Mám veliké štěstí. Mou rolí je provázení klientů jejich příběhy, povzbuzování k možným zlepšením v životě. Využíváme přirozené cesty k dosažení stavů rozšířeného vědomí, jež umožňují osvobozování od hlouběji a hlouběji uložených bloků. Výsledkem jsou trvalé pozitivní změny v oblasti osobního růstu i vývoje vztahů. Veledůležitým průvodcem je nám hudba ze všech koutů světa.
Tuto originální metodu jsem pojmenovala Aktivní egolýza (AE), ovládá ji také můj tým, jehož členové prošli dvanáctiletým výcvikem. AE je založena mimo jiné na rovnocenné spolupráci terapeuta a klienta, na jejich vzájemném podrobném a pravdivém sdílení osobních příběhů. Počátek procesu zasvěcujeme otevření na fyzické, psychické i spirituální úrovni, překonávání strachu a lpění. Velmi rychle se vytratí hysterické tendence a předstírání hloubky. Do programu nepřijímáme závislé na návykových látkách, včetně nikotinu, který je v naší zemi bohužel bagatelizován.
Jedná se o dlouhodobý proces, v němž lze dosáhnout hlavních cílů zhruba během prvního roku spolupráce. Pro mnohé klienty se stáváme trvalým zázemím pro podporu zdravého zvládání krizových a rozhodujících situací a pro návrat ke každodenní praktické spiritualitě. Vyhledávají nás i po řadě let a vždy je na co navázat.
TICHÉ MEDITACE
Nezbytnou podmínkou pro účast na nejintenzivnějších programech pro pokročilé (už dříve jsem se zmínila o Shamanyce) je nejméně měsíční poctivá příprava. Tuto předehru stavím na vegetariánské stravě, krátkodobých půstech, zlepšování fyzické kondice, vstřícnosti k okolí a tichých meditacích. Věřím, že se časem bude tímto směrem životní styl zúčastněných měnit.
Trvalý vývoj metody rodí její další stupně, v nichž uplatňuji nové poznatky získané díky společně nabytým zkušenostem.
Letos jsme se šestičlennou skupinou poprvé prožili Shamanyku v sedmidenním půstu. Konala se v týdnu po Popeleční středě ve druhé polovině února, v čase prudkých mrazů. Pozvala jsem naše dlouhodobé souputníky, kteří překonali strach z půstu a absolvovali sami už dříve vícedenní niternou cestu a očistu bez jídla. Přijeli Káťa, Martina, Pavla, Marian a dva Tomášové. Tým sestával z Boženky, Lenky, Patricie a lékaře Petra.
Průběh týdne byl pro všechny bez rozdílu velkým a nádherným překvapením. Od prvního okamžiku se odvíjel ve veliké blízkosti, harmonii a spolupráci. Spontánně jsme přecházeli od sdílení v jídelně či sále k prožitkové přípravě na hlavní Cestu, plánovanou na čtvrtek. Pokaždé, když jsme se otvírali hudbě v sále nebo se dělili o své příběhy, svítilo na nás slunce.
AKT SEMKNUTÍ
Ve středu jeden z Tomášů při svém obvyklém ranním běhu krajinou objevil Krista, kterak odpočívá na úpatí svého kříže. Jde o dominantu Křížového vrchu v Rynarticích, o dřevěný kříž s plechovým Ježíšem, jejž silné vichřice posledních týdnů od jeho jha odtrhly. Odpoledne jsme se vydali na pouť s žebříkem a nářadím a vrátili Syna Božího do služby. Všudypřítomné plné slunce provázel mocný ledový vítr. Tento neobyčejně obyčejný akt nás ještě více semkl.
Další den ráno jsme se setkali v sále k velké Cestě. Slunce zářilo a Petr ještě na chvilku vpustil otevřeným oknem čerstvý vzduch. Káťa nás upozornila, že venku zpívají ptáci. Zaposlouchali jsme se a užasle poznali nesmělý zpěv červenky. Její hruď podle pověsti zkropila Kristova krev, když se mu snažila svým zpěvem ulehčit utrpení. V indiánských legendách je považována za dceru Slunce. Objali jsme se beze slov za znění nádherného zpěvu z Taizé „Adoramus Te, Domine“. Bylo to tak silné, že jsme vynechali všechny technické postupy. Šest statečných si zakrylo oči a plynule přešlo na Cestu, zatímco náš čtyřčlenný tým nastoupil do služby průvodců a pečovatelů.
