KARANTÉNA JAKO ŠANCE
Sluníčko podbělu vysvitlo u cesty
Země je plná drobounkých krás
Naděje žije, zastíní neštěstí
Opatruj Světlo, dokud je čas
Generace přede mnou zažily válku a měly díky tomu v podvědomí zabudovaný program pro zdravé chování v krizi: ochotu uskromnit se, schopnost zachovat klid, být disciplinovaní a postarat se o slabé. Pandemie a s ní výjimečný stav v podobě karantény nás – rozumějte všechny generace narozených od roku 1950 dodnes – zastihla nepřipravené. Přesto je jen slabým odvarem proti skutečné válce.
Politické vedení velké části světa je v rukou egocentrických populistů a diktátorů, což jsou vůdci pro tučné roky. Přežraný líný lid na jedné straně a zubožený na druhé nevnímá zneužívání moci ani korupci, nezabývá se analýzou informací. Dá volnou ruku tomu, kdo nejvíc křičí, nejvíc slibuje, svůdně lže. Když je zle, panovník chaoticky pobíhá, mele nesmysly, řídí do zdi a nechce pustit volant. Snaží se jen ze všech sil ošetřit své vlastní zájmy a vyvolat dojem, že se stará. Těžkými časy nás však může provést jen ten, kdo je ve službě vlasti ochoten položit život a obětovat svoji politickou budoucnost. Čistá utopie. Winston Churchill a jemu podobní jsou dlouho na onom světě.
Odpovědnost je tedy na každém z nás. Všichni jsme vinni. Ztratili jsme se v egocentrickém materialismu. Představitelé jsou jen věrným obrazem mentality většiny. Ušlechtilost demokracie je zastíněna buranstvím a konzumem. Svobodu jsme zdeformovali na anarchistický prostor bez hranic a ohledů, adorující individualitu a její potřeby. „Sejdou-li se tři anarchisté, mají bezpečně alespoň pět navzájem se vylučujících názorů světových,“ bylo napsáno v roce 1907 v anarchistickém časopise Komuna. Smutným paradoxem ideologie bezvládí je, že připravuje živnou půdu pro diktaturu a totalitu.
SPIRITUALITA
Duchovní život současnosti podlehl stejné deformaci. Církev se zoufale ztrácí v bludišti svědomí obtěžkaného středověkým dědictvím inkvizice a uplatňováním moci skrze „bohabojnost“. Těžko hledá klíč k srdcím svých oveček. Ostatní duchovní směry v západním světě také opustily srdce, uvízly v mozku a staví Já na roveň Bohu. Roky se vzpírám pojetím typu „miluj sám sebe“, „zkoumej a diagnostikuj sám sebe“, „poznej sám sebe“ a důsledně trvám na aktivně egolytickém neboli ego rozpouštějícím procesu osobního růstu. Základní otázka podle mne nezní „Co je pro mne dobré?“. Její smysluplná forma je „K čemu jsem dobrý já?“. Pandemie vytvořila situaci, v níž sobci ohrožují spoustu životů ve svém okolí.
Pro praktické vysvětlení mé filozofie „exocentrismu“ (tak soukromě nazývám opak sebestřednosti) cituji z dopisu, jenž jsme v polovině března poslali všem klientům, kteří naší metodou dlouhodobě rozvíjejí své schopnosti a kultivují svou osobnost:
Drazí přátelé,
obracíme se na vás v čase krize, která přišla mnohem dříve, než se dalo čekat.
Posláním Aktivní egolýzy®, kterou jste nám pomohli formovat a rozvíjet, je vybudovat ve společnosti služebnou elitu. Vrstvu silných lidí, kterou charakterizuje statečnost, obětavost, ohleduplnost, vděk za život.
Pěstujme společně schopnost vnímat krizi jako výzvu ke změně, k vzestupu na vyšší kvalitu. V přípravě na hluboké transformační procesy osobní změny jsme vás mnohokrát prosili o poctivé dodržování půstů a prodlužování jejich délky. Důvodem bylo probuzení hlubokého a jemného vnímání, zachování klidu v zátěži a hlavně tehdy, nastane-li nějaká katastrofa a nebude jídlo. Zrovna tato skutečnost se mohla projevit v našem chování uprostřed zběsilého nakupování zásob v uplynulých dnech.
Ochota uskromnit se a disciplína jsou hlavní výbavou pro přežití karantény a dalších omezení dosud běžného způsobu života. Prostředky nám dojdou o to později, čím výrazněji budeme schopni omezit svoji spotřebu hned teď. Zároveň se musíme dobře dívat kolem sebe, abychom nepřehlédli nikoho, kdo je možná v úzkých a potřebuje pomoc.
Připomínáme také nutnost udržovat se ve fyzické kondici a detoxikovat každodenní zátěží svou duši od depresí a poraženectví.
Své vztahy opíráme o lásku a pravdu, což zaručí, že přestojí stres, do něhož se sociální izolací dostanou. Díky společné přípravě můžeme překonat citovou frustraci bez zhroucení, aniž bychom byli agresivní a otravovali vzduch ve zmenšeném prostoru, který nám k životu zůstal.
