KARANTÉNA JAKO ŠANCE
Sluníčko podbělu vysvitlo u cesty
Země je plná drobounkých krás
Naděje žije, zastíní neštěstí
Opatruj Světlo, dokud je čas
Generace přede mnou zažily válku a měly díky tomu v podvědomí zabudovaný program pro zdravé chování v krizi: ochotu uskromnit se, schopnost zachovat klid, být disciplinovaní a postarat se o slabé. Pandemie a s ní výjimečný stav v podobě karantény nás – rozumějte všechny generace narozených od roku 1950 dodnes – zastihla nepřipravené. Přesto je jen slabým odvarem proti skutečné válce.
Politické vedení velké části světa je v rukou egocentrických populistů a diktátorů, což jsou vůdci pro tučné roky. Přežraný líný lid na jedné straně a zubožený na druhé nevnímá zneužívání moci ani korupci, nezabývá se analýzou informací. Dá volnou ruku tomu, kdo nejvíc křičí, nejvíc slibuje, svůdně lže. Když je zle, panovník chaoticky pobíhá, mele nesmysly, řídí do zdi a nechce pustit volant. Snaží se jen ze všech sil ošetřit své vlastní zájmy a vyvolat dojem, že se stará. Těžkými časy nás však může provést jen ten, kdo je ve službě vlasti ochoten položit život a obětovat svoji politickou budoucnost. Čistá utopie. Winston Churchill a jemu podobní jsou dlouho na onom světě.
Odpovědnost je tedy na každém z nás. Všichni jsme vinni. Ztratili jsme se v egocentrickém materialismu. Představitelé jsou jen věrným obrazem mentality většiny. Ušlechtilost demokracie je zastíněna buranstvím a konzumem. Svobodu jsme zdeformovali na anarchistický prostor bez hranic a ohledů, adorující individualitu a její potřeby. „Sejdou-li se tři anarchisté, mají bezpečně alespoň pět navzájem se vylučujících názorů světových,“ bylo napsáno v roce 1907 v anarchistickém časopise Komuna. Smutným paradoxem ideologie bezvládí je, že připravuje živnou půdu pro diktaturu a totalitu.
SPIRITUALITA
Duchovní život současnosti podlehl stejné deformaci. Církev se zoufale ztrácí v bludišti svědomí obtěžkaného středověkým dědictvím inkvizice a uplatňováním moci skrze „bohabojnost“. Těžko hledá klíč k srdcím svých oveček. Ostatní duchovní směry v západním světě také opustily srdce, uvízly v mozku a staví Já na roveň Bohu. Roky se vzpírám pojetím typu „miluj sám sebe“, „zkoumej a diagnostikuj sám sebe“, „poznej sám sebe“ a důsledně trvám na aktivně egolytickém neboli ego rozpouštějícím procesu osobního růstu. Základní otázka podle mne nezní „Co je pro mne dobré?“. Její smysluplná forma je „K čemu jsem dobrý já?“. Pandemie vytvořila situaci, v níž sobci ohrožují spoustu životů ve svém okolí.
Pro praktické vysvětlení mé filozofie „exocentrismu“ (tak soukromě nazývám opak sebestřednosti) cituji z dopisu, jenž jsme v polovině března poslali všem klientům, kteří naší metodou dlouhodobě rozvíjejí své schopnosti a kultivují svou osobnost:
Drazí přátelé,
obracíme se na vás v čase krize, která přišla mnohem dříve, než se dalo čekat.
Posláním Aktivní egolýzy®, kterou jste nám pomohli formovat a rozvíjet, je vybudovat ve společnosti služebnou elitu. Vrstvu silných lidí, kterou charakterizuje statečnost, obětavost, ohleduplnost, vděk za život.
Pěstujme společně schopnost vnímat krizi jako výzvu ke změně, k vzestupu na vyšší kvalitu. V přípravě na hluboké transformační procesy osobní změny jsme vás mnohokrát prosili o poctivé dodržování půstů a prodlužování jejich délky. Důvodem bylo probuzení hlubokého a jemného vnímání, zachování klidu v zátěži a hlavně tehdy, nastane-li nějaká katastrofa a nebude jídlo. Zrovna tato skutečnost se mohla projevit v našem chování uprostřed zběsilého nakupování zásob v uplynulých dnech.
Ochota uskromnit se a disciplína jsou hlavní výbavou pro přežití karantény a dalších omezení dosud běžného způsobu života. Prostředky nám dojdou o to později, čím výrazněji budeme schopni omezit svoji spotřebu hned teď. Zároveň se musíme dobře dívat kolem sebe, abychom nepřehlédli nikoho, kdo je možná v úzkých a potřebuje pomoc.
Připomínáme také nutnost udržovat se ve fyzické kondici a detoxikovat každodenní zátěží svou duši od depresí a poraženectví.
Své vztahy opíráme o lásku a pravdu, což zaručí, že přestojí stres, do něhož se sociální izolací dostanou. Díky společné přípravě můžeme překonat citovou frustraci bez zhroucení, aniž bychom byli agresivní a otravovali vzduch ve zmenšeném prostoru, který nám k životu zůstal.
Ukáže se, kolik osamělé tvůrčí činnosti, jíž můžeme svět obohatit, máme v zásobě. V našem národě je velká ochota pomáhat a improvizovat. Roušky šijí všichni, kdož si vědí rady. Jistě přispějeme všemi dary, jimiž jsme obdařeni.
Největší nebezpečí pro další vývoj lidstva se skrývá ve ztrátě spirituálního pilíře života. Závislost na materiálních hodnotách byla jedním ze spouštěčů pandemie. Lidé bez ohledu na špatný stav ovzduší cestovali z jednoho konce světa na druhý, došlo to až do stupně jakéhosi cestovatelského obžerství. Alespoň na týden do tepla… několikrát v roce. Peníze jsou vzývány místo boha, „Ekonomika musí šlapať“. Pak podléháme panice a přestáváme být soudní.
Proti úzkosti není lepších léků, než každodenní praktikování jógy včetně dechových technik, meditace. Další důležité nástroje musíme hýčkat ve svém nitru: velkorysost a vnímání nejširších souvislostí. Neopouštějme tyto zásady ani po odeznění pandemie.
Duchovním se člověk nestane počtem přečtených knih a nameditovaných hodin ani svou vírou či přesvědčením. Přednášky a semináře tolik neznamenají. Činy jsou jediným platným důkazem kráčení s Bohem. Míra lásky, pokory, soucitu, vstřícnosti, péče o lidstvo i Planetu v nich obsažená ukazuje spirituální kvalitu člověka.