Celých, téměř sedm hodin jejich intenzivního putování krajinami radosti, žalu, osvobození i Boží milosti doprovázela sluneční záře. Poprvé se stalo, že se během procesu každý z účastníků dostal na dlouhou dobu také do stavu hluboké, čisté meditace, během níž tělo zůstává opuštěno na zemi a duch se toulá jinými světy.
Ani po ukončení pouti se nikomu nechtělo odejít. Společně jsme obklopili posledního tuláka po hvězdách a počkali na jeho probuzení. Ač měl cestu nelehkou, pohled na účastné a láskyplné tváře přátel ho naplnil velikou radostí. V tu chvíli vniklo do sálu zlaté slunce od západu a ozářilo sochu Buddhy. Dojatě jsme se tím obrazem pokochali a znovu se objali. I přes všechny nastalé zázraky nebylo náznaku blouznění či vyumělkovanosti. Všichni jsme se chovali prostě a přirozeně. Ve stejném duchu se pak odvíjelo sdílení prožitků z pouti za hranice běžného vědomí. O těch by se mi však těžko psalo, vytrženy z kontextu by nevyzněly tak, aby nenavodily dojem přepjatosti. Navíc souvisely s intimním prostorem osobních příběhů. Jsou vlastnictvím jen tohoto jediného kruhu.
UZAVŘENÍ A OBDAROVÁNÍ
Následující tři dny patřily integraci, doznívání, dočišťování a pohledům do budoucnosti. Každý z nás dospěl k vytčení nejbližších i vzdálenějších cílů, navzájem jsme se inspirovali k způsobům jejich dosažení.
Dalším vrcholem týdne bylo nádherné překvapení. Lékař Honza je nejčastějším průvodcem našich programů a aktivně egolytickým terapeutem. Tentokrát mu naléhavé pracovní úkoly na poli světové vědy nedovolily přijet a on se nás rozhodl velkoryse obdarovat. V Drážďanech, kde působí, se v sobotu večer konal koncert Kodo, nejlepší skupiny japonské hry na bubny stylu Taiko, koupil nám všem vstupenky.
Absolvovat tento neuvěřitelně dokonalý příklad soubytí, spolupráce a virtuozity ve stavu půstu s uplynulými dny v duši se asi nikomu jinému na světě dosud nepodařilo. Impozantní bubny nás prostoupily a vibrovaly v srdci, naplnily obrovskou silou a podpořily odvahu vykonat všechny nutné budoucí kroky bez bázně a hany.
Nedělní dopoledne bylo zalité sluncem stejně jako všechna předchozí. Doprovodilo nás v posledních přípravách na návrat domů, jímž začíná nejdůležitější část Cesty: praktická spiritualita všedního dne. Kéž Světlo v nás stále plane nezastíněno strachem, sobectvím a dalšími nezdobami lidské současnosti.
Shamanyka v půstu je zcela novou kvalitou naší práce, a tak ji bylo třeba pokřtít. VIA ILLUMINATA, cesta světlem zalitá...
Československo, které se roku 1918 zrodilo z dosud nejstrašnější světové revoluce, svým demokratickým programem náleželo k vítěznému proudu dějin. Demokratické období, do něhož Tomáš Garrigue Masaryk (1850–1937) vstoupil jako prezident nového státu, mělo být ve znamení vědy a humanity. První světová válka, kterou Masaryk vykládal pod Comtovým vlivem jako svár teokracie a demokracie, byla pro Masaryka širším vyjádřením české otázky. Na rozdíl od mnoha intelektuálů však odmítl spatřovat ve válce obrodný živel. Rozpoznal zlo a aktivně proti němu bojoval. Vítězství „dobra nad zlem“ přispělo k mohutným nadějím, které s sebou nesl vznik nového státu. Masarykovo pojetí života a politiky sub specie aeternitatis (pod hlediskem věčnosti) či Pravda vítězí se tak nezdálo být pouhým spekulativním heslem, ale osvědčenou vírou, že Prozřetelnost přece jen nějak bdí nad během světa... Mnozí myslitelé jako např. Karl R. Popper či Hannah Arendtová, se zmínili o Masarykovu Československu jako o ostrovu demokracie a svobody uprostřed fašizující se Střední Evropy.
... Masaryk zdůrazňuje „českou“ otázku, úlohu „českého“ národa a smysl „českých“ dějin... Provinciální mysl pozvedl k obecným úkolům. Češství mu bylo prostředkem k tomu, jak se stát člověkem, Evropanem a světoobčanem. Evropanství Masaryk nechápal jako něco, co je naší kultuře vnější, co potlačuje naši suverenitu, nýbrž naopak jako to, čím ji stvrzujeme. Rozpoznal totiž, že má-li být řeč o češství, je nutné vidět v jeho základě evropanství.
