Mávnutím proutku zamrzla krajina,
v křišťálu uvězněn podzimní svět
Zkrášlená chvíle - vše právě usíná,
spadané listí se přestalo chvět
Z průzračných koulí věštit se nesluší,
v každé z těch kupolí příběh lze číst
Šaman svým zrakem tu proniká do duší...
V extázi prohnutý bukový list...
Poodstup, prosím, pohlédni zdaleka
každý ten obrázek zdál se být sám
Náhle se
Bělost a jiskření, vůně sněhu, ledu
Všech smyslů zjitření, samomluvu vedu
Křehkostí křišťálu zvoní světy bílé
Na stříbrnou píšťalu pískám zimní víle
Pod kroky křupavě sníh mi něžně spílá
bučinou k doubravě cesta se mi skryla
Ticho teď protíná basový křik ptáka
Krkavčí hostina další bratry láká
Nade mnou klenutí - kmeny, větve, nebe
ledových perutí dotek sladce
Dívám se očima plnýma dojetí
na věčné setkání všech jar i zim
Svěží i ledové spolu jsou v objetí,
lísteček předloňský připlouvá k nim
Když říční víla si pročeše lokýnky
sněhové hvězdičky ozdobí cop
Skřítci se dívají zmrzlými okýnky
na závěs rampouchů z ledových dob
Brodím se vodami, nemohu spočinout
Vždyť krása pomíjí, roztaje dřív.
Než slunce vyhlédne,
Chvíli se zdálo, že vše je to tam:
jen suché listí jak pařáty zkroucené,
zemřelá krása voňavých rán
Ztracená zeleň i ztepilý vzrůst,
předivo žilek už vyschlo, je bezcenné
Jako bych sto roků držela půst
Smrti se bráním, toužím jen žít
Na zázrak čekám, chci krásu svou nazpátek.
Nemusí pršet, stačí jen mžít...
Najednou s nebe