Lidský příběh rozebíráme, popisujeme z různých úhlů pohledu. Většinou však uvažujeme především v souvislostech s osobním prospěchem, s dosažením uspokojení. U dětí se přednostně zajímáme o psychomotorický vývoj, školní úspěšnost a psychické zdraví. Pojďme se podívat na cestu od narození ke smrti jako na pouť nalézání smyslu života, neopakovatelnou příležitost k moudrému uplatnění všech darů, jimiž jsme byli od boha, přírody, rodičů i světa obdařeni.
DARY OBJEVENÉ A ROZVÍJENÉ V DĚTSTVÍ
Každé dítě se od samého počátku svého pobytu na světě vyznačuje zcela osobitými rysy a chováním. Rodiče mohou vnímat jeho originalitu, naslouchat jí a rozvíjet ji. Naše schopnost vcítění a instinkty v mimoslovní komunikaci jsou však téměř vyhaslé. Vzniká mnoho teorií, které v rukou laiků přináší více škody než užitku. Na neopakovatelnost nelze nasadit paušální metodu.
Miminku je třeba naslouchat a rozmlouvat s ním srdcem. Pak pochopíme, že pláč je jediným nástrojem, jímž dítě sděluje své silné pocity. Nikdy to však není týž pláč.
Nejčastěji pláč oznamuje nějaký tělesný problém či nepohodlí – bolest, hlad, únavu. Vnímavý rodič se brzy naučí rozeznávat tón pláče a uhodnout jeho příčinu.
Jsou nemluvňata, jejichž pláč je jemný a zoufalý, postrádá sílu nátlaku. Utiší se v náruči blízké osoby, někdy jen v matčině. Mnohdy to může být signál, že matka není dost vřelá a mateřstvím naplněná. Její ratolest má silnou potřebu kontaktu, lásky, vřelosti. Přitulí se, nezápasí. Je zjevné, že toto dítě bude po celý život spoléhat na citové vazby, jejichž prostřednictvím bude se světem komunikovat a poznávat ho. Touha po blízkosti v tomto případě napovídá, že se nám narodil citlivý človíček, jenž je láskou živ. Pokud jsme ji schopni upřímně a ochotně poskytnout, zklidní se a projeví radost. Doprovázíme tu člověka, který v dospělosti bude své poslání opírat o blízkost, poskytování citové jistoty. Buď vloží lásku, získanou na počátku, do rodinného života, nebo se stane psychologem, lékařem, umělcem, sociálním pracovníkem… Vše záleží na další výbavě jeho osobnosti. Nedostane-li od matky a rodiny potřebný cit, bude se potýkat se závislostmi, depresemi, ve vztazích bude nepříjemně ulpívavý, na profesionální cestě bude nejistý, vyžadující trvalou podporu. Chybějící pramen lásky z něj učiní úzkostného, slabého člověka.
Dítě pláče a hned někdo přispěchá s návodem: nerozmazlovat, nechat vyřvat, jinak si na sebe dítě moc navážete a nebude od něj nikdy pokoj. Doporučení platí v rozumné míře pouze pro úporný hysterický pláč, jímž drobek zotročuje celé okolí, násilím si vyžaduje pozornost. Činí tak nejčastěji v situaci, kdy je více lidí pohromadě. Stačí ho odnést z místnosti, tedy ze scény, a brzy ztichne. Lepší, než ho dál držet v náruči, je položit ho a zklidnit se, ovládnout rozčilení nebo strach, které jeho pláč navodil. Pak na něj shora položit chlácholivě ruku. Jsem tady, můžeš se na mě spolehnout, ale nejsem tvůj poddaný. Toto nemluvně bude silná osobnost se sklony podrobit si okolí. Je proto nutné učit ho spolupráci a trpělivosti od samotného počátku. Nehrozí nebezpečí z prodlení. Může chvilku počkat, jeho přání by se neměla plnit okamžitě. Podlézání takovému dítěti a nadměrné ochraňování později vyústí v bezohlednost a násilnické sklony.