Ukáže se, kolik osamělé tvůrčí činnosti, jíž můžeme svět obohatit, máme v zásobě. V našem národě je velká ochota pomáhat a improvizovat. Roušky šijí všichni, kdož si vědí rady. Jistě přispějeme všemi dary, jimiž jsme obdařeni.
Největší nebezpečí pro další vývoj lidstva se skrývá ve ztrátě spirituálního pilíře života. Závislost na materiálních hodnotách byla jedním ze spouštěčů pandemie. Lidé bez ohledu na špatný stav ovzduší cestovali z jednoho konce světa na druhý, došlo to až do stupně jakéhosi cestovatelského obžerství. Alespoň na týden do tepla… několikrát v roce. Peníze jsou vzývány místo boha, „Ekonomika musí šlapať“. Pak podléháme panice a přestáváme být soudní.
Proti úzkosti není lepších léků, než každodenní praktikování jógy včetně dechových technik, meditace. Další důležité nástroje musíme hýčkat ve svém nitru: velkorysost a vnímání nejširších souvislostí. Neopouštějme tyto zásady ani po odeznění pandemie.
Duchovním se člověk nestane počtem přečtených knih a nameditovaných hodin ani svou vírou či přesvědčením. Přednášky a semináře tolik neznamenají. Činy jsou jediným platným důkazem kráčení s Bohem. Míra lásky, pokory, soucitu, vstřícnosti, péče o lidstvo i Planetu v nich obsažená ukazuje spirituální kvalitu člověka.
MATKA ZEMĚ
Žádáte mě, abych obdělával půdu? Vezmu snad nůž a zabořím jej do matčiny hrudi? Žádáte mě, abych ryl a odstraňoval kameny? Zmrzačím snad její maso, abych se dostal ke kostem? Žádáte mě, abych posekal trávu a seno, prodal je a obohatil se jako běloši? Ale jak bych se odvážil ostříhat matčiny vlasy? Smohalla, sahaptimský prorok z Kolumbijské plošiny (USA, 19. století)
Soucítění člověka s Planetou, pochopení jejích zákonů a harmonické soužití s ní jsou základními podmínkami přežití. My lidé jsme tomu rozuměli převážnou část své pozemské existence. Přesto jsou u nás nazýváni ekoteroristy všichni, kdo ji obhajují a hledají cesty, jak ji co nejméně zraňovat. Vyjadřuje se tak pohrdání mnohatisíciletou moudrostí, slepá pýcha antropocentrismu. Staví člověka do centra vesmíru jako nedotknutelného boha, jehož nezřízenosti se musí vše podvolit.
Nedávno ke mně skrze jihoamerickou přítelkyni doletěl pocit tamních indiánů ze současné koronavirové pandemie: dlouhou dobu člověk zraňuje plíce Matky Země. Kácení deštných pralesů, pustošení lesů, chrlení zplodin otravujících vzduch, dusí Matku. Teď zasáhla nemoc naše plíce. Poznáváme, jak se cítí bytost, která nemůže dýchat.
Neuměli jsme se dříve dohodnout, jak zamezit destrukci, jež je důsledkem lidského počínání. Museli jsme se zastavit, přestat cestovat… a Pachamama si vydechla. Připomeňme si příjemně šokující záběry z Benátek krátce po zahájení karantény. Průzračně čiré kanály plné ryb, labutě, delfíni u mořských břehů… Byť to byl vlídný podvrh na bázi „přání otcem myšlenky“, je takový vývoj pravděpodobný. Země nás nepotřebuje, my se však bez ní neobejdeme. Modlím se za to, abychom touto krizí procitli a začali se chovat moudřeji.
VZTAHY
Brzy jsme se mohli dočíst, že v Číně po skončení karantény prudce narostl počet žádostí o rozvod. U nás jsou vztahy i morálka volnější, nelze tedy toto riziko přehlížet. Právě přebujelý individualismus způsobil, že se partnerské soužití stalo jakousi nepříjemnou povinností, již je třeba přetrpět pár hodin denně. Důvody jsou pádné – snazší placení nájmu, pohodlný přístup k sexu, domácí zázemí, posléze péče o děti. V tomto pořadí podle důležitosti. Být spolu zavřeni dvacet čtyři hodiny denně není trest a trápení. Můžeme to pojmout jako vysoce efektivní a levný kurz pro ideální partnery, rozvíjení vztahu. Prosazování vlastních požadavků a potřeb, nevrlost, stížnosti, nastolení nepříjemné atmosféry hovoří o nemocných osobnostech a velké potřebě autoterapie.
Začněme u tolik populárního sebepoznání. Dosud jsme je používali pouze k objevení kladů, silných stránek a pucování výkladní skříně. Pojmenujme sami své vlastní slabosti, zlozvyky, těžko snesitelné vlastnosti a hlídejme je vždy, když se hlásí ke slovu. V tu chvíli je třeba se jim vyhnout nebo alespoň zmírnit jejich sílu. Partner bude šťastnější, doma se bude lépe dýchat. Dělat druhému radost je hluboce duchovní činnost. Znamená to, že vycházíme vstříc jeho či jejím potřebám, nasloucháme, nevnucujeme svůj program. Objevíme tak, s kým žijeme a kolik je mezi námi důvěry, lásky, něhy, ochoty. Jejich citlivým umocněním léčíme ponorkovou nemoc.