(Aleš Prázný LN 10/2016)
Vstupujeme do prezidentského měsíce, a tak jsem pocítila silnou potřebu ponořit se do studia počátku prezidentství naší země. Citace v úvodu by měla posloužit jako přátelské zatřesení každým z nás, jako připomínka ušlechtilého původu české státnosti. Opírala se o vysoké duchovní, etické a politické hodnoty, které určily směr, jímž se mladý stát pod vedením charismatického, zralého prezidenta vydal. Pro dnešního člověka může být šokující skutečnost, že prosazení národního státu nemělo mít nic společného s nacionalismem, ani s potřebou vymezit se nedůtklivě proti ostatním národům. TGM se k tomu jasně vyjádřil: „Vlastenectví je láska k vlastnímu národu, nikoli nenávist k jiným.“ Šlo tu o svobodný prostor umožňující rozkvět kultury i schopností lidu.
Nedlouhé, dvacetileté trvání československé první republiky prokázalo, že byla postavena na správných základech a stala se nejrozvinutějším průmyslovým státem, obilnicí Evropy i centrem vzdělanosti a kultury. Masaryk kladl hlavní důraz na klasické vzdělání, morálku, na pracovitost, ochotu k odříkání a odpovědnost každého občana. Bez nich nelze získat svobodu, bez nich nemůže demokracie existovat. Význam lidskosti, mravní převýchovy národů a vzdělanosti stavěl vysoko nad ekonomické zájmy a výsledky. Takovou orientaci označoval za duchovní pustinu a živnou půdu pro mezilidské konflikty včetně války. Varoval před romantickými představami o čemsi ohromném, co vyřeší těžkosti. Lék spatřoval právě ve všední, pilné a vytrvalé práci, díky níž je pýcha nahrazena skromností, respektováním zákonů i duchovních hodnot.
Tatíčkova životní pouť
Masaryk pocházel z velmi nuzných poměrů, rodina však uznávala vzdělání jako nejvyšší hodnotu. Tomášův vysoký intelekt ho k této cestě předurčil. Od patnácti let si vydělával na živobytí domácím učením dětí ze zámožnějších rodin. Půvabným detailem, hovořícím o jeho vřelém srdci je skutečnost, že naučil svého negramotného otce číst. S jednou významnou rodinou, jejíhož syna postiženého obrnou řadu let vzdělával, odjel do Vídně a dostalo se mu podpory na studiích. Byl velmi úspěšný, ve dvaatřiceti letech byl jmenován profesorem filozofie.
Jeho dramatická životní cesta je cestou výrazné osobnosti, která se brzy silně angažovala v politickém i kulturním dění. Vzbuzoval nelibost mimo jiné kritikou katolické církve, zvláště papežské neomylnosti. Víra pro něj byla vnitřní mravní silou bez touhy po moci. Působivý je v tomto ohledu jeho výrok, že "vědeckého vedení potřebujeme proto, abychom snáze odhalovali záměry Prozřetelnosti v dějinách".
Masaryk se ocitl nejméně dvakrát v situaci, kdy sklidil velkou nenávist a opovržení svého národa, jemuž se tolik obětoval. Poprvé to bylo v roce 1877 při vzniku sporu o pravost rukopisů Královédvorského a Zelenohorského. Požadavkem na vědecké prozkoumání jejich pravosti si vysloužil označení za vlastizrádce a byl terčem nemilosrdných útoků. Podruhé v roce 1899, když se zasadil o obnovení procesu s Leopoldem Hilsnerem neprávem odsouzeným za rituální vraždu mladé dívky. Tehdy byl vystaven tak agresivním útokům ze strany antisemitismem posedlých obyvatel, dokonce i svých studentů, že uvažoval o emigraci. Jeho manželka, Američanka Charlotte Garrigue, ho přesvědčila, že jeho posláním je zůstat v Čechách a sloužit svému národu. Obětovala tak velkoryse svou vlastní naději na šťastnější život v rodné zemi za oceánem.
Na počátku první světové války opustil myšlenku reformace Rakouska-Uherska a začal systematicky pracovat na nezávislosti národů, zviditelnění českého elementu. V Rakousku-Uhersku se stal nežádoucí osobou, po vydání zatykače se již nevrátil. Pracoval ve Francii a Anglii, připojil se k němu Edvard Beneš a Rastislav Štefánik. Masaryk byl jmenován profesorem na King's College Londýnské univerzity a získal velkou popularitu.