MATKA ZEMĚ
Žádáte mě, abych obdělával půdu? Vezmu snad nůž a zabořím jej do matčiny hrudi? Žádáte mě, abych ryl a odstraňoval kameny? Zmrzačím snad její maso, abych se dostal ke kostem? Žádáte mě, abych posekal trávu a seno, prodal je a obohatil se jako běloši? Ale jak bych se odvážil ostříhat matčiny vlasy? Smohalla, sahaptimský prorok z Kolumbijské plošiny (USA, 19. století)
Soucítění člověka s Planetou, pochopení jejích zákonů a harmonické soužití s ní jsou základními podmínkami přežití. My lidé jsme tomu rozuměli převážnou část své pozemské existence. Přesto jsou u nás nazýváni ekoteroristy všichni, kdo ji obhajují a hledají cesty, jak ji co nejméně zraňovat. Vyjadřuje se tak pohrdání mnohatisíciletou moudrostí, slepá pýcha antropocentrismu. Staví člověka do centra vesmíru jako nedotknutelného boha, jehož nezřízenosti se musí vše podvolit.
Nedávno ke mně skrze jihoamerickou přítelkyni doletěl pocit tamních indiánů ze současné koronavirové pandemie: dlouhou dobu člověk zraňuje plíce Matky Země. Kácení deštných pralesů, pustošení lesů, chrlení zplodin otravujících vzduch, dusí Matku. Teď zasáhla nemoc naše plíce. Poznáváme, jak se cítí bytost, která nemůže dýchat.
Neuměli jsme se dříve dohodnout, jak zamezit destrukci, jež je důsledkem lidského počínání. Museli jsme se zastavit, přestat cestovat… a Pachamama si vydechla. Připomeňme si příjemně šokující záběry z Benátek krátce po zahájení karantény. Průzračně čiré kanály plné ryb, labutě, delfíni u mořských břehů… Byť to byl vlídný podvrh na bázi „přání otcem myšlenky“, je takový vývoj pravděpodobný. Země nás nepotřebuje, my se však bez ní neobejdeme. Modlím se za to, abychom touto krizí procitli a začali se chovat moudřeji.
VZTAHY
Brzy jsme se mohli dočíst, že v Číně po skončení karantény prudce narostl počet žádostí o rozvod. U nás jsou vztahy i morálka volnější, nelze tedy toto riziko přehlížet. Právě přebujelý individualismus způsobil, že se partnerské soužití stalo jakousi nepříjemnou povinností, již je třeba přetrpět pár hodin denně. Důvody jsou pádné – snazší placení nájmu, pohodlný přístup k sexu, domácí zázemí, posléze péče o děti. V tomto pořadí podle důležitosti. Být spolu zavřeni dvacet čtyři hodiny denně není trest a trápení. Můžeme to pojmout jako vysoce efektivní a levný kurz pro ideální partnery, rozvíjení vztahu. Prosazování vlastních požadavků a potřeb, nevrlost, stížnosti, nastolení nepříjemné atmosféry hovoří o nemocných osobnostech a velké potřebě autoterapie.
Začněme u tolik populárního sebepoznání. Dosud jsme je používali pouze k objevení kladů, silných stránek a pucování výkladní skříně. Pojmenujme sami své vlastní slabosti, zlozvyky, těžko snesitelné vlastnosti a hlídejme je vždy, když se hlásí ke slovu. V tu chvíli je třeba se jim vyhnout nebo alespoň zmírnit jejich sílu. Partner bude šťastnější, doma se bude lépe dýchat. Dělat druhému radost je hluboce duchovní činnost. Znamená to, že vycházíme vstříc jeho či jejím potřebám, nasloucháme, nevnucujeme svůj program. Objevíme tak, s kým žijeme a kolik je mezi námi důvěry, lásky, něhy, ochoty. Jejich citlivým umocněním léčíme ponorkovou nemoc.
Tolik propagovaná kreativita nás dovede k objevování činností, jimiž můžeme zpříjemnit domácí atmosféru i partnerův život. Možná jsme měli rozdělené domácí práce, nebo jsme je zcela ignorovali a máme doma chaos. Společné vaření, zútulňování příbytku, pronikání do tajů domácích řemesel a stovky dalších možností přinesou nejen užitek, ale také spoustu legrace, když se zaučuje ten, kdo to nikdy nedělal. Na internetu najdeme návody na cokoli od vaření a pečení přes výrobu ekologických úklidových a pracích prostředků po instalatérské, truhlářské, zednické, kadeřnické, kosmetické a další práce. Můžeme spolu psát povídku, malovat obrazy, skládat a interpretovat hudbu – každý den může být jiný a naplněný. Udržování tělesné zdatnosti skýtá také nekonečné možnosti hravé energie. Naučíme se masírovat, udělat stojku, cokoli. Jediné, co k tomu potřebujeme, je nejdůležitější pilíř soužití: nikomu není nic zatěžko. Ochota je lék na lenost, mrzoutství a nesnesitelnost. Tak jako noc není vhodný čas na černé myšlenky, izolace je výzva k akčnosti ve všech směrech.
K tomu nám přibyly nekonečné možnosti využití technologií – všechnu tu legraci můžeme natočit a sdílet. Přinejmenším tím mnohé rozesmějeme. Nemusíme stále sklízet obdiv, je nutné, aby všem bylo s námi dobře. Vyhněme se však pouhé konzumaci virtuálních možností. Dostane nás do hypnotického stavu a zabije komunikaci.
Skvělou školou cizích jazyků je opakované sledování oblíbených filmů v původním znění s titulky v témže jazyce. Rychle se zlepší porozumění rodilým mluvčím, správná výslovnost a formulace vět. Podle pokročilosti lze zavést několikahodinové bloky, kdy nebude povolena komunikace v mateřštině.
To byl jen malý nástin nepřeberných možností, z nichž si každá dvojice může vybrat metody ke sblížení, hlubšímu vzájemnému poznání. Pevné pouto je příslib společného zestárnutí a poskytování podpory v těžkých časech.
VÝCHOVA DĚTÍ
Černou můrou je představa trávení času v uzavřeném prostoru s moderně nevychovanými, uječenými, panovačnými, verbálně zaostalými, línými a jinak komunikačně nesnesitelnými potomky. Ukáže se v plné síle, co se ve výchově zanedbalo nebo nerozvinulo. Podle věku dětí se nám nabízejí úkoly, jež mohou být velmi radostné a po jejichž splnění nás všechny čeká šťastná budoucnost. Zdravé dítě se neumí nudit. Nastává dobrodružná hra na kosmickou raketu, opuštěný ostrov. Potřebujeme být schopni přežití, naučit se všechny činnosti k tomu nezbytné. V malém prostoru rakety nelze existovat bez spolupráce, vzájemného respektu a ohleduplnosti. Komenský nebyl suchar, jak byl dlouho mylně prezentován. Škola hrou je geniální projekt, který se teď může naplno uplatnit ve všech věkových kategoriích. Sdílejme své nápady, zkušenosti. Máme konečně čas zjistit, jaký typ paměti má naše dítě (zrakový, sluchový, pohybový) a pomůžeme mu nastolit pro něj efektivní metodu učení. Naučit se učit znamená záruku úspěchu v budoucnosti.
