Zimní slunovrat má magickou sílu, po věky byl časem slavností a obřadů. Neprobíhaly však vždy tak mírumilovně jako mladý svátek – Vánoce, které v podobě vzájemného obdarovávání na Štědrý večer u vánočního stromku slavíme až od devatenáctého století.
Předcházela řada pohanských obřadů slunovratu, při nichž se vítal delší den zvěstující příchod tepla a lepších podmínek pro pěstování plodin.
Starořímské saturnálie jako nejpravděpodobnější předobraz Vánoc se staly zprvu krvavým svátkem. 17. prosince byly obětovány děti pro zajištění úrody v nastávajícím roce. Od těchto hrůzných obětí se bohudíky časem upustilo.
Oslavy uctívající boha Saturna probíhaly ve Starém Římě v době zimního slunovratu od roku 217 před naším letopočtem. Plnily tehdy nejen náboženskou funkci, na počátku měly také povzbudit obyvatele po zdrcující porážce od Kartáginců.
Saturna, boha sklizně, později nikdo nepovažoval za zlého. Saturnálie byly typické nezřízenými pitkami, uvolněnou morálkou a zahálením, protáhly se až do konce roku. Vše se obrátilo naruby, pánové si vyměnili role s otroky, nikde se nepracovalo, ve školách se nevyučovalo. Konaly se gladiátorské zápasy, všichni se obdarovávali, především svícemi na ochranu před temnými dny.
Slované uctívali zrození Dažboga, boha slunce. Za úsvitu přinesl pán domu z lesa dubové poleno, potřelo se medem nebo vínem a bylo zapáleno. Tento obřad vzdáleně připomíná vánoční stromek. Za soumraku začala slavnostní večeře, jíž se podle víry účastnily i duše zemřelých. Rozkrajovala se jablka jako symbol zdraví, ořechy zdobily stůl pro hojnost. Podával se chléb a oplatka ve tvaru slunce. Také se věštila budoucnost z odlitků olova.
Křesťanské Vánoce se slaví od 25. prosince do neděle po 6. lednu, vzývají narození Ježíše v Betlémě. Patří k nim láskyplná atmosféra, rodinná sounáležitost a pestrá škála tradic, které mají i historické předkřesťanské kořeny.
Ježíškovy narozeniny se těžko určovaly, v Bibli není datum zmíněno. Podle odkazů a propočtů však patří spíše do jarních měsíců, pravděpodobně připadají na 28. březen. Od sedmého století je však církev slaví 25. prosince. Není vyloučeno, že důvodem byla snaha zastínit pohanské slavnosti zimního slunovratu.
Vánoce tradičně nazýváme svátky klidu a míru, ač se za posledních sto let proměnily v přehlídku stresu, tlaku na nesmyslné nakupování a nezřízenou spotřebu. Taková atmosféra jitří otevřené rány, snadno probouzí agresivitu a skepsi.
Vzpomenu-li si na Vánoce svého dětství v Praze v padesátých a šedesátých letech minulého století, uvědomuji si, že je každoročně předznamenával strašák vánočního úklidu, jenž byl vyžadován a kontrolován generací tehdejších babiček. Dnes již málokdo uvěří, že domácnost zářila nevídanou čistotou díky nepředstavitelně namáhavým a únavným procesům, mezi nimiž nejsnazší bylo praní na valše, vyvářka povlečení a prostěradel v uhelném kotli v prádelně a ruční ždímání. Velké a těžké koberce byly srolovány a vláčeny na dvůr, přehozeny přes klepadlo a proutěnými plácačkami se z nich prudkými údery vyháněl prach. Okna se umývala těsně před svátky, aby nezůstal ani flíček. Bývaly kruté mrazy a chemické čisticí prostředky bránící námraze neexistovaly. Dodnes se chvěji hrůzou při vzpomínce na péči o parkety. Maminka nejprve vkleče drhla každou parketu zvlášť kovovým kartáčem. Tento úkon se nazýval drátkování a ruce po něm byly jedna krev. Potom složitě uvařila žlutý hydrovosk a hadříkem natírala opět každou parketu zvlášť po létech. Poškrábané ruce se obarvily nažluto. Vosk usychal několik hodin, do pokoje se nesmělo vkročit. Tísnili jsme se v maličké kuchyni, kde jsme připravovali těsta na cukroví, tatínek cídil sidolem stříbro, mosaz, alpaku. Poslední parketovou akcí bylo leštění tvrdým vlněným kartáčem, jenž se navlékal na nohu, a bruslilo se opět v souladu se strukturou dřeva. Muselo se hodně přitlačit, aby byl lesk co nejvyšší intenzity. Tatínek se snažil zastat všechny části algoritmu. Byl však odháněn, neb nebyl z ženského pohledu dostatečně precizní. Není divu, že maminka v každoročním oprávněném zoufalství vždy zopakovala svou vánoční mantru: „Ještě udělám parkety, a pak se oběsím!“ Málem tak navázala na historickou smrtonosnou předlohu původních saturnálií.