Zrod republiky
1916 byla v Paříži založena Československá národní rada, v jejímž čele stanul. Nezlomně pracoval na budování zahraničního odboje. Prosazení nového státu bylo třeba opřít o silné zahraniční vojenské jednotky. Po revoluci v roce 1917 přesídlil do Ruska a vložil mnoho energie do vybudování více než padesátitisícové armády z československých legií, zajatců i krajanů žijících v Rusku. Vojskem byl oslovován jako velitel - tatíček.
Po bolševické ruské revoluci a uzavření míru mezi Ruskem a Německem se podmínky pro působení našich legií v Rusku staly nepříznivými. Masaryk se vydal na velmi těžkou cestu přes Sibiř a Japonsko do Spojených států, které již byly také ve válce. Bylo mu právě šedesát osm let. Cestou zajišťoval podmínky pro pobyt legií při přesunu do vlasti, prezidentu Wilsonovi zaslal memorandum o situaci v Rusku se zvláštním vyzdvižením významu našich legií. Ve Vancouveru byl ke svému překvapení oslavován dvousettisícovým davem.
V Americe přesvědčil krajany, aby podpořili vznik samostatného Československa, v Pittsburghu dosáhl podepsání dohody o společném státu Čechů a Slováků. Získal mezinárodní podporu díky vytrvalému jednání s četnými diplomaty, přednáškám a článkům v novinách.
Prezident Wilson ho přizval do Bílého domu jako poradce pro Rusko. Po svých mnohaletých neúspěšných pokusech o reformu monarchie nakonec přesvědčil amerického prezidenta o nutnosti rozbití Rakouska-Uherska, největšího spojence Německa. Washingtonskou deklarací Masaryk založil 28. října 1918 Republiku československou, v níž kromě Čechů a Slováků našly domov i další národnosti.
Do jásající vlasti se vrátil 20. prosince.
Prezident
Prezidentem byl zvolen celkem čtyřikrát, naposledy v osmdesáti čtyřech letech, po roce ze zdravotních důvodů abdikoval. Ještě v osmdesáti dvou letech byl svěží natolik, že jezdil na koni s velkou elegancí. O rozkvětu Československa za jeho vlád je zmínka na začátku tohoto zamyšlení.
Tatíčkův skon 14. září 1937 vyústil v neuvěřitelně silnou demonstraci vděku, lásky a truchlení národa.
Ve světle Masarykova příběhu člověka zamrazí, když čte jeden z jeho moudrých výroků:
„Život měříme příliš jednostranně; podle jeho délky a ne podle jeho velikosti. Myslíme víc na to, jak život prodloužit, než na to, jak ho opravdu naplnit. Mnoho lidí se bojí smrti, ale nedělají si nic z toho, že sami a mnoho jiných žijí jen položivotem, bez obsahu, bez lásky, bez radosti.“
TGM byl prezidentem, který svým konáním silně působil jako příklad hodný následování. Byl mezinárodně uznávanou osobností, hrál významnou roli ve světových dějinách, byl charismatický, pohledný, miloval děti, hodně se zabýval tématem výchovy.
Jeho žena Charlotte trpěla těžkými depresemi, strávila dlouhý čas v sanatoriu. Masaryk si vedle jejího pokoje zřídil pracovnu, kam přicházel psát, dveře mezi oběma místnostmi zůstávaly vždy otevřené.
„Láska ukazuje člověku cíl jeho života. Rozum ukazuje prostředky, jak jej uskutečnit.“
I když jen takto zběžně prolétneme jeho život, zůstáváme v úžasu oněmělí poznáním, jaký velikán stál u zrodu našeho státu, na jakých hodnotách ho vystavěl. Slovo mělo váhu, ústní dohody platily. Čest byla pokladem, o nějž se pečovalo.
Totalita dokonale vymazala nejdůležitější kapitolu našich dějin. Zdá se, že jsme se Tatíčkovi někde ztratili... Proto jsem ho dnes musela připomenout.
Moje velmi blízká přítelkyně Janka Aksamitová žije již sedmnáct let v australském tropickém ráji, v městečku Cairns na břehu Korálového moře. Je to oblíbená prázdninová destinace cestovatelů z celého světa, zvláště milovníků potápění, protože nedaleko se nachází jejich Mekka - Velký bariérový útes. Spolková země Queensland je zelenou, velmi řídce osídlenou částí jinak vyprahlého kontinentu. Kromě turistů a dočasných obyvatel je oblast Cairns a jeho okolí obydlená milovníky plachetnic a fyzicky zdatnými sportovci, podnikajícími dlouhé pěší i cyklistické túry tropickou krajinou. Žije tu i několik alternativních komunit novodobých hippies. Původní obyvatelé - austrálci - se bohužel nikdy nevzpamatovali z krutého zotročení a decimace bílými kolonizátory. Žijí na okraji společnosti s problémy alkoholu a drog, podobně jako severoameričtí indiáni. Přesto je mezi nimi řada skvělých výtvarníků a hudebníků, jejichž dílo je většinovou společností podporováno v kulturních centrech a výstavních galeriích.
Janka pochází ze slovenských Kysúc. Odjela do světa na zkušenou již ve svých osmnácti letech, poznala se tu se svým manželem Tomášem, severočechem. Je obdivuhodná svou houževnatostí, inteligencí a skvělými organizačními schopnostmi. A tak za dobu svého pobytu v Austrálii dosáhla univerzitního magisterského vzdělání v oboru sociologie, stala se učitelkou učitelů jógy s vlastním jógovým centrem, odbornou poradkyní ve školství, na chvíli majitelkou kavárny, několika nemovitostí, a porodila tři děti - dvě dcerky a letos v únoru i syna. Je to nesmírně laskavá a obětavá bytost, nejraději by ve svém domě hostila všechny své evropské příbuzné i přátele najednou. Začínala stejně jako všichni přistěhovalci profesí servírky v restauracích a kavárnách. Je pro mne zářným příkladem statečné ženy, která vlastními silami dosáhla velkých úspěchů, aniž by zavřela srdce a stala se bezohlednou a pyšnou.
Napadlo mě vyzpovídat ji na vánoční téma, abychom nahlédli k protinožcům a seznámili se s podobou Vánoc našich krajanů v té dálce. Její vyprávění jsem zpracovala a předkládám je milým čtenářům pro radost:
Nejprve musím zavzpomínat na slovenské Vánoce mého dětství a dospívání. Již v nižším školním věku jsem se nadchla pro výrobu adventních věnců, a tak jsem měsíc před svátky nanosila domů z lesa nejrůznější větvičky, listy, plody a pustila se do díla. Pletla jsem je pro celou širokou rodinu, každoročně kolem deseti originálů. Adventní věnec s hořící poslední svíčkou na vánočním stole nikdy nechyběl. V této tradici pokračuji i v Austrálii, musím však hodně improvizovat, nejsou tu skoro žádné jehličnany.
Cukroví jsem od jistého věku pekla sama. Oblíbené byly grilačky - vrstvené karamelové řezy s medem, ořechy a čokoládovou polevou. Vánoční jistotu představovaly linecké koláčky, kokosky a rumové kokosové kuličky s třešněmi. Každý rok jsme připravovali slavnostní koláč, do poslední chvíle utajovaný. Někdy to byl opilý Isidor, jindy tvarohový nebo borůvkový.
Na Štědrý den ráno nás taťka brával do hor, lyžovali jsme skoro celý den.
Dvacátého čtvrtého prosince jsme vždy večeřeli doma, další den na Narození Páně jsme chodili na návštěvu k babičce z otcovy strany, na Štěpána k babičce z maminčiny strany.
Ke štědrovečernímu stolu jsme usedali kolem šesté večer. Začínali jsme netradiční modlitbou, kterou pronesl otec, přestože prohlašoval, že je nevěřící. Vím, že měl silný vnitřní duchovní život, nechtěl se však podřizovat církevním pravidlům. Vždy každému zvlášť popřál něco speciálního do dalšího roku. Na stole ležely domácí tenké oplatky, které jsme mazali medem. Maminka nám každému požehnala medovým křížkem na čelo. Pak přišla na řadu zelňačka, kterou vařil otec, velký labužník. Dával si na ní velmi záležet, byla smetanová s bramborami a uzenou klobásou. Jedli jsme ji z vydlabané poloviny kulatého pecnu chleba. Připili jsme si Cinzanem, po kterém se mi pokaždé trošku točila hlava... Mám to s Vánoci spojené jako sváteční mámení. Pak následoval maminčin smažený kapr s bramborovým salátem.
Při večeři jsme dodržovali tradici, že nikdo nesmí odejít od stolu kromě otce, který obsluhoval. Kdo by se zvedl, odešel by následující rok daleko od domova, nebo by dokonce zemřel.
Hned po večeři jsme si rozdali dárky. Když jsem byla větší, chodili jsme na půlnoční mši, dvacátého pátého jsme chodili na bohoslužbu Narození Páně.
Navzdory tomu, že žijeme roky v anglosaském prostředí, zůstal pro nás dvacátý čtvrtý prosinec nejdůležitějším vánočním dnem. Rozhodli jsme se zachovat tradici staré vlasti, máme štědrovečerní večeři.
V čase, kdy jsme ještě neměli děti, slavili jsme Vánoce společně s blízkými přáteli, krajany. S ratolestmi je to trochu jiné.
Před Vánoci s dcerkami pečeme a zdobíme perníčky. Vyrobím také velké linecké koláčky, medovník a koláč. Když jsme měli kavárnu, pekli jsme naše tradiční vánoční pečivo a dávali je zákazníkům jako dárek.
Týden před Vánoci si děti napíší přání Ježíškovi a dají je za okno.
Na Štědrý den ráno vyjedeme na pláž, abychom nahradili tradiční lyžování. Strávíme tam příjemný den. Doma máme stromeček a české vyřezávané jesličky. Nepouštíme televizi, celý den posloucháme naše koledy.
Nejsme s manželem bohužel dobří zpěváci, a tak naše děti zpívají jen anglické koledy, které se naučily ve školce a škole. Australské velké letní prázdniny jsou v lednu. Děti se loučí před prázdninami tak, že si dávají dárky, vyrábějí je také pro rodiče. Z barevných papírů vystřihují královské korunky, které si pak nasadí na hlavu. Santa přijede do školy předčasně, všichni zpívají koledy venku na dvoře.
U večeře zachovávám slovenskou tradici, místo oplatek však upeču špaldový chléb, manžel ho přežehná křížem a lámeme si ho. Každému udělám na čelo křížek medem. Pak přijde na řadu zelňačka, salát a ryba. Poslední dobou si však vaříme také slavnostní svíčkovou. Je tu velké horko, a tak pokrmy, které se snadno kazí, raději moc nekonzumujeme.
Z britské části anglosaské tradice pronikly do našeho domova christmas crackers - propojíme se jimi kolem stolu a roztrhneme je. Vypadají jako velké papírové bonbony, uvnitř je uložena královská korunka, kterou si každý nasadíme na hlavu. Najdeme tam i hračku a v cukrátku papírový svitek s přáním. Než se pustíme do jídla, přečteme si ta přání nahlas.
Australané mají jako tradiční vánoční jídlo pečenou šunku, nakupují obrovské kýty. S tím jsme se neztotožnili.
Pro naše děti je Ježíšek boží novorozeně, nikoli Santa. Začínáme s tím však mít problém, protože Sofinka, naše nejstarší, začala chodit do školy. Děti se ptají, proč máme Ježíška a ostatní Santu. Řekla jsem jim, že Santa Claus pomáhá Ježíškovi tím, že rozváží dárky. Museli jsme tento prvek do Vánoc zabudovat. 
Je tu zvykem, že se o Štědrém večeru položí před dům pro soby ze Santova zpřežení mrkev, perník a další pochoutky. Druhý den ráno se děti běží podívat, jestli to sobi snědli, pak utíkají ke stromku a mají tam dárky.
V naší rodině se dárky rozdávají po štědrovečerní večeři. Tomáš jde s dětmi ven a prohlížejí si vánočně vyzdobené domy sousedů. To je tady velmi důležité, rodiny mezi sebou soutěží, kdo bude mít velkolepější světelnou a barevnou výzdobu domu a zahrady. Investují do ní mnoho peněz. Tomáš s dětmi neodejde moc daleko, jen tak, aby uslyšeli zvonek. Jakmile zazvoním, vrátí se domů a já na ně čekám s prskavkami u stromečku. Sobům dáme ven jídlo po dárcích jako poděkování.
Dvacátého pátého máme slavnostní snídani. Udělám vdolky, máme také zmrzlinu, šlehačku. Celé dopoledne si pouštíme české a slovenské pohádky.
Kolem jedné hodiny odpoledne se sejdeme na odlehlé pláži s přáteli a grilujeme zeleninu, maso, ryby, co kdo má rád. Peču také špaldový chléb pro všechny. Navzdory tomu, že vánočka nepatří do slovenské tradice a nebyla jsem na ni z dětství zvyklá, na Boží narození ji pro všechny na toto slavnostní setkání upeču. Dům po ní nádherně voní. Přinášíme s sebou také domácí vánoční sladkosti. Našli jsme pro tento svátek krásné místo, kde se vlévá řeka do oceánu, a tak se tam dá koupat ve sladké studené vodě. V moři je tou dobou hodně teplá voda a životu nebezpečné medúzy, dá se v něm plavat jen za ochrannými sítěmi.
Na tomto pikniku jsme všichni v červených čepičkách Santa Clause. Děti si přinesou dárky, které dostaly na vodní hrátky. Každé Vánoce něco takového rodiče potomkům nadělí - třeba prkno na surfování nebo nafukovací hračky a pomůcky.
