oslabuje, hrubost zjemňuje, myšlení je tvořivé a rychlejší. V praxi se stovkami klientů jsem si ověřila, že po masitém jídle nejsou brány vědomí a srdce otevřené, člověk se stává pouhou hmotou. Půsty našich předků zrcadlí toto poznání, protože vždy měly duchovní smysl a poslání. Rozmluva s Bohem je základní potřebou naší duše, zdrojem moudrých činů a rozhodnutí, láskyplného chování a prožívání.

Před třiatřiceti lety jsem přepnula na bezmasý program pod vlivem pobytu v kalifornském Esalenu. Tamní strava mi přinesla radostné pocity i odlehčení svědomí, neboť tam se už o ekologické destrukci velkochovy otevřeně hovořilo. Tak dlouho to víme, a nedbáme, musím si povzdychnout… K maminčině kuchyni jsem se už nevrátila. Způsobilo to mezi námi nemalé rozbroje, ale uhájila jsem svůj postoj na všech frontách. Jsem uznávaná kuchařka, a tak moji blízcí i vzdálenější si u mne pochutnávají, na nepřítomnost řeznických výrobků nežehrají. Někteří se nechali inspirovat, časem většina sklouzla k takzvané klasice, neb je to pohodlnější. Používají však osobní vegetariánskou léčbu v čase rodinných a partnerských konfliktů k nastolení mírových podmínek prostřednictvím své zklidněné duše, posílenou trpělivostí a hlubší empatií.

Odtud vede snazší cesta k umění skutečného půstu, času, v němž člověk nepřijímá potravu. Je třeba rozlišit mezi půstem a hladovkou, nejsou si vůbec podobné. Mnozí lidé zahájí půst, nakonec je z toho hladovka, protože stále myslí na jídlo, hovoří o něm, nemohou se dočkat konce… Při opravdovém půstu nepociťujeme žádné strázně. Po jídle se nám nestýská, rozhodnutí bylo učiněno vědomě z hloubi duše a nepochybujeme o smyslu takové cesty. Potom zažíváme nádherný pocit euforie, lehkosti, jsme schopni hluboké a čisté meditace, máme mnoho tvůrčích nápadů. Láska se probudí v srdci, jež začne zářit. Délka půstu nemá být pevně stanovena, neměly by to být sportovní závody, v nichž porážíme soupeře počtem dnů v půstu strávených. Měl by trvat tak dlouho, dokud nám dává smysl a cítíme zdravou životní sílu. Není hanbou skončit tehdy, kdy pozitivní podoba slábne a jsme příliš unavení.

Vítaný vedlejší účinek opakované zkušenosti se projeví tak, že se staneme odolnými vůči zátěži, náhlá ztráta zdroje potravy nás neuvrhne do paniky, jsme lépe připraveni na horší časy či výjimečné náročné situace. Ujistili jsme se, že ani po mnoha dnech bez potravy nezemřeme.

Nedovolila bych si komukoli diktovat, jak se má stravovat. Když jsem pečovala o bezmocnou maminku, dopřávala jsem jí vše, po čem toužila. Ke konci života začala spontánně odmítat maso. Smála se tomu, že jí přestalo chutnat, a říkala: „Konečně mi můžeš vařit ta svoje jídla.“ A radovala se z nich.

Každý si musí dojít ke svému stylu sám, je užitečné použít co nejvíce inspirací. Pojďme se více zabývat tím, jak žijeme. Společné stolování je příležitostí k soubytí, posílení rodinné soudržnosti, k láskyplné vzájemné péči a respektu. Pokud jíme tak, že vnímáme chutě, užíváme si je a nepřejídáme se, jsme schopni sestavit si sami nejvhodnější osobní jídelníček. Heslo „nežijeme proto, abychom jedli, ale jíme, abychom žili“ určitě neznamená, že máme pojídat cokoli u televize, aniž bychom věděli, čím se vlastně plníme. Být ve vztahu k jídlu ignoranty je nekulturní. Gastronomie se může stát plnohodnotným uměním v procesu tvorby i konzumace. Ne každý je obdařen talentem, lze však následovat mnohé skvělé učitele.

Duchovní rozměr se v životě projevuje mimo jiné také tím, že si uvědomujeme co nejširší kontext každé své činnosti a důsledky svých rozhodnutí. Současný stav světa volá po lidské moudrosti, vnímavosti, ohleduplnosti, skromnosti, obětavosti a střídmosti. Zpytujme svědomí a hledejme, v čem se můžeme polepšit.