Silnou osobnost nezlomíme. Musíme ji v průběhu dětství naučit spolupráci, soucitu, péči o druhé, aby se nerozvinuly psychopatické rysy. Potřebuje bohatou zásobu podnětů. Tak se mohou projevit zvláštní nadání, jež je třeba pěstovat. Později může světu prospět jako vůdčí osobnost naplňující odvážné cíle v oboru, k němuž díky moudré výchově brzy přilnula.
Již v prvním roce života musíme dbát o správný tělesný vývoj dítěte, zakládáme tu jeho fyzickou zdatnost, odolnost a dobré podmínky pro mentální rozvoj. Manuály pro psychomotorický vývoj prvních dvou let života jsou snadno dostupné, má smysl podporovat dítě v plnění jednotlivých úkolů.
Moderní permisivní výchova by měla být uplatňována tak, aby nezpomalovala vývoj dítěte v sebeobsluze a řeči od jednoho roku života. Zanedbání v těchto oblastech pramení ze scestného přesvědčení, že si dítě má řídit vše samo podle rychlosti dozrávání. V důsledku bohužel často dochází k dlouholetému pomočování a zaostávání v mluvě, čímž se oslabují možnosti plného využití intelektu a schopnosti osamostatňování.
Péče o rozvoj řeči je základem pro budoucí školní prospívání a pozdější profesionální uplatnění. Nestačí na dítě stále mluvit a něco mu vysvětlovat, potřebuje také umět odpovídat a sdělovat. Vidím sofistikované vysvětlující matky, jimž děti rozumí, ale vydávají jen podivné zvuky. Patlal je roztomilý budižkničemu, trpí neschopností sdělit své pocity a přání. Rozvine se u něj úzkost, zoufalství, nebo tupá agrese.
Kvalita výslovnosti se musí pěstovat od počátku řeči, ve třech letech je nezanedbané průměrné dítě schopno vyslovovat všechna písmena a vyprávět krátkou pohádku. Patří k tomu i pečlivá výslovnost rodičů, dítě musí vidět jejich mluvící ústa, aby mohlo správně tvořit jednotlivé zvuky.
Díky přirozené slovní zásobě můžeme jasně rozpoznat, zda je naše dítě intelektuálně v průměru, pod či nad ním. Trpělivě pomáháme nebo povzbuzujeme, citlivě zvyšujeme nároky.
V předškolním věku se dětská osobnost už jasně projevuje jako společensky otevřená – uzavřená, dynamická – nevýrazná, citová – chladná, aktivní – pasivní, tvořivá – těžkopádná, statečná – úzkostná, fyzicky obratná – neobratná, tělesně a intelektuálně silná – slabá. Tato intuitivní diagnostika jasně inspiruje, co výchovou podporovat, co ne, ve kterých činnostech dítě vyniká, co ho těší. Z toho už lze vyvodit dobrý základ pro budoucí životní i profesionální orientaci.
Školní věk je obdobím budování základů pro kvalitní uplatnění v životě. Není moudré předat potomka škole a přestat se mu věnovat. Již na prvním stupni školní docházky je třeba najít metodu osvojování textu. I v případech drobných poruch učení má smysl vyhledat odbornou pomoc. Jde především o problémy v oblasti vnímání, nikoli inteligence.
Potřebujeme poznat typ paměti svého dítěte: je-li názorně obrazný, slovně logický, emocionální nebo kombinovaný. Proces učení se tomu musí přizpůsobit. Rodiče mají tendenci vnucovat svoje vlastní postupy, tvořivým a moudrým přístupem však umožní, aby děcko přirozeně a plně využívalo svůj intelektuální i praktický potenciál. Odhalí, zda mu pomáhá přeříkávat si látku nahlas, chodit při memorování, kreslit schémata nebo získat vztah k tématu a spojit si ho s emocionálním prožitkem.
