Měsíc duben je spojován s nepředvídatelnými změnami počasí. Smějeme se, ale nelibujeme si v tom. Zvláště v posledním desetiletí se aprílové počasí roztáhlo daleko za hranice jara, a to už přestává být k smíchu. S obavami pozorujeme, jak se nečekaně střídají krutá sucha a vedra, požáry, holomrazy, sněhové kalamity, povodně, zemětřesení, tsunami… Doufáme, že bohaté srážky doplní podzemní vody, brzy však zjišťujeme, že se tekutiny života stále nedostává. Situace nás vyzývá k odpovědnosti, uskromnění a velké předvídavosti. Rostliny a živočichové se na rozdíl od nás tak chovají. Ctí hluboký zákon vesmírné harmonie, jímž se řídí, jemuž se nevzpěčují. Následují instinkty, které lidé v sobě umlčeli.
Měli bychom myslet na budoucí generace, přesto projevujeme lhostejnost k jejich osudu na každém kroku.
V osobním životě se nesmíme nechat strhnout většinovými tendencemi. Je moudré chovat se, jako by osud planety a lidstva závisel přímo a pouze na mně. Všichni to víme – a nedbáme. Jsme posedlí osobním prospěchem, blahem, ziskem, pofiderní slávou a mocí. Opakovaně se nadšeně ujišťujeme, jak je důležité milovat sám sebe, žádat naplnění osobních potřeb, uplatňovat právo na cokoli, po čem právě bažíme. Tím se stáváme nepředvídatelnými. Trpíme silnou jednosměrností uvažování, prožívání i hodnocení. Víme velmi přesně, co potřebujeme a požadujeme. Jak se s námi cítí naši blízcí a svět, s nímž jsme v kontaktu, si nejdříve nepřipouštíme, později to přestaneme vnímat zcela. Strádání okolí k nám nedoléhá, natropené škody přehlížíme.
Podle stejného scénáře se chovají i někteří politici. Moudřejší část lidstva si uvědomuje, jak nebezpečná je jejich nepředvídatelnost, nabobství, zahleděnost do sebe. Dochází k rozhodnutím, jejichž následky mohou být nenapravitelné. Je to hrozivý jev, denně jsme s ním konfrontováni. U některých mocných jde o plod nevzdělanosti a neochoty doplňovat si vědomosti. U jiných přesvědčení o vlastní neomylnosti a zaryté odmítání přiznat chybu závažně ohrožují bezpečnost vlastní země, mnohdy dokonce celé planety. Na své posty se dostali díky populismu – nabízení rychlých a líbivých řešení významných společenských problémů, která se nedají uskutečnit, nebo jsou dokonce škodlivá.
Závažnost nepředvídatelnosti způsobené nezdrženlivostí a sobectvím pociťujeme nejsilněji v partnerských a rodinných vztazích. Opravdu strádáme, když nedrží slovo ten, na koho bychom se rádi spolehli. Lže, bez varování mění názory a rozhodnutí, zneužívá nás pro uspokojení svých tužeb. Nestará se vůbec o trápení, jež způsobuje, ohrožení, jemuž blízké vystavuje. Přitom stále vyhlašuje, jak má všechny rád, pečuje o ně a leží mu na srdci všeobecné blaho. To však považuje za totožné se svým vlastním potěšením. Jinému nerozumí, jiné neexistuje. Citové utrpení po boku takového člověka je přímým důkazem důsledků programu „po mně potopa“. V širším společenském měřítku nejsou zasaženy city obětí, ale jejich integrita a bezpečí.
Nesplnitelné sliby, lži a falešné emoce jsou hlavními nástroji nebezpečné psychické manipulace. Dopouští se jí osobnosti oplývající jistým charismatem, působícím na oběť nebo na celé davy. Proto si málokdy hned zpočátku všimneme, že jsme ovlivňováni. Jsme oslněni, nadšeni, plni naděje na světlé zítřky. Dlouho trvá, než začneme pozorovat neblahé následky podlehnutí.
Nepředvídatelnost nastalých situací oběť frustruje, udržuje ji v trvalém stresu a obavách. Ubývá z odolnosti a ztrácí se schopnost svobodného úsudku. Odevzdáme vůli, rozum, žijeme pouze klamnými nadějemi. Většinou se probudíme až uprostřed katastrofy, kterou už nelze odvrátit.
Můžeme se ubránit. Otevřeným vnímáním, zvídavostí, trvalým rozšiřováním znalostí a studiem původu informací, aktivitou, tvořivostí a jasným smysluplným hodnotovým směrem osobního příběhu. Díky tomu nám není zatěžko odolávat škodlivým vlivům.
Ve společenském prostoru se můžeme bránit uvážlivým přístupem k volbám, pečlivou analýzou osobnosti a programu, jejž nabízí.
Láska, kterou cítíme každý k sobě, není výjimečný, ale od přírody pěstěný pocit. Vypjatý egoismus naproti tomu zasluhuje výtku spravedlivou, neboť je sebeláskou vystupňovanou přes míru. (Aristoteles)
Nemoderní forma
Existuje také nepředvídatelnost nesmírně prospěšná, s níž se setkáváme jen zřídka. V osobním životě se můžeme setkat s člověkem, který nás často příjemně překvapuje. Má silně vyvinutý smysl pro empatii, je tvořivý a má radost, když někoho potěší nebo osvobodí od nepříjemných povinností. Bývá to součást životního programu zvlášť kvalitních osobností. Vytváří pocit bezpečí a velké blízkosti. Cítíme, že dotyčný láskyplně čte naše myšlenky, a tak se mnohá přání vyplní dříve, než je vyslovíme.
My, kteří o sobě tvrdíme, že spiritualita je hlavním pilířem naší existence, musíme vnímat rozvíjení takových osobních kvalit v chování, konání i vztazích jako samozřejmost. Lásku nevyléčíme bez každodenního zrození radosti ve vlastních stopách. Není to tak těžké. Stačí vystoupit z vězení sebestřednosti do světa a uvidíme tisíce příležitostí pro dobré skutky. Možná nesklidíme vděk, v kontextu cesty životem však výrazně zvýšíme pravděpodobnost, že v krizi nezůstaneme bez pomoci.
Tato láska bez podmínek v praxi je jedinou nadějí na uspořádání světa, které se nám dnes zdá pouhou utopií: řízení společnosti se ujmou osvícené tvořivé osobnosti oplývající vysokým intelektem, citlivým srdcem a schopností uvažovat v nejširších souvislostech. Potom se politika bude opírat o moudré vize pro budoucnost, o morální hodnoty a vizionářská řešení palčivých problémů, ohrožujících život na planetě. Nastolení programu ohleduplnosti a spolupráce bude výsledkem takového pořádku. Nikdy neodložím naději, že to jednou nastane.
Nepotřebujeme mravnosti a náboženství abstraktně, v soustavách a v knihách, ale v životě, v hospodaření a v politice. Etika není pro psací stůl, náboženství není pro kostel. (T. G. Masaryk)
Možná se ptáte, o jaké republice sním. Odpovídám: o republice samostatné, svobodné, demokratické, o republice hospodářsky prosperující a zároveň sociálně spravedlivé, zkrátka o republice lidské, která slouží člověku, a proto má naději, že i člověk poslouží jí. O republice všestranně vzdělaných lidí, protože bez nich nelze řešit žádný z našich problémů – lidských, ekonomických, ekologických, sociálních a politických. (Václav Havel)