Starší školáci mohou nabídnout i službu rodičům v objevování nových funkci jejich telefonů a počítačů.
Máme-li své děti opravdu vroucně rádi a snažíme se jim porozumět, ony to vycítí a jsou rády v naší blízkosti. Pak nás spolu všechno baví. Rodičovská zahleděnost do sebe, vlažnost citů, netrpělivost, hrubiánství, neúcta a neochota logicky rozpoutají katastrofu.
Děti jsou úžasní malí lidé, jen si to s nimi nesmíme ulehčovat a být věčně pozorností někde jinde. Vyprávějme jim o svém životě v jejich věku, popišme jim barvitě své životní trapasy, ať se mohou také zasmát na naši adresu. Zaměstnejme je. Toto pojednání je plné inspirací a podnětů, jichž lze využít. Naše tvořivost a radost z utěšeného rodinného života mohou způsobit, že v dalších časech budeme všichni s láskou vzpomínat, jak nám spolu bylo za časů karantény.
Končím závěrem onoho výše citovaného dopisu přátelům:
Jde o přežití, a tak snadno zjistíme, že k životu nám stačí opravdu málo. Co však nemůžeme postrádat, je Láska v srdci, jež přináší Boží milost. Neztrácejme hlubokou víru v dobré konce. Položit život za posvátné hodnoty má smysl. Zemřít na bezohlednost je hanba.
Díky snadnému přístupu k informacím všeho druhu má dnes většina lidí konkrétní povědomí o projevech týrání v partnerství. V odborné literatuře nacházíme pojem intimní terorismus, který zastřešuje silné projevy fyzického a psychického násilí mezi partnery. Mnoho zdrojů zaujímá postoj, že je to výhradně mužská záležitost. Musím oponovat. V praxi se nezřídka setkávám s případy, kdy chování ženy vůči partnerovi bezpochyby naplňuje vzorce domácího násilí. Týrané ženy se stydí přihlásit k roli oběti a nežádají o pomoc, týraní muži se nejen hluboce stydí za svou rodinnou pozici, někdy ji v sobě zcela popírají, vytěsňují ji z chápání reality. Navíc mnohdy žena zneužije vlivu na děti, které se s ní bezděčně sešikují v likvidační jednotku. To jen podpoří názor okolí, že je muž nemužný, nemožný. S poníženým mužem si obecné povědomí neví rady. Je to někdo, kdo selhal v přirozené roli, slaboch, trapný hlupák… Nikoho ani nenapadne, že by potřeboval pomoc. Ponížená žena je konzervativně chápána jako známý jev, člověk, jehož je třeba ochránit.
Pozor! Tyranky bývají vybaveny histrionskými rysy, a tak navenek dokážou přesvědčivě hrát roli oběti…Nenechme se oklamat.
Domnívám se, že násilí všeho druhu je projevem zbytnělého egocentrismu v populaci, dominance sebeprosazování a pozičních bojů na úkor ochoty vycházet vstříc, spolupracovat, pečovat, činit druhého šťastným. Masivní konzumace filmových děl plných krve, zabíjení jako podstata většiny počítačových her aktivují agresivitu. Posunují hranice mezilidského chování daleko za meze slušnosti. Užší výseč z problematiky intimního terorismu je známa pod pojmem psychické týrání v partnerství.
ITÁLIE
Odstranit nálepku tyranie z takzvaných italských manželství je těžkým úkolem pro laickou i odbornou veřejnost. Pojímáme tak soužití dvou nadmíru temperamentních jedinců, jejichž pozitivní i negativní emoce vybuchují snadno a ve velké síle. Prudkým projevům nepřikládají žádnou vážnost. Rychle vzplanou, pustí se do sebe, za chvíli se už vášnivě usmiřují a navzájem omlouvají, nebo berou konflikt jako oboustranné upuštění přetlaku. Volně přejdou do smíchu a na celou situaci rychle zapomenou. Sexuální soužití mívají nadmíru radostné.
Musí brát ohledy na ty, kteří jsou poblíž. Působí problém okolí a dětem, nikoli jeden druhému. Osobní normy mají na hony vzdálené běžným zvyklostem. Vnější pozorovatel může být upřímně zděšen, ač oni situaci vůbec nepovažují za hrozivou. Měli by mít dostatek soukromí pro své tanečky. Zasáhnout je třeba, když jejich řádění spustí úzkostnou poruchu dítěte.
PACHATEL
Tyran i tyranka se nevyznačují jen panovačností, dogmatismem, zastrašováním okolí, vyžadováním bezpodmínečného souhlasu. Někteří mohou být naopak nenápadní, na veřejnosti i v zaměstnání spíše plaší až servilní, mívají strach z autorit. Překročením prahu domova oblékají uniformu velitele koncentračního tábora.
Jaké jsou nejčastější znaky chování pachatele psychického násilí?
V domácnosti je trvale udržována špatná nálada. Každý náznak spokojenosti či veselí je nemilosrdně atakován. Tyran permanentně vyjadřuje nespokojenost, nic mu není dost dobré, drží své okolí v pocitu viny a špatného svědomí. Tato technika je převážně používána ženami.
Ponižování je v repertoáru obou pohlaví. Spočívá také ve zpochybnění kvality mužství nebo ženství. Převládá soustředění na estetické nedostatky partnera, trvalá kritika nadváhy či podváhy, nedokonalosti pleti a postavy, způsobu oblékání a podobně. Děje se tak v domácnosti, nezřídka i na veřejnosti, která by k takovému chování neměla být lhostejná. Podobné věty jako „Podívejte se, jaké má strašné vlasy!“ nebo „Ten jeho pupek se už nevejde za stůl!“ často spustí ve společnosti smích, jímž se dílem zakrývají rozpaky nad neomaleností řečníka. Dílem se posměváčci nevědomky řadí do armády prohlubující destrukci duševního zdraví oběti. Naopak! Někdo by se měl ozvat, ochránit kritizovaného, pokárat agresora, dát najevo nesouhlas.
Další oblíbené tyranovo téma je posuzování schopností zvládat takzvané ženské či mužské práce. Muž se stane nemilosrdným kritikem ženina vaření: „Není to dobré, hrozně to vypadá, dlouho ti to trvá, vůbec to neumíš… Čumíš na to v televizi, a nejsi schopná to zvládnout!“. Také nepořádek v domácnosti je vděčné téma pro oba tábory. Týrání může probíhat formou nátlaku na dodržování přehnaných pravidel pořádku, jinde programovým šířením chaosu a poukazováním na nepořádnost oběti.
Běda, když muž nevládne vrtačkou, motorovou pilou a dalším nářadím! Je nemožný, nic neumí, doma je k ničemu, není chlap. Občas se situace opepří vynášením na piedestal souseda či sousedky, kteří tyto disciplíny zvládají výborně, navíc skvěle vypadají.