Rodičovské mistrovství spočívá v ochotě prožívat školu a učení s dítětem, nadchnout ho pro vzdělávání a sebezdokonalování. V první třídě se to podaří nejsnáze, dítě si snadno svého učitele zamiluje, pokud je jen trochu charismatický a schopný. Rodina by s ním měla spolupracovat, dávat mu zpětné vazby o situaci doma, jak dítě k učení přistupuje, s čím se trápí… Jsou-li všichni rádi na světě, určitě se dohodnou.
Být matkou, otcem, učitelem je velké požehnání a závazek na celý život. Jaký jsem, jak vidím svět, jak se chovám, jaké hodnoty vyznávám, jak řeším těžké situace, jak se rozhoduji… to vše se otiskne do dětské duše a bude napodobeno.
ŽIVOTNÍ A PROFESIONÁLNÍ ORIENTACE V DOSPÍVÁNÍ
V pubertě (přibližně mezi jedenáctým a patnáctým rokem věku) je pozdě chtít školní problémy napravovat. Dítě má svou hlavu, je v rozháraném stavu a není příliš ochotno k zátěži. Přirozeně se vyhýbá všemu, co je pro něj nesnadné. Navíc už začíná toužit po nezávislosti a potřebuje se vůči autoritám vymezovat. V tomto období můžeme pomoci jen tak, že dospívajícího přesvědčíme pádnými a pro něj pochopitelnými argumenty o nutnosti změny, dáme mu do ruky nástroje, jak jí může dosáhnout. Za vše musí vzít zodpovědnost už sám. Kolem patnáctého roku věku se nezávisle vnitřně rozhoduje – k dobrému i zlému. Proto říkám, že se na rodiče můžeme vymlouvat nejdéle do patnácti let, poté si své činy připisujeme na vlastní vrub.
Ve zmíněném období je u dítěte jasné, na co je šikovné, co mu jde opravdu ztuha. Ze zájmových kroužků a sportovních aktivit ke konci dospívání už zůstanou jen ty, které má opravdu rádo a je v nich úspěšné. I podle toho lze usoudit, jaké místo ve světě v budoucnosti pravděpodobně zaujme. Bude se opírat o svou fyzickou zdatnost a manuální šikovnost, nebo o intelekt či umělecké nadání, popřípadě o vše?
Po celé dětství se ptejme: „Čím bys chtěl být?“ Tato otázka je součástí života. Blikla mi vzpomínka, že za mého dětství chtělo hodně malých dětí být popelářem. Dnes už to slyším málokdy. Tehdy nebylo v rodinách auto samozřejmostí. Velké auto popelářské budilo posvátný obdiv. Ti chlapíci, kteří za jízdy bravurně naskakovali a seskakovali ze svých maličkých stupátek, měli gloriolu amerických kovbojů.
Můžeme se s potomky rozhlížet po světě, představovat jim možnosti a všímat si jejich náklonnosti k různým profesím a oborům. V těch je povzbuzujme k hlubšímu poznání. Nejúspěšnější osobnosti si zájem o svůj obor často nesou už od dětství.
Pokud je vaše dospívající dítě hodné, pečlivé, pilné a nepříliš radostné, je velká pravděpodobnost, že se vás bojí a kráčí poslušně po stezce, kterou jste mu vytyčili. Ulehčili jste si výchovu tím, že rozhodujete za ně. Po základní škole ho umístíte podle svých preferencí. Je to opravdu cesta, která je v souladu s jeho osobností a schopnostmi? Bude na ní šťastné?
V současnosti je dospívání zatížené závislostí na telefonech, tabletech, počítačích. Víte opravdu, co na nich dítě provozuje? Chápete princip sociálních sítí a znáte jejich nástrahy, rozumíte počítačovým hrám? Ztrácí vaše ratolest dlouhodobou paměť, má poruchy spánku, zírá tupě hodiny na připitomělá videa? Pokud na všechny otázky odpovíte kladně, nalezení životního poslání je v nedohlednu. Někteří pubescenti se domnívají, že láska ke kyberprostoru je předurčuje k profesi počítačového experta. V takovém případě by měli ovládat základy programování, rozumět aplikacím, možnostem využití počítače i v hloubce procesů jeho fungování. Měla by je bavit matematika a měli by vynikat v logickém myšlení. Jinak je jejich představa o budoucím uplatnění velkým omylem.
Možná se setkáváte jen s tupou pasivitou a odporem k zátěži, neochotou ke spolupráci. To je zlé. Snad se váš syn či dcera jednou probudí a pokusí se dohnat ztracený čas. Pravděpodobně k tomu dojde až krátce před třicítkou šokem, traumatem nebo velkým selháním. Do té doby budete čelit snaze parazitovat na vaší podpoře a prostředcích.
Jste těmi šťastnými, jejichž dospívající dítě je pro něco nadšeně a aktivně zapáleno? Podporujte ho! Nezabíjejte tu lásku svým názorem a strachem, že jde o nepraktický obor, který nepřinese materiální výhody. Výjimečnost není chyba, je to naděje. Šťastný člověk je zřídkakdy bohatý nebo populární. Kdo by nechtěl mít šťastné dítě?
Je na každém, jak zužitkuje v dalším životě rodičovskou pomoc či nezájem. I špatný příklad může být pobídkou k dobré cestě: hlavně, ať nejsem jako on!
Vliv rodičů byl po dlouhou dobu přeceňován, mnozí zralí lidé své neúspěchy dodnes házejí na jejich hlavy. Domnívám se, že kvalitní výchova usnadní cestu k nalezení místa ve světě, nekvalitní ji ztíží. Překážky však umíme překonávat, pokud máme silný motiv ke změně. Setkala jsem se s mnoha lidmi, kteří statečně přežili opravdu špatné a trýznivé dětství, a přece jsou tomuto světu hodně platní, šťastni ve svém poslání.
ADOLESCENCE – PŘEDSÁLÍ DOSPĚLOSTI
Dorostenecký věk psychologicky zařazujeme mezi šestnáct a dvacet, jednadvacet let. Historicky to bylo životní období, v němž člověk přirozeně nalezl své profesionální zaměření, nebo dokonce společenské zařazení.
Oslavujeme, když adolescent do dvaceti let složí maturitu nebo získá výuční list, nepodivujeme se nad tím, že se později zaměstná v úplně jiném oboru, než který vystudoval. Nastoupí-li na vysokou školu, není ještě zdaleka jisté, že se našel. Mezi početnou skupinou soukromých vysokých škol módního humanitního zaměření těžko hledáme tu, která studenta opravdu specializuje a vybaví pro praxi. Může rozšířit jeho rozhled, zlepšit znalost cizích jazyků. Společným jmenovatelem je snadné studium a radostné užívání života.
Ti, kteří naši svůj směr a stanovili si cíle, se zdají být předčasně dospělí a jaksi nezapadají do komunity divokého raného mládí. Zvolili si náročné studium a nemají tolik času na radovánky.
V tomto věku se nenápadně vyvíjí povaha a hloubka osobních vztahů. Někteří žijí partnerským životem, erotika je však velmi dominantní. Silná skupina mladých je proto přelétavá a prozkoumává oblast sexuality. Vrstevnický tlak je k romantické lásce spíše nepřátelský, divokost, tvrdost a necitlivost jsou vysoce ceněny.
Zamilovanost je šancí k otevření srdce, k empatii i soucítění, k nadšení ze života. Je to stav, v němž jsou mladí schopni překročit své osobní limity na cestě k dozrání, moudrosti i zkáze. Poezie prvních lásek je hnacím motorem obětavosti i touhy zazářit, oslnit milovanou bytost, celý svět.
