Československo, které se roku 1918 zrodilo z dosud nejstrašnější světové revoluce, svým demokratickým programem náleželo k vítěznému proudu dějin. Demokratické období, do něhož Tomáš Garrigue Masaryk (1850–1937) vstoupil jako prezident nového státu, mělo být ve znamení vědy a humanity. První světová válka, kterou Masaryk vykládal pod Comtovým vlivem jako svár teokracie a demokracie, byla pro Masaryka širším vyjádřením české otázky. Na rozdíl od mnoha intelektuálů však odmítl spatřovat ve válce obrodný živel. Rozpoznal zlo a aktivně proti němu bojoval. Vítězství „dobra nad zlem“ přispělo k mohutným nadějím, které s sebou nesl vznik nového státu. Masarykovo pojetí života a politiky sub specie aeternitatis (pod hlediskem věčnosti) či Pravda vítězí se tak nezdálo být pouhým spekulativním heslem, ale osvědčenou vírou, že Prozřetelnost přece jen nějak bdí nad během světa... Mnozí myslitelé jako např. Karl R. Popper či Hannah Arendtová, se zmínili o Masarykovu Československu jako o ostrovu demokracie a svobody uprostřed fašizující se Střední Evropy.
... Masaryk zdůrazňuje „českou“ otázku, úlohu „českého“ národa a smysl „českých“ dějin... Provinciální mysl pozvedl k obecným úkolům. Češství mu bylo prostředkem k tomu, jak se stát člověkem, Evropanem a světoobčanem. Evropanství Masaryk nechápal jako něco, co je naší kultuře vnější, co potlačuje naši suverenitu, nýbrž naopak jako to, čím ji stvrzujeme. Rozpoznal totiž, že má-li být řeč o češství, je nutné vidět v jeho základě evropanství.
(Aleš Prázný LN 10/2016)
Vstupujeme do prezidentského měsíce, a tak jsem pocítila silnou potřebu ponořit se do studia počátku prezidentství naší země. Citace v úvodu by měla posloužit jako přátelské zatřesení každým z nás, jako připomínka ušlechtilého původu české státnosti. Opírala se o vysoké duchovní, etické a politické hodnoty, které určily směr, jímž se mladý stát pod vedením charismatického, zralého prezidenta vydal. Pro dnešního člověka může být šokující skutečnost, že prosazení národního státu nemělo mít nic společného s nacionalismem, ani s potřebou vymezit se nedůtklivě proti ostatním národům. TGM se k tomu jasně vyjádřil: „Vlastenectví je láska k vlastnímu národu, nikoli nenávist k jiným.“ Šlo tu o svobodný prostor umožňující rozkvět kultury i schopností lidu.
Nedlouhé, dvacetileté trvání československé první republiky prokázalo, že byla postavena na správných základech a stala se nejrozvinutějším průmyslovým státem, obilnicí Evropy i centrem vzdělanosti a kultury. Masaryk kladl hlavní důraz na klasické vzdělání, morálku, na pracovitost, ochotu k odříkání a odpovědnost každého občana. Bez nich nelze získat svobodu, bez nich nemůže demokracie existovat. Význam lidskosti, mravní převýchovy národů a vzdělanosti stavěl vysoko nad ekonomické zájmy a výsledky. Takovou orientaci označoval za duchovní pustinu a živnou půdu pro mezilidské konflikty včetně války. Varoval před romantickými představami o čemsi ohromném, co vyřeší těžkosti. Lék spatřoval právě ve všední, pilné a vytrvalé práci, díky níž je pýcha nahrazena skromností, respektováním zákonů i duchovních hodnot.
Tatíčkova životní pouť
Masaryk pocházel z velmi nuzných poměrů, rodina však uznávala vzdělání jako nejvyšší hodnotu. Tomášův vysoký intelekt ho k této cestě předurčil. Od patnácti let si vydělával na živobytí domácím učením dětí ze zámožnějších rodin. Půvabným detailem, hovořícím o jeho vřelém srdci je skutečnost, že naučil svého negramotného otce číst. S jednou významnou rodinou, jejíhož syna postiženého obrnou řadu let vzdělával, odjel do Vídně a dostalo se mu podpory na studiích. Byl velmi úspěšný, ve dvaatřiceti letech byl jmenován profesorem filozofie.
Jeho dramatická životní cesta je cestou výrazné osobnosti, která se brzy silně angažovala v politickém i kulturním dění. Vzbuzoval nelibost mimo jiné kritikou katolické církve, zvláště papežské neomylnosti. Víra pro něj byla vnitřní mravní silou bez touhy po moci. Působivý je v tomto ohledu jeho výrok, že "vědeckého vedení potřebujeme proto, abychom snáze odhalovali záměry Prozřetelnosti v dějinách".
