Mám veliké štěstí. Mou rolí je provázení klientů jejich příběhy, povzbuzování k možným zlepšením v životě. Využíváme přirozené cesty k dosažení stavů rozšířeného vědomí, jež umožňují osvobozování od hlouběji a hlouběji uložených bloků. Výsledkem jsou trvalé pozitivní změny v oblasti osobního růstu i vývoje vztahů. Veledůležitým průvodcem je nám hudba ze všech koutů světa.
Tuto originální metodu jsem pojmenovala Aktivní egolýza (AE), ovládá ji také můj tým, jehož členové prošli dvanáctiletým výcvikem. AE je založena mimo jiné na rovnocenné spolupráci terapeuta a klienta, na jejich vzájemném podrobném a pravdivém sdílení osobních příběhů. Počátek procesu zasvěcujeme otevření na fyzické, psychické i spirituální úrovni, překonávání strachu a lpění. Velmi rychle se vytratí hysterické tendence a předstírání hloubky. Do programu nepřijímáme závislé na návykových látkách, včetně nikotinu, který je v naší zemi bohužel bagatelizován.
Jedná se o dlouhodobý proces, v němž lze dosáhnout hlavních cílů zhruba během prvního roku spolupráce. Pro mnohé klienty se stáváme trvalým zázemím pro podporu zdravého zvládání krizových a rozhodujících situací a pro návrat ke každodenní praktické spiritualitě. Vyhledávají nás i po řadě let a vždy je na co navázat.
TICHÉ MEDITACE
Nezbytnou podmínkou pro účast na nejintenzivnějších programech pro pokročilé (už dříve jsem se zmínila o Shamanyce) je nejméně měsíční poctivá příprava. Tuto předehru stavím na vegetariánské stravě, krátkodobých půstech, zlepšování fyzické kondice, vstřícnosti k okolí a tichých meditacích. Věřím, že se časem bude tímto směrem životní styl zúčastněných měnit.
Trvalý vývoj metody rodí její další stupně, v nichž uplatňuji nové poznatky získané díky společně nabytým zkušenostem.
Letos jsme se šestičlennou skupinou poprvé prožili Shamanyku v sedmidenním půstu. Konala se v týdnu po Popeleční středě ve druhé polovině února, v čase prudkých mrazů. Pozvala jsem naše dlouhodobé souputníky, kteří překonali strach z půstu a absolvovali sami už dříve vícedenní niternou cestu a očistu bez jídla. Přijeli Káťa, Martina, Pavla, Marian a dva Tomášové. Tým sestával z Boženky, Lenky, Patricie a lékaře Petra.
Průběh týdne byl pro všechny bez rozdílu velkým a nádherným překvapením. Od prvního okamžiku se odvíjel ve veliké blízkosti, harmonii a spolupráci. Spontánně jsme přecházeli od sdílení v jídelně či sále k prožitkové přípravě na hlavní Cestu, plánovanou na čtvrtek. Pokaždé, když jsme se otvírali hudbě v sále nebo se dělili o své příběhy, svítilo na nás slunce.
AKT SEMKNUTÍ
Ve středu jeden z Tomášů při svém obvyklém ranním běhu krajinou objevil Krista, kterak odpočívá na úpatí svého kříže. Jde o dominantu Křížového vrchu v Rynarticích, o dřevěný kříž s plechovým Ježíšem, jejž silné vichřice posledních týdnů od jeho jha odtrhly. Odpoledne jsme se vydali na pouť s žebříkem a nářadím a vrátili Syna Božího do služby. Všudypřítomné plné slunce provázel mocný ledový vítr. Tento neobyčejně obyčejný akt nás ještě více semkl.
Další den ráno jsme se setkali v sále k velké Cestě. Slunce zářilo a Petr ještě na chvilku vpustil otevřeným oknem čerstvý vzduch. Káťa nás upozornila, že venku zpívají ptáci. Zaposlouchali jsme se a užasle poznali nesmělý zpěv červenky. Její hruď podle pověsti zkropila Kristova krev, když se mu snažila svým zpěvem ulehčit utrpení. V indiánských legendách je považována za dceru Slunce. Objali jsme se beze slov za znění nádherného zpěvu z Taizé „Adoramus Te, Domine“. Bylo to tak silné, že jsme vynechali všechny technické postupy. Šest statečných si zakrylo oči a plynule přešlo na Cestu, zatímco náš čtyřčlenný tým nastoupil do služby průvodců a pečovatelů.
