Zimní slunovrat má magickou sílu, po věky byl časem slavností a obřadů. Neprobíhaly však vždy tak mírumilovně jako mladý svátek – Vánoce, které v podobě vzájemného obdarovávání na Štědrý večer u vánočního stromku slavíme až od devatenáctého století.
Předcházela řada pohanských obřadů slunovratu, při nichž se vítal delší den zvěstující příchod tepla a lepších podmínek pro pěstování plodin.
Starořímské saturnálie jako nejpravděpodobnější předobraz Vánoc se staly zprvu krvavým svátkem. 17. prosince byly obětovány děti pro zajištění úrody v nastávajícím roce. Od těchto hrůzných obětí se bohudíky časem upustilo.
Oslavy uctívající boha Saturna probíhaly ve Starém Římě v době zimního slunovratu od roku 217 před naším letopočtem. Plnily tehdy nejen náboženskou funkci, na počátku měly také povzbudit obyvatele po zdrcující porážce od Kartáginců.
Saturna, boha sklizně, později nikdo nepovažoval za zlého. Saturnálie byly typické nezřízenými pitkami, uvolněnou morálkou a zahálením, protáhly se až do konce roku. Vše se obrátilo naruby, pánové si vyměnili role s otroky, nikde se nepracovalo, ve školách se nevyučovalo. Konaly se gladiátorské zápasy, všichni se obdarovávali, především svícemi na ochranu před temnými dny.
Slované uctívali zrození Dažboga, boha slunce. Za úsvitu přinesl pán domu z lesa dubové poleno, potřelo se medem nebo vínem a bylo zapáleno. Tento obřad vzdáleně připomíná vánoční stromek. Za soumraku začala slavnostní večeře, jíž se podle víry účastnily i duše zemřelých. Rozkrajovala se jablka jako symbol zdraví, ořechy zdobily stůl pro hojnost. Podával se chléb a oplatka ve tvaru slunce. Také se věštila budoucnost z odlitků olova.
Křesťanské Vánoce se slaví od 25. prosince do neděle po 6. lednu, vzývají narození Ježíše v Betlémě. Patří k nim láskyplná atmosféra, rodinná sounáležitost a pestrá škála tradic, které mají i historické předkřesťanské kořeny.
Ježíškovy narozeniny se těžko určovaly, v Bibli není datum zmíněno. Podle odkazů a propočtů však patří spíše do jarních měsíců, pravděpodobně připadají na 28. březen. Od sedmého století je však církev slaví 25. prosince. Není vyloučeno, že důvodem byla snaha zastínit pohanské slavnosti zimního slunovratu.
Vánoce tradičně nazýváme svátky klidu a míru, ač se za posledních sto let proměnily v přehlídku stresu, tlaku na nesmyslné nakupování a nezřízenou spotřebu. Taková atmosféra jitří otevřené rány, snadno probouzí agresivitu a skepsi.
Vzpomenu-li si na Vánoce svého dětství v Praze v padesátých a šedesátých letech minulého století, uvědomuji si, že je každoročně předznamenával strašák vánočního úklidu, jenž byl vyžadován a kontrolován generací tehdejších babiček. Dnes již málokdo uvěří, že domácnost zářila nevídanou čistotou díky nepředstavitelně namáhavým a únavným procesům, mezi nimiž nejsnazší bylo praní na valše, vyvářka povlečení a prostěradel v uhelném kotli v prádelně a ruční ždímání. Velké a těžké koberce byly srolovány a vláčeny na dvůr, přehozeny přes klepadlo a proutěnými plácačkami se z nich prudkými údery vyháněl prach. Okna se umývala těsně před svátky, aby nezůstal ani flíček. Bývaly kruté mrazy a chemické čisticí prostředky bránící námraze neexistovaly. Dodnes se chvěji hrůzou při vzpomínce na péči o parkety. Maminka nejprve vkleče drhla každou parketu zvlášť kovovým kartáčem. Tento úkon se nazýval drátkování a ruce po něm byly jedna krev. Potom složitě uvařila žlutý hydrovosk a hadříkem natírala opět každou parketu zvlášť po létech. Poškrábané ruce se obarvily nažluto. Vosk usychal několik hodin, do pokoje se nesmělo vkročit. Tísnili jsme se v maličké kuchyni, kde jsme připravovali těsta na cukroví, tatínek cídil sidolem stříbro, mosaz, alpaku. Poslední parketovou akcí bylo leštění tvrdým vlněným kartáčem, jenž se navlékal na nohu, a bruslilo se opět v souladu se strukturou dřeva. Muselo se hodně přitlačit, aby byl lesk co nejvyšší intenzity. Tatínek se snažil zastat všechny části algoritmu. Byl však odháněn, neb nebyl z ženského pohledu dostatečně precizní. Není divu, že maminka v každoročním oprávněném zoufalství vždy zopakovala svou vánoční mantru: „Ještě udělám parkety, a pak se oběsím!“ Málem tak navázala na historickou smrtonosnou předlohu původních saturnálií.
Na zářící parkety se položil vyklepaný koberec a dětským úkolem bylo učesat jeho třásně tak, aby dokonale zdobily okraje. Za každý neopatrný krok, který dílo porušil, zahřměla kletba nebo přilétl pohlavek. Získala jsem tak fobii, která mi nedovolí vkročit na žádné třásně na světě nebo stoupnout na jakýkoli dřevěný práh u dveří. Ten byl totiž také napuštěn hydrovoskem, naleštěn a prohlášen nedotknutelným. Práh je vizitka domácnosti, musí být bez poskvrnky.
Další práce už byly převážně radostné a vánoční atmosféra se přeci jen začala rodit. Vonělo cukroví a den před tím štědrým taťka mamince vypracoval svýma silnýma rukama pevné těsto na vánočky, jejichž vůně mi provoněla sny poslední adventní noci. Rodiče nazdobili stromek těsně vedle mé postele, aniž by mě probudili, zabalili dárky, schovali je do gauče a někdy nad ránem konečně ulehli.
Dopoledne mě vzal tatínek za ruku a jeli jsme za Pražským jezulátkem do Karmelitské ulice, zatímco maminka chystala bramborový salát a připravovala stůl. U Ježíška jsme se pomodlili a poseděli v kostelní lavici v tiché meditaci. Taťka dojatý vzpomínkami a vzácnou chvilkou našeho soubytí, já laskajíc pohledem jezulátko a celý kostel, který jsem považovala za nejkrásnější na světě. Byli jsme dost chudí, a tak jsem nikdy nic nevyžadovala, kolem hračkárny jsem chodila bez zastavení. Proto jsem dárky nepovažovala za hlavní bod Vánoc. Tím byly chvíle u karmelitánů.
Potom jsme jeli tramvají na Prašný most, prošli Pražský hrad a zakončili poezií Nového světa. Starobylé domy, atmosféra Prahy z minulých století a krásně ozdobené dveře i okna jsou vánoční pohlednicí mého dětství.
Odpoledne tatínek připravil a obalil kapry, dokončil rybí polévku, kterou si den předem předvařil. Maminka se ryb štítila a polévku nejedla, kapra jen bez kůže a napřed namočeného v mléce… Usedli jsme ke krásně prostřenému stolu, bramborový salát v porcelánové míse byl uhlazen do tvaru dokonalé pyramidy, ozdoben petrželkou, jedlovými větévkami a červenou paprikou. Vzali jsme se za ruce a tiše se pomodlili. Rodiče vzpomínali na své zemřelé a uronili pár slz.
Tatínek se na ryby těšil, měl je jen v tento den. Když jsme hodovali, mizely v něm porce jedna za druhou, slastně mručel a já jsem se nemohla dočkat zazvonění a rozsvícení stromečku… Zazpívali jsme koledy, objali se, zulíbali, děkovali si navzájem a přáli si, abychom se o příštích Vánocích ve zdraví sešli. Dárky byly skromné, krásně zabalené a my jsme se při jejich rozbalování předháněli, kdo se umí lépe radovat. Pak jsme se dlouho smáli jako blázni… Byli jsme jen tři, ale vystačili jsme si.
Když jsem dospívala, donutila jsem rodiče, abychom navštěvovali opravdovou půlnoční mši o půlnoci. Chudáci tam vyčerpáním usínali, ale vyhověli mé duchovní potřebě.
Zbytek rodiny jsme navštívili v dalších dnech, na ty si však vzpomínám jen matně. To hlavní a zářivé už bylo za námi…
Milí moji, jsou tu další Vánoce a my máme příležitost prožít je v klidu, míru, lásce… Zpytujme svědomí, smiřme se s těmi, kteří se vzdálili. Otevřme svá srdce Bohu a dveře domova přátelům, kteří jsou osamělí. Oslavme slunovrat, zrození, naději. Prožijme hluboce Rybovu Vánoční mši, bez níž by české Vánoce ztratily kouzlo.
Jako terapeut jsem nestranná při řešení partnerských a rodinných nesnází. Nevnímám muže ani ženy jako znevýhodněné nebo zvýhodněné skupiny. Vždy mě zajímají míra lásky, pokory, velkorysosti a morální kvalita jednotlivých zúčastněných. Jejich přítomnost lze zaznamenat v obou táborech. V každém příběhu je jiné rozložení sil. Při hlubším poznání rodinného a partnerského života v krizi konkrétního páru vychází najevo nejrůznější formy ponižování, manipulace, obelhávání, zastrašování a dalších psychopatologických druhů chování. Žádný z nich není typicky ženský nebo mužský, jsou jich bohužel schopny obě strany.
Mohlo by se zdát, že nespravedlnosti, k nimž dochází při rozvodovém dělení majetku a stanovení výše alimentů, spadají pouze do oboru ekonomie. Ony však vždy mají hluboký psychologický i duchovní základ, zřetelně vypovídají o charakteristikách osobností.
Na jedné straně je méně početná skupina žen, kterým se podaří z rozvodu s bohatým mužem získat nemalé bohatství a vysoudit astronomickou částku výživného. Jsou často vedeny touhou protějšek zničit, neumožnit mu další bezstarostný život. Některé dokonce s podobným plánem do manželství vstoupily.