Masaryk se ocitl nejméně dvakrát v situaci, kdy sklidil velkou nenávist a opovržení svého národa, jemuž se tolik obětoval. Poprvé to bylo v roce 1877 při vzniku sporu o pravost rukopisů Královédvorského a Zelenohorského. Požadavkem na vědecké prozkoumání jejich pravosti si vysloužil označení za vlastizrádce a byl terčem nemilosrdných útoků. Podruhé v roce 1899, když se zasadil o obnovení procesu s Leopoldem Hilsnerem neprávem odsouzeným za rituální vraždu mladé dívky. Tehdy byl vystaven tak agresivním útokům ze strany antisemitismem posedlých obyvatel, dokonce i svých studentů, že uvažoval o emigraci. Jeho manželka, Američanka Charlotte Garrigue, ho přesvědčila, že jeho posláním je zůstat v Čechách a sloužit svému národu. Obětovala tak velkoryse svou vlastní naději na šťastnější život v rodné zemi za oceánem.
Na počátku první světové války opustil myšlenku reformace Rakouska-Uherska a začal systematicky pracovat na nezávislosti národů, zviditelnění českého elementu. V Rakousku-Uhersku se stal nežádoucí osobou, po vydání zatykače se již nevrátil. Pracoval ve Francii a Anglii, připojil se k němu Edvard Beneš a Rastislav Štefánik. Masaryk byl jmenován profesorem na King's College Londýnské univerzity a získal velkou popularitu.
Zrod republiky
1916 byla v Paříži založena Československá národní rada, v jejímž čele stanul. Nezlomně pracoval na budování zahraničního odboje. Prosazení nového státu bylo třeba opřít o silné zahraniční vojenské jednotky. Po revoluci v roce 1917 přesídlil do Ruska a vložil mnoho energie do vybudování více než padesátitisícové armády z československých legií, zajatců i krajanů žijících v Rusku. Vojskem byl oslovován jako velitel - tatíček.
Po bolševické ruské revoluci a uzavření míru mezi Ruskem a Německem se podmínky pro působení našich legií v Rusku staly nepříznivými. Masaryk se vydal na velmi těžkou cestu přes Sibiř a Japonsko do Spojených států, které již byly také ve válce. Bylo mu právě šedesát osm let. Cestou zajišťoval podmínky pro pobyt legií při přesunu do vlasti, prezidentu Wilsonovi zaslal memorandum o situaci v Rusku se zvláštním vyzdvižením významu našich legií. Ve Vancouveru byl ke svému překvapení oslavován dvousettisícovým davem.
V Americe přesvědčil krajany, aby podpořili vznik samostatného Československa, v Pittsburghu dosáhl podepsání dohody o společném státu Čechů a Slováků. Získal mezinárodní podporu díky vytrvalému jednání s četnými diplomaty, přednáškám a článkům v novinách.
Prezident Wilson ho přizval do Bílého domu jako poradce pro Rusko. Po svých mnohaletých neúspěšných pokusech o reformu monarchie nakonec přesvědčil amerického prezidenta o nutnosti rozbití Rakouska-Uherska, největšího spojence Německa. Washingtonskou deklarací Masaryk založil 28. října 1918 Republiku československou, v níž kromě Čechů a Slováků našly domov i další národnosti.
Do jásající vlasti se vrátil 20. prosince.
Prezident
Prezidentem byl zvolen celkem čtyřikrát, naposledy v osmdesáti čtyřech letech, po roce ze zdravotních důvodů abdikoval. Ještě v osmdesáti dvou letech byl svěží natolik, že jezdil na koni s velkou elegancí. O rozkvětu Československa za jeho vlád je zmínka na začátku tohoto zamyšlení.
Tatíčkův skon 14. září 1937 vyústil v neuvěřitelně silnou demonstraci vděku, lásky a truchlení národa.
Ve světle Masarykova příběhu člověka zamrazí, když čte jeden z jeho moudrých výroků:
„Život měříme příliš jednostranně; podle jeho délky a ne podle jeho velikosti. Myslíme víc na to, jak život prodloužit, než na to, jak ho opravdu naplnit. Mnoho lidí se bojí smrti, ale nedělají si nic z toho, že sami a mnoho jiných žijí jen položivotem, bez obsahu, bez lásky, bez radosti.“
TGM byl prezidentem, který svým konáním silně působil jako příklad hodný následování. Byl mezinárodně uznávanou osobností, hrál významnou roli ve světových dějinách, byl charismatický, pohledný, miloval děti, hodně se zabýval tématem výchovy.
Jeho žena Charlotte trpěla těžkými depresemi, strávila dlouhý čas v sanatoriu. Masaryk si vedle jejího pokoje zřídil pracovnu, kam přicházel psát, dveře mezi oběma místnostmi zůstávaly vždy otevřené.
„Láska ukazuje člověku cíl jeho života. Rozum ukazuje prostředky, jak jej uskutečnit.“
I když jen takto zběžně prolétneme jeho život, zůstáváme v úžasu oněmělí poznáním, jaký velikán stál u zrodu našeho státu, na jakých hodnotách ho vystavěl. Slovo mělo váhu, ústní dohody platily. Čest byla pokladem, o nějž se pečovalo.
Totalita dokonale vymazala nejdůležitější kapitolu našich dějin. Zdá se, že jsme se Tatíčkovi někde ztratili... Proto jsem ho dnes musela připomenout.
