PhDr. Patricie Anzari, CSc.

AKTIVNÍ EGOLÝZA® - ORIGINÁLNÍ PSYCHOTERAPEUTICKÁ METODA

Jako terapeut jsem nestranná při řešení partnerských a rodinných nesnází. Nevnímám muže ani ženy jako znevýhodněné nebo zvýhodněné skupiny. Vždy mě zajímají míra lásky, pokory, velkorysosti a morální kvalita jednotlivých zúčastněných. Jejich přítomnost lze zaznamenat v obou táborech. V každém příběhu je jiné rozložení sil. Při hlubším poznání rodinného a partnerského života v krizi konkrétního páru vychází najevo nejrůznější formy ponižování, manipulace, obelhávání, zastrašování a dalších psychopatologických druhů chování. Žádný z nich není typicky ženský nebo mužský, jsou jich bohužel schopny obě strany.
Mohlo by se zdát, že nespravedlnosti, k nimž dochází při rozvodovém dělení majetku a stanovení výše alimentů, spadají pouze do oboru ekonomie. Ony však vždy mají hluboký psychologický i duchovní základ, zřetelně vypovídají o charakteristikách osobností.
Na jedné straně je méně početná skupina žen, kterým se podaří z rozvodu s bohatým mužem získat nemalé bohatství a vysoudit astronomickou částku výživného. Jsou často vedeny touhou protějšek zničit, neumožnit mu další bezstarostný život. Některé dokonce s podobným plánem do manželství vstoupily.
Takový muž patří mezi ty, kvůli jejichž příkladu se ostatní movití muži natolik bojí umenšení svého majetku, že se odmítají ženit, nebo uzavírají pro ženu velmi nevýhodnou předmanželskou smlouvu. Nejpřirozenější by bylo, kdyby tito pánové zůstali na ocet a nemohli najít oběť pro hrubě asymetrické partnerství. Některé dámy se však živí klamnými nadějemi, že příchod potomka obměkčí taťkovo srdce a vše bude zlegalizováno. Bohužel, ani příchod rozkošného miminka na svět mnohdy otcovskou duši neoblomí…
Nejčastější jsou smutné příběhy opuštěných svobodných či rozvedených matek, pro které je rozchod-rozvod počátkem velmi nuzné životní kapitoly. Je doloženo, že musí vyjít s měsíční částkou mezi deseti a dvaceti tisíci korunami, mnohdy jsou bez další pomoci a podpory odkázány jen na svou vynalézavost a statečnost. Zaměstnavatelé o ně nestojí – děti bývají přeci často nemocné. Částečné úvazky nerostou na stromě, z takového platu navíc nelze vyžít. Trpí vše – nejen ekonomická úroveň rodiny, ale i časová kapacita matky, již by měla věnovat pečlivé výchově a láskyplnému soubytí s dětmi.
Chudoba může mít překvapivě i pozitivní dopad na charakter ratolesti. Odnaučí se vznášet nesplnitelné požadavky a stane se s vysokou pravděpodobností soucitným, obětavým a ohleduplným člověkem, schopným vytvářet velmi silné citové vztahy. Těchto předností však lze dosáhnout i moudrou a odpovědnou výchovou.
Matka, která denně čelí obavám ze zásadního nedostatku, je pod velkým stresem, a ten jí deformuje osobnost. U někoho vznikne závistivost, nerudnost, návaly úzkosti, vzteku, sklon k závislostem, někdy až bezcitnost. Takové vlastnosti a tendence jsou prudkým jedem pro dětskou duši.
Některé ženy se pokouší ve svém okolí vzbudit lítost a získat tak další finanční podporu, některé dokonce nepokrytě vydírají méně odolné příbuzné a známé. Jiná skupina osamělých matek si tajně přivydělává sexuálními službami.
Stojíme na rozcestí. Abychom k nim mohli pocítit soucit a otevřelo se nám srdce k pomoci, měli bychom vědět, zda žena nebyla původkyní rozpadu rodiny. Toho lze dosáhnout nejen proradností, nevěrou či zneužíváním, ale i věčnou nespokojeností, nevraživostí, peskováním a ponižováním partnera, odmítáním něhy a fyzické blízkosti. Snadno se tak stane po narození dítěte či dětí. Žena je přirozeně zaplavena úplně jinou láskou a něhou, než tomu bylo v bezdětném mileneckém období. Muž by měl mít pochopení. Není však ospravedlnitelné, když žena partnera důsledně a dlouhodobě odmítá a jedná s ním pohrdavě. Takové se v chudobě může dostat vzácného daru: pocítí vděk za život samotný a stane se laskavější. Těžká situace je tu obrazem pohádky O nespokojené rybářce. Soucit si však bezesporu zaslouží děti nesoucí důsledky matčiny pýchy.
Muž-otec musí cítit odpovědnost za své děti za všech okolností. Je v roli stejně závazné jako matka, všechny újmy, jimž jsou jeho potomci vystaveni, jdou i na jeho vrub. Veškerá tíha na něj padá tehdy, když opouští rodinu kvůli jiné ženě, ač matka jeho dětí k rozpadu nezavdala závažnou příčinu. Tehdy by měl být nadobyčej štědrý a nová partnerka velmi skromná. Své štěstí nelze stavět na troskách jiného. Muž ztrácí čest okamžikem, kdy argumentuje svým absolutním nárokem na prostředky, které vydělal, a na odpovídající životní úroveň.