Diagnóza zlomeného srdce se projevuje v dorosteneckém věku nejčastěji. Mnohdy spustí psychickou krizi, změní energii, emocionalitu i míru životní aktivity. Člověk je i není dospělý, stále je snadno ovlivnitelný. Citové zranění může způsobit obrat k egocentrismu, depresivní ladění, skepsi. U jiné osobnosti naopak pozdvihne mysl k ušlechtilým, nadosobním cílům nebo probudí velké ambice.
Adolescence je životním obdobím, v němž je zahájen proces samostatného vzdělávání, poznávání světa skrze silné prožitky. Velká touha po dobrodružství dovede mnohé k náročným fyzickým výkonům a velké psychické odolnosti vůči stresu. Někteří potřebu „adrenalinu“ bohužel nepřežijí… Naučit se brzy řídit auto dnes patří k základním životním dovednostem, podobně jako plavání a jízda na kole. Za volantem se však krutě nevyplatí ambice vyšší než schopnosti. Přesto je to skvělá škola rozvážnosti i rychlého rozhodování, pohotových reakcí i statečnosti.
Nezralost je podhoubím pro psychické propady, mladý člověk potřebuje vnímavého zkušeného průvodce, který ho povzbudí v těžkých chvílích. Z rodičů to může být jen ten, koho lze pro něco obdivovat, kdo neztratil potomkovu důvěru. Málokdo je tak vyznamenán. Častěji se velké dítě upne k náhradnímu otci či matce v podobě profesionálního nebo kulturního, společenského vzoru. Nekriticky přejímá jejich názory a mnohdy začne pohrdat vlastními rodiči.
Citlivé duše se na čas uchýlí do nějaké sekty, v jejímž čele sedí laskavý otec nebo matka nabízející lepší svět ve společenství, kde jsou na sebe všichni hodní. Svým způsobem je ochrání před jinými, nebezpečnějšími závislostmi, protože ve většině sekt se žije čistým a zdravým životem. S dozráním přijde rozčarování z odhalení méně čistých důvodů, pro něž guru všechny zahrnuje láskou, o jejíž pravosti lze pochybovat.
Mezi adolescenty je nepřehlédnutelná skupina vrcholových sportovců. Jsou to ti, jimž sport ukradl dětství i dospívání, kolem osmnáctého roku věku se však na rozdíl od vrstevníků těší slávě a obdivu. Jsou ve své profesi hotovými lidmi, mnohdy dokonce mistry. Ve věku kolem dvaceti let se jim svět koří a často jim vnukne pocit nadřazenosti. Kdo by si v tu chvíli připomínal, že tento mirákl bude trvat nejdéle deset, dvanáct let? Potom přijde prázdno a pro mnohé konfrontace s vlastní nevzdělaností a malou zkušeností s obyčejným životem. Tělo je opotřebované, bolavé, ale odolné, bolest není hodna pozornosti. Podaří-li se nastartovat druhou kariéru, bude stále ve stínu slávy z doby raného mládí.
Od nástupu adolescence se nemilosrdně rozvírají nůžky rozdílů mezi jednotlivci ve všech rozměrech života. Někdo už založí rodinu, jiný se ještě dlouho nepustí máminy sukně. Strach z neúspěchu vede ke sdružování v partách milovníků prázdnoty, kde se pomocí alkoholu, tabáku a jiných návykových látek umrtvuje moudrost duše zvaná svědomí. Na piedestalu stojí bůžek nezdrženlivosti s paní lhostejností a nad nimi se klene nápis SVOBODA.
Ocitli jsme se na hranici, k níž lze dojít s jistotou, že známe své životní poslání. Pro mnohé je to však teprve počátek. Dalším životním kapitolám hledání se budeme věnovat v příštím dílu.
„Toto je test na zjištění, zda je tvé poslání na zemi u konce: Jsi-li naživu, pak není!“
Richard Bach
