V roce 1992 jsem starý americký popěvek opatřila českým textem na počest Marie Grofové, maminky zakladatele transpersonální psychologie Stanislava:
Boží láska ať stále tě hýčká, kéž tě Pán vždy provází
a Světlo moudré nalézá v srdci tvém útulný domov svůj…
Stal se velmi oblíbeným a dodnes je jakousi mojí hymnou. Uplynulo mnoho let a text různě pokřivený koluje českými zeměmi, aniž by kdo věděl, že jsem jeho autorkou.
Zakódovala jsem do něj neopomenutelný duchovní rozměr lidské každodennosti, jejž nelze obejít, zjevně se projevuje, nebo chybí v našich činech a chování. Marie Grofová byla představitelkou jeho trvalé aktivace, inspirací pro citované verše. Netušila jsem, jak těžké je předat hodnotu prostřednictvím písně… Stala se jen spirituální říkankou, dodnes vidím, že málokdo pochopil.
V první polovině devadesátých let jsem pořádala velké setkání příznivců mého tehdy oblíbeného rozhlasového pořadu Prameny poznání. Konalo se na hradě Sovinci pod křídly úžasného člověka, fotografa Jindřicha Štreita. Účastníci mi chtěli udělat radost, a tak mě uvítali sborovým zpěvem právě tohoto chantu. Zpívali ryčně, v rytmu pochodu. Neovládla jsem své rozčarování, ač jsem byla dojata. Neurazili se, když jsem s nimi zapěla píseň znovu, s patřičnou něžnou energií a v lehkém rytmu. Byli velkorysí. Nikdy na to setkání nezapomenu. Když jsme na horním nádvoří, na vrcholu kopce, cvičili tai chi podle mistra Al Huanga, při bratření s větrem odkudsi přiletěl vlahý vánek a hladil naše vlající nekonečné paže po celou tu pasáž. A stalo se tam více zázraků… Možná také proto, že jsme na začátku verše zazpívali v hlubokém vzájemném spojení a procítili jejich význam.
Čas letí a já shledávám, že spojení s Boží láskou a trvalé usídlení moudrého Světla v našich srdcích je přetěžké zadání. Naše pýcha, strach, závist, hamižnost a další démoni jsou stezkami, na nichž se odpojujeme od jediné síly, která nám může pomoci překonat nejtěžší chvíle, projít náročnými zkouškami, překonat bolest, smířit se se smrtí jako s přirozenou součástí životní cesty. Bez živoucího Světla nedokážeme opravdu a hluboce milovat, mít živé, hořící srdce, ani povzbuzovat své okolí, pečovat o svět.
V každodenním životě najdeme mnoho příkladů lidského duchovního selhávání i záření.
Málokdo je ochoten připustit, že úporná snaha mít vše pod kontrolou je plodem pýchy a strachu. Pýcha se projevuje v bohorovnosti, zde doslova v naprosté nedůvěře k vyšší Moudrosti, nad niž se v tu chvíli stavíme. Naše chování je tak moudrosti prosto, ba co hůře – je hloupé.
Strach se v důsledné kontrole projevuje jako plod nevědomého pocitu všemocnosti a osudové odpovědnosti. Nechci nic pokazit, musím vše zachránit, bojím se, že způsobím zmar… Já musím zastavit smrt.
Moje velmi blízká a zeměpisně vzdálená přítelkyně předčasně – o měsíc dříve – porodila holčičku. V těhotenství byla velmi úzkostná, za mé podpory to však překonala a zklidnila se. Natolik, že později nezmatkovala při nepříjemných příznacích, které nepřipomínaly porod. Vše se pak odehrálo rychle a dramaticky, děťátko bylo z pánve vypáčeno kleštěmi i při císařském řezu. Těžký životní start sebral miminku mnoho sil, nesálo, jen spinkalo. Maminka se opět propadla do masivních úzkostí. Neustále počítala mililitry, které do děvčátka dostane, měla málo mléka. Nastal mučivý kolotoč odstříkávání, krmení, strachu o život a zdraví dítěte. Sama zapomínala jíst, obviňovala se, že zanedbala příznaky porodu. Začala dítě vnímat jako něco, co má vypít určitý počet mililitrů, sebe jako něco, co ty mililitry má poskytnout… nebyla spokojená se sebou ani s dítětem, bála se zkázy. Přitom nepočítala gramy stravy, které v zájmu obou musí sama sníst. Zapomněla na vnímání posvátného pouta i projevy Lásky, která je nejdůležitější potravou, spouštěčem mléka, smyslem existence.
