Po telefonu slyším milý, hřejivý hlas a hned se mi vybaví tvář. Psychoterapeutku Patricii Anzari, tehdy Tervinovou, jsem poznala před dvaceti lety. Nyní se setkáváme na chodníku před pražským domem, kde přijímá své klienty. Je to tatáž žena: usměvavá, vlídná, a zdá se mi, že čas se jí úplně vyhnul.
Pamatuji si vás začátkem devadesátých let. Mívala jste přeplněné sály lidí a všichni se objímali.
Snadno se s lidmi objímám a tehdy jsem cítila, že jim to mohu svým způsobem ulehčit. Objímání byla pro ně možnost, jak se sobě vzájemně otevřít. A hlavně to ke mně sedí, protože já taková jsem.
Jaká byla tehdy doba a společnost, a jaké jsou dnes?
Dá se říci, že vývoj mé práce společenské změny kopíruje. První vysílání jsem měla v rozhlase 1. 4. 1990. Přecházela jsem zrovna na volnou nohu, abych mohla realizovat své představy po svém. Už před revolucí jsem spolupracovala se Stanislavem Grofem a zahájila první tajný výcvik holotropního dýchání. Patřila jsem k prvním lidem, kteří tu otevřeli dveře spirituálním směrům. Když jsem měla sedm let rozhlasové vysílání, pořádala jsem na vlastní náklady živá setkání posluchačů Pramenů poznání, objížděla jsem republiku. To byly ty plné sály, které jste popsala.
Tehdy jsme se všichni radovali, že se radovat můžeme. Bylo to úžasné jenom tím, že zmizela cenzura, strach a úzkost. Nikdy jsem nepatřila k bojácným lidem, ale prostor, který se mi tehdy otevřel, mi přinesl velké opojení. Mohla jsem legálně dělat to, čemu věřím a co cítím ve svém srdci. Všechno, co jsem od toho okamžiku tvořila, mělo jeden účel: podpořit lidi na cestě od nedůvěry, přestat se jeden od druhého odtahovat, zbavit se strachu, otevřít svá srdce a dát o sobě vědět pravdu. A zároveň tam byl důležitý rozměr smíření. Cítila jsem, že strach, cenzura, ztráta důvěry narušila mezilidské vztahy i v rámci rodin. To všechno se nám stále vrací. Lpění na materiálním světě způsobilo rozpad mnohých vztahů. V rozhlasovém vysílání a při všech setkáních jsem apelovala, aby každý udělal první smiřující krok k tomu, kdo s nimi roky nemluví, bez ohledu na přesvědčení o původu konfliktu či jeho viníkovi.
Kde jste k tomu vzala sílu, odvahu a přesvědčení?
Dělala jsem to pod vlivem svého prožitku osmašedesátého roku. Tehdy mi bylo čtrnáct a zažívala jsem obrovskou soudržnost mezi lidmi. Dala jsem se pokřtít, sloužila jsem s jedním farářem folkové mše, měla spirituelní zážitek kolem sebeupálení Jana Palacha. Všichni byli k sobě tehdy laskaví. Vycházeli si vstříc, pomáhali si. V devětaosmdesátém tomu tak úplně nebylo. Bylo to blíže radostnému šoku. Rychle došlo k opojení uvolněnými možnostmi a k jejich zneužívání. Když se pak třeba objevil film Pelíšky, vtipný, který však o osmašedesátém referoval z perspektivy lