VÁNOČNÍ ROZHOVOR PRO REGENERACI, OTÁZKY KLADE ŠÉFREDAKTORKA PAVLÍNA BRZÁKOVÁ.
Nedávno vyšel váš speciál Regenerace nazvaný Duchovní očista pro každý den. Nyní se nacházíme v období, které je pro duchovní očistu snad nejvhodnější. Na rozdíl od našich předků však stále zrychlujeme, namísto toho, abychom se někam uchýlili a spočinuli sami v sobě. Nebo se mýlím? Co se v tomto čase dělávalo a co se ztratilo?
Ztratil se především adventní rozměr očisty. Je to výzva k odříkání, ke skromnosti, k ztišení, k nastolení vnitřního míru a k vlídnosti ke světu. Období šesti nebo alespoň čtyř týdnů před Vánoci má v sobě ukryté kouzlo čekání na zázrak. Vnímám ten čas jako osobní příležitost vyvolat ho ve vlastním nitru. Jako by se duše připravovala na okamžik zrození nové kvality. Půst, rozjímání a světlo naděje ji prozáří tak, že je hodna stát se součástí nového počátku. Štědrý den je oslavou zrození. Je určen mimo jiné k obdarování všech blízkých srdci. Advent osvětluje smysl blízkosti, cítíme ji především k potřebným a opuštěným bytostem. Milosrdenství je pokladem duše, kterému se potřebujeme učit od raného dětství. Obdarovávat ptáčky a zvířátka v lese, přikrývat rostliny na zahradě chvojím, aby neumrzly, nosit dobroty do psího útulku, pozvat k večeři někoho osamělého - to jsou odlesky zapomenutých obyčejů.
Učinit někoho šťastným můžeme především v lásce. Máme mnoho rezerv v ochotě pochválit, potěšit, vyjádřit úctu a vděk...
V neposlední řadě patří ke Štědrému večeru oživení lásky k těm, kteří už nesedí s námi u stolu, protože odešli na věčnost. Díky tomu můžeme od dětství snadno chápat, že láska neumírá, ale je zárukou nezničitelného spojenectví.
Musím se přiznat, že je pro mne nepřijatelný import staříka v červenobílém oblečku. České Vánoce se mají odehrávat kolem kolébky s děťátkem uprostřed lidového betlému. Tento symbol je důležitější než nazdobený stromeček. Jezulátko obdarovává, připomíná, že rodinné štěstí je nezávislé na hmotných statcích.
Velmi mě upoutalo téma, kterému jste se věnovala v městské knihovně, kde pravidelně probíhají Podvečery s Regenerací a kde se mohou naši čtenáři s vámi setkat. Týkalo se zvláštního procesu, kdy se spiritualita z kostelů a dalších míst vyhraněných pro setkávání se s Bohem stěhuje do domácností a stává se jaksi soukromou, intimní ?domácí spiritualitou?. Můžete k tomu říci něco bližšího? Proč se tak děje?
Domnívám se, že organizované duchovno je současnému člověku stále vzdálenější, protože se příliš podobá politickým a ekonomickým strukturám, které ho svazují a připravují ho o svobodu. Dnešní svět je krutě materialistický, což je jedním z hlavních důvodů ke ztrátě důvěry v existenci lidského dobra, nezištné služby a lásky bez podmínek.
Duchovně založený jednotlivec začíná toužit po osobním kontaktu s prozřetelností, po důkazu prožitém vlastním srdcem. Má všechny dostupné informace o pozemském světě, porozuměl filozofii i teologii v základních obrysech a přestává potřebovat zprostředkovatele. Nechce být přesvědčován, bojí se manipulace. Touží se sám dotknout tajemství nesmrtelného ducha, skrze něhož přesáhne trojrozměrnou skutečnost. Málo si však ještě připouští, že k tomu potřebuje přestat lpět na čemkoli, osvobodit se od pomíjivosti, aby se už nebál smrti, ba co víc: aby ji přestal považovat za chybu. Proto málokdo dosáhne gnostické jistoty. Namísto toho hledáme techniky, snadné cesty k tomu, abychom byli bez námahy osvíceni. Zabloudili jsme v egocentrismu a pýše.
Církve postrádají charismatické osobnosti, které by nabízely srdce na dlani a zaplavily chrámy skutečným světlem lásky, za nímž by lidé rádi přicházeli. Možná je to dáno i tím, že většina z nich má ve službě k dispozici jen muže, kterým je z podstaty bližší mozek než srdce. Klasická mše je jímavým rituálem tajemné proměny hmotné oběti v lásku bez hranic, která jedině nasytí lidské srdce. Je to proces, který je mnohem bližší ženské mentalitě. Bez vroucnosti a skutečné oddanosti lásce je nesrozumitelný.