Dobrou chuť a často maso pusť!

Dobro je u nás poslední dobou často vysmívaným pojmem, neboť z něj neplyne žádný hmotný zisk. Je občas vyhlašováno za projev intelektuální slabosti, pošetilosti. Přesto patří mezi výsadní projevy praktického duchovního života. Pod vlivem výchovy, atmosféry ve společnosti a tradičních vzorců chování se s ním můžeme setkat na různých místech světa. Jako lidé vlídní, usměvaví, pohostinní, vstřícní, ochotní a všeobecně milí bývají popisováni obyvatelé Srí Lanky, Thajska a mnohých dalších asijských zemí. Také Jižní Amerika bývá prožívána coby světadíl obývaný příjemnými lidmi… Ve Spojených Státech je samozřejmostí, že se vám lidé podívají do očí, usmějí se, jste-li v nesnázích, rychle se vás někdo ujme a pomůže. Cestovatelé dokáží popsat další a další podobně obydlená místa…
Turista zavítavší do České republiky možná také potká pár milých lidí. Pokud se tu však na chvíli usadí, propadá depresi. Začne se mu zdát, že se nikdo neusmívá. Lidé jsou zamlklí, zachmuření, veselí se jen pod vlivem alkoholu, to však už s nimi není řeč. Popsala jsem v krátkosti pocity řady svých cizojazyčných pacientů. Tížilo je, že si tu pořád někdo na něco stěžuje, zdálo se jim, že není společensky vhodné mít se dobře a být rád na světě.
Když jsem se před léty poprvé s takovým hodnocením setkala, byla jsem překvapena. Vůbec jsem si toho nevšimla, považovala jsem nedostatek úsměvů za neutrální standard. Navíc jsem docela veselá kopa, s přáteli neustále vtipkujeme, směji se nade vše ráda, tak se mi nechtělo uvěřit, že je u nás tak smutno. Depresivní cizinci se mi však začali v ordinaci opakovat. Pokusila jsem se procházet ulicemi Prahy i venkovem jako pozorovatel výrazů v tvářích. A skutečně… žádná velká radost. Vrcholem bylo, když jsem při pohledu do zpětného zrcátka nachytala sama sebe, jak se tvářím za volantem. Hu. Něco tak nesympatického jsem dlouho neviděla: zaťaté rty, přimhouřené oči… no fuj. Otřásla jsem se hrůzou a od té doby si stále obličej rovnám. Hodně pomáhá přátelský hovor přes handsfree, ještě lepší je zpívání s oblíbenými interprety. Stejně se mi ten ksicht zase nastaví. Snad ty chvíle už nejsou dlouhé. Jakmile na sobě ucítím jakýkoli pohled, hned se vstřícně usmívám. A hlehlehle: ono se mi to vrací. Někdy dokonce od chodců, kteří vědí, že nejsou nesmrtelní, a tak se do přijíždějícího auta raději podívají, aby se ujistili, že je řidič vnímá.
Párkrát za život jsem zažila závratně krásný pocit ze svých krajanů jako z národa ohleduplného, vstřícného. Bylo to v davu v centru Prahy za ruské okupace, v sametové revoluci a na loňských demonstracích. Jako by v těch historicky vypjatých okamžicích z nás vyhlédlo láskyplné srdce, schopnost vzájemné podpory, spiklenectví v dobrém. Pokaždé jsem se ujistila, že nejsme ztraceni, že moji milí depresivní anglicky a francouzsky mluvící pacienti tyto skryté kvality mohou snadno spatřit, pokud se nedají odradit a přijdou blíž. V každém je ukryté světýlko, jež nepřehlédneme, nepochybujeme-li o něm.
Dokonalý člověk neznamená nic, pokud nešíří dobré skutky, pokud neutěšuje zarmoucené lidi i zvířata. (Buddha)
Potkala jsem za svůj život stovky lidských příběhů a plně si uvědomuji, že je v nich pokladnice dobrých skutků. Jedna velmi mladá žena adoptovala ke svému maličkému synovi také svého synovce, jehož po narození opustila matka a otec se ocitl za mřížemi. Vychovala oba chlapce ve slušné lidi. Za její příkladné mateřství si ji Prozřetelnost vyhlédla a po téměř dvacetileté přestávce jí nečekaně nadělila ještě dvě dětičky, aby spasila další dvě duše.