Celých, téměř sedm hodin jejich intenzivního putování krajinami radosti, žalu, osvobození i Boží milosti doprovázela sluneční záře. Poprvé se stalo, že se během procesu každý z účastníků dostal na dlouhou dobu také do stavu hluboké, čisté meditace, během níž tělo zůstává opuštěno na zemi a duch se toulá jinými světy.
Ani po ukončení pouti se nikomu nechtělo odejít. Společně jsme obklopili posledního tuláka po hvězdách a počkali na jeho probuzení. Ač měl cestu nelehkou, pohled na účastné a láskyplné tváře přátel ho naplnil velikou radostí. V tu chvíli vniklo do sálu zlaté slunce od západu a ozářilo sochu Buddhy. Dojatě jsme se tím obrazem pokochali a znovu se objali. I přes všechny nastalé zázraky nebylo náznaku blouznění či vyumělkovanosti. Všichni jsme se chovali prostě a přirozeně. Ve stejném duchu se pak odvíjelo sdílení prožitků z pouti za hranice běžného vědomí. O těch by se mi však těžko psalo, vytrženy z kontextu by nevyzněly tak, aby nenavodily dojem přepjatosti. Navíc souvisely s intimním prostorem osobních příběhů. Jsou vlastnictvím jen tohoto jediného kruhu.
UZAVŘENÍ A OBDAROVÁNÍ
Následující tři dny patřily integraci, doznívání, dočišťování a pohledům do budoucnosti. Každý z nás dospěl k vytčení nejbližších i vzdálenějších cílů, navzájem jsme se inspirovali k způsobům jejich dosažení.
Dalším vrcholem týdne bylo nádherné překvapení. Lékař Honza je nejčastějším průvodcem našich programů a aktivně egolytickým terapeutem. Tentokrát mu naléhavé pracovní úkoly na poli světové vědy nedovolily přijet a on se nás rozhodl velkoryse obdarovat. V Drážďanech, kde působí, se v sobotu večer konal koncert Kodo, nejlepší skupiny japonské hry na bubny stylu Taiko, koupil nám všem vstupenky.
Absolvovat tento neuvěřitelně dokonalý příklad soubytí, spolupráce a virtuozity ve stavu půstu s uplynulými dny v duši se asi nikomu jinému na světě dosud nepodařilo. Impozantní bubny nás prostoupily a vibrovaly v srdci, naplnily obrovskou silou a podpořily odvahu vykonat všechny nutné budoucí kroky bez bázně a hany.
Nedělní dopoledne bylo zalité sluncem stejně jako všechna předchozí. Doprovodilo nás v posledních přípravách na návrat domů, jímž začíná nejdůležitější část Cesty: praktická spiritualita všedního dne. Kéž Světlo v nás stále plane nezastíněno strachem, sobectvím a dalšími nezdobami lidské současnosti.
Shamanyka v půstu je zcela novou kvalitou naší práce, a tak ji bylo třeba pokřtít. VIA ILLUMINATA, cesta světlem zalitá...
Československo, které se roku 1918 zrodilo z dosud nejstrašnější světové revoluce, svým demokratickým programem náleželo k vítěznému proudu dějin. Demokratické období, do něhož Tomáš Garrigue Masaryk (1850–1937) vstoupil jako prezident nového státu, mělo být ve znamení vědy a humanity. První světová válka, kterou Masaryk vykládal pod Comtovým vlivem jako svár teokracie a demokracie, byla pro Masaryka širším vyjádřením české otázky. Na rozdíl od mnoha intelektuálů však odmítl spatřovat ve válce obrodný živel. Rozpoznal zlo a aktivně proti němu bojoval. Vítězství „dobra nad zlem“ přispělo k mohutným nadějím, které s sebou nesl vznik nového státu. Masarykovo pojetí života a politiky sub specie aeternitatis (pod hlediskem věčnosti) či Pravda vítězí se tak nezdálo být pouhým spekulativním heslem, ale osvědčenou vírou, že Prozřetelnost přece jen nějak bdí nad během světa... Mnozí myslitelé jako např. Karl R. Popper či Hannah Arendtová, se zmínili o Masarykovu Československu jako o ostrovu demokracie a svobody uprostřed fašizující se Střední Evropy.
