Mám veliké štěstí. Mou rolí je provázení klientů jejich příběhy, povzbuzování k možným zlepšením v životě. Využíváme přirozené cesty k dosažení stavů rozšířeného vědomí, jež umožňují osvobozování od hlouběji a hlouběji uložených bloků. Výsledkem jsou trvalé pozitivní změny v oblasti osobního růstu i vývoje vztahů. Veledůležitým průvodcem je nám hudba ze všech koutů světa.
Tuto originální metodu jsem pojmenovala Aktivní egolýza (AE), ovládá ji také můj tým, jehož členové prošli dvanáctiletým výcvikem. AE je založena mimo jiné na rovnocenné spolupráci terapeuta a klienta, na jejich vzájemném podrobném a pravdivém sdílení osobních příběhů. Počátek procesu zasvěcujeme otevření na fyzické, psychické i spirituální úrovni, překonávání strachu a lpění. Velmi rychle se vytratí hysterické tendence a předstírání hloubky. Do programu nepřijímáme závislé na návykových látkách, včetně nikotinu, který je v naší zemi bohužel bagatelizován.
Jedná se o dlouhodobý proces, v němž lze dosáhnout hlavních cílů zhruba během prvního roku spolupráce. Pro mnohé klienty se stáváme trvalým zázemím pro podporu zdravého zvládání krizových a rozhodujících situací a pro návrat ke každodenní praktické spiritualitě. Vyhledávají nás i po řadě let a vždy je na co navázat.
TICHÉ MEDITACE
Nezbytnou podmínkou pro účast na nejintenzivnějších programech pro pokročilé (už dříve jsem se zmínila o Shamanyce) je nejméně měsíční poctivá příprava. Tuto předehru stavím na vegetariánské stravě, krátkodobých půstech, zlepšování fyzické kondice, vstřícnosti k okolí a tichých meditacích. Věřím, že se časem bude tímto směrem životní styl zúčastněných měnit.
Trvalý vývoj metody rodí její další stupně, v nichž uplatňuji nové poznatky získané díky společně nabytým zkušenostem.
Letos jsme se šestičlennou skupinou poprvé prožili Shamanyku v sedmidenním půstu. Konala se v týdnu po Popeleční středě ve druhé polovině února, v čase prudkých mrazů. Pozvala jsem naše dlouhodobé souputníky, kteří překonali strach z půstu a absolvovali sami už dříve vícedenní niternou cestu a očistu bez jídla. Přijeli Káťa, Martina, Pavla, Marian a dva Tomášové. Tým sestával z Boženky, Lenky, Patricie a lékaře Petra.
Průběh týdne byl pro všechny bez rozdílu velkým a nádherným překvapením. Od prvního okamžiku se odvíjel ve veliké blízkosti, harmonii a spolupráci. Spontánně jsme přecházeli od sdílení v jídelně či sále k prožitkové přípravě na hlavní Cestu, plánovanou na čtvrtek. Pokaždé, když jsme se otvírali hudbě v sále nebo se dělili o své příběhy, svítilo na nás slunce.
AKT SEMKNUTÍ
Ve středu jeden z Tomášů při svém obvyklém ranním běhu krajinou objevil Krista, kterak odpočívá na úpatí svého kříže. Jde o dominantu Křížového vrchu v Rynarticích, o dřevěný kříž s plechovým Ježíšem, jejž silné vichřice posledních týdnů od jeho jha odtrhly. Odpoledne jsme se vydali na pouť s žebříkem a nářadím a vrátili Syna Božího do služby. Všudypřítomné plné slunce provázel mocný ledový vítr. Tento neobyčejně obyčejný akt nás ještě více semkl.
Další den ráno jsme se setkali v sále k velké Cestě. Slunce zářilo a Petr ještě na chvilku vpustil otevřeným oknem čerstvý vzduch. Káťa nás upozornila, že venku zpívají ptáci. Zaposlouchali jsme se a užasle poznali nesmělý zpěv červenky. Její hruď podle pověsti zkropila Kristova krev, když se mu snažila svým zpěvem ulehčit utrpení. V indiánských legendách je považována za dceru Slunce. Objali jsme se beze slov za znění nádherného zpěvu z Taizé „Adoramus Te, Domine“. Bylo to tak silné, že jsme vynechali všechny technické postupy. Šest statečných si zakrylo oči a plynule přešlo na Cestu, zatímco náš čtyřčlenný tým nastoupil do služby průvodců a pečovatelů.
Celých, téměř sedm hodin jejich intenzivního putování krajinami radosti, žalu, osvobození i Boží milosti doprovázela sluneční záře. Poprvé se stalo, že se během procesu každý z účastníků dostal na dlouhou dobu také do stavu hluboké, čisté meditace, během níž tělo zůstává opuštěno na zemi a duch se toulá jinými světy.
Ani po ukončení pouti se nikomu nechtělo odejít. Společně jsme obklopili posledního tuláka po hvězdách a počkali na jeho probuzení. Ač měl cestu nelehkou, pohled na účastné a láskyplné tváře přátel ho naplnil velikou radostí. V tu chvíli vniklo do sálu zlaté slunce od západu a ozářilo sochu Buddhy. Dojatě jsme se tím obrazem pokochali a znovu se objali. I přes všechny nastalé zázraky nebylo náznaku blouznění či vyumělkovanosti. Všichni jsme se chovali prostě a přirozeně. Ve stejném duchu se pak odvíjelo sdílení prožitků z pouti za hranice běžného vědomí. O těch by se mi však těžko psalo, vytrženy z kontextu by nevyzněly tak, aby nenavodily dojem přepjatosti. Navíc souvisely s intimním prostorem osobních příběhů. Jsou vlastnictvím jen tohoto jediného kruhu.
UZAVŘENÍ A OBDAROVÁNÍ
Následující tři dny patřily integraci, doznívání, dočišťování a pohledům do budoucnosti. Každý z nás dospěl k vytčení nejbližších i vzdálenějších cílů, navzájem jsme se inspirovali k způsobům jejich dosažení.
Dalším vrcholem týdne bylo nádherné překvapení. Lékař Honza je nejčastějším průvodcem našich programů a aktivně egolytickým terapeutem. Tentokrát mu naléhavé pracovní úkoly na poli světové vědy nedovolily přijet a on se nás rozhodl velkoryse obdarovat. V Drážďanech, kde působí, se v sobotu večer konal koncert Kodo, nejlepší skupiny japonské hry na bubny stylu Taiko, koupil nám všem vstupenky.
Absolvovat tento neuvěřitelně dokonalý příklad soubytí, spolupráce a virtuozity ve stavu půstu s uplynulými dny v duši se asi nikomu jinému na světě dosud nepodařilo. Impozantní bubny nás prostoupily a vibrovaly v srdci, naplnily obrovskou silou a podpořily odvahu vykonat všechny nutné budoucí kroky bez bázně a hany.
Nedělní dopoledne bylo zalité sluncem stejně jako všechna předchozí. Doprovodilo nás v posledních přípravách na návrat domů, jímž začíná nejdůležitější část Cesty: praktická spiritualita všedního dne. Kéž Světlo v nás stále plane nezastíněno strachem, sobectvím a dalšími nezdobami lidské současnosti.
Shamanyka v půstu je zcela novou kvalitou naší práce, a tak ji bylo třeba pokřtít. VIA ILLUMINATA, cesta světlem zalitá...