Takový muž patří mezi ty, kvůli jejichž příkladu se ostatní movití muži natolik bojí umenšení svého majetku, že se odmítají ženit, nebo uzavírají pro ženu velmi nevýhodnou předmanželskou smlouvu. Nejpřirozenější by bylo, kdyby tito pánové zůstali na ocet a nemohli najít oběť pro hrubě asymetrické partnerství. Některé dámy se však živí klamnými nadějemi, že příchod potomka obměkčí taťkovo srdce a vše bude zlegalizováno. Bohužel, ani příchod rozkošného miminka na svět mnohdy otcovskou duši neoblomí…
Nejčastější jsou smutné příběhy opuštěných svobodných či rozvedených matek, pro které je rozchod-rozvod počátkem velmi nuzné životní kapitoly. Je doloženo, že musí vyjít s měsíční částkou mezi deseti a dvaceti tisíci korunami, mnohdy jsou bez další pomoci a podpory odkázány jen na svou vynalézavost a statečnost. Zaměstnavatelé o ně nestojí – děti bývají přeci často nemocné. Částečné úvazky nerostou na stromě, z takového platu navíc nelze vyžít. Trpí vše – nejen ekonomická úroveň rodiny, ale i časová kapacita matky, již by měla věnovat pečlivé výchově a láskyplnému soubytí s dětmi.
Chudoba může mít překvapivě i pozitivní dopad na charakter ratolesti. Odnaučí se vznášet nesplnitelné požadavky a stane se s vysokou pravděpodobností soucitným, obětavým a ohleduplným člověkem, schopným vytvářet velmi silné citové vztahy. Těchto předností však lze dosáhnout i moudrou a odpovědnou výchovou.
Matka, která denně čelí obavám ze zásadního nedostatku, je pod velkým stresem, a ten jí deformuje osobnost. U někoho vznikne závistivost, nerudnost, návaly úzkosti, vzteku, sklon k závislostem, někdy až bezcitnost. Takové vlastnosti a tendence jsou prudkým jedem pro dětskou duši.
Některé ženy se pokouší ve svém okolí vzbudit lítost a získat tak další finanční podporu, některé dokonce nepokrytě vydírají méně odolné příbuzné a známé. Jiná skupina osamělých matek si tajně přivydělává sexuálními službami.
Stojíme na rozcestí. Abychom k nim mohli pocítit soucit a otevřelo se nám srdce k pomoci, měli bychom vědět, zda žena nebyla původkyní rozpadu rodiny. Toho lze dosáhnout nejen proradností, nevěrou či zneužíváním, ale i věčnou nespokojeností, nevraživostí, peskováním a ponižováním partnera, odmítáním něhy a fyzické blízkosti. Snadno se tak stane po narození dítěte či dětí. Žena je přirozeně zaplavena úplně jinou láskou a něhou, než tomu bylo v bezdětném mileneckém období. Muž by měl mít pochopení. Není však ospravedlnitelné, když žena partnera důsledně a dlouhodobě odmítá a jedná s ním pohrdavě. Takové se v chudobě může dostat vzácného daru: pocítí vděk za život samotný a stane se laskavější. Těžká situace je tu obrazem pohádky O nespokojené rybářce. Soucit si však bezesporu zaslouží děti nesoucí důsledky matčiny pýchy.
Muž-otec musí cítit odpovědnost za své děti za všech okolností. Je v roli stejně závazné jako matka, všechny újmy, jimž jsou jeho potomci vystaveni, jdou i na jeho vrub. Veškerá tíha na něj padá tehdy, když opouští rodinu kvůli jiné ženě, ač matka jeho dětí k rozpadu nezavdala závažnou příčinu. Tehdy by měl být nadobyčej štědrý a nová partnerka velmi skromná. Své štěstí nelze stavět na troskách jiného. Muž ztrácí čest okamžikem, kdy argumentuje svým absolutním nárokem na prostředky, které vydělal, a na odpovídající životní úroveň.
V případech ekonomicky slabších mužů je někdy odchod útěkem před závazky, po němž následuje neochota plnit vyživovací povinnost. To je zrada, kriminální čin. Každý se má o děti postarat i za cenu ztráty vlastního pohodlí, i za cenu velkých obětí a práce do úmoru. Mláďata se neopouští, dokud nejsou schopna samostatného přežití. Zákon přírody.
Materialistický pohled na život vede mnohé omezence k neomaleným útokům na partnerky, které vychovávají malé děti: „Nevyděláváš, nemáš nárok.“ „Co jsi dokázala? Jsi nula!“ „Celý den se válíš a utrácíš moje peníze!“ Jen malá ukázka ze stoky, jež protéká mnoha rodinami nezávisle na výši příjmu živitele.
Jakou cenu má mateřství a péče o malé potomky? Dá se vyčíslit? Nejde přeci jen o spotřebu, o náklady. Je to ta nejvyšší hodnota, jíž se přirozeně koří každý živočišný druh.
Naše civilizace nese znaky rozpadu, s tím souvisí i neplodnost. Snažíme se ji ošálit uměle, ani takto vyrobené miminko však není doceněno tak, aby se stalo dlouhodobou zárukou udržení rodiny. Děti se v západní společnosti pomalu a nenápadně stávají vzácností. Není samozřejmostí je počít, porodit, vychovat. Muži i ženy v nich mohou najít největší zdroj radosti, štěstí, pocitu úspěchu a smysluplnosti života.
