V Praze se v letní okurkové sezóně přihodila řada souvisejících událostí, které pozorného čtenáře a posluchače mohly přivést ke zpytování svědomí.
V polovině července se dva opilí němečtí turisté z rodu sprejerů rozhodli umístit své přihlouplé obrázky na jeden z pilířů posvátného Karlova mostu. Byli chyceni a potrestáni.
Úřady zasáhly jako vždy těžkopádně, a tak až za dva týdny se k místu katastrofy odebrala skupina restaurátorů, ochránců památek, aby pískovec očistili. Šlo to pomalu, ale nevzdávali se. Pracovali dokonce v sobotu do večera. V neděli se na místo vrátili v deset hodin dopoledne a nevěřícně hleděli na vyčištěnou zeď. Rozčílili se a pravili, že nápis byl odstraněn diletantsky a že musí přezkoumat míru poškození kamene.
Policie vyhlásila pátrání po bídákovi, který se mistrům připletl do díla. Přihlásil se pomenší padesátník, profesionální čistič graffiti. V rozhovoru pro televizi Seznam velmi kultivovaně vysvětlil důvody a metody svého počínání. Pečlivě se vyhýbal dehonestaci památkářů. Věcně a objektivně popsal svou nervozitu způsobenou skutečností, že od poničení zdi uběhly dva týdny a nic se nedělo, ač to je hraniční doba, během níž se barva dá nejsnáze odstranit. Šel se podívat na práci restaurátorů a ke svému údivu zjistil, že používají nejlevnější druh organického rozpouštědla, který lze zakoupit v drogerii. On disponuje mobilním přístrojem odstraňujícím barvy pomocí tlaku horké vody a páry, tedy naprosto ekologicky a účinně. Očistil tak již mnoho čtverečních metrů zneuctěných historických budov v centru Prahy. Vrátil se na místo velmi brzy ráno se svým kouzelným vozem a za dvě hodiny pilíř ošetřil. Chtěl zůstat v anonymitě, nepřál si být za svou práci zaplacen, ani se zviditelnit. Jen mu bylo líto, že pilíř pod sochou patrona nemocných stůně. Když ho začala hledat policie, ušetřil jí práci a přihlásil se.
Strhla se vlna obdivu a podpory veřejnosti na jeho adresu, zatímco památkáři a jejich úřední velitel neochvějně trvali na neodbornosti zásahu. Z jejich reakcí čišela uražená ješitnost, neochota přiznat pochybení a bohužel i zabedněnost. Každé školní dítě by se dnes při obdržení úkolu odstranit graffiti z budovy školy podívalo na internet a prostudovalo existující metody, které vedou k cíli. Uvidělo by také, že existuje řada šikovných a technikou vybavených profesionálů. Přinejmenším by si našlo přesný popis jejich postupů a usoudilo by, zda je mocno je uskutečnit. Možná by se vydalo přičinlivě přihlížet jejich práci v terénu. Určitě by nešlo do drogerie a nepožádalo by o radu prodavačku, která by ho poslala šmrdlat zeď páchnoucím sajrajtem, jež by ho navíc ohrožoval na zdraví.
Zatímco další nezávislí odborníci zkoumali míru poškození zdi čištěním, aby zjistili, že žádná škoda nenastala, přišla rána z čistého nebe.
Podivín, který se rozhodl nezištně spáchat dobrý skutek, vystoupil znovu v médiích a pravil, že dostává mnoho obdivných a laskavých zpráv. Tuto gloriolu si však nezaslouží, protože je dvojnásobný vrah a má vůči společnosti nesplatitelný dluh. Vystupuje s pravdou raději sám a dříve, než by ji odhalila média. V roce 1999 zastřelil manželku a jejího milence v době rozvodového procesu, sám se pak chtěl zabít také. Střelil se však pouze do brady a probral se ve vězeňské nemocnici. Z původních dvaceti let byl odsouzen na sedmnáct, po jedenácti letech byl propuštěn. Ve vězení vystudoval gymnázium, pořídil si nějaké výuční listy a studoval Teologickou fakultu. Vyjádřil se, že tu vinu ze sebe nemůže nikdy sejmout.
Podle očekávání se další zprávy o situaci a reakce na ni rozdvojily do dvou proudů. Jeden zaujal velkorysý postoj s tím, že se zachoval statečně a neskrýval svou minulost. Druhý se začal pitvat v temné minulosti a popisoval detaily procesu, postoje soudce a tehdejší závěry psychologů o egocentrismu a hysterii obviněného.
