Nejsilnějším tématem mé práce i osobního života je snaha zdokonalit se v umění být spolu. Nikdo není rád trvale sám, všichni potřebujeme občas pomoci, pohladit, pochválit, povzbudit, vzít do náruče, být chápáni, v čase bolesti cítit lidskou účast.
Moderní doba přinesla velké posílení individuality, i velké oslabení ochoty spolupracovat a sbližovat se. Odcizení vzniká především z neochoty naslouchat, vciťovat se do partnerova nitra, snažit se pochopit jeho situaci.
K prožitku štěstí a smysluplného života potřebujeme cítit spřízněnost, souznění, blízkost. Neumíme však k druhým lidem přistupovat s očima i srdcem dokořán.
Panicky se bojíme odmítnutí, živíme v sobě mnoho pochybností. Výsledkem je, že uskutečníme jen zlomek toho, co pocítilo naše srdce. Zůstávají jizvy, ztrácíme důvěru v dobré konce. Každý další pokus je mnohem vlažnější a bezmocnější...
Z neuskutečněného sblížení někdy člověk onemocní. Probudí se všechny choroby, které ho kdy trápily, a zdá se, že nastala jeho poslední hodinka. Je to však jen očistný proces, v němž člověk v bolestech a strachu znovu rodí sám sebe k lásce a životu či zmaru. Z takové krize může vystoupit odevzdaný a bez života nebo zářící, živý, plný naděje. Na křižovatkách mezi bytím a nebytím za nás nikdo nerozhodne. Tam jsme každý sám.
Dát důvěru, získat si důvěru, ztratit důvěru, zásadně nedůvěřovat - to jsou zaklínadla, kterými se navzájem přijímáme nebo zatracujeme. Stává se běžně, že jeden stojí se srdcem na dlani a druhý jen opatrně přešlapuje. I jednostranná láska či přátelství jsou potravou pro srdce, živou vodou pro duši. Nikdy nemilujeme marně. Vždy to přináší do našeho života světlo, poznání, obohacení. Bolest zlomeného srdce je nezměrná, dlouho nepomíjí... Po čase však každý může zjistit, že získal víc než ztratil jen díky tomu, že dokázal zahořet.
Nenaučili jsme se do hloubky chápat rovnici "LÁSKA = SVOBODA", a tak snadno nastolujeme podmínky kontroly a teroru. Je přeci tak těžké uvěřit, že nás někdo obdaří svou přízní bez postranních úmyslů. Ano, je to těžké, a přeci nutné. Bez ohledu na předchozí zkušenosti musíme každému novému příteli, kolegovi či partnerovi umět nabídnout stejné podmínky. Kdo se bojí zrady a lži, nemůže prožít sblížení.
Nedůvěra a strach člověka oslepí. Snadno pak vidí nepřítele v každém, komu nerozumí. Kdo žije a přemýšlí jinak než "já" nebo "my", nemá právo na pochopení a toleranci.
V málo rozvinutých zemích světa občas propukají kmenové války. Jsou důsledkem krutého a hloupého přesvědčení: NA MÍSTO NA SVĚTĚ MÁME PRÁVO JEN MY! Příslušníci jednoho kmene se snaží vyhubit nepřítele a s ním i jeho náboženskou či prostě lidskou jinakost. V podtextu jde o přežití. Je nás mnoho, chceme se mít lépe... žijeme v bídě - za to určitě mohou ti druzí.
Cosi podobného se odehrává i v naší civilizované zemi. Koncem léta se vzedmula vlna nenávistných protestů proti Romům. V jednom městečku propukla davová hysterie, podněcovaná jedním podvodníkem a hordou pravicových radikálů. Nebyla adekvátní ohrožení, které toto etnikum představuje. Hlavními křiklouny z lidu byli ti, jejichž sociální a intelektuální úroveň není o moc vyšší než u jejich obětí. To připomínalo kmenové války. Jakmile je nalezena skupina vhodná k uvalení hromadné viny, probouzí se nejspodnější lidské pudy, které vedou jen ke zkáze a zášti. Nenávist plodí nenávist.
Romové žijí v nezáviděníhodné situaci. Nemají důvěru ani úctu většiny. Bída, nevzdělanost, ničivý životní styl a krátká délka života vedou k rezignaci.
Nedostupný svět je lákavý, nablýskaný a - nepochopitelný. Jak do něj vstoupit, jak získat postavení a s ním i úctu? Snad nejvýmluvnější je příběh geniální romské zpěvačky, které svět ležel u nohou, a ona ho překročila na cestě do pekla . Propadla hracím automatům a kdesi v hloubi její mysli zůstala ukryta naivní jistota, že světový úspěch může mít kdykoli zpět. To nepochopitelné nepochopení ilustruje propastnou vzdálenost mezi dvěma viděními světa. Je to snad důvod k nenávisti? Spíše pocítíme soucit, lítost.
Nádherná cikánská hudba je plná radosti ze života, životní ohnivé síly i hlubokého vroucího srdce. Zdá se, že tento duchovní poklad Romů zatím spí, oddělen od jejich bytí v tomto světě, který si s nimi neví rady stejně jako oni s ním.
Všichni jsme chybující a zdá se, že nepoučitelní. Kriminalita romské populace je přímočará, průhledná, primitivní. Nezajímáme se o ně, nemají s námi soucit. Vlastního však nepodvedou. Nezneužijí jeho důvěry a přízně, aby ho zničili. Takovou zkušenost jsem nedávno udělala se svými bílými sousedy, které jsem považovala za rodinu. Nezačnu kvůli tomu nenávidět lidi. Když se rozhlédnu po svém životě, musím konstatovat, že nezištní přátelé jsou v naprosté většině. Bylo by statisticky nepravděpodobné, kdyby se mi něco podobného vyhnulo.
Moje zkušenost říká, že každý příběh je těhotný zázrakem a není takové chvilky, kdy k němu nemůžeme směřovat. Doufám, že jednou spolu budeme umět žít laskavě a vlídně, s pochopením pro lidské slabosti a se vzájemnou ochotou vycházet si vstříc. Stane se to, až pochopíme, že jsme z jedné krve, z jediného pramene. Přišli jsme sem z Afriky a různobarevnost je jen krásná a inspirující.