Obdarováváme se tam také všichni mezi sebou. Nahrazujeme si tak širší rodinu. Malí vyrábějí různé dárky , malují obrázky, navlékají korálky, pak to rozdávají. Jsme parta vrstevníků, máme i stejně staré děti, bývá nás dohromady skoro dvacet.
Na Štěpána se jdeme podívat na velké jesličky do krásného katolického kostela Panny Marie. Pro ostatní obyvatele je tento den zasvěcen strašné tradici zvané Boxing day. Obchodníci totiž nabízejí obrovské slevy - sedmdesát až osmdesát procent. Všechny rodiny zaplaví nákupní centra a dokonce si dávají dárky až potom, protože je tu výhodně nakoupí. My si nechceme svatoštěpánský svátek kazit nákupním šílenstvím, odjíždíme proto do přírody a kempujeme.
Nakonec musím připojit roztomilou historku o našich úplně prvních Vánocích s Tomášem v Austrálii. Oslnily mě svou výjimečností. Byla jsem zvyklá na evropské Vánoce a najednou jsme se fotili u vánočního stromečku v plavkách.
Tomáš se rozhodl, že nám vyrobí stromek. Byli jsme chudí, nemohli jsme si ho pořídit. Našel vysoko na kopcích borovici, ořezal pár větví, které šikovně připevnil k tyči. Stromeček vypadal úplně autenticky. Byla jsem nadšená, běžela jsem koupit ozdoby. Na Slovensku mě na stromku nejvíce bavily čokoládové bonbóny z kolekce, stále jsem je chodila mlsat. Tady nic takového neexistuje. Tehdy jsem však přeci jen objevila vánočně zabalené čokoládové bonbóny v luxusním obchodě, kde bylo i evropské zboží. Ozdobila jsem jimi stromek. Po hodině a půl jsem se zděšením zírala na zneuctěný bílý koberec, na němž stál. Tím vedrem všechna čokoláda roztála a vytekla ze staniolu. Pochopila jsem, že vánoční kolekce tu nejsou vhodným artiklem. Vyměnila jsem je tedy za skleněné ozdoby.
Přeji všem doma - v Čechách i na Slovensku nádherné Vánoce, boží požehnání a radost ze života.
Janka
Prázdniny jsou tady, většina rodičů má jasno o způsobu, kterým je jejich děti prožijí. Mnozí jen kopírují několikaleté stereotypy, jiní volí nejsnazší cesty... Podceňují nenahraditelné výchovné možnosti, jež v sobě skrývá nejobyčejnější prázdninový program: pobyt v přírodě za skromných podmínek...
Závody v blahobytu obrátily pozornost dětí k materiálním hodnotám a upoutaly je k telefonům, tabletům nebo počítačům, u nichž postupně ztrácí dlouhodobou paměť, fyzickou kondici a vlídnost. Agresivní útoky na rodiče v okamžiku odebrání elektronického přítele nejsou výjimkou, psychický stav počítačových dětí kopíruje drogovou závislost. Rodičům se vymstila pohodlnost a neochota aktivně své děti rozvíjet na počátku jejich života. Posadili ratolesti k tabletu, aby se dívaly na pohádky a neobtěžovaly. Zprostředkovaný a zkreslený obraz světa se tak pro ně stal jedinou realitou, v níž se cítí bezpečně.
Čtení pohádek umožňuje dítěti využít mateřský jazyk k rozvoji představivosti, obrázky k textu vznikají v mysli malého posluchače. Chápe tak významy slov do hloubky a je lépe schopen vyjádřit slovy své pocity, tříbí si názory. Většina našich nejmenších je však již v porozumění textu zcela závislá na obraze, dětská fantazie je spoutána, pohybuje se jen v mezích dvojrozměrně spatřeného.
Dospělí mají podobný problém s vnímáním přírody. Byť vlastní chalupu v krásné krajině, vnímají borovice před ní jen jako skvělou zásobárnu palivového dřeva a zlobí se, že nedostali povolení ke kácení. Stromy mohou spadnout na dům, zaclání, jsou zbytečné... Nebudu dál vyprávět podobné smutné příběhy, kterých kolem sebe vnímám nebezpečně vysoký počet. Dokazují jen, jak nám konzumní způsob života zastřel mysl a srdce, připravil duši o možnost vést nás v pokoře a úžasu nad krásami světa, jenž je nám domovem.
Pobyt v přírodě je náročná zkouška připravenosti pro těžší kapitoly života: potřebujeme k němu statečnost, zdatnost, otužilost, skromnost a schopnost poradit si v nečekaných situacích. Po celý rok se děti mohly na prázdniny připravovat: sportem, střídmostí, zvládáním těžkých úkolů.