Společenská a ekonomická dehonestace ženy na mateřské dovolené způsobuje, že mnohé ztrácí radost z požehnaného stavu, jsou spíš frustrované než nadšené. Muži hodnotu otcovství chápou až v pozdním věku, kdy bývá nemožné napravit škody napáchané v mladých letech. Populace stárne a budoucí kmety už nebude možné uživit, pokud se nebude rodit dostatek zdravých, dobrým rodinným zázemím posílených obyvatel.
Přírodní národy v čase, kdy žily ve velmi náročných životních podmínkách, zavedly společné rodičovství. Dítě bylo všech, staral se o něj, kdo byl právě nablízku, ženy kojily nejen své pokrevní syny a dcery. Úmrtí rodičů pak nebylo ohrožením přežití maličkých.
Kmenovou radu by u nás měla suplovat vláda. Její sestavení je však na hony vzdáleno delegování nejmoudřejších starších. Společné rodičovství pro nejmenší občany by bylo smysluplné, kdyby hamižnost a lenost nebyly hlavním motorem všech parazitů na systému. Těžko je v populaci přesně identifikujeme, proto musí být nastaveny přísné kontrolní mechanismy. Byrokracie se tím bohužel rozbují. Hustým sítem však podvodníci opět propadnou a uvíznou v něm poctivci, jimž jsou dávky odebírány, odpírány, jsou zostuzováni pro nedokonalé vyplnění dokumentů…
Před lety Sophia Loren poté, co porodila své první dítě, pravila do médií, že žena, která není matkou, nemá právo se ženou nazývat. V témže čase jsem přišla o své první dítě, nedonosila jsem je. Byla jsem tehdy hodně nešťastná a herečka mě velmi zranila. Na popud té neomalenosti jsem se však rozhodla, že budu univerzální matkou, dovolím svému mateřství otevřít se světu a být k dispozici tam, kde může pomoci.
Nejsem krásná a slavná herečka, přesto si dnes dovolím říci, že muž, který se odmítá o své děti postarat a nechá je strádat i s matkou, jež mu je porodila, nemá právo nazývat se mužem, ba ani člověkem. Je to zbabělec, proklel sám sebe.
Když jsem byla malá, byli jsme chudí. Tatínek se narodil v roce 1924, měl v sobě etiku a vzorce první republiky. Přál si proto, aby maminka se mnou zůstala doma a mohla mi dát tu nejlepší výchovu a péči. Vstával ve čtyři hodiny ráno, šel uklízet do pivovaru. Převlékl se a pokračoval v kanceláři ve své hlavní profesi projektanta. Dva nízké platy stačily taktak na uživení. Po dvou letech jsme si mohli dovolit pronájem chatičky o ploše dvanáct metrů čtverečních. Stála v krásném údolí dvacet kilometrů od Prahy, dojížděli jsme tam přecpaným parním vláčkem. Svítili jsme petrolejkou, pro vodu chodili do studánky. Byli jsme šťastní. Tatínek pro mne představoval jistotu, zázemí, statečný vzor, který nikdy nezradil. Neměli jsme auto, první ledničku jsme radostně vítali v pražském jednopokojovém bytě, když mi bylo dvanáct. Jmenovala se Emilka a líbali jsme ji na dvířka. Máslo už neplavalo ve vodě. Nebylo důležité, jak velkým bohatstvím oplýváme. Nepochybovala jsem, že taťka dává všechno, co je v jeho silách. Byl veliký, krásný, milující. Měl moji nejhlubší důvěru, poskytoval mi naprosté bezpečí. Tak by se měly cítit všechny děti za všech časů.
Strádající matky samoživitelky tvoří početnou ohroženou skupinu obyvatelstva, která naléhavě potřebuje pomoc. Jsou živoucím důkazem o ztrátě cti mnohých mužů. Možná by nebylo od věci zavést pro jejich děti adopci na dálku. Tentokrát by prostředky neproudily až do Afriky, ale docela blízko. Pojďme se zachovat jako moudrý kmen, když nemůžeme donutit lakomce a zbabělce pomoci vlastním dětem. Zveřejněním jejich příběhů a nesnází budou mít nehodní tatínkové alespoň ostudu.
V Praze se v letní okurkové sezóně přihodila řada souvisejících událostí, které pozorného čtenáře a posluchače mohly přivést ke zpytování svědomí.
V polovině července se dva opilí němečtí turisté z rodu sprejerů rozhodli umístit své přihlouplé obrázky na jeden z pilířů posvátného Karlova mostu. Byli chyceni a potrestáni.
Úřady zasáhly jako vždy těžkopádně, a tak až za dva týdny se k místu katastrofy odebrala skupina restaurátorů, ochránců památek, aby pískovec očistili. Šlo to pomalu, ale nevzdávali se. Pracovali dokonce v sobotu do večera. V neděli se na místo vrátili v deset hodin dopoledne a nevěřícně hleděli na vyčištěnou zeď. Rozčílili se a pravili, že nápis byl odstraněn diletantsky a že musí přezkoumat míru poškození kamene.