V současné chvíli (píši toto zamyšlení na začátku srpna) se zdá, že zvítězila velkorysost a ochota uznat váhu odpykaného trestu i vyjádření účinné lítosti. Potěšující trend. Zdá se, že v naší ateistické a konzumní společnosti dřímá pod povrchem silná duchovní síla. Projevuje se pozitivně ve vyhraněných katastrofických situacích kdekoli na planetě formou četných bohatých anonymních finančních darů. V důležitých historických chvílích přichází ke slovu též. Nejsme ztraceni.
Pojďme se podívat na vše výše popsané z dalšího úhlu pohledu. Jakou míru morální kvality prokázali jednotliví zúčastnění?
Pachatelé graffiti se omluvili, vyjádřili politování nad svým činem, zaplatili pokutu, přijali podmínečný trest i vyhoštění. Nenapadá mě, co víc by ještě mohli učinit.
Čistič otevřel svůj bolavý příběh, jejž by se většina provinilců snažila zapřít, bagatelizovat, dezinterpretovat. Nabídl se k lynči. Zároveň se tím stala mnohem srozumitelnější snaha pomoci anonymně. Ušlechtilost jeho vyjádření, kultura jazyka i charakternost jasně prokázaly, že patří k nepatrnému zlomku odsouzených, kteří využili výkon trestu ke skutečné nápravě. Taková snaha stát se dobrým člověkem, míra pokory a moudrost jsou nevídané. Dovoluji si to posoudit, během studií jsem pět let pracovala jako dobrovolník a procházela individuálním psychoterapeutickým výcvikem u učitele působícího také ve vězení. Skupina trestanců, již jsem posledním rokem terapeuticky vedla, sestávala z prvotrestaných vrahů a těžkých recidivistů v majetkové trestné činnosti. Pamatuji si dopodrobna charakteristiky osobnosti a příběhy asi padesáti mužů, kteří se dopustili podobného zločinu jako náš protagonista. Od té doby uplynulo čtyřicet let mé praxe a odtud je dovedu vnímat opravdu do hloubky v celém spektru úhlů pohledu. Ani jeden z nich nepojal pobyt ve vězení jako příležitost k růstu a porozumění podstatě života. Je pravdou, že za totality nemohli v káznici studovat teologii či rozmlouvat s duchovním. Takové příležitosti však stejně nezaručují, že se v běžném životě bude člověk chovat v souladu s vírou. To platí i o nás všech, kteří jsme svobodni bez omezení.
Památkáři prostřednictvím svého nadřízeného nevyjádřili ani zlomek lítosti, nepřiznali chybu, tvrdohlavě trvali na své nevině a profesionalitě. Jejich morální kvalita se ukázala být nejpokleslejší, ač měli v příběhu nejvýhodnější pozici. Tento postoj dobře známe od mnohých neomylných potentátů.
Žurnalisté zůstali na svých pozicích: profesionálové referovali objektivně, dali prostor všem dotčeným, bulvární chátra se nadšeně probírala starými výkaly.
Nakonec však padla nemalá vina i na nás ostatní. Zvídavý a šikovný mladý novinář Janek Rubeš upřesnil situaci šokujícím způsobem: u pilíře, který byl pomalován, vykonává malou potřebu kdekdo. Navíc tam stojí toaletní budka pro trhovce, která je příčinou díry v pilíři, všude se válí odpadky. Jejich povaha napovídá, že původci zdaleka nejsou jen turisté. Posvátné místo to zjevně není. V dalších podobných zákoutích u mostních pilířů je to podobné a nalézá se i řada dobře zaschlých a neodstraněných graffiti, menších než to, jímž se zabýváme. Smutné svědectví, jak si svého nádherného historického mostu vážíme a pečujeme o něj.
Pojďme se ponořit do vlastních příběhů, najděme sílu přiznat každou bolavou a smutnou pravdu o sobě. Litujme hluboce svých prohřešků, konejme nezištně dobro. Rozhřešení možná vůbec nepřijde. Nemáme však mnoho jiných možností, jak hovořit a spolupracovat s Božskou podstatou života. Jediná opravdu smysluplná odměna, jíž se nám dostane.
