Masopust, dlouhé období od Tří králů po Popeleční středu, bývalo tradičně naplněno hodováním a zábavou, nabíráním sil mezi dvěma půsty: adventním před Vánoci a čtyřicetidenním velikonočním. Pořádaly se taneční zábavy, zabijačky a svatby. Vyvrcholením byl čtvrtek před Popeleční středou, takzvaný Tučný čtvrtek, kdy probíhaly zabijačky a hostiny. Poslední tři dny – masopustní neděle, pondělí a úterý, takzvané končiny, ostatky, fašank - byly ozdobeny průvodem masek, scénickými výstupy a končily tancovačkou. Italský pojem karneval (carnevale – loučení s masem) je noblesnějším synonymem pro náš lidový název.
Jak jsme na tom v naší západní současnosti? Průmyslové zabíjačky běží nepřetržitě celý rok, půsty se nedrží, bavíme se, co hrdlo ráčí, ale pasivně, méně tancujeme, nejsme hraví. Uspořádání našeho roku nerespektuje život přírody kolem nás, odpojili jsme se. Chybí nám přirozená detoxikace, kterou půsty představovaly, chybí nám pospolitá zábava, pokud za ni nepovažujeme společné nevázané opíjení o pátečních a sobotních nocích. Proto trpíme nadváhou, depresemi, agresivitou, nerudností, bezohledností. Mentální anorexie, veselé drogy včetně alkoholu, ani citová plochost, způsobená antidepresivy, nejsou řešením. Jsou však důkazem, že hledáme východisko, byť snadnými cestami, bez ohledu na důsledky.
Roztříštěnou komunitu lidí, kteří chtějí opírat svůj život o duchovní základ, nelze spojit jednotnou filozofií či metodou dosahování hlubokého vnitřního míru. Společným jmenovatelem osobního života této části populace může být praktická snaha o návrat k moudrému životnímu stylu. Pokora a skromnost bez excesů, napojení na zbytky přírody v okolí a péče o ně, výchova dětí v duchu základních morálních principů, podpora jejich charakteru a kulturnosti, rozvíjení empatie, zdravá strava, důsledné třídění odpadu, sport a pohyb, optimismus, altruismus, pomoc slabým, podpora smysluplných projektů na ochranu přírody a vývoj technologií pro snížení energetické náročnosti lidského působení ve světě – to je jen malá sbírka střípků z obrovské mozaiky skutečného spirituálního života. Je z ní zřejmé, že se nemáme nač vymlouvat, můžeme se něčeho chopit hned teď.
Únor budiž výzvou k oživení hravosti. Šťastlivci obdaření dětmi nechť se zamyslí nad důvodem, proč nemají doma loutkové divadlo. Mohou ho na místě vytvořit z dostupných zdrojů. Starší děti se zúčastní jako loutkoherci či loutky, mladší budou vděčnými diváky, pokud bude mít divadlo šťávu a nadšení. Z televize a ipadů vystoupí živí lidé, budou příběh ovlivňovat a spoluvytvářet. Rodiče i děti objeví svá utajená nadání i nešikovnost. Může z toho být veliká legrace, zároveň se uplatní málo používaná tvořivost a aktivita.
Vzpomínám na krásný večer v opuštěné salaši v Jeseníkách, které jsem kdysi v podzimním čase přecházela s několika kamarády. Byli jsme po celodenním pochodu vyčerpaní, uvařili jsme si čaj v ešusu. Jak se v něm koupaly čajové sáčky, chopil se jich najednou jeden přítel a začal s nimi hrát divadlo. Nadšeně jsme se připojili a nejméně hodinu jsme se náramně bavili, geniálně spolupracovali, inspirovali se navzájem a pocítili jsme silnou, radostnou blízkost. Takový potenciál dřímá v každé skupině lidí, která společně tráví volný čas.
Od osmdesátých let se rozvíjí ve světě hnutí LARP (Live Action Role Play zdomácnělo jako slovo larp), v němž účastníci hrají role postav společně vybraného nebo organizovaného příběhu z literární předlohy či přímo z autorské dílny skupiny. Vybaví se kostýmy a rekvizitami, které k příběhu potřebují, sejdou se na vybraném místě a mnoho hodin, často celý víkend, někdy týden, žijí jen tímto příběhem a svou rolí. Je to fascinující možnost osobního rozvoje i obohacení skupinových vztahů. Existují samozřejmě až sektářské skupiny, provádějící finančně náročná veledíla, dokonale vybavená, domnívám se však, že větší smysl má otevřená lidová zábava a svobodné spolutvoření.
Tématy moderních larpů bývají politika, kultura, náboženství a sexualita, vše se odehrává na platformě lidskosti. Velmi oblíbené jsou zvláště v severských zemích, jedna osvícená dánská střední škola dokonce používá larp k výuce většiny svých předmětů. Je báječný pro výuku cizím jazykům, studenti jsou nuceni v daném jazyce improvizovat v rámci své role.
Tvořivý přístup larpu může také probudit i tvarovat kulturní politické myšlení, spojit lidi pro dobrou
věc. Vše umíme zneužít, nabízím zde však inspiraci pro duchovně orientované spoluobčany.
V dávné minulosti, ještě za časů totality, jsem v rámci rodinné terapie pracovala s jistou formou psychodramatu, v němž si všichni rodinní příslušníci vyměnili role – každý hrál jiného člena rodiny.
Byla to velká zábava, mnohdy i těžké drama. Vše se odehrávalo pod bezpečnými křídly mé psychoterapeutické supervize a odborného zpracování vzniklých situací a prožitků.
Rozměr lidskosti v běžném „larpování“ představuje stanovení hranic ohleduplnosti a bezpečí, v nichž se příběh odvíjí. Líbí se mi takové trávení volného času.
V rámci běžného života naléhavě oroduji za probouzení přirozené hravosti a tvořivosti, za skutečnou, nikoli virtuální komunikaci a blízkost. Pokud v ní nebude mít místo vulgarita a agresivita, možná z nás ještě něco bude.
Přeji vám zábavný a radostný únor, moji milí.