Jiná žena ve zralém věku velkoryse přijala pod křídla nemluvně cizokrajné milenky svého manžela, která brzy opustila dítě i zbloudilého muže. K dospělým ratolestem přibyla další rodinná buňka, která všechny v lásce stmelila.
Osamělý muž zklamaný životem, jenž nepomýšlel na založení rodiny, se na ulici ujal ženy v pokročilém těhotenství. Zbitá utíkala od svého agresivního muže. Náš hrdina překonal staromládenectví a stal se příkladným otcem i manželem. Uvítal tyto role jako dar z nebes.
Dospívající dívka uprosila svoji maminku, aby nenechala utratit jejího závodního koně, který si zlomil nohu. Za velkých obětí ho vypiplaly tak, že se postavil na nohy a nejprve mohl chodit. Dívka ho trpělivě vodila na procházky a nohu zrehabilitovali. Závody byly ztraceny, ale na vyjížďky se spolu vydávají dodnes. Jejich láskyplné pouto je odzbrojující.
Mladý muž našel na kolejích fenku boxera s amputovanou přední nohou. Vzal ji do náruče, dovezl k veterináři a zachránili jí život. Naučila se skvěle běhat a za svého pána by dýchala. Četla jeho myšlenky, byli na sebe napojeni za hranice běžného vědomí.
Manželé blížící se střednímu věku již dlouho usilovali o potomka. Čekání si krátili péčí o staré nechtěné pejsky z útulků. Ozdobili konce psích životů pobytem v láskyplném ráji. Říkali o sobě, že provozují psí hospic. Zvířátka jim oplácela velkou oddaností. Když se ukázalo, že děťátko nepřijde, rozhodli se pro pěstounskou péči. Bylo pro ně samozřejmé, že si nebudou vybírat a poskytli náruč, domov a záplavu lásky postupně dvěma kloučkům, jimž byl do začátku nadělen bolavý osud. Když vídám jejich rodinnou idylu, byť občas rozbouřenou dětskou nespoutatelnou divokostí, s něhou si uvědomuji, že pejsci po sobě zanechali ujištění, že v tomto domě stojí za to žít jakýkoli příběh, nikdo nebude litovat.
Neslibuj, že vykonáš, nehonos se, žes vykonal, ale ponech svým skutkům, aby za tebe mluvily. (Jan Amos Komenský)
Tento odkaz jedné z nejvýraznějších a nejméně pochopených postav české historie promlouvá ke každému z nás v horké současnosti také jako výzva ke změně myšlení, chování i prožívání od sobectví k péči o životní prostředí, o přírodu. Tolik dobrých skutků můžeme denně vykonat jen tím, že se budeme i na těch nejnepatrnějších křižovatkách rozhodovat v jejich, nikoli svůj osobní prospěch. Omezíme spotřebu masa, nebudeme zásadně ničím plýtvat, kam můžeme, dojdeme pěšky nebo na kole, nebudeme kácet stromy a sekat trávu jak zběsilí, aby neutichla rána a nevyprázdnilo se nebe, protože ptáci vymřou na nedostatek potravy a úkrytu. Naučíme se myslet na budoucnost a pečovat také o ty, kteří se narodí až po naší smrti.
Snaha o podporu a realizaci ekologických projektů vás nejednou zavede do náruče prohnaných obchodníků zneužívajících dobrou vůli lidského společenství k záchraně Planety. V honbě za ziskem vám na základě prolhané nabídky prodají například předražený ostrovní systém, jenž nikoho neosvobodí od závislosti na dodavateli energie, ani nepokryje delší výpadky proudu. Neprodali vám ostrov, ani poloostrov, jen pevninu s malou výhodou pro vás a velkým ziskem pro ně.
Elektromobil pořízený za vysokou cenu vám ukáže, zač je toho loket, neb není dostatek nabíjecích stanic. Je zcela nevhodné vyrážet s tímto tichým a elegantním vozidlem na delší cesty než sto kilometrů. Zvláště nebezpečné je vyjíždět na dálnici, kde se motáte pod kola kamionům, protože v zájmu záchrany před ztroskotáním v pustině bez proudu nemůžete jet rychleji než devadesát kilometrů v hodině. Pokud vás někdo pustí ke své domovní elektrické zástrčce, musíte u něj strávit padesát hodin, potřebujete-li plnou kapacitu na další cestu. Auto je tedy velmi vhodné k cestám po městě, potom by ale bylo moudřejší, aby bylo malé a výrazně levnější. Tak dobré úmysly na straně zákazníka jsou likvidovány bezohledností na straně druhé. Skutky opravdu jasně promlouvají.
