Velký nepřítel svobody, demokracie i lásky k vlasti je těžko popsatelná obluda korupce. Každý z nás má v sobě neomylný indikátor, který jasně rozpozná, co je nepoctivé. Svědomí se nedá ztratit, ani zabít, drží se nás až do smrti. Přesto se někomu může podařit dosáhnout hluchoty vůči jeho výzvám. Nejspolehlivějšími pomocníky na takové cestě jsou sobectví a alibismus, výmluvy a překrucování skutečnosti. Neobhajitelné se však obhájit nedá ani za podpory všech mocných světa.
Podívejme se na několik běžných definicí korupce:
1. Korupce (latinsky corrumpere = kazit, nalomit, oslabit, znetvořit, podplatit) je zneužití postavení nebo funkce v politice, veřejné správě, hospodářství k osobnímu prospěchu. Opakem korupce je integrita.
2. Korupce je přímé či nepřímé vyžádání, nabídnutí, předání nebo přijetí úplatku či jakékoliv jiné nepřípustné výhody nebo vyhlídky na ně, které narušují řádné plnění jakékoliv povinnosti nebo jednání vyžadovaného od příjemce úplatku, nepřípustné výhody nebo vyhlídky na ně.
3. Korupci lze definovat jako zneužití svěřených pravomocí za účelem získání nezaslouženého osobního (soukromého) prospěchu.
Neuchopitelnost tématu činí definice obecnými, přesto je podstata tohoto zla každému jasná. Vyléčit společnost z korupce se nepodaří jinak než odmítnutím občanů přistupovat na ni. Nemůžeme vyléčit svět z agrese, pokud budeme mezi sebou vulgární a nepůjdeme pro ránu daleko. Podobně léčba korupce začíná u spravedlnosti v rodině, škole, zaměstnání. Jde v podstatě o duchovní problém. Svět potřebujeme stále vnímat v kosmickém kontextu, abychom nepředřazovali nepodstatné před podstatné - tedy ani vlastní zájmy před zájmem smysluplného vývoje planety, lidstva, či rodné země.
Nemohu se zbavit pocitu, že se v naší zemi skrze skupinu státních zástupců a představitelů policie děje cosi dobrého. Pokud se podaří jednou provždy označit za korupci poskytování vysokých postů výměnou za loajalitu či složení mandátu poslance, znamená to - jak jsme slyšeli z úst stávajících politických špiček - konec politiky vůbec. Ano, konec jejich politiky to jistě znamenat bude. Možná se však do ní otevřou dveře pro ty, kteří chtějí opravdu sloužit své zemi a vést ji k rozkvětu. Vstup do politiky musí přestat být dobrým kšeftem a samozřejmou cestou k definitivnímu zařazení mezi vlivné tohoto státu. Můj oblíbený politolog Jacques Rupnik k současné situaci poznamenal: „Přinejmenším se stalo to, že všem politikům musí být jasné, že od této chvíle už něco není možné, že pro ně existují meze, které nelze překročit.“
Ve stejnou dobu se v senátu nová ústavní soudkyně představila projevem, který byl protkán výroky o pravdě, lásce a spravedlnosti tak přirozeně, že nikdo z přítomných nestihl štítivě nakrčit nos, jak jsme si zvykli vídat při podobných výrocích na tváři bývalého i mnohých současných nejvyšších. Nejsilnější pro mne byla její věta, že „bychom si měli dát pozor, aby se svoboda nestala pardonem pro sobectví“. I odsud na mne dýchla naděje, s níž očekávám další vývoj. Víra v dobré konce je neoddělitelná od smyslu cesty každého z nás. Strach a skepse jsou brzdami, které vedou jen ke skuhrání a stížnostem.
Známý bonmot „Každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží“ není urážkou lidu, je to pro něj výzva, aby namísto pocitů méněcennosti zvýšil nároky na sebe i na své vůdce. V každém kolektivu se najdou problémy v oblasti spolupráce mezi podřízenými a nadřízenými. Úspěch a prosperita se rodí ze vzájemného respektu a pochopení, ochoty k oběti a lásky ke společnému dílu. Tak vysoké nároky není snadné splnit. Snazší je vyvíjet tlak, zastrašovat, útočit na druhé a oslabovat je. Nemůžeme si stěžovat na tvrdost vedoucího, pokud nejsme ochotni podávat nějaký výkon bez nátlaku.
Do stejné situace jsme uvedli i autoritu nejsvrchovanější a dokonalou: samotného Pána Boha. Dostali jsme od něj poklad nejcennější - svobodnou vůli, neumíme ji však používat. A tak si na Šéfa stěžujeme, že tu má nepořádek a kolik zla dopustil. Pokud by neměl cokoli dovolit, musel by nás vzít hodně pod krkem. To by však opustil svou božskou podstatu. Musí se dál dívat, jak zaséváme zlo a překvapuje nás sklizeň téhož. Vyčítáme mu potom, že nám úrodu zkazil. Snažíme se ho občas vyměnit za jiného boha, potkáme však jen jeho další formu. Není jiné cesty než věřit, že nám to postupně dojde, naučíme se prožívat lásku jako společný poklad. Blaho druhých je neoddělitelné od mého. Úkol pro každého z nás, který nelze obejít jinak než cestou k absolutní zkáze. Kdo je vynesen k moci, přebírá zodpovědnost za vše, co bude ovlivňovat. Univerzální moudrost, z níž vyvěrají všechny cesty ke štěstí, je vlastnictvím lidstva od samotného jeho vzniku.
Připomeňme si ji citacemi z Tao te ting - „novějšího dokladu“ z doby asi 600 let před naším letopočtem:
Dokonalý člověk koná nezasahováním a je příkladný beze slov... a jen proto, že v ničem nesetrvává, nic mu neuniká.
Duchovní hlubina nikde nezaniká a to je lůno prvopočátku.
Je třeba stále se otužovat jako před broděním ledové řeky.
Kdo se staví na špičky, přestává stát pevně, kdo ustrne v půli kroku, přestane kráčet.
Kdo hledí jen na sebe, přestává být jasnozřivý, kdo nabízí jen svou pravdu, přestává být hodný obdivu.