Na zářící parkety se položil vyklepaný koberec a dětským úkolem bylo učesat jeho třásně tak, aby dokonale zdobily okraje. Za každý neopatrný krok, který dílo porušil, zahřměla kletba nebo přilétl pohlavek. Získala jsem tak fobii, která mi nedovolí vkročit na žádné třásně na světě nebo stoupnout na jakýkoli dřevěný práh u dveří. Ten byl totiž také napuštěn hydrovoskem, naleštěn a prohlášen nedotknutelným. Práh je vizitka domácnosti, musí být bez poskvrnky.
Další práce už byly převážně radostné a vánoční atmosféra se přeci jen začala rodit. Vonělo cukroví a den před tím štědrým taťka mamince vypracoval svýma silnýma rukama pevné těsto na vánočky, jejichž vůně mi provoněla sny poslední adventní noci. Rodiče nazdobili stromek těsně vedle mé postele, aniž by mě probudili, zabalili dárky, schovali je do gauče a někdy nad ránem konečně ulehli.
Dopoledne mě vzal tatínek za ruku a jeli jsme za Pražským jezulátkem do Karmelitské ulice, zatímco maminka chystala bramborový salát a připravovala stůl. U Ježíška jsme se pomodlili a poseděli v kostelní lavici v tiché meditaci. Taťka dojatý vzpomínkami a vzácnou chvilkou našeho soubytí, já laskajíc pohledem jezulátko a celý kostel, který jsem považovala za nejkrásnější na světě. Byli jsme dost chudí, a tak jsem nikdy nic nevyžadovala, kolem hračkárny jsem chodila bez zastavení. Proto jsem dárky nepovažovala za hlavní bod Vánoc. Tím byly chvíle u karmelitánů.
Potom jsme jeli tramvají na Prašný most, prošli Pražský hrad a zakončili poezií Nového světa. Starobylé domy, atmosféra Prahy z minulých století a krásně ozdobené dveře i okna jsou vánoční pohlednicí mého dětství.
Odpoledne tatínek připravil a obalil kapry, dokončil rybí polévku, kterou si den předem předvařil. Maminka se ryb štítila a polévku nejedla, kapra jen bez kůže a napřed namočeného v mléce… Usedli jsme ke krásně prostřenému stolu, bramborový salát v porcelánové míse byl uhlazen do tvaru dokonalé pyramidy, ozdoben petrželkou, jedlovými větévkami a červenou paprikou. Vzali jsme se za ruce a tiše se pomodlili. Rodiče vzpomínali na své zemřelé a uronili pár slz.
Tatínek se na ryby těšil, měl je jen v tento den. Když jsme hodovali, mizely v něm porce jedna za druhou, slastně mručel a já jsem se nemohla dočkat zazvonění a rozsvícení stromečku… Zazpívali jsme koledy, objali se, zulíbali, děkovali si navzájem a přáli si, abychom se o příštích Vánocích ve zdraví sešli. Dárky byly skromné, krásně zabalené a my jsme se při jejich rozbalování předháněli, kdo se umí lépe radovat. Pak jsme se dlouho smáli jako blázni… Byli jsme jen tři, ale vystačili jsme si.
Když jsem dospívala, donutila jsem rodiče, abychom navštěvovali opravdovou půlnoční mši o půlnoci. Chudáci tam vyčerpáním usínali, ale vyhověli mé duchovní potřebě.
Zbytek rodiny jsme navštívili v dalších dnech, na ty si však vzpomínám jen matně. To hlavní a zářivé už bylo za námi…
Milí moji, jsou tu další Vánoce a my máme příležitost prožít je v klidu, míru, lásce… Zpytujme svědomí, smiřme se s těmi, kteří se vzdálili. Otevřme svá srdce Bohu a dveře domova přátelům, kteří jsou osamělí. Oslavme slunovrat, zrození, naději. Prožijme hluboce Rybovu Vánoční mši, bez níž by české Vánoce ztratily kouzlo.