Nic z toho nás však nesmí odradit, protože výše popsané hrůzy jsou jen porodními bolestmi na počátku všech změn k lepšímu. Jen do pekla se hladce sklouzne.
Kdo udělal dobrý skutek, ať mlčí, ať vypráví ten, kdo dobrodiní přijal. (Seneca)
Moudrý Seneca si byl jistě plně vědom skutečnosti, že nevděk světem vládne. Konat dobro má hluboký osobní smysl jen pro toho, koho činí šťastným oblažovat druhé. Takový stav je znakem vysoké duchovní úrovně, s níž pevně souvisí skromnost. Přestože se zdá, že jen elita lidstva může nezištně konat, je v silách všech smrtelníků podílet se na všeobecném blahu a naději. Každý tím přispívá ke spasení vlastní duše.
S novým rokem jsme možná učinili mnohá ušlechtilá předsevzetí. Je skvělé vykonat každý den sebemenší dobrý skutek. Nezapomínejme však, že mezi ně patří také patřičné vyjádření vděku a úcty. Promluvíte-li si s úspěšným lékařem, zjistíte, že je šťasten vždy, když zachrání lidský život nebo uleví někomu od trápení. Zeptejte se ho, kolik pacientů mu přišlo poděkovat.
Mnoho lidí nám denně poskytne nějakou službu. Mezi nimi se jistě najdou mnozí, kteří se přitom na nás usmějí a leží jim na srdci naše spokojenost. Je tak těžké dát jim najevo, že nás potěšili? Někdy se v letadle stává, že pasažéři po přistání zatleskají pilotovi. I v kině se po dobrém filmu může tleskat. Při vystupování z autobusu má mnohdy cenu poděkovat šikovnému a příjemnému řidiči. Vlídná pokladní v supermarketu si zaslouží, abychom ji pohladili slovem na znamení, že ji nepovažujeme za stroj. Tisíce příležitostí dobra na nás čeká hned v dalších chvílích.
Jednou z výhod dobrých skutků je, že povznášejí duši a uzpůsobují ji ke skutkům ještě lepším. (Jean-Jacques Rousseau)
Šlechetné skutky připadaly odjakživa bláhové těm, kdo v sobě mají málo ducha. Ale na tom pramálo záleží. O ty, kdo byli ukřižováni, si nedělám tolik starostí jako o ty, kdo zatloukali hřeby. (Richard Paul Evans)

Zimní slunovrat má magickou sílu, po věky byl časem slavností a obřadů. Neprobíhaly však vždy tak mírumilovně jako mladý svátek – Vánoce, které v podobě vzájemného obdarovávání na Štědrý večer u vánočního stromku slavíme až od devatenáctého století.
Předcházela řada pohanských obřadů slunovratu, při nichž se vítal delší den zvěstující příchod tepla a lepších podmínek pro pěstování plodin.
Starořímské saturnálie jako nejpravděpodobnější předobraz Vánoc se staly zprvu krvavým svátkem. 17. prosince byly obětovány děti pro zajištění úrody v nastávajícím roce. Od těchto hrůzných obětí se bohudíky časem upustilo.
Oslavy uctívající boha Saturna probíhaly ve Starém Římě v době zimního slunovratu od roku 217 před naším letopočtem. Plnily tehdy nejen náboženskou funkci, na počátku měly také povzbudit obyvatele po zdrcující porážce od Kartáginců.
Saturna, boha sklizně, později nikdo nepovažoval za zlého. Saturnálie byly typické nezřízenými pitkami, uvolněnou morálkou a zahálením, protáhly se až do konce roku. Vše se obrátilo naruby, pánové si vyměnili role s otroky, nikde se nepracovalo, ve školách se nevyučovalo. Konaly se gladiátorské zápasy, všichni se obdarovávali, především svícemi na ochranu před temnými dny.
Slované uctívali zrození Dažboga, boha slunce. Za úsvitu přinesl pán domu z lesa dubové poleno, potřelo se medem nebo vínem a bylo zapáleno. Tento obřad vzdáleně připomíná vánoční stromek. Za soumraku začala slavnostní večeře, jíž se podle víry účastnily i duše zemřelých. Rozkrajovala se jablka jako symbol zdraví, ořechy zdobily stůl pro hojnost. Podával se chléb a oplatka ve tvaru slunce. Také se věštila budoucnost z odlitků olova.