Obzvlášť bolestné je ponižování v oblasti sexu: výsměch, poukazování na odpudivost, špatné vybavení. Sex je prováděn roboticky, s nechutí. Mnohde můžeme mluvit o psychické kastraci či likvidaci libida, zažívají to ženy i muži. Osvědčeným nástrojem manipulace a trestání je odmítání sexu, vyhýbání se, předstírání únavy, nevolnosti… Sexuální frustrace zvyšuje agresi nebo zoufalství, podrážděnost. Na takové výkyvy nálad a chování je okamžitě poukázáno jako na psychickou labilitu, špatnou povahu, oběti je doporučováno léčení.
Účinná je také systematická provokace, jíž se pachatel snaží dohnat partnera k výbuchu emocí. Vzápětí poukáže na jeho hysterii. Tyran dovádí svou oběť k zoufalství, nevyrovnanosti. Potom požaduje, aby brala psychofarmaka, že s ní není k vydržení. Málokdy je příčina odhalena, a tak někteří strádající obdrží návdavkem nálepku psychiatrického pacienta, která bohužel často způsobí sociální izolaci i v rámci širší rodiny. Na nemocného se pohlíží a priori jako na nesvéprávného. Je posílán na léčení, nikdo mu nenaslouchá, nikdo ho neosvobodí. Psychofarmaky obluzené vědomí jen prohloubí odevzdanost.
Zvlášť odpudivá je metoda vydírání. Jeho nástrojem bývá omezování styku s dětmi a odstavení partnera či partnerky z rodičovské role naprostým zpochybněním jejich schopností a popouzením dětí. Při rozpadu manželství se kromě této běžné manipulace v posledních desetiletích objevuje křivé obvinění ze znásilnění, z pedofilie a jiných sexuálních deviací. Bohužel jsem zažila i případy ovlivněných psychologů, kteří v dobré vůli a v soucitu k trpící ženě (hysterce na válečné noze) nebo muži (vlivnému, inteligentnímu násilníkovi) dílo dokonali. Bývá citován případ, kdy se nevinný muž ocitl ve vazbě, neunesl tu dlouho se táhnoucí ostudu a spáchal sebevraždu. Ozvaly se hlasy, podporované pachatelkou křivého nařčení: „Kdyby byl nevinný, neoběsí se“.
U odloučeného páru jsem zachytila ďábelský pokus tohoto druhu. Matka před předáním dcery k otci ji nabádala, aby si zalezla k tátovi do postele, když se bude v noci bát. Naštěstí jsem pojala podezření a varovala ho. Za několik dní se sešli se starší dcerou a její první otázka na sestru byla: „Spíš s tátou v posteli?“ Nepříjemný šok.
Oblíbenou metodou mučení je spánková deprivace. V procesu intimního terorismu pozorujeme vyvolávání hádek v hluboké noci. „Vyříkávání si věcí“ nebo „jednání o vztahu“ začne kolem půlnoci v posteli a končí po třetí ráno… Zmučená oběť odsouhlasí cokoli, jen aby mohla zamhouřit oko.
V psychopatologii najdeme diagnózu způsobující intimní teror. Úzkostně-žárlivecká porucha se vyznačuje nadměrnou kontrolou partnera ve všech jeho aktivitách. Pobývá-li oběť mimo domov, musí podávat pravidelná hlášení. Samozřejmostí je nabourávání se do telefonu, počítače, slídění v jakékoli dostupné komunikaci. Postižený vybuduje extrémně uzavřenou domácnost – nepřijímají se žádné návštěvy, pár nikam nevychází, nemá společenský život. Většina běžných praktických činností jako je nákup nebo návštěva lékaře musí probíhat pouze za přítomnosti „milujícího“ manžela či manželky. Buduje se závislost, na denním pořádku jsou četné výčitky za porušení „pravidel“, permanentní vyžadování důkazů lásky. Navenek mučitelé vystupují jako oddaní a láskou naplnění partneři, kteří by svému milovanému snesli modré z nebe. Tato porucha přináší i fyzické násilí, dojde k napadení v případě pozdního příchodu domů nebo třeba domněnky, že se partner dlouze dívá do okna naproti, kde žije někdo atraktivní…
OBĚŤ
prožívá absolutní pocit bezmoci. Ztratí chuť k jakémukoli boji, obhajobě, rezignuje. Dochází tu ke skutečnému vyhoření, které se snadno svede na vyčerpávající profesi nebo únavový syndrom. Mnohdy je vodítkem k odhalení domácího násilí řada nespecifických psychosomatických problémů. Člověk vystavený manipulaci a týrání od nejbližší bytosti se propadá do negativního myšlení, jež prohlubuje jeho oslabení.
Oběť se většinou za situaci stydí, kryje tyrana, zamlčuje burcující události, jimiž musí procházet. Hroutí se jí sebevědomí, začne trpět vztahovačností, čímž potvrzuje opodstatněnost každodenního negativního hodnocení. Nevinné situace, drobné události vnímá jako důkazy o pohrdání, zavržení či zášti okolí. Má tendenci k přehnané generalizaci úsudku: „Zase jsem to zkazila, jsem nemožná, nic nezvládám“. Přehání své neúspěchy, úspěchy bagatelizuje.
Zachránit oběť psychického týrání nelze razantním vstupem do situace a tažením proti tyranovi. Je třeba získat důvěru strádajícího, vyslechnout ho a podporovat v rozhodnutí vyhledat odbornou pomoc. Všichni jsme omylní a nemůžeme zcela posoudit soukromou situaci druhých lidí. Odborník – psycholog by to měl dokázat.
ŘEŠENÍ
Prokáže-li se intimní teror, je malá pravděpodobnost, že se takový vztah udrží a přetvoří v růžovou zahradu. Tyran se své moci nevzdá snadno. Může projevit účinnou lítost, ustat na chvíli v ničivém chování. V drtivé většině zachráněných případů se však časem jed plíživě vrací. Psychické týrání patří mezi neoddiskutovatelně pádné důvody k rozchodu. Oběť potřebuje velkou psychoterapeutickou podporu, aby se zbavila závislosti na uzurpátorovi a uviděla naději na lepší život.
Všeobecný názor praví, že pro děti je nejhorší rozpad rodiny. Proto bývají dlouhodobě drženy v tomto ničivém prostředí. Život v oblaku manipulace a tyranie je však mnohem horší než neúplná rodina.
Duchovní rozměr lidského příběhu představuje silnou preventivní léčivou sílu. Ten, kdo má v srdci Lásku, ctí prostor druhých a stará se o jejich blaho. Nepodlehne nátlaku a násilí, protože se ničeho pozemského nebojí. Jeho starostí je neobtížit si svědomí, neztratit čest a svými činy šířit Lásku. Nestane se tak ani tyranem, ani obětí.