V případech ekonomicky slabších mužů je někdy odchod útěkem před závazky, po němž následuje neochota plnit vyživovací povinnost. To je zrada, kriminální čin. Každý se má o děti postarat i za cenu ztráty vlastního pohodlí, i za cenu velkých obětí a práce do úmoru. Mláďata se neopouští, dokud nejsou schopna samostatného přežití. Zákon přírody.
Materialistický pohled na život vede mnohé omezence k neomaleným útokům na partnerky, které vychovávají malé děti: „Nevyděláváš, nemáš nárok.“ „Co jsi dokázala? Jsi nula!“ „Celý den se válíš a utrácíš moje peníze!“ Jen malá ukázka ze stoky, jež protéká mnoha rodinami nezávisle na výši příjmu živitele.
Jakou cenu má mateřství a péče o malé potomky? Dá se vyčíslit? Nejde přeci jen o spotřebu, o náklady. Je to ta nejvyšší hodnota, jíž se přirozeně koří každý živočišný druh.
Naše civilizace nese znaky rozpadu, s tím souvisí i neplodnost. Snažíme se ji ošálit uměle, ani takto vyrobené miminko však není doceněno tak, aby se stalo dlouhodobou zárukou udržení rodiny. Děti se v západní společnosti pomalu a nenápadně stávají vzácností. Není samozřejmostí je počít, porodit, vychovat. Muži i ženy v nich mohou najít největší zdroj radosti, štěstí, pocitu úspěchu a smysluplnosti života.
Společenská a ekonomická dehonestace ženy na mateřské dovolené způsobuje, že mnohé ztrácí radost z požehnaného stavu, jsou spíš frustrované než nadšené. Muži hodnotu otcovství chápou až v pozdním věku, kdy bývá nemožné napravit škody napáchané v mladých letech. Populace stárne a budoucí kmety už nebude možné uživit, pokud se nebude rodit dostatek zdravých, dobrým rodinným zázemím posílených obyvatel.
Přírodní národy v čase, kdy žily ve velmi náročných životních podmínkách, zavedly společné rodičovství. Dítě bylo všech, staral se o něj, kdo byl právě nablízku, ženy kojily nejen své pokrevní syny a dcery. Úmrtí rodičů pak nebylo ohrožením přežití maličkých.
Kmenovou radu by u nás měla suplovat vláda. Její sestavení je však na hony vzdáleno delegování nejmoudřejších starších. Společné rodičovství pro nejmenší občany by bylo smysluplné, kdyby hamižnost a lenost nebyly hlavním motorem všech parazitů na systému. Těžko je v populaci přesně identifikujeme, proto musí být nastaveny přísné kontrolní mechanismy. Byrokracie se tím bohužel rozbují. Hustým sítem však podvodníci opět propadnou a uvíznou v něm poctivci, jimž jsou dávky odebírány, odpírány, jsou zostuzováni pro nedokonalé vyplnění dokumentů…
Před lety Sophia Loren poté, co porodila své první dítě, pravila do médií, že žena, která není matkou, nemá právo se ženou nazývat. V témže čase jsem přišla o své první dítě, nedonosila jsem je. Byla jsem tehdy hodně nešťastná a herečka mě velmi zranila. Na popud té neomalenosti jsem se však rozhodla, že budu univerzální matkou, dovolím svému mateřství otevřít se světu a být k dispozici tam, kde může pomoci.
Nejsem krásná a slavná herečka, přesto si dnes dovolím říci, že muž, který se odmítá o své děti postarat a nechá je strádat i s matkou, jež mu je porodila, nemá právo nazývat se mužem, ba ani člověkem. Je to zbabělec, proklel sám sebe.
Když jsem byla malá, byli jsme chudí. Tatínek se narodil v roce 1924, měl v sobě etiku a vzorce první republiky. Přál si proto, aby maminka se mnou zůstala doma a mohla mi dát tu nejlepší výchovu a péči. Vstával ve čtyři hodiny ráno, šel uklízet do pivovaru. Převlékl se a pokračoval v kanceláři ve své hlavní profesi projektanta. Dva nízké platy stačily taktak na uživení. Po dvou letech jsme si mohli dovolit pronájem chatičky o ploše dvanáct metrů čtverečních. Stála v krásném údolí dvacet kilometrů od Prahy, dojížděli jsme tam přecpaným parním vláčkem. Svítili jsme petrolejkou, pro vodu chodili do studánky. Byli jsme šťastní. Tatínek pro mne představoval jistotu, zázemí, statečný vzor, který nikdy nezradil. Neměli jsme auto, první ledničku jsme radostně vítali v pražském jednopokojovém bytě, když mi bylo dvanáct. Jmenovala se Emilka a líbali jsme ji na dvířka. Máslo už neplavalo ve vodě. Nebylo důležité, jak velkým bohatstvím oplýváme. Nepochybovala jsem, že taťka dává všechno, co je v jeho silách. Byl veliký, krásný, milující. Měl moji nejhlubší důvěru, poskytoval mi naprosté bezpečí. Tak by se měly cítit všechny děti za všech časů.
Strádající matky samoživitelky tvoří početnou ohroženou skupinu obyvatelstva, která naléhavě potřebuje pomoc. Jsou živoucím důkazem o ztrátě cti mnohých mužů. Možná by nebylo od věci zavést pro jejich děti adopci na dálku. Tentokrát by prostředky neproudily až do Afriky, ale docela blízko. Pojďme se zachovat jako moudrý kmen, když nemůžeme donutit lakomce a zbabělce pomoci vlastním dětem. Zveřejněním jejich příběhů a nesnází budou mít nehodní tatínkové alespoň ostudu.