Policie vyhlásila pátrání po bídákovi, který se mistrům připletl do díla. Přihlásil se pomenší padesátník, profesionální čistič graffiti. V rozhovoru pro televizi Seznam velmi kultivovaně vysvětlil důvody a metody svého počínání. Pečlivě se vyhýbal dehonestaci památkářů. Věcně a objektivně popsal svou nervozitu způsobenou skutečností, že od poničení zdi uběhly dva týdny a nic se nedělo, ač to je hraniční doba, během níž se barva dá nejsnáze odstranit. Šel se podívat na práci restaurátorů a ke svému údivu zjistil, že používají nejlevnější druh organického rozpouštědla, který lze zakoupit v drogerii. On disponuje mobilním přístrojem odstraňujícím barvy pomocí tlaku horké vody a páry, tedy naprosto ekologicky a účinně. Očistil tak již mnoho čtverečních metrů zneuctěných historických budov v centru Prahy. Vrátil se na místo velmi brzy ráno se svým kouzelným vozem a za dvě hodiny pilíř ošetřil. Chtěl zůstat v anonymitě, nepřál si být za svou práci zaplacen, ani se zviditelnit. Jen mu bylo líto, že pilíř pod sochou patrona nemocných stůně. Když ho začala hledat policie, ušetřil jí práci a přihlásil se.
Strhla se vlna obdivu a podpory veřejnosti na jeho adresu, zatímco památkáři a jejich úřední velitel neochvějně trvali na neodbornosti zásahu. Z jejich reakcí čišela uražená ješitnost, neochota přiznat pochybení a bohužel i zabedněnost. Každé školní dítě by se dnes při obdržení úkolu odstranit graffiti z budovy školy podívalo na internet a prostudovalo existující metody, které vedou k cíli. Uvidělo by také, že existuje řada šikovných a technikou vybavených profesionálů. Přinejmenším by si našlo přesný popis jejich postupů a usoudilo by, zda je mocno je uskutečnit. Možná by se vydalo přičinlivě přihlížet jejich práci v terénu. Určitě by nešlo do drogerie a nepožádalo by o radu prodavačku, která by ho poslala šmrdlat zeď páchnoucím sajrajtem, jež by ho navíc ohrožoval na zdraví.
Zatímco další nezávislí odborníci zkoumali míru poškození zdi čištěním, aby zjistili, že žádná škoda nenastala, přišla rána z čistého nebe.
Podivín, který se rozhodl nezištně spáchat dobrý skutek, vystoupil znovu v médiích a pravil, že dostává mnoho obdivných a laskavých zpráv. Tuto gloriolu si však nezaslouží, protože je dvojnásobný vrah a má vůči společnosti nesplatitelný dluh. Vystupuje s pravdou raději sám a dříve, než by ji odhalila média. V roce 1999 zastřelil manželku a jejího milence v době rozvodového procesu, sám se pak chtěl zabít také. Střelil se však pouze do brady a probral se ve vězeňské nemocnici. Z původních dvaceti let byl odsouzen na sedmnáct, po jedenácti letech byl propuštěn. Ve vězení vystudoval gymnázium, pořídil si nějaké výuční listy a studoval Teologickou fakultu. Vyjádřil se, že tu vinu ze sebe nemůže nikdy sejmout.
Podle očekávání se další zprávy o situaci a reakce na ni rozdvojily do dvou proudů. Jeden zaujal velkorysý postoj s tím, že se zachoval statečně a neskrýval svou minulost. Druhý se začal pitvat v temné minulosti a popisoval detaily procesu, postoje soudce a tehdejší závěry psychologů o egocentrismu a hysterii obviněného.
V současné chvíli (píši toto zamyšlení na začátku srpna) se zdá, že zvítězila velkorysost a ochota uznat váhu odpykaného trestu i vyjádření účinné lítosti. Potěšující trend. Zdá se, že v naší ateistické a konzumní společnosti dřímá pod povrchem silná duchovní síla. Projevuje se pozitivně ve vyhraněných katastrofických situacích kdekoli na planetě formou četných bohatých anonymních finančních darů. V důležitých historických chvílích přichází ke slovu též. Nejsme ztraceni.
Pojďme se podívat na vše výše popsané z dalšího úhlu pohledu. Jakou míru morální kvality prokázali jednotliví zúčastnění?
Pachatelé graffiti se omluvili, vyjádřili politování nad svým činem, zaplatili pokutu, přijali podmínečný trest i vyhoštění. Nenapadá mě, co víc by ještě mohli učinit.
Čistič otevřel svůj bolavý příběh, jejž by se většina provinilců snažila zapřít, bagatelizovat, dezinterpretovat. Nabídl se k lynči. Zároveň se tím stala mnohem srozumitelnější snaha pomoci anonymně. Ušlechtilost jeho vyjádření, kultura jazyka i charakternost jasně prokázaly, že patří k nepatrnému zlomku odsouzených, kteří využili výkon trestu ke skutečné nápravě. Taková snaha stát se dobrým člověkem, míra pokory a moudrost jsou nevídané. Dovoluji si to posoudit, během studií jsem pět let pracovala jako dobrovolník a procházela individuálním psychoterapeutickým výcvikem u učitele působícího také ve vězení. Skupina trestanců, již jsem posledním rokem terapeuticky vedla, sestávala z prvotrestaných vrahů a těžkých recidivistů v majetkové trestné činnosti. Pamatuji si dopodrobna charakteristiky osobnosti a příběhy asi padesáti mužů, kteří se dopustili podobného zločinu jako náš protagonista. Od té doby uplynulo čtyřicet let mé praxe a odtud je dovedu vnímat opravdu do hloubky v celém spektru úhlů pohledu. Ani jeden z nich nepojal pobyt ve vězení jako příležitost k růstu a porozumění podstatě života. Je pravdou, že za totality nemohli v káznici studovat teologii či rozmlouvat s duchovním. Takové příležitosti však stejně nezaručují, že se v běžném životě bude člověk chovat v souladu s vírou. To platí i o nás všech, kteří jsme svobodni bez omezení.
Památkáři prostřednictvím svého nadřízeného nevyjádřili ani zlomek lítosti, nepřiznali chybu, tvrdohlavě trvali na své nevině a profesionalitě. Jejich morální kvalita se ukázala být nejpokleslejší, ač měli v příběhu nejvýhodnější pozici. Tento postoj dobře známe od mnohých neomylných potentátů.
Žurnalisté zůstali na svých pozicích: profesionálové referovali objektivně, dali prostor všem dotčeným, bulvární chátra se nadšeně probírala starými výkaly.
Nakonec však padla nemalá vina i na nás ostatní. Zvídavý a šikovný mladý novinář Janek Rubeš upřesnil situaci šokujícím způsobem: u pilíře, který byl pomalován, vykonává malou potřebu kdekdo. Navíc tam stojí toaletní budka pro trhovce, která je příčinou díry v pilíři, všude se válí odpadky. Jejich povaha napovídá, že původci zdaleka nejsou jen turisté. Posvátné místo to zjevně není. V dalších podobných zákoutích u mostních pilířů je to podobné a nalézá se i řada dobře zaschlých a neodstraněných graffiti, menších než to, jímž se zabýváme. Smutné svědectví, jak si svého nádherného historického mostu vážíme a pečujeme o něj.
Pojďme se ponořit do vlastních příběhů, najděme sílu přiznat každou bolavou a smutnou pravdu o sobě. Litujme hluboce svých prohřešků, konejme nezištně dobro. Rozhřešení možná vůbec nepřijde. Nemáme však mnoho jiných možností, jak hovořit a spolupracovat s Božskou podstatou života. Jediná opravdu smysluplná odměna, jíž se nám dostane.
Kdysi, když mi bylo kolem dvanácti let, hrávala jsem s kamarády hru „Co vidíš?“. Měli jsme za to, že jsme ji vynalezli sami, ale dobře vím, že vše už tady bylo. Úspěch zaručovalo hluboké soustředění, jemná vnímavost, tvořivost a schopnost nalézání neotřelých souvislostí. Vybrali jsme si místo v přírodě, za špatného počasí jsme si vystačili i s poličkou na stěně bytu některého z nás. Spravedlivě jsme se rychle střídali, každý, kdo byl na řadě, připojil nový postřeh. Zprvu jsme samozřejmě primitivně popisovali vnější znaky místa a objektů v něm. Jakmile jsme vyčerpali deskriptivní fázi do posledního detailu, nořili jsme se hlouběji a začali objektům přiřazovat vlastnosti, emoce, úmysly, funkce. Začal vznikat příběh, který oživil pozorovanou scenerii. Někdy to byla jakási dadaistická skládačka, jindy impresionistická skica, těžká stavba brutalistního stylu nebo tajemná pohádka v andersenovském jazyce. Byli jsme tři nadšenci – já a dva spolužáci. Milovali jsme slovní hříčky, hodně jsme četli a předháněli se v používání neobvyklých slov. Vztekali jsme se, když někdo pronesl slovo, jemuž jsme nerozuměli – takové zahanbení jsme těžko snášeli.
Hra občas trvala hodně dlouho, pořád jsme nemohli vyčerpat studnici nápadů a vjemů. Končilo se, když se někdo vzdal slovy „Už nevím…“ Nešlo o prohru v pravém slova smyslu, ale snažili jsme se jí vyhnout za každou cenu. Přitom to nebolelo – příběh byl ukončen. Zasmáli jsme se a nic víc se nestalo. Proces tvoření byl horečný, nadšenecký, nabíral stále na rychlosti, nevědomky jsme zvyšovali hlasy a nakonec radostně výskali.
Často jsem si v životě na tu hru vzpomněla a v duchu si ji hrála sama pro sebe. Na gymnáziu jsem se hodně zabývala výtvarným uměním, chodila jsem na výstavy a do muzeí. Chtěla jsem studovat kunsthistorii. Přišlo mi líto, že jsme se s kamarády nedostali třeba k obrazům Pietera Brueghela staršího. Moc ráda bych slyšela, jak bychom se překřikovali u Nizozemských přísloví, Dětských her, Lovců ve sněhu, Boje mezi karnevalem a půstem, Svatebního tance v přírodě, Pádu andělů, Babylonské věže… Pro naši tehdejší zálibu by to byla skvělá pastva. Byli bychom v šestnáctém století jako doma.
Třebaže jsem se s Brueghelem setkala pouze o pár let později, byli jsme s kamarády každý jinde a ty nádherné společné chvíle se už nedaly oživit. Zůstávají ve mně a jsem jim vděčná za to, že ve mně otevřely zdravou lačnost po podnětech, ostré vnímání situací, obrazů i rozpoložení lidské duše.