Blíží se Vánoce a většina lidí je má spojených s rodinou. Stále více však přibývá singles, lidí, kteří chtějí žít a žijí sami. Jsou tito lidé o Vánocích šťastni, nebo v hloubi duše trpí osaměním? Znáte nějaké případy těchto lidí z praxe? Jak tráví Vánoce?
Většina singlů má alespoň nějaké torzo původní rodiny, a tak tráví klasické Vánoce s nejbližšími příbuznými. Programoví osamělci se vánočním svátkům vyhýbají pobytem v horách či ještě raději ve vzdálených exotických krajích. Většinou je vymažou ze životního programu. Hodně jim to usnadňuje devalvace Vánoc nehorázným tlakem obchodníků. Vánoční stromy a rolničky od října jsou opravdu spolehlivou cestou k odporu k těmto svátkům.
Mnozí jdou do nejbližšího kostela na půlnoční mši, aby se dotkli vánoční atmosféry ve společenství rodin. Patřím do této skupiny, každý rok si vyberu jiný kostel, který slouží o půlnoci. Mnohdy se tam setkám s nemoudrou reakcí duchovního pastýře. Jeden například při takové příležitosti klnul přítomným, že přicházejí do chrámu jen na tuto mši. Zdálo se mi, že by měl být vděčný za to, že má jednou v roce plný kostel. Zvláště se zřetelem na jeho řečnické umění a duchovní hloubku projevu.
Osamělí, kteří se ztrácí v davu, si totiž přišli pro laskavé slovo a naději. Mohli by tu najít i důvod pokleknout častěji s radostným pocitem sounáležitosti se společenstvím dobrých lidí, vedeným laskavým otcem.
Samota je vždy výzvou ke službě, nikoli k sebelítosti. O Vánocích lze konat ještě snáze milosrdenství než během roku. Dobrovolnické služby v nemocnicích, domovech pro seniory, dětských domovech nejsou uzavřeny nikomu, kdo má dobrý úmysl.
Zdá se, že partnerství je stále složitější a náročnější. Dříve lidé možná uměli být více spolu. Co se změnilo, že to najednou neumíme? Jak partnerství či rodina vypadaly před padesáti lety, nebo možná před dvaceti lety? Devadesátá léta minulého století se zřejmě stala jakýmsi zásadním mezníkem?
Domnívám se, že jednou ze zásadních příčin je lidská bezmocnost v otázkách svobody. Žijeme v egocentrické a nezdrženlivé době, odlidštěná kultura zpochybnila otázky cti, význam obětavosti a nezištnosti. Diktatura a nesvoboda tlačily rodiny více k sobě, byly to ostrůvky důvěry, které držely pohromadě, aby útlak přežily. Demokracie se potřebuje opřít o zralé občany, kteří cítí spoluodpovědnost za celek a jeho blaho. Předpokládá tedy, že budou svobodní potud, pokud neohrozí svobodu druhých. K tomu je ještě dlouhá cesta, která vede skrze hlubokou globální krizi.
Dalším důvodem destrukce partnerských vztahů je postavení žen ve společnosti, která je setrvačností řízena výhradně muži. V časech, kdy byly ženy v domácnosti, byly role jasně rozložené. Žena byla na muži závislá, mužovu nepostradatelnost nikdo nezpochybňoval. Ženy měly ve výchově dětí životní náplň, neexistoval společenský tlak na jejich další uplatnění.
Později se ženy posílily, osamostatnily a probudily se v nich profesionální ambice. Výsledkem je kromě rozvinutí jejich opomínaných schopností také slabá výchova dětí. Nejmladší generace hrubnou, stávají se nezdrženlivými a poživačnými na úkor smysluplného osobního vývoje. Ženy se nemohou vrátit zpátky, lidský svět však bez jejich zjemňující a obětavé energie zanikne.
V současnosti muži nedovedou se schopnými ženami spolupracovat, bojí se jejich emocionality a citlivosti. Bohužel se tím okrádají o důležitý rozměr celostního vnímání a možnost harmonizace společnosti. Mám nejeden příklad bezohledného vytlačení vynikajících žen z řídících struktur. Na denním pořádku pro ně byly sexistické narážky a ponižování, důsledně nižší odměňování. Žena je z podstaty méně ambiciózní a agresivní, takový tlak ji však o tyto přednosti připravuje. K úspěchu se musí prostě pochlapit.