Tolik propagovaná kreativita nás dovede k objevování činností, jimiž můžeme zpříjemnit domácí atmosféru i partnerův život. Možná jsme měli rozdělené domácí práce, nebo jsme je zcela ignorovali a máme doma chaos. Společné vaření, zútulňování příbytku, pronikání do tajů domácích řemesel a stovky dalších možností přinesou nejen užitek, ale také spoustu legrace, když se zaučuje ten, kdo to nikdy nedělal. Na internetu najdeme návody na cokoli od vaření a pečení přes výrobu ekologických úklidových a pracích prostředků po instalatérské, truhlářské, zednické, kadeřnické, kosmetické a další práce. Můžeme spolu psát povídku, malovat obrazy, skládat a interpretovat hudbu – každý den může být jiný a naplněný. Udržování tělesné zdatnosti skýtá také nekonečné možnosti hravé energie. Naučíme se masírovat, udělat stojku, cokoli. Jediné, co k tomu potřebujeme, je nejdůležitější pilíř soužití: nikomu není nic zatěžko. Ochota je lék na lenost, mrzoutství a nesnesitelnost. Tak jako noc není vhodný čas na černé myšlenky, izolace je výzva k akčnosti ve všech směrech.
K tomu nám přibyly nekonečné možnosti využití technologií – všechnu tu legraci můžeme natočit a sdílet. Přinejmenším tím mnohé rozesmějeme. Nemusíme stále sklízet obdiv, je nutné, aby všem bylo s námi dobře. Vyhněme se však pouhé konzumaci virtuálních možností. Dostane nás do hypnotického stavu a zabije komunikaci.
Skvělou školou cizích jazyků je opakované sledování oblíbených filmů v původním znění s titulky v témže jazyce. Rychle se zlepší porozumění rodilým mluvčím, správná výslovnost a formulace vět. Podle pokročilosti lze zavést několikahodinové bloky, kdy nebude povolena komunikace v mateřštině.
To byl jen malý nástin nepřeberných možností, z nichž si každá dvojice může vybrat metody ke sblížení, hlubšímu vzájemnému poznání. Pevné pouto je příslib společného zestárnutí a poskytování podpory v těžkých časech.
VÝCHOVA DĚTÍ
Černou můrou je představa trávení času v uzavřeném prostoru s moderně nevychovanými, uječenými, panovačnými, verbálně zaostalými, línými a jinak komunikačně nesnesitelnými potomky. Ukáže se v plné síle, co se ve výchově zanedbalo nebo nerozvinulo. Podle věku dětí se nám nabízejí úkoly, jež mohou být velmi radostné a po jejichž splnění nás všechny čeká šťastná budoucnost. Zdravé dítě se neumí nudit. Nastává dobrodružná hra na kosmickou raketu, opuštěný ostrov. Potřebujeme být schopni přežití, naučit se všechny činnosti k tomu nezbytné. V malém prostoru rakety nelze existovat bez spolupráce, vzájemného respektu a ohleduplnosti. Komenský nebyl suchar, jak byl dlouho mylně prezentován. Škola hrou je geniální projekt, který se teď může naplno uplatnit ve všech věkových kategoriích. Sdílejme své nápady, zkušenosti. Máme konečně čas zjistit, jaký typ paměti má naše dítě (zrakový, sluchový, pohybový) a pomůžeme mu nastolit pro něj efektivní metodu učení. Naučit se učit znamená záruku úspěchu v budoucnosti.
Starší školáci mohou nabídnout i službu rodičům v objevování nových funkci jejich telefonů a počítačů.
Máme-li své děti opravdu vroucně rádi a snažíme se jim porozumět, ony to vycítí a jsou rády v naší blízkosti. Pak nás spolu všechno baví. Rodičovská zahleděnost do sebe, vlažnost citů, netrpělivost, hrubiánství, neúcta a neochota logicky rozpoutají katastrofu.
Děti jsou úžasní malí lidé, jen si to s nimi nesmíme ulehčovat a být věčně pozorností někde jinde. Vyprávějme jim o svém životě v jejich věku, popišme jim barvitě své životní trapasy, ať se mohou také zasmát na naši adresu. Zaměstnejme je. Toto pojednání je plné inspirací a podnětů, jichž lze využít. Naše tvořivost a radost z utěšeného rodinného života mohou způsobit, že v dalších časech budeme všichni s láskou vzpomínat, jak nám spolu bylo za časů karantény.
Končím závěrem onoho výše citovaného dopisu přátelům:
Jde o přežití, a tak snadno zjistíme, že k životu nám stačí opravdu málo. Co však nemůžeme postrádat, je Láska v srdci, jež přináší Boží milost. Neztrácejme hlubokou víru v dobré konce. Položit život za posvátné hodnoty má smysl. Zemřít na bezohlednost je hanba.