... Masaryk zdůrazňuje „českou“ otázku, úlohu „českého“ národa a smysl „českých“ dějin... Provinciální mysl pozvedl k obecným úkolům. Češství mu bylo prostředkem k tomu, jak se stát člověkem, Evropanem a světoobčanem. Evropanství Masaryk nechápal jako něco, co je naší kultuře vnější, co potlačuje naši suverenitu, nýbrž naopak jako to, čím ji stvrzujeme. Rozpoznal totiž, že má-li být řeč o češství, je nutné vidět v jeho základě evropanství.
(Aleš Prázný LN 10/2016)
Vstupujeme do prezidentského měsíce, a tak jsem pocítila silnou potřebu ponořit se do studia počátku prezidentství naší země. Citace v úvodu by měla posloužit jako přátelské zatřesení každým z nás, jako připomínka ušlechtilého původu české státnosti. Opírala se o vysoké duchovní, etické a politické hodnoty, které určily směr, jímž se mladý stát pod vedením charismatického, zralého prezidenta vydal. Pro dnešního člověka může být šokující skutečnost, že prosazení národního státu nemělo mít nic společného s nacionalismem, ani s potřebou vymezit se nedůtklivě proti ostatním národům. TGM se k tomu jasně vyjádřil: „Vlastenectví je láska k vlastnímu národu, nikoli nenávist k jiným.“ Šlo tu o svobodný prostor umožňující rozkvět kultury i schopností lidu.
Nedlouhé, dvacetileté trvání československé první republiky prokázalo, že byla postavena na správných základech a stala se nejrozvinutějším průmyslovým státem, obilnicí Evropy i centrem vzdělanosti a kultury. Masaryk kladl hlavní důraz na klasické vzdělání, morálku, na pracovitost, ochotu k odříkání a odpovědnost každého občana. Bez nich nelze získat svobodu, bez nich nemůže demokracie existovat. Význam lidskosti, mravní převýchovy národů a vzdělanosti stavěl vysoko nad ekonomické zájmy a výsledky. Takovou orientaci označoval za duchovní pustinu a živnou půdu pro mezilidské konflikty včetně války. Varoval před romantickými představami o čemsi ohromném, co vyřeší těžkosti. Lék spatřoval právě ve všední, pilné a vytrvalé práci, díky níž je pýcha nahrazena skromností, respektováním zákonů i duchovních hodnot.
Tatíčkova životní pouť
Masaryk pocházel z velmi nuzných poměrů, rodina však uznávala vzdělání jako nejvyšší hodnotu. Tomášův vysoký intelekt ho k této cestě předurčil. Od patnácti let si vydělával na živobytí domácím učením dětí ze zámožnějších rodin. Půvabným detailem, hovořícím o jeho vřelém srdci je skutečnost, že naučil svého negramotného otce číst. S jednou významnou rodinou, jejíhož syna postiženého obrnou řadu let vzdělával, odjel do Vídně a dostalo se mu podpory na studiích. Byl velmi úspěšný, ve dvaatřiceti letech byl jmenován profesorem filozofie.
Jeho dramatická životní cesta je cestou výrazné osobnosti, která se brzy silně angažovala v politickém i kulturním dění. Vzbuzoval nelibost mimo jiné kritikou katolické církve, zvláště papežské neomylnosti. Víra pro něj byla vnitřní mravní silou bez touhy po moci. Působivý je v tomto ohledu jeho výrok, že "vědeckého vedení potřebujeme proto, abychom snáze odhalovali záměry Prozřetelnosti v dějinách".
Masaryk se ocitl nejméně dvakrát v situaci, kdy sklidil velkou nenávist a opovržení svého národa, jemuž se tolik obětoval. Poprvé to bylo v roce 1877 při vzniku sporu o pravost rukopisů Královédvorského a Zelenohorského. Požadavkem na vědecké prozkoumání jejich pravosti si vysloužil označení za vlastizrádce a byl terčem nemilosrdných útoků. Podruhé v roce 1899, když se zasadil o obnovení procesu s Leopoldem Hilsnerem neprávem odsouzeným za rituální vraždu mladé dívky. Tehdy byl vystaven tak agresivním útokům ze strany antisemitismem posedlých obyvatel, dokonce i svých studentů, že uvažoval o emigraci. Jeho manželka, Američanka Charlotte Garrigue, ho přesvědčila, že jeho posláním je zůstat v Čechách a sloužit svému národu. Obětovala tak velkoryse svou vlastní naději na šťastnější život v rodné zemi za oceánem.