Občas se mi chce křiknout na někoho, kdo má oči přibité k telefonu: „Co vidíš?“
Nechci se tu pouštět do kritiky moderních lidských závislostí, jen mívám chuť burcovat ve svém okolí hravost, fantazii, tvořivou komunikaci, blízkost ve vnímání světa. Zdá se mi, že se tyto procesy zpomalily a značně ochudily. Slovní zásoba se zásadně zmenšila, je v nás jakási pohodlnost, nemáme snahu vyjadřovat se barvitě. Nesdílíme prožitky, častujeme se vypreparovanými zprávami o ničem.
Nedávno jsem odeslala SMS tohoto znění: „Je nádherná hvězdná noc. Jako bych se ocitla ve smršti úderů štětce Vincenta van Gogha. Dlouhé noční bdění se někdy vyplatí.“ Odeslala jsem ji a vzápětí pocítila vlnu hřejivé radosti z toho, že mám kolem sebe přátele, s nimiž mohu sdílet vesmírný prostor srdce i světa.
Lidstvo se přestalo pozorně dívat a působí katastrofu. Je nabíledni, že se okamžitě musíme uskrovnit a řešit ekologické problémy, jež jsme přivodili. Přesto většina populace stále žije v tunelu růstu zisku a pohodlí. Dohoda s osvícenými, kteří apelují na změnu myšlení, není možná, průmysl přeci nesmí stagnovat. Co my víme, co tu bude za padesát let? Víme a nedbáme…
Mnozí mladí však cítí, že se jich to týká, a pomalu burcují generaci rodičů i prarodičů svým životním stylem. Vegetariánská strava jako zásadní osobní vklad do procesu ohleduplnosti k prostředí, materiální skromnost, harmonické pobývání v přírodě… Stává se módou nomádský život v dodávce s minimálními náklady i odpady a nejnutnějším vybavením k žití. Mnoho profesí už lze vykonávat i z takového domova, připojení na internet je téměř všude. Pokud se tak rozhodne žít pár, prověří a upevní svůj vztah. Na malém prostoru se nedá žít bez ohleduplnosti, spolupráce a vnímání potřeb protějšku. Mnohé rodiny s dětmi staví skromné pasivní domy, snaží se vychovat ratolesti k odolnosti a schopnosti přežít i těžké podmínky. Všichni zmínění by na moji otázku „Co vidíš?“ měli mnoho zajímavých odpovědí. Z toho mám velikou radost.
S některými jsem ve spojení a vím, jak těžko svá rozhodnutí brání proti agresivním útokům svých rodičů. Ti se odmítají smířit se skutečností, že potomci nejdou v jejich šlépějích. Aspoň potají cpou vnoučata párky a sladkostmi jsouce přesvědčeni, že jim zachraňují život. Chápu obě strany. Je nádherné uspořádat si život po svém a opřít ho o hodnoty, které jsou mi svaté. Pro dříve narozené jsou však nepřijatelné, popírají dosavadní zavedené pořádky.
V této rozechvělé době je nutné, aby se mladí chopili řízení světa. Ukazuje se, že k tomu mají sílu. S minimálními prostředky probudí všechny generace a rozhýbají je k činům. Nebojí se pojmenovat ohrožení, které staří dinosauři, lpící na moci, představují. Jsem také praještěr, ale ráda se nechám vést k naději.
Co vidím? Dožívající kousky ráje, mladé farmáře uzdravující krajinu, dav lidí chovajících se vlídně a ohleduplně, návrat slov dlouho vysmívaných a odmítaných. Vidím oživování pokory a úcty k duchovním pokladům. Přesahují hmatatelnou skutečnost, jíž vdechují smysl, tu jedinou sílu, z níž pramení nezničitelná radost z žití samotného. Vidím moudrost zahanbující tupou omezenost, laskavost odhalující ješitnost, pýchu a sebestřednost. Stačí otevřít srdce, přestat se bát a okamžitě spatříme mnoho spojenců, s nimiž nesejdeme z cesty.
Je srpen, a to je čas, kdy se můžeme lépe rozhlédnout. Zkusme hrát tu osvěžující hru „Co vidíš?“. Dívejme se, objevujme pravdu podstaty. Čistou, silnou, nepřežvýkanou lživými ústy. Na světě je krásně a bude ještě lépe.
Na první pohled by se mohlo zdát, že je zcela v pořádku ekologické sebezpytování Švédů na téma četného létání do dalekých teplých destinací, protože počtem letů převyšují pětinásobně globální průměr. Z toho plyne pětkrát vyšší množství emisí z letecké dopravy na osobu. V jejich oblasti teplota ovzduší narůstá dvojnásobně rychleji než ve zbytku Evropy. Byl tento fakt spouštěčem ekologické aktivizace mladých Švédů, kteří se rozhodli nadále dávat přednost vlaku před ostatními dopravními prostředky? Oproti cestujícímu letadlem, na jehož vrub připadne 285 gramů vzniklého skleníkového plynu, je turista ve vlaku obtěžkán hříchem pouhých čtrnácti gramů.
Švédové spolu s dalšími Skandinávci se neprobudili až teď. Několik desetiletí žijí v souladu s přírodou, chrání svoji krajinu. Jsou fyzicky zdatní a velmi uvážliví v oblasti osobní spotřeby. Nyní zpytují svědomí ohledně jedné ze svých vzácných rozmařilostí – lásky k letům za sluncem do vzdálených míst.