V roce 1992 jsem starý americký popěvek opatřila českým textem na počest Marie Grofové, maminky zakladatele transpersonální psychologie Stanislava:
Boží láska ať stále tě hýčká, kéž tě Pán vždy provází
a Světlo moudré nalézá v srdci tvém útulný domov svůj…
Stal se velmi oblíbeným a dodnes je jakousi mojí hymnou. Uplynulo mnoho let a text různě pokřivený koluje českými zeměmi, aniž by kdo věděl, že jsem jeho autorkou.
Zakódovala jsem do něj neopomenutelný duchovní rozměr lidské každodennosti, jejž nelze obejít, zjevně se projevuje, nebo chybí v našich činech a chování. Marie Grofová byla představitelkou jeho trvalé aktivace, inspirací pro citované verše. Netušila jsem, jak těžké je předat hodnotu prostřednictvím písně… Stala se jen spirituální říkankou, dodnes vidím, že málokdo pochopil.
V první polovině devadesátých let jsem pořádala velké setkání příznivců mého tehdy oblíbeného rozhlasového pořadu Prameny poznání. Konalo se na hradě Sovinci pod křídly úžasného člověka, fotografa Jindřicha Štreita. Účastníci mi chtěli udělat radost, a tak mě uvítali sborovým zpěvem právě tohoto chantu. Zpívali ryčně, v rytmu pochodu. Neovládla jsem své rozčarování, ač jsem byla dojata. Neurazili se, když jsem s nimi zapěla píseň znovu, s patřičnou něžnou energií a v lehkém rytmu. Byli velkorysí. Nikdy na to setkání nezapomenu. Když jsme na horním nádvoří, na vrcholu kopce, cvičili tai chi podle mistra Al Huanga, při bratření s větrem odkudsi přiletěl vlahý vánek a hladil naše vlající nekonečné paže po celou tu pasáž. A stalo se tam více zázraků… Možná také proto, že jsme na začátku verše zazpívali v hlubokém vzájemném spojení a procítili jejich význam.
Čas letí a já shledávám, že spojení s Boží láskou a trvalé usídlení moudrého Světla v našich srdcích je přetěžké zadání. Naše pýcha, strach, závist, hamižnost a další démoni jsou stezkami, na nichž se odpojujeme od jediné síly, která nám může pomoci překonat nejtěžší chvíle, projít náročnými zkouškami, překonat bolest, smířit se se smrtí jako s přirozenou součástí životní cesty. Bez živoucího Světla nedokážeme opravdu a hluboce milovat, mít živé, hořící srdce, ani povzbuzovat své okolí, pečovat o svět.
V každodenním životě najdeme mnoho příkladů lidského duchovního selhávání i záření.
Málokdo je ochoten připustit, že úporná snaha mít vše pod kontrolou je plodem pýchy a strachu. Pýcha se projevuje v bohorovnosti, zde doslova v naprosté nedůvěře k vyšší Moudrosti, nad niž se v tu chvíli stavíme. Naše chování je tak moudrosti prosto, ba co hůře – je hloupé.
Strach se v důsledné kontrole projevuje jako plod nevědomého pocitu všemocnosti a osudové odpovědnosti. Nechci nic pokazit, musím vše zachránit, bojím se, že způsobím zmar… Já musím zastavit smrt.
Moje velmi blízká a zeměpisně vzdálená přítelkyně předčasně – o měsíc dříve – porodila holčičku. V těhotenství byla velmi úzkostná, za mé podpory to však překonala a zklidnila se. Natolik, že později nezmatkovala při nepříjemných příznacích, které nepřipomínaly porod. Vše se pak odehrálo rychle a dramaticky, děťátko bylo z pánve vypáčeno kleštěmi i při císařském řezu. Těžký životní start sebral miminku mnoho sil, nesálo, jen spinkalo. Maminka se opět propadla do masivních úzkostí. Neustále počítala mililitry, které do děvčátka dostane, měla málo mléka. Nastal mučivý kolotoč odstříkávání, krmení, strachu o život a zdraví dítěte. Sama zapomínala jíst, obviňovala se, že zanedbala příznaky porodu. Začala dítě vnímat jako něco, co má vypít určitý počet mililitrů, sebe jako něco, co ty mililitry má poskytnout… nebyla spokojená se sebou ani s dítětem, bála se zkázy. Přitom nepočítala gramy stravy, které v zájmu obou musí sama sníst. Zapomněla na vnímání posvátného pouta i projevy Lásky, která je nejdůležitější potravou, spouštěčem mléka, smyslem existence.
Naštěstí se mi s ní podařilo spojit a naléhavou, do hloubky se propalující terapií zastavit ten ničivý kolotoč. „I kdybyste spolu měly být jen pár dní, musí být prožity v lásce,“ pravila jsem nakonec a drahá přítelkyně se probrala a vrátila ke Světlu. Je to úžasná bytost. Ve chvíli, kdy porazí strach, největšího nepřítele, ztělesňuje Boží lásku. A to je v moci každého z nás.
V jiném příběhu dcery ovlivňované nenávistnou matkou často osočují svého nezištného otce, že je lakomý. Za dosavadní život jim ani jejich matce nezadal jedinou příčinu k pochybnostem o své štědrosti. Z manželství byl vypuzen, přesto se zachoval velkoryse. Nikdo nežije v nedostatku, je připraven pomoci v jakékoli těžké situaci. Manipulativní tlak má jediný cíl: vymačkat z něj co nejvíce. Jeho spolehlivost a láskyplné srdce nic neváží pro trojici žen, z nichž dvě mají život před sebou. Jsou ve velkém nebezpečí, že jejich srdce zůstanou zavřená, nerozpoznají lásku. Stráví zbytek života v nespokojenosti a přesvědčení, že si od každého zaslouží více. Budou tak týrat své partnery, zaměstnavatele a nakonec i svou matku, která sklidí, co zasela. Čím déle budou vyznávat pomíjivé hodnoty, tím větší katastrofa bude jedinou nadějí na obrat k dobrému.
Můj učitel, psychiatr John Weir Perry, dokázal v sedmdesátých letech minulého století, že psychózy po vypuknutí lze léčit bez jediného medikamentu. Jeho úspěšné terapeutické misi byla opakovaně zastavena finanční podpora na naléhání mocných, jejichž bohatství plynulo z psychofarmak a ze závisti. Musel se vzdát. Dalších patnáct let soukromě sledoval své pacienty a došel k neuvěřitelnému číslu: sedmdesát pět procent z nich nerecidivovalo, ač mezi nimi byla více než polovina těch, kteří nebyli pro tuto terapii indikováni z důvodů již předchozí farmakologické léčby. Krátce před svou smrtí na začátku devadesátých let mi s úsměvem řekl: „Lidstvo k tomu jednou dozraje. Bude mít na co navázat, metoda je účinná. Nemusím být pod ní podepsaný. Vím, že to jednou z kolektivního nevědomí někdo vyloví.“ Byl přímým žákem C. G. Junga. Je navždy vzorem v pokoře a nezištnosti.