Pro ducha se tu otevírají nevyčerpatelné možnosti hlubokého poznání a nevídaných prožitků, hraničících až s převtělováním v živé i neživé. Internet mohl být během roku využit k rozšíření schopností rozpoznávat druhy stromů, keřů a rostlin, poznat živočichy, kteří žijí v oblasti, kam se plánuje v létě vyjet. Není snadné zvládnout i velmi náročný úkol: naučit se rozeznávat ptačí zpěv. Člověka naplní blažená radost, když náhle pozná po hlase červenku, pěnkavu či střízlíka, neviditelné v korunách stromů. Jiný se zajímá třeba o geologii a obohatí ostatní o neuvěřitelné obrazy proměny krajiny z pradávných věků. Když nastane čas, v němž se vydáme na cestu, vnímáme přírodu všemi smysly a chováme se v ní přirozeně ohleduplně.
Zjistíme, že jsme schopni sejít z prudkého kopce skoro neslyšně, když se hluboce soustředíme. Nevyplašíme zvěř, již po chvíli za odměnu zahlédneme. Všechny smysly mohu být probuzené. Vnímáme nejen pestrou škálu zvuků a barev, hebkost trávy a hladkost oblázků, ale i vůně, které prozrazují, co kvete či roste nedaleko. Stejně dokonale se můžeme připravit na pobyt doma i ve vzdálených krajích.
Ze všeho, co zde bylo napsáno, jasně vyplývá, že vzácný čas prázdnin může být vrcholem celoroční přípravy a radostného očekávání, důvodem ke vzdělávání v mnoha oborech.
Můj tatínek byl hodně šikovný. Vždy, když ho někdo proto obdivoval, uslyšel jedinou větu: „Všechno jsem se naučil ve skautu.“
Na jeho počest občas hostím ve svém centru pro pobytové programy skupinu budoucích skautských vůdců s jejich učiteli. Je to velký zážitek, přijedou mladí lidé, s nimiž je snadné se domluvit na pravidlech obývání domu. Jsou slušní, příjemní a pokaždé se zhostí nějaké práce, kterou dům či zahrada potřebují.
Přikládám proto skautské desatero pro pobyt v přírodě jako skvělého průvodce prázdninovým putováním. Jeho dodržování je také zárukou zdravého vývoje osobnosti, cestou k laskavosti a ohleduplnosti i v mezilidských vztazích:
1. Uč se přírodě rozumět, znát a ctít její zákony.
2. Vnímej krásu přírody všemi smysly, nenič ji ani nešetrným dotykem.
3. Pohybuj se vždy tiše a nenápadně, abys sám neviděn viděl a sám neslyšen slyšel.
4. Buď přítelem všech rostlin a živočichů, neruš je v jejich vývoji.
5. Tábořit smíš jen na vyhrazených místech. Stopy svého pobytu však i tak zahlaď.
6. Uvědom si staré české přísloví:“ Oheň je dobrý sluha, ale zlý pán.“ Chovej se podle něj i v přírodě.
7. Bez vody není života. Měj ji proto v úctě. Pečuj o čistotu pramenů a studánek.
8. Při každé příležitosti vykonej pro přírodu něco prospěšného.
9. Dbej o čistotu přírodního prostředí ve svém okolí. Je to samozřejmý projev chování kulturního člověka.
10. Uvědom si, že člověk může žít na zemi jen v souladu s přírodou. Staň se proto jejím ochráncem.
Dospělí nemohou vychovávat děti pouhými slovy, nejvíce váží jejich činy. Rodič nesmí být ignorant, podléhat závislostem, chovat se hrubě a ničit přírodu, aniž by sklidil plody takového přístupu v chování svých dětí. Ony jsou jen nemilosrdným zrcadlem otcovských a mateřských vkladů do světa kolem nás. Nepříjemné pravdy o našich zlozvycích a špatných vlastnostech čteme z dětských očí a slyšíme v jejich hlasech. Prázdninová cesta nás může polepšit, sblížit, potěšit,
Pátého července 2016 opustil celoživotně strádající pozemské tělo převeliký duch. Spolu tvořili renesanční osobnost, oslňující zjevení v oblasti řady vědeckých i uměleckých oborů.
Prof. RNDr. PhDr. Zdeněk Neubauer si za všech okolností zachoval originální postoje i způsoby myšlení. Díky kombinaci hlubokých znalostí z oborů přírodovědných, filozofických, náboženských, psychologických i literárních