Naštěstí se mi s ní podařilo spojit a naléhavou, do hloubky se propalující terapií zastavit ten ničivý kolotoč. „I kdybyste spolu měly být jen pár dní, musí být prožity v lásce,“ pravila jsem nakonec a drahá přítelkyně se probrala a vrátila ke Světlu. Je to úžasná bytost. Ve chvíli, kdy porazí strach, největšího nepřítele, ztělesňuje Boží lásku. A to je v moci každého z nás.
V jiném příběhu dcery ovlivňované nenávistnou matkou často osočují svého nezištného otce, že je lakomý. Za dosavadní život jim ani jejich matce nezadal jedinou příčinu k pochybnostem o své štědrosti. Z manželství byl vypuzen, přesto se zachoval velkoryse. Nikdo nežije v nedostatku, je připraven pomoci v jakékoli těžké situaci. Manipulativní tlak má jediný cíl: vymačkat z něj co nejvíce. Jeho spolehlivost a láskyplné srdce nic neváží pro trojici žen, z nichž dvě mají život před sebou. Jsou ve velkém nebezpečí, že jejich srdce zůstanou zavřená, nerozpoznají lásku. Stráví zbytek života v nespokojenosti a přesvědčení, že si od každého zaslouží více. Budou tak týrat své partnery, zaměstnavatele a nakonec i svou matku, která sklidí, co zasela. Čím déle budou vyznávat pomíjivé hodnoty, tím větší katastrofa bude jedinou nadějí na obrat k dobrému.
Můj učitel, psychiatr John Weir Perry, dokázal v sedmdesátých letech minulého století, že psychózy po vypuknutí lze léčit bez jediného medikamentu. Jeho úspěšné terapeutické misi byla opakovaně zastavena finanční podpora na naléhání mocných, jejichž bohatství plynulo z psychofarmak a ze závisti. Musel se vzdát. Dalších patnáct let soukromě sledoval své pacienty a došel k neuvěřitelnému číslu: sedmdesát pět procent z nich nerecidivovalo, ač mezi nimi byla více než polovina těch, kteří nebyli pro tuto terapii indikováni z důvodů již předchozí farmakologické léčby. Krátce před svou smrtí na začátku devadesátých let mi s úsměvem řekl: „Lidstvo k tomu jednou dozraje. Bude mít na co navázat, metoda je účinná. Nemusím být pod ní podepsaný. Vím, že to jednou z kolektivního nevědomí někdo vyloví.“ Byl přímým žákem C. G. Junga. Je navždy vzorem v pokoře a nezištnosti.
Podezírání, nedůvěra, kontrola – to jsou hroty, bránící Lásce naplnit život. Chamtivost vede k cynické agresi vůči nejbližším, strach o děti k jejich zotročení, strach o partnerství plodí ničivou žárlivost, strach z mocných zbabělost…
Výčet je nekonečný, denně se ocitáme v situacích, které jsou křižovatkami mezi prosazením pyšného já a souzněním s Boží láskou. Povrchnost, pohodlnost a omezenost způsobují, že si štěstí představujeme jako nicnedělání ve finančně zajištěném životě. Ač je to pustá utopie, mnozí v sobě takový sen živí. Ti, kterým se něco podobného přihodí, propadají do hlubokých depresí, stěžují si na vyhoření, neumí si udělat radost. Bohatství je nejtěžší zkouškou charakteru. Naštěstí se pomalu rozmáhá mezi světovými i našimi miliardáři trend, který se postupně stává pravidlem slušného chování: veliký materiální úspěch zavazuje k charitativním činům, k podpoře vědy, k péči o životní prostředí.
Bohatství je na dosah. Není většího štěstí, než být opravdu vděčný za život, radovat se z každého dne, hledět láskou na svět a nedbat na osobní ztráty ve jménu jejího následování. Nepropadnout lhostejnosti a pomáhat tam, kde je třeba. Nic z toho není ukryto ve slovech. Mluví za nás činy a otevřené srdce.