Šestnáctiletá Greta Thunbergová, mimo jiné čerstvě navržená na Nobelovu cenu míru, se stala hybatelem masových stávek středoškoláků nejen ve Švédsku, ale i v další stovce zemí včetně České republiky.
Mladí lidé, kteří ještě nemohou volit, apelují na politiky, aby podnikli razantní kroky k záchraně planety a života na ní, aby usilovali o rychlé a masivní snižování činnosti všech původců vzniku skleníkových plynů. Je to obdivuhodné probuzení generace, již jsme považovali za neškodnou. Stačilo jim přece dát do ruky chytrý telefon a byl od nich pokoj.
Historické změny byly často neseny na křídlech nespoutaného a odvážného mládí. Bez jeho síly vítězí stagnace a přizdiplížení. Nositelé pokleslých hodnot se okamžitě pustili do nechutné dehonestace Grety a jejích spolubojovníků: Greta trpí Aspergerovým syndromem, obklopuje se na cestách předměty z plastu, ničemu nerozumí. Chybí jim všem zkušenost, nemají do dění světa ještě co mluvit.
Podobně ubohé reakce najdeme hojně v našich médiích. Mávají praporem arogantních popíračů změn klimatu, nebezpečných vyznavačů nekonečného ekonomického růstu. Ignorují skutečnost, že oteplování nastalo o třicet let dříve, než vědci předpokládali.
Přišli jsme o jaro i podzim, přicházíme o vodu, vymírá drobné ptactvo, žáby, včely a řada dalších živočichů i rostlin, bez nichž se odporoučíme i my. Na oslavu zkázy kácíme zdravé staré stromy jak smyslů zbavení… stojí blízko u silnice, na někoho by mohla spadnout větev. To jsou opravdu pádné argumenty pro volbu usmrcení krásy a spásy.
Žít se dá i na polopoušti, v niž se proměňuje naše část světa. Bude to však muset být hodně chudé žití. Neměli bychom se raději pořádně uskromnit už teď a proměňovat krajinu zpět do podoby, již jí dala péče našich pradědů? Remízky, mokřady, malé rybníčky, meze, řídké smíšené lesy s borůvčím i křovinami, ochrana a budování studánek… Zalévání okrasných zahrad a plnění bazénů pitnou vodou nebo z vysychajících studní a potoků hraničí se sebevraždou.
Neměli bychom upravit svůj jídelníček alespoň zásadním omezením nezřízené spotřeby masa? Podporou kvality železniční a hromadné dopravy? Bojkotem výroby masa, výroby dřeva, výroby života můžeme nalézt ztracený smysl pro míru. Přirozený chov dobytka, péče o les, zdravý životní styl – to nejsou sprostá slova. Tak vypadá moudré prozření.
Z globálního hlediska se zdá, že obyvatelstvo přecivilizované části světa podlehlo nezdrženlivému dychtění po leteckém brázdění atmosféry všemi směry. Mladí lidé sice potřebují poznat a ochutnat svět, cestují však většinou velmi skromně. Dovolená rodin i jednotlivců v neosobních a bezkulturních rezortech kdekoli v teple patří k tónu provinčního blahobytu. Vše jen konzumujeme, vybydlujeme, vyjídáme a dochází nám vzduch.
Před několika desítkami let bylo v letadlech o polovinu méně sedadel než nyní. Novinka dokonce nabízí let vestoje, aby se pasažérů vešlo co nejvíce. Dálkové lety vzdáleně připomínají transporty dobytčími vagóny. Cestující jsou nuceni sdílet totální fyzickou blízkost, pachy i zlozvyky, vyměšování je dobrodružstvím na pokraji smrti. Z pochopitelných bezpečnostních důvodů si nesmíte vzít na palubu vodu, během letu však sotva vyprosíte kelímek jednou za deset hodin… Naposledy jsem takové mučení absolvovala před dvanácti roky, kdy mě moje milá přítelkyně pozvala do nádherné východní Austrálie, abych v nelehkém období svého života nabrala síly. To se mi sice díky ní podařilo, ale zážitky z cesty vyústily v rozhodnutí, že leteckou dopravu na této úrovni už nebudu podporovat. Od té doby jsem se nevznesla a zdá se, že můj život tím nebyl nikterak ochuzen.
Flygskam – pocit studu z létání – je následováníhodná akce, jíž můžeme výrazně přispět k záchraně života na Zemi. Odpustíme-li si toto potěšení, nastartuje se v nás širší ochota ke skromnosti, začneme citlivěji vnímat stav Planety, začneme o ni pečovat.
V tuto chvíli je už zřejmě nakoupeno mnoho letenek. Velká skupina občanů čeká na „LAST MINUTE“ příležitosti. Poslední minuta – to zní osudově. Nemůžeme si letenky odříci? Zaradujme se z ušetřených prostředků, jež nám umožní strávit nádherně dobrodružné, fyzicky náročné a nezapomenutelné prázdniny v rodné zemi a okolí. Ve vlaku možná potkáme nějaké sympatické Švédy a uzavřeme krásná nová přátelství.
LAST MINUTE se rázem změní na FIRST MINUTE – první minutu naší moudrosti. Hluboce věřím ve Světlo a Lásku v nás, v masové probuzení všech skutečně duchovních bytostí k ochraně života.
La douleur passe, la beauté reste…
Bolest pomine, krása zůstává…
(Auguste Renoir)