Kult agresivity a sebeprosazování zamořil společnost natolik, že mnohé ženy si to s muži vyřizují alespoň na půdě partnerství. Peskují je, dívají se na ně s despektem, trestají je za nevstřícnost psychologickou kastrací. To muže vede k mimomanželským vztahům, v nichž na chvíli zažívají obdiv a úctu. Jejich kamarádi muži-sexuologové je k tomu vyzbrojují nevyvratitelnými biologickými argumenty o přirozenosti mužské promiskuity. Některé ženy to oplácejí nasazením parohů. Nezadané a opuštěné ženy jsou snadno k mání, není nutno je dobývat, protože umírají hrůzou z toho, že zůstanou na ocet. Mnoho mužů řeší problém, kterou z uchazeček si pro život mají vybrat. Raději si je nakonec všechny ponechají. Jsou pasivní, neloví, namísto rytířského chování a gentlemanství jen líně čekají, která přilehne. Kde se v té džungli má dohledat původní rodina?
Ženy se více zlobí, než by se snažily ovlivnit nemoudré mužské řízení světa. Jejich pasivita otvírá možnosti předřazování ekonomické prosperity před udržitelným vývojem. Mužský přístup chce rychlé výsledky, úspěchy a zisk, ženský princip podporuje proces sounáležitosti a spolupráce, péči o slabší a vládu lásky jako nejvyšší hodnoty.
Tento stav vede například k takovým nehoráznostem, jako je mediálně omílaná prachsprostá lež o tom, že zvyšování ceny elektřiny je způsobeno dotacemi obnovitelných zdrojů. Dostavba dalšího bloku jaderné elektrárny je především úžasný obchod pro mnoho ambiciózních chlapců, žádná cesta k soběstačnosti v energetice. Bez tohoto bloku Temelína i bez všech stávajících tepelných elektráren by nám stále zbývalo 20-30% elektřiny na vývoz. Prolomení těžebních limitů je jen další dobrý kšeft. Na dostavbu jaderného kolosu nemá ČEZ ani stát peníze, zdražení elektřiny bude dobrým zdrojem prostředků. K tomu se ještě podaří zasít v mysli nás všech sponzorů tohoto nesmyslu nenávist k obnovitelným zdrojům. Došlo tu k naprostému umlčení touhy po zachování a podpoře zdraví a života, chybí ochota uskromnit i obětovat se pro takové hodnoty. A to je zrovna blízké fungování ženského principu.
Partnerství mužů a žen je nemocné déle než padesát let. Emancipace žen (v českých zemích byly zrovnoprávněny v roce 1920) spustila tak zásadní transformaci lidského vnímání a uvažování, že sto let bude sotva stačit k tomu, aby muži nahradili dominanci spoluprací a ženy zlobu trpělivou a vlídnou ochranou života. Přesto věřím, že to zvládneme. Nic jiného nám nezbude.
Máte recept na šťastně prožitý Štědrý večer? V čem spočívá štědrost tohoto večera?
Obecný recept neexistuje. Každý má své představy, svůj žebříček hodnot, každého činí šťastným něco jiného. Mělo by tedy dojít k moudré dohodě uvnitř rodiny o jeho průběhu tak, aby si každý přišel na své. Někde se bude hodně jíst, jinde se budou všichni radovat z luxusních dárků, další rodina bude do ticha zpívat koledy a modlit se. Nejdůležitější je podle mne vzájemná něha. Je třeba aby se nikdo nehádal, nezlobil, neopil. Zázrak narození Ježíška se zničit nedá. Klene se nad vším jako zlatý vesmírný chrám.
Jaké byly vaše nejkrásnější Vánoce?
Když jsem byla v předškolním věku, probudila jsem se do Štědrého dne vždy pod nádherně nazdobeným vánočním stromem. V našem maličkém bytě se jinam nevešel, a tak v předvečer rodiče čekali, až usnu. Pak se nade mnou tiše vznášeli a stavěli zázrak. Za ta probuzení jsem jim navěky vděčná.
Před šesti lety odešel na věčnost tatínek. Bylo to na svatého Štěpána. Na Štědrý večer jsem mu v nemocnici zpívala do ucha koledu ?Snídání panny Marie?. Byl v kómatu, a přesto jsem cítila, jak je naše láska silná a nezničitelná. Bylo to nádherné spojení duší i přes nepřízeň nemocniční situace a nepochopení okolí. Zlatá klenba nad námi zářila. Nikdy jsme se neopustili.