Podezírání, nedůvěra, kontrola – to jsou hroty, bránící Lásce naplnit život. Chamtivost vede k cynické agresi vůči nejbližším, strach o děti k jejich zotročení, strach o partnerství plodí ničivou žárlivost, strach z mocných zbabělost…
Výčet je nekonečný, denně se ocitáme v situacích, které jsou křižovatkami mezi prosazením pyšného já a souzněním s Boží láskou. Povrchnost, pohodlnost a omezenost způsobují, že si štěstí představujeme jako nicnedělání ve finančně zajištěném životě. Ač je to pustá utopie, mnozí v sobě takový sen živí. Ti, kterým se něco podobného přihodí, propadají do hlubokých depresí, stěžují si na vyhoření, neumí si udělat radost. Bohatství je nejtěžší zkouškou charakteru. Naštěstí se pomalu rozmáhá mezi světovými i našimi miliardáři trend, který se postupně stává pravidlem slušného chování: veliký materiální úspěch zavazuje k charitativním činům, k podpoře vědy, k péči o životní prostředí.
Bohatství je na dosah. Není většího štěstí, než být opravdu vděčný za život, radovat se z každého dne, hledět láskou na svět a nedbat na osobní ztráty ve jménu jejího následování. Nepropadnout lhostejnosti a pomáhat tam, kde je třeba. Nic z toho není ukryto ve slovech. Mluví za nás činy a otevřené srdce.
Únor patří do masopustního času mezi Třemi králi, jimž předcházel adventní půst, a Popeleční středou. Tou začíná dlouhý velikonoční půst, kdy máme maso teplokrevných zvířat opustit na čtyřicet dní… Období masopustu probíhalo ve veselí, konaly se zabíjačky, každá rodina se snažila mít bohatý stůl.
Při pročítání zdrojů informací o církevních postech před námi vyvstává obraz života předků, kteří se stravovali skromně, zcela odlišně od obžerství, jež nyní panuje v našich zeměpisných souřadnicích. Nákupní střediska lze vidět jako plochu pro volné jízdy vozíků přeplněných potravinami. Lačné a duchem nepřítomné pohledy dobře vykrmených obyvatel vnukají obrázek nezdrženlivých žravých bakchanálií. Pustit maso? Ani náhodou! Zvrhne-li se některý člen rodiny k vegetariánství, masožravci se do něj agresivně pustí ve svatém přesvědčení, že ho musí zachránit před jistou smrtí. Bez masa děti nevyrostou, budou z nich trpaslíci, mladý člověk si podlomí fyzický vývoj a dospělý uhyne oslabením. To je přeci jasná věc!
Pokud někomu vadí nadváha, navštíví výživového poradce, což je módní profese početné skupiny lidí. Pomalu vytlačují předešlé módní vlny – maséry, kosmetičky a prodejce zdravé výživy, jejích doplňků, diagnostických přístrojů ovladatelných kýmkoli a podobně. Obrátí-li se tlouštík na dobře proškoleného konzultanta s prosbou o vegetariánský jídelníček, nevěřícně si ho prohlíží a nenachází radu… Nemá totiž osobní zkušenost s bezmasou stravou. Různé zdroje uvádějí, že je u nás kolem dvou procent vegetariánů. Kdo by se tak nepatrnou skupinkou zabýval? Varovných hlasů je nepoměrně více než těch, které takovou stravu obhajují.
V současné době se k bezmasé stravě uchylují mnozí mladí lidé, kterým leží na srdci osud planety. Nadměrné pojídání masa totiž v důsledku nutí chovatele dobytka stát se výrobci bez ohledu na krajinu, ovzduší a týrání svěřených zvířat. Většina mladých vegetariánů se však bohužel pod tlakem okolí a svodů rychlých občerstvení za pár let vrátí k původním stravovacím návykům a přestane na ekologii myslet.
Obyvatelstvo bohatých krajin je v patu. Pohodlí a hojnost nejsou dostačujícím povzbuzením k uskrovnění a ohleduplnosti vůči budoucím generacím. Raději nasloucháme třem procentům odborníků, kteří zastávají opačný názor než ostatní a hlásají, že je to vše nesmysl, nic se neděje a dít nebude. Je to pohodlnější. Po nás potopa.
Nejsem přítelem ortodoxních přístupů, uznávám, že v krajích velkých mrazů není moc jiných možností než se stát lovci. Domnívám se však, že bychom ke stravě měli přistupovat s velkou vnímavostí a povýšit ji na ušlechtilou životní radost. Nikoli přejídání a plnění se, ale vychutnávání, tvořivé kombinace chutí, moudré kombinace potravin. Ochrana budoucnosti lidstva by se mohla promítnout do jídelníčku současníků, již se masa nechtějí vzdát ani párkrát do týdne. Stresory z masa krutě zabíjených zvířat už nebudou tolik posilovat lidské násilí a hrubost.
Při svých pobytových programech vařím klientům bezmasou stravu nejen proto, abych jim poskytla korektivní zkušenost: pot nečpí, netrpělivost se oslabuje, hrubost zjemňuje, myšlení je tvořivé a rychlejší. V praxi se stovkami klientů jsem si ověřila, že po masitém jídle nejsou brány vědomí a srdce otevřené, člověk se stává pouhou hmotou. Půsty našich předků zrcadlí toto poznání, protože vždy měly duchovní smysl a poslání. Rozmluva s Bohem je základní potřebou naší duše, zdrojem moudrých činů a rozhodnutí, láskyplného chování a prožívání.
Před třiatřiceti lety jsem přepnula na bezmasý program pod vlivem pobytu v kalifornském Esalenu. Tamní strava mi přinesla radostné pocity i odlehčení svědomí, neboť tam se už o ekologické destrukci velkochovy otevřeně hovořilo. Tak dlouho to víme, a nedbáme, musím si povzdychnout… K maminčině kuchyni jsem se už nevrátila. Způsobilo to mezi námi nemalé rozbroje, ale uhájila jsem svůj postoj na všech frontách. Jsem uznávaná kuchařka, a tak moji blízcí i vzdálenější si u mne pochutnávají, na nepřítomnost řeznických výrobků nežehrají. Někteří se nechali inspirovat, časem většina sklouzla k takzvané klasice, neb je to pohodlnější. Používají však osobní vegetariánskou léčbu v čase rodinných a partnerských konfliktů k nastolení mírových podmínek prostřednictvím své zklidněné duše, posílenou trpělivostí a hlubší empatií.