Křesťanské Vánoce se slaví od 25. prosince do neděle po 6. lednu, vzývají narození Ježíše v Betlémě. Patří k nim láskyplná atmosféra, rodinná sounáležitost a pestrá škála tradic, které mají i historické předkřesťanské kořeny.
Ježíškovy narozeniny se těžko určovaly, v Bibli není datum zmíněno. Podle odkazů a propočtů však patří spíše do jarních měsíců, pravděpodobně připadají na 28. březen. Od sedmého století je však církev slaví 25. prosince. Není vyloučeno, že důvodem byla snaha zastínit pohanské slavnosti zimního slunovratu.
Vánoce tradičně nazýváme svátky klidu a míru, ač se za posledních sto let proměnily v přehlídku stresu, tlaku na nesmyslné nakupování a nezřízenou spotřebu. Taková atmosféra jitří otevřené rány, snadno probouzí agresivitu a skepsi.
Vzpomenu-li si na Vánoce svého dětství v Praze v padesátých a šedesátých letech minulého století, uvědomuji si, že je každoročně předznamenával strašák vánočního úklidu, jenž byl vyžadován a kontrolován generací tehdejších babiček. Dnes již málokdo uvěří, že domácnost zářila nevídanou čistotou díky nepředstavitelně namáhavým a únavným procesům, mezi nimiž nejsnazší bylo praní na valše, vyvářka povlečení a prostěradel v uhelném kotli v prádelně a ruční ždímání. Velké a těžké koberce byly srolovány a vláčeny na dvůr, přehozeny přes klepadlo a proutěnými plácačkami se z nich prudkými údery vyháněl prach. Okna se umývala těsně před svátky, aby nezůstal ani flíček. Bývaly kruté mrazy a chemické čisticí prostředky bránící námraze neexistovaly. Dodnes se chvěji hrůzou při vzpomínce na péči o parkety. Maminka nejprve vkleče drhla každou parketu zvlášť kovovým kartáčem. Tento úkon se nazýval drátkování a ruce po něm byly jedna krev. Potom složitě uvařila žlutý hydrovosk a hadříkem natírala opět každou parketu zvlášť po létech. Poškrábané ruce se obarvily nažluto. Vosk usychal několik hodin, do pokoje se nesmělo vkročit. Tísnili jsme se v maličké kuchyni, kde jsme připravovali těsta na cukroví, tatínek cídil sidolem stříbro, mosaz, alpaku. Poslední parketovou akcí bylo leštění tvrdým vlněným kartáčem, jenž se navlékal na nohu, a bruslilo se opět v souladu se strukturou dřeva. Muselo se hodně přitlačit, aby byl lesk co nejvyšší intenzity. Tatínek se snažil zastat všechny části algoritmu. Byl však odháněn, neb nebyl z ženského pohledu dostatečně precizní. Není divu, že maminka v každoročním oprávněném zoufalství vždy zopakovala svou vánoční mantru: „Ještě udělám parkety, a pak se oběsím!“ Málem tak navázala na historickou smrtonosnou předlohu původních saturnálií.
Na zářící parkety se položil vyklepaný koberec a dětským úkolem bylo učesat jeho třásně tak, aby dokonale zdobily okraje. Za každý neopatrný krok, který dílo porušil, zahřměla kletba nebo přilétl pohlavek. Získala jsem tak fobii, která mi nedovolí vkročit na žádné třásně na světě nebo stoupnout na jakýkoli dřevěný práh u dveří. Ten byl totiž také napuštěn hydrovoskem, naleštěn a prohlášen nedotknutelným. Práh je vizitka domácnosti, musí být bez poskvrnky.
Další práce už byly převážně radostné a vánoční atmosféra se přeci jen začala rodit. Vonělo cukroví a den před tím štědrým taťka mamince vypracoval svýma silnýma rukama pevné těsto na vánočky, jejichž vůně mi provoněla sny poslední adventní noci. Rodiče nazdobili stromek těsně vedle mé postele, aniž by mě probudili, zabalili dárky, schovali je do gauče a někdy nad ránem konečně ulehli.
Dopoledne mě vzal tatínek za ruku a jeli jsme za Pražským jezulátkem do Karmelitské ulice, zatímco maminka chystala bramborový salát a připravovala stůl. U Ježíška jsme se pomodlili a poseděli v kostelní lavici v tiché meditaci. Taťka dojatý vzpomínkami a vzácnou chvilkou našeho soubytí, já laskajíc pohledem jezulátko a celý kostel, který jsem považovala za nejkrásnější na světě. Byli jsme dost chudí, a tak jsem nikdy nic nevyžadovala, kolem hračkárny jsem chodila bez zastavení. Proto jsem dárky nepovažovala za hlavní bod Vánoc. Tím byly chvíle u karmelitánů.
