Vážení spoluobčané,
obracím se na nás u příležitosti počátku dalšího roku. Vzhledem k tomu, že současná politická situace je značně rozplizlá a začíná být zcela zjevné, že nevíme, co chceme, dovoluji si nabídnout několik inspirací pro nalezení strukturovaného fungování našeho malého státu.
Možná i vám vadí, že jako Češi nemáme ve světě dobré jméno, v zahraničí nejsme přijímáni s otevřenou náručí a hlubokou důvěrou. Pověst jsme si sami pokazili, proto si ji potřebujeme i sami napravit. Nikdo to za nás neudělá.
Čtrnáct let jsme se mohli hřát na slunci světové popularity prvního polistopadového prezidenta, moc jsme ji však nevyužili. Oslyšeli jsme jeho vize i jeho nabádání k občanské aktivitě i citu pro krajinu a urbanismus. Projevila se tu vlastnost, kterou musíme odložit. Úspěch souseda nám nevhání do očí slzy obdivného dojetí. Pohotově vytáhneme na světlo nějakou jeho slabost nebo se ho snažíme jakkoli zkompromitovat, aby se tolik nezaskvěl.
Závist je jako mor. Požírá ušlechtilost a rychle kazí dobré jméno. Souvisí s nízkým sebevědomím, zbabělostí a egocentrismem, z nichž se potřebujeme vyléčit jednou provždy.
Nízké sebevědomí se neléčí pýchou ani sebeláskou, jak je nám občas nabízeno. Jedinou cestou z jeho bolavého sevření je nalezení smysluplného, všeobecně prospěšného cíle a vytrvalá, poctivá píle. Nemusíme být vůdci, ani význačnými světlonoši. Každá dobrá věc potřebuje nejen tvůrce, ale i uskutečnitele. Pokud se účastníme na díle, na něž jsme hrdí, posiluje se naše zdravé sebevědomí. Tato přirozená vnitřní síla roste v přímé úměře s poctivostí, chcete-li s morálkou.
Je těžké udržet se, když kolem sebe vidíme tolik nepoctivosti, úplatkářství a bezohlednosti. Sami jim nevědomky v drobných denních situacích podléháme, bagatelizujeme však svá selhání. „Vždyť o nic nejde, dělají to všichni“, řekneme si. Jde však o všechno. C.G. Jung nás naučil, že každý čin i postoj se ukládají do kolektivního nevědomí. Tak se stáváme důležitými a máme velkou odpovědnost za kvalitu lidského rodu. Vnitřní sílu živí čisté svědomí.
Přirozená cesta lidského dozrávání a moudření tkví v překonávání zbabělosti. Cesta ke statečnosti není snadná. Potřebujeme posunovat hranici strachu v každém okamžiku, kdy chceme něco vzdát, i ve všech situacích, které nás děsí. Alespoň malý krůček vpřed, alespoň pár vteřin prodlení před útěkem. V našich krajích je zvykem úzkost zabíjet alkoholem a tabákem, moderní doba nabízí i mnoho dalších čertovských pomocníků. Nezdrženlivost plodí slabochy, oproti tomu nezávislost je základním kamenem udatnosti. Proto potřebujeme očistit svůj životní styl, zabývat se zdravím a vděkem za život, nepodléhat démonům. Berou nám důstojnost, pod jejich vlivem se chováme nedospěle.
Sobectví zatracuji snad ve všech svých článcích. Je to zhoubná choroba. Díky ní se člověk stává nelítostným a zvrhlým parazitem, protože se ani nesnaží zachovat svého hostitele při životě. Kdyby měla pijavice k dispozici jen jediného dárce krve, nezabila by si ho. My máme jen jednu planetu a důsledně ji připravujeme o schopnost rodit další život. Stejně se chováme i v ostatních vztazích. Nejde jen o české specifikum, jsme v tom však přeborníky. Malebnou krajinu s úrodnou půdou, s bohatou faunou i florou měníme postupně v jedno veliké betonové skladiště a parkoviště. Na ekologii si prý musíme nejdříve vydělat. Moc chytré. Jednou ten beton budeme muset rozbít, pod ním však už černozem nenajdeme.
Kéž se v nás probudí skromnost, vnímavost, soucítění a péče o poklad, jenž může být nenapravitelně zničen. Můžeme zachránit alespoň zbývající kousky půvabné krajiny. Vždyť ještě na počátku minulého století ohromovala svou krásou umělce i cestovatele.
Pokud začneme být navíc pořádní a čistotní, kolem domů bude uklizeno, ani ve volné krajině se nebude povalovat haraburdí, vnitřní integrita národa se významně posílí.
Člověk není solitér, potřebuje společenství, spolupráci, sdílení. Nemusíme čekat, až bezzubá politika doklopýtá k řešení problémů, které nás nejvíce pálí. Mnohé můžeme vyřešit spolčováním a vzájemnou pomocí. Umíme přeci posílat velké příspěvky vzdáleným trpícím, naše srdce nejsou zcela okoralá. Pomozme i sami sobě. Hledejme ve svém okolí dobré a poctivé lidi. Požádejme je o politickou službu. Ti, kteří se k moci sami derou, se o svůj národ nezajímají.
Učme se cizí jazyky a pečujme o češtinu. Bohatý, vytříbený a noblesní slovní projev osvěžuje duši a probouzí moudrost.
V neposlední řadě se zbavme škarohlídství, jež jsme si zvykli nazývat pragmatismem. Štítivý výraz ve tváři, pohrdání vším neznámým či nepoznaným, skeptický pohled do budoucnosti nám nesluší. Kam se poděl úsměv, vlídnost, přátelskost? Spolu s nadějí se ztratily v temnotě hmotných model. Vychloubáme se svým důsledným ateismem. Bojíme se, zoufáme si, jsme nesvobodní, závislí.
Duch přesto září v každém z nás, naplňuje vesmír. Matka Tereza kdysi řekla: „Bůh je jeden, cest k němu však vede mnoho.“ Odpověděla tak na otázku, proč ošetřuje také hinduisty i muslimy. Nevěřím na zaručeně účinné metody rychlé cesty ke štěstí, duchovnost není hra. Je to každodenní milosrdenství, ochota naslouchat, podělit se s potřebnými, pohladit zoufalé. Je to vděk za život, vnímání nepřeberných krás přírody. Jedině srdce otevřené dokořán vnímá hudbu sfér, slyší hlas nadpozemské moudrosti. Pak teprve člověk kráčí ke světlu.
Šťastný nový rok, milí spoluobčané.