Odtud vede snazší cesta k umění skutečného půstu, času, v němž člověk nepřijímá potravu. Je třeba rozlišit mezi půstem a hladovkou, nejsou si vůbec podobné. Mnozí lidé zahájí půst, nakonec je z toho hladovka, protože stále myslí na jídlo, hovoří o něm, nemohou se dočkat konce… Při opravdovém půstu nepociťujeme žádné strázně. Po jídle se nám nestýská, rozhodnutí bylo učiněno vědomě z hloubi duše a nepochybujeme o smyslu takové cesty. Potom zažíváme nádherný pocit euforie, lehkosti, jsme schopni hluboké a čisté meditace, máme mnoho tvůrčích nápadů. Láska se probudí v srdci, jež začne zářit. Délka půstu nemá být pevně stanovena, neměly by to být sportovní závody, v nichž porážíme soupeře počtem dnů v půstu strávených. Měl by trvat tak dlouho, dokud nám dává smysl a cítíme zdravou životní sílu. Není hanbou skončit tehdy, kdy pozitivní podoba slábne a jsme příliš unavení.
Vítaný vedlejší účinek opakované zkušenosti se projeví tak, že se staneme odolnými vůči zátěži, náhlá ztráta zdroje potravy nás neuvrhne do paniky, jsme lépe připraveni na horší časy či výjimečné náročné situace. Ujistili jsme se, že ani po mnoha dnech bez potravy nezemřeme.
Nedovolila bych si komukoli diktovat, jak se má stravovat. Když jsem pečovala o bezmocnou maminku, dopřávala jsem jí vše, po čem toužila. Ke konci života začala spontánně odmítat maso. Smála se tomu, že jí přestalo chutnat, a říkala: „Konečně mi můžeš vařit ta svoje jídla.“ A radovala se z nich.
Každý si musí dojít ke svému stylu sám, je užitečné použít co nejvíce inspirací. Pojďme se více zabývat tím, jak žijeme. Společné stolování je příležitostí k soubytí, posílení rodinné soudržnosti, k láskyplné vzájemné péči a respektu. Pokud jíme tak, že vnímáme chutě, užíváme si je a nepřejídáme se, jsme schopni sestavit si sami nejvhodnější osobní jídelníček. Heslo „nežijeme proto, abychom jedli, ale jíme, abychom žili“ určitě neznamená, že máme pojídat cokoli u televize, aniž bychom věděli, čím se vlastně plníme. Být ve vztahu k jídlu ignoranty je nekulturní. Gastronomie se může stát plnohodnotným uměním v procesu tvorby i konzumace. Ne každý je obdařen talentem, lze však následovat mnohé skvělé učitele.
Duchovní rozměr se v životě projevuje mimo jiné také tím, že si uvědomujeme co nejširší kontext každé své činnosti a důsledky svých rozhodnutí. Současný stav světa volá po lidské moudrosti, vnímavosti, ohleduplnosti, skromnosti, obětavosti a střídmosti. Zpytujme svědomí a hledejme, v čem se můžeme polepšit.
Dobrou chuť a často maso pusť!
Dobro je u nás poslední dobou často vysmívaným pojmem, neboť z něj neplyne žádný hmotný zisk. Je občas vyhlašováno za projev intelektuální slabosti, pošetilosti. Přesto patří mezi výsadní projevy praktického duchovního života. Pod vlivem výchovy, atmosféry ve společnosti a tradičních vzorců chování se s ním můžeme setkat na různých místech světa. Jako lidé vlídní, usměvaví, pohostinní, vstřícní, ochotní a všeobecně milí bývají popisováni obyvatelé Srí Lanky, Thajska a mnohých dalších asijských zemí. Také Jižní Amerika bývá prožívána coby světadíl obývaný příjemnými lidmi… Ve Spojených Státech je samozřejmostí, že se vám lidé podívají do očí, usmějí se, jste-li v nesnázích, rychle se vás někdo ujme a pomůže. Cestovatelé dokáží popsat další a další podobně obydlená místa…
Turista zavítavší do České republiky možná také potká pár milých lidí. Pokud se tu však na chvíli usadí, propadá depresi. Začne se mu zdát, že se nikdo neusmívá. Lidé jsou zamlklí, zachmuření, veselí se jen pod vlivem alkoholu, to však už s nimi není řeč. Popsala jsem v krátkosti pocity řady svých cizojazyčných pacientů. Tížilo je, že si tu pořád někdo na něco stěžuje, zdálo se jim, že není společensky vhodné mít se dobře a být rád na světě.
Když jsem se před léty poprvé s takovým hodnocením setkala, byla jsem překvapena. Vůbec jsem si toho nevšimla, považovala jsem nedostatek úsměvů za neutrální standard. Navíc jsem docela veselá kopa, s přáteli neustále vtipkujeme, směji se nade vše ráda, tak se mi nechtělo uvěřit, že je u nás tak smutno. Depresivní cizinci se mi však začali v ordinaci opakovat. Pokusila jsem se procházet ulicemi Prahy i venkovem jako pozorovatel výrazů v tvářích. A skutečně… žádná velká radost. Vrcholem bylo, když jsem při pohledu do zpětného zrcátka nachytala sama sebe, jak se tvářím za volantem. Hu. Něco tak nesympatického jsem dlouho neviděla: zaťaté rty, přimhouřené oči… no fuj. Otřásla jsem se hrůzou a od té doby si stále obličej rovnám. Hodně pomáhá přátelský hovor přes handsfree, ještě lepší je zpívání s oblíbenými interprety. Stejně se mi ten ksicht zase nastaví. Snad ty chvíle už nejsou dlouhé. Jakmile na sobě ucítím jakýkoli pohled, hned se vstřícně usmívám. A hlehlehle: ono se mi to vrací. Někdy dokonce od chodců, kteří vědí, že nejsou nesmrtelní, a tak se do přijíždějícího auta raději podívají, aby se ujistili, že je řidič vnímá.
Párkrát za život jsem zažila závratně krásný pocit ze svých krajanů jako z národa ohleduplného, vstřícného. Bylo to v davu v centru Prahy za ruské okupace, v sametové revoluci a na loňských demonstracích. Jako by v těch historicky vypjatých okamžicích z nás vyhlédlo láskyplné srdce, schopnost vzájemné podpory, spiklenectví v dobrém. Pokaždé jsem se ujistila, že nejsme ztraceni, že moji milí depresivní anglicky a francouzsky mluvící pacienti tyto skryté kvality mohou snadno spatřit, pokud se nedají odradit a přijdou blíž. V každém je ukryté světýlko, jež nepřehlédneme, nepochybujeme-li o něm.
Dokonalý člověk neznamená nic, pokud nešíří dobré skutky, pokud neutěšuje zarmoucené lidi i zvířata. (Buddha)
Potkala jsem za svůj život stovky lidských příběhů a plně si uvědomuji, že je v nich pokladnice dobrých skutků. Jedna velmi mladá žena adoptovala ke svému maličkému synovi také svého synovce, jehož po narození opustila matka a otec se ocitl za mřížemi. Vychovala oba chlapce ve slušné lidi. Za její příkladné mateřství si ji Prozřetelnost vyhlédla a po téměř dvacetileté přestávce jí nečekaně nadělila ještě dvě dětičky, aby spasila další dvě duše.