Potom jsme jeli tramvají na Prašný most, prošli Pražský hrad a zakončili poezií Nového světa. Starobylé domy, atmosféra Prahy z minulých století a krásně ozdobené dveře i okna jsou vánoční pohlednicí mého dětství.
Odpoledne tatínek připravil a obalil kapry, dokončil rybí polévku, kterou si den předem předvařil. Maminka se ryb štítila a polévku nejedla, kapra jen bez kůže a napřed namočeného v mléce… Usedli jsme ke krásně prostřenému stolu, bramborový salát v porcelánové míse byl uhlazen do tvaru dokonalé pyramidy, ozdoben petrželkou, jedlovými větévkami a červenou paprikou. Vzali jsme se za ruce a tiše se pomodlili. Rodiče vzpomínali na své zemřelé a uronili pár slz.
Tatínek se na ryby těšil, měl je jen v tento den. Když jsme hodovali, mizely v něm porce jedna za druhou, slastně mručel a já jsem se nemohla dočkat zazvonění a rozsvícení stromečku… Zazpívali jsme koledy, objali se, zulíbali, děkovali si navzájem a přáli si, abychom se o příštích Vánocích ve zdraví sešli. Dárky byly skromné, krásně zabalené a my jsme se při jejich rozbalování předháněli, kdo se umí lépe radovat. Pak jsme se dlouho smáli jako blázni… Byli jsme jen tři, ale vystačili jsme si.
Když jsem dospívala, donutila jsem rodiče, abychom navštěvovali opravdovou půlnoční mši o půlnoci. Chudáci tam vyčerpáním usínali, ale vyhověli mé duchovní potřebě.
Zbytek rodiny jsme navštívili v dalších dnech, na ty si však vzpomínám jen matně. To hlavní a zářivé už bylo za námi…
Milí moji, jsou tu další Vánoce a my máme příležitost prožít je v klidu, míru, lásce… Zpytujme svědomí, smiřme se s těmi, kteří se vzdálili. Otevřme svá srdce Bohu a dveře domova přátelům, kteří jsou osamělí. Oslavme slunovrat, zrození, naději. Prožijme hluboce Rybovu Vánoční mši, bez níž by české Vánoce ztratily kouzlo.

Jako terapeut jsem nestranná při řešení partnerských a rodinných nesnází. Nevnímám muže ani ženy jako znevýhodněné nebo zvýhodněné skupiny. Vždy mě zajímají míra lásky, pokory, velkorysosti a morální kvalita jednotlivých zúčastněných. Jejich přítomnost lze zaznamenat v obou táborech. V každém příběhu je jiné rozložení sil. Při hlubším poznání rodinného a partnerského života v krizi konkrétního páru vychází najevo nejrůznější formy ponižování, manipulace, obelhávání, zastrašování a dalších psychopatologických druhů chování. Žádný z nich není typicky ženský nebo mužský, jsou jich bohužel schopny obě strany.
Mohlo by se zdát, že nespravedlnosti, k nimž dochází při rozvodovém dělení majetku a stanovení výše alimentů, spadají pouze do oboru ekonomie. Ony však vždy mají hluboký psychologický i duchovní základ, zřetelně vypovídají o charakteristikách osobností.
Na jedné straně je méně početná skupina žen, kterým se podaří z rozvodu s bohatým mužem získat nemalé bohatství a vysoudit astronomickou částku výživného. Jsou často vedeny touhou protějšek zničit, neumožnit mu další bezstarostný život. Některé dokonce s podobným plánem do manželství vstoupily.
Takový muž patří mezi ty, kvůli jejichž příkladu se ostatní movití muži natolik bojí umenšení svého majetku, že se odmítají ženit, nebo uzavírají pro ženu velmi nevýhodnou předmanželskou smlouvu. Nejpřirozenější by bylo, kdyby tito pánové zůstali na ocet a nemohli najít oběť pro hrubě asymetrické partnerství. Některé dámy se však živí klamnými nadějemi, že příchod potomka obměkčí taťkovo srdce a vše bude zlegalizováno. Bohužel, ani příchod rozkošného miminka na svět mnohdy otcovskou duši neoblomí…
Nejčastější jsou smutné příběhy opuštěných svobodných či rozvedených matek, pro které je rozchod-rozvod počátkem velmi nuzné životní kapitoly. Je doloženo, že musí vyjít s měsíční částkou mezi deseti a dvaceti tisíci korunami, mnohdy jsou bez další pomoci a podpory odkázány jen na svou vynalézavost a statečnost. Zaměstnavatelé o ně nestojí – děti bývají přeci často nemocné. Částečné úvazky nerostou na stromě, z takového platu navíc nelze vyžít. Trpí vše – nejen ekonomická úroveň rodiny, ale i časová kapacita matky, již by měla věnovat pečlivé výchově a láskyplnému soubytí s dětmi.