Na počátku první světové války opustil myšlenku reformace Rakouska-Uherska a začal systematicky pracovat na nezávislosti národů, zviditelnění českého elementu. V Rakousku-Uhersku se stal nežádoucí osobou, po vydání zatykače se již nevrátil. Pracoval ve Francii a Anglii, připojil se k němu Edvard Beneš a Rastislav Štefánik. Masaryk byl jmenován profesorem na King's College Londýnské univerzity a získal velkou popularitu.
Zrod republiky
1916 byla v Paříži založena Československá národní rada, v jejímž čele stanul. Nezlomně pracoval na budování zahraničního odboje. Prosazení nového státu bylo třeba opřít o silné zahraniční vojenské jednotky. Po revoluci v roce 1917 přesídlil do Ruska a vložil mnoho energie do vybudování více než padesátitisícové armády z československých legií, zajatců i krajanů žijících v Rusku. Vojskem byl oslovován jako velitel - tatíček.
Po bolševické ruské revoluci a uzavření míru mezi Ruskem a Německem se podmínky pro působení našich legií v Rusku staly nepříznivými. Masaryk se vydal na velmi těžkou cestu přes Sibiř a Japonsko do Spojených států, které již byly také ve válce. Bylo mu právě šedesát osm let. Cestou zajišťoval podmínky pro pobyt legií při přesunu do vlasti, prezidentu Wilsonovi zaslal memorandum o situaci v Rusku se zvláštním vyzdvižením významu našich legií. Ve Vancouveru byl ke svému překvapení oslavován dvousettisícovým davem.
V Americe přesvědčil krajany, aby podpořili vznik samostatného Československa, v Pittsburghu dosáhl podepsání dohody o společném státu Čechů a Slováků. Získal mezinárodní podporu díky vytrvalému jednání s četnými diplomaty, přednáškám a článkům v novinách.
Prezident Wilson ho přizval do Bílého domu jako poradce pro Rusko. Po svých mnohaletých neúspěšných pokusech o reformu monarchie nakonec přesvědčil amerického prezidenta o nutnosti rozbití Rakouska-Uherska, největšího spojence Německa. Washingtonskou deklarací Masaryk založil 28. října 1918 Republiku československou, v níž kromě Čechů a Slováků našly domov i další národnosti.
Do jásající vlasti se vrátil 20. prosince.
Prezident
Prezidentem byl zvolen celkem čtyřikrát, naposledy v osmdesáti čtyřech letech, po roce ze zdravotních důvodů abdikoval. Ještě v osmdesáti dvou letech byl svěží natolik, že jezdil na koni s velkou elegancí. O rozkvětu Československa za jeho vlád je zmínka na začátku tohoto zamyšlení.
Tatíčkův skon 14. září 1937 vyústil v neuvěřitelně silnou demonstraci vděku, lásky a truchlení národa.
Ve světle Masarykova příběhu člověka zamrazí, když čte jeden z jeho moudrých výroků:
„Život měříme příliš jednostranně; podle jeho délky a ne podle jeho velikosti. Myslíme víc na to, jak život prodloužit, než na to, jak ho opravdu naplnit. Mnoho lidí se bojí smrti, ale nedělají si nic z toho, že sami a mnoho jiných žijí jen položivotem, bez obsahu, bez lásky, bez radosti.“
TGM byl prezidentem, který svým konáním silně působil jako příklad hodný následování. Byl mezinárodně uznávanou osobností, hrál významnou roli ve světových dějinách, byl charismatický, pohledný, miloval děti, hodně se zabýval tématem výchovy.
Jeho žena Charlotte trpěla těžkými depresemi, strávila dlouhý čas v sanatoriu. Masaryk si vedle jejího pokoje zřídil pracovnu, kam přicházel psát, dveře mezi oběma místnostmi zůstávaly vždy otevřené.
„Láska ukazuje člověku cíl jeho života. Rozum ukazuje prostředky, jak jej uskutečnit.“
I když jen takto zběžně prolétneme jeho život, zůstáváme v úžasu oněmělí poznáním, jaký velikán stál u zrodu našeho státu, na jakých hodnotách ho vystavěl. Slovo mělo váhu, ústní dohody platily. Čest byla pokladem, o nějž se pečovalo.
Totalita dokonale vymazala nejdůležitější kapitolu našich dějin. Zdá se, že jsme se Tatíčkovi někde ztratili... Proto jsem ho dnes musela připomenout.