Jiná žena ve zralém věku velkoryse přijala pod křídla nemluvně cizokrajné milenky svého manžela, která brzy opustila dítě i zbloudilého muže. K dospělým ratolestem přibyla další rodinná buňka, která všechny v lásce stmelila.
Osamělý muž zklamaný životem, jenž nepomýšlel na založení rodiny, se na ulici ujal ženy v pokročilém těhotenství. Zbitá utíkala od svého agresivního muže. Náš hrdina překonal staromládenectví a stal se příkladným otcem i manželem. Uvítal tyto role jako dar z nebes.
Dospívající dívka uprosila svoji maminku, aby nenechala utratit jejího závodního koně, který si zlomil nohu. Za velkých obětí ho vypiplaly tak, že se postavil na nohy a nejprve mohl chodit. Dívka ho trpělivě vodila na procházky a nohu zrehabilitovali. Závody byly ztraceny, ale na vyjížďky se spolu vydávají dodnes. Jejich láskyplné pouto je odzbrojující.
Mladý muž našel na kolejích fenku boxera s amputovanou přední nohou. Vzal ji do náruče, dovezl k veterináři a zachránili jí život. Naučila se skvěle běhat a za svého pána by dýchala. Četla jeho myšlenky, byli na sebe napojeni za hranice běžného vědomí.
Manželé blížící se střednímu věku již dlouho usilovali o potomka. Čekání si krátili péčí o staré nechtěné pejsky z útulků. Ozdobili konce psích životů pobytem v láskyplném ráji. Říkali o sobě, že provozují psí hospic. Zvířátka jim oplácela velkou oddaností. Když se ukázalo, že děťátko nepřijde, rozhodli se pro pěstounskou péči. Bylo pro ně samozřejmé, že si nebudou vybírat a poskytli náruč, domov a záplavu lásky postupně dvěma kloučkům, jimž byl do začátku nadělen bolavý osud. Když vídám jejich rodinnou idylu, byť občas rozbouřenou dětskou nespoutatelnou divokostí, s něhou si uvědomuji, že pejsci po sobě zanechali ujištění, že v tomto domě stojí za to žít jakýkoli příběh, nikdo nebude litovat.
Neslibuj, že vykonáš, nehonos se, žes vykonal, ale ponech svým skutkům, aby za tebe mluvily. (Jan Amos Komenský)
Tento odkaz jedné z nejvýraznějších a nejméně pochopených postav české historie promlouvá ke každému z nás v horké současnosti také jako výzva ke změně myšlení, chování i prožívání od sobectví k péči o životní prostředí, o přírodu. Tolik dobrých skutků můžeme denně vykonat jen tím, že se budeme i na těch nejnepatrnějších křižovatkách rozhodovat v jejich, nikoli svůj osobní prospěch. Omezíme spotřebu masa, nebudeme zásadně ničím plýtvat, kam můžeme, dojdeme pěšky nebo na kole, nebudeme kácet stromy a sekat trávu jak zběsilí, aby neutichla rána a nevyprázdnilo se nebe, protože ptáci vymřou na nedostatek potravy a úkrytu. Naučíme se myslet na budoucnost a pečovat také o ty, kteří se narodí až po naší smrti.
Snaha o podporu a realizaci ekologických projektů vás nejednou zavede do náruče prohnaných obchodníků zneužívajících dobrou vůli lidského společenství k záchraně Planety. V honbě za ziskem vám na základě prolhané nabídky prodají například předražený ostrovní systém, jenž nikoho neosvobodí od závislosti na dodavateli energie, ani nepokryje delší výpadky proudu. Neprodali vám ostrov, ani poloostrov, jen pevninu s malou výhodou pro vás a velkým ziskem pro ně.
Elektromobil pořízený za vysokou cenu vám ukáže, zač je toho loket, neb není dostatek nabíjecích stanic. Je zcela nevhodné vyrážet s tímto tichým a elegantním vozidlem na delší cesty než sto kilometrů. Zvláště nebezpečné je vyjíždět na dálnici, kde se motáte pod kola kamionům, protože v zájmu záchrany před ztroskotáním v pustině bez proudu nemůžete jet rychleji než devadesát kilometrů v hodině. Pokud vás někdo pustí ke své domovní elektrické zástrčce, musíte u něj strávit padesát hodin, potřebujete-li plnou kapacitu na další cestu. Auto je tedy velmi vhodné k cestám po městě, potom by ale bylo moudřejší, aby bylo malé a výrazně levnější. Tak dobré úmysly na straně zákazníka jsou likvidovány bezohledností na straně druhé. Skutky opravdu jasně promlouvají.
Nic z toho nás však nesmí odradit, protože výše popsané hrůzy jsou jen porodními bolestmi na počátku všech změn k lepšímu. Jen do pekla se hladce sklouzne.
Kdo udělal dobrý skutek, ať mlčí, ať vypráví ten, kdo dobrodiní přijal. (Seneca)
Moudrý Seneca si byl jistě plně vědom skutečnosti, že nevděk světem vládne. Konat dobro má hluboký osobní smysl jen pro toho, koho činí šťastným oblažovat druhé. Takový stav je znakem vysoké duchovní úrovně, s níž pevně souvisí skromnost. Přestože se zdá, že jen elita lidstva může nezištně konat, je v silách všech smrtelníků podílet se na všeobecném blahu a naději. Každý tím přispívá ke spasení vlastní duše.
S novým rokem jsme možná učinili mnohá ušlechtilá předsevzetí. Je skvělé vykonat každý den sebemenší dobrý skutek. Nezapomínejme však, že mezi ně patří také patřičné vyjádření vděku a úcty. Promluvíte-li si s úspěšným lékařem, zjistíte, že je šťasten vždy, když zachrání lidský život nebo uleví někomu od trápení. Zeptejte se ho, kolik pacientů mu přišlo poděkovat.
Mnoho lidí nám denně poskytne nějakou službu. Mezi nimi se jistě najdou mnozí, kteří se přitom na nás usmějí a leží jim na srdci naše spokojenost. Je tak těžké dát jim najevo, že nás potěšili? Někdy se v letadle stává, že pasažéři po přistání zatleskají pilotovi. I v kině se po dobrém filmu může tleskat. Při vystupování z autobusu má mnohdy cenu poděkovat šikovnému a příjemnému řidiči. Vlídná pokladní v supermarketu si zaslouží, abychom ji pohladili slovem na znamení, že ji nepovažujeme za stroj. Tisíce příležitostí dobra na nás čeká hned v dalších chvílích.
Jednou z výhod dobrých skutků je, že povznášejí duši a uzpůsobují ji ke skutkům ještě lepším. (Jean-Jacques Rousseau)
Šlechetné skutky připadaly odjakživa bláhové těm, kdo v sobě mají málo ducha. Ale na tom pramálo záleží. O ty, kdo byli ukřižováni, si nedělám tolik starostí jako o ty, kdo zatloukali hřeby. (Richard Paul Evans)