Chudoba může mít překvapivě i pozitivní dopad na charakter ratolesti. Odnaučí se vznášet nesplnitelné požadavky a stane se s vysokou pravděpodobností soucitným, obětavým a ohleduplným člověkem, schopným vytvářet velmi silné citové vztahy. Těchto předností však lze dosáhnout i moudrou a odpovědnou výchovou.
Matka, která denně čelí obavám ze zásadního nedostatku, je pod velkým stresem, a ten jí deformuje osobnost. U někoho vznikne závistivost, nerudnost, návaly úzkosti, vzteku, sklon k závislostem, někdy až bezcitnost. Takové vlastnosti a tendence jsou prudkým jedem pro dětskou duši.
Některé ženy se pokouší ve svém okolí vzbudit lítost a získat tak další finanční podporu, některé dokonce nepokrytě vydírají méně odolné příbuzné a známé. Jiná skupina osamělých matek si tajně přivydělává sexuálními službami.
Stojíme na rozcestí. Abychom k nim mohli pocítit soucit a otevřelo se nám srdce k pomoci, měli bychom vědět, zda žena nebyla původkyní rozpadu rodiny. Toho lze dosáhnout nejen proradností, nevěrou či zneužíváním, ale i věčnou nespokojeností, nevraživostí, peskováním a ponižováním partnera, odmítáním něhy a fyzické blízkosti. Snadno se tak stane po narození dítěte či dětí. Žena je přirozeně zaplavena úplně jinou láskou a něhou, než tomu bylo v bezdětném mileneckém období. Muž by měl mít pochopení. Není však ospravedlnitelné, když žena partnera důsledně a dlouhodobě odmítá a jedná s ním pohrdavě. Takové se v chudobě může dostat vzácného daru: pocítí vděk za život samotný a stane se laskavější. Těžká situace je tu obrazem pohádky O nespokojené rybářce. Soucit si však bezesporu zaslouží děti nesoucí důsledky matčiny pýchy.
Muž-otec musí cítit odpovědnost za své děti za všech okolností. Je v roli stejně závazné jako matka, všechny újmy, jimž jsou jeho potomci vystaveni, jdou i na jeho vrub. Veškerá tíha na něj padá tehdy, když opouští rodinu kvůli jiné ženě, ač matka jeho dětí k rozpadu nezavdala závažnou příčinu. Tehdy by měl být nadobyčej štědrý a nová partnerka velmi skromná. Své štěstí nelze stavět na troskách jiného. Muž ztrácí čest okamžikem, kdy argumentuje svým absolutním nárokem na prostředky, které vydělal, a na odpovídající životní úroveň.
V případech ekonomicky slabších mužů je někdy odchod útěkem před závazky, po němž následuje neochota plnit vyživovací povinnost. To je zrada, kriminální čin. Každý se má o děti postarat i za cenu ztráty vlastního pohodlí, i za cenu velkých obětí a práce do úmoru. Mláďata se neopouští, dokud nejsou schopna samostatného přežití. Zákon přírody.
Materialistický pohled na život vede mnohé omezence k neomaleným útokům na partnerky, které vychovávají malé děti: „Nevyděláváš, nemáš nárok.“ „Co jsi dokázala? Jsi nula!“ „Celý den se válíš a utrácíš moje peníze!“ Jen malá ukázka ze stoky, jež protéká mnoha rodinami nezávisle na výši příjmu živitele.
Jakou cenu má mateřství a péče o malé potomky? Dá se vyčíslit? Nejde přeci jen o spotřebu, o náklady. Je to ta nejvyšší hodnota, jíž se přirozeně koří každý živočišný druh.
Naše civilizace nese znaky rozpadu, s tím souvisí i neplodnost. Snažíme se ji ošálit uměle, ani takto vyrobené miminko však není doceněno tak, aby se stalo dlouhodobou zárukou udržení rodiny. Děti se v západní společnosti pomalu a nenápadně stávají vzácností. Není samozřejmostí je počít, porodit, vychovat. Muži i ženy v nich mohou najít největší zdroj radosti, štěstí, pocitu úspěchu a smysluplnosti života.
Společenská a ekonomická dehonestace ženy na mateřské dovolené způsobuje, že mnohé ztrácí radost z požehnaného stavu, jsou spíš frustrované než nadšené. Muži hodnotu otcovství chápou až v pozdním věku, kdy bývá nemožné napravit škody napáchané v mladých letech. Populace stárne a budoucí kmety už nebude možné uživit, pokud se nebude rodit dostatek zdravých, dobrým rodinným zázemím posílených obyvatel.
Přírodní národy v čase, kdy žily ve velmi náročných životních podmínkách, zavedly společné rodičovství. Dítě bylo všech, staral se o něj, kdo byl právě nablízku, ženy kojily nejen své pokrevní syny a dcery. Úmrtí rodičů pak nebylo ohrožením přežití maličkých.
Kmenovou radu by u nás měla suplovat vláda. Její sestavení je však na hony vzdáleno delegování nejmoudřejších starších. Společné rodičovství pro nejmenší občany by bylo smysluplné, kdyby hamižnost a lenost nebyly hlavním motorem všech parazitů na systému. Těžko je v populaci přesně identifikujeme, proto musí být nastaveny přísné kontrolní mechanismy. Byrokracie se tím bohužel rozbují. Hustým sítem však podvodníci opět propadnou a uvíznou v něm poctivci, jimž jsou dávky odebírány, odpírány, jsou zostuzováni pro nedokonalé vyplnění dokumentů…
Před lety Sophia Loren poté, co porodila své první dítě, pravila do médií, že žena, která není matkou, nemá právo se ženou nazývat. V témže čase jsem přišla o své první dítě, nedonosila jsem je. Byla jsem tehdy hodně nešťastná a herečka mě velmi zranila. Na popud té neomalenosti jsem se však rozhodla, že budu univerzální matkou, dovolím svému mateřství otevřít se světu a být k dispozici tam, kde může pomoci.
Nejsem krásná a slavná herečka, přesto si dnes dovolím říci, že muž, který se odmítá o své děti postarat a nechá je strádat i s matkou, jež mu je porodila, nemá právo nazývat se mužem, ba ani člověkem. Je to zbabělec, proklel sám sebe.
Když jsem byla malá, byli jsme chudí. Tatínek se narodil v roce 1924, měl v sobě etiku a vzorce první republiky. Přál si proto, aby maminka se mnou zůstala doma a mohla mi dát tu nejlepší výchovu a péči. Vstával ve čtyři hodiny ráno, šel uklízet do pivovaru. Převlékl se a pokračoval v kanceláři ve své hlavní profesi projektanta. Dva nízké platy stačily taktak na uživení. Po dvou letech jsme si mohli dovolit pronájem chatičky o ploše dvanáct metrů čtverečních. Stála v krásném údolí dvacet kilometrů od Prahy, dojížděli jsme tam přecpaným parním vláčkem. Svítili jsme petrolejkou, pro vodu chodili do studánky. Byli jsme šťastní. Tatínek pro mne představoval jistotu, zázemí, statečný vzor, který nikdy nezradil. Neměli jsme auto, první ledničku jsme radostně vítali v pražském jednopokojovém bytě, když mi bylo dvanáct. Jmenovala se Emilka a líbali jsme ji na dvířka. Máslo už neplavalo ve vodě. Nebylo důležité, jak velkým bohatstvím oplýváme. Nepochybovala jsem, že taťka dává všechno, co je v jeho silách. Byl veliký, krásný, milující. Měl moji nejhlubší důvěru, poskytoval mi naprosté bezpečí. Tak by se měly cítit všechny děti za všech časů.
Strádající matky samoživitelky tvoří početnou ohroženou skupinu obyvatelstva, která naléhavě potřebuje pomoc. Jsou živoucím důkazem o ztrátě cti mnohých mužů. Možná by nebylo od věci zavést pro jejich děti adopci na dálku. Tentokrát by prostředky neproudily až do Afriky, ale docela blízko. Pojďme se zachovat jako moudrý kmen, když nemůžeme donutit lakomce a zbabělce pomoci vlastním dětem. Zveřejněním jejich příběhů a nesnází budou mít nehodní tatínkové alespoň ostudu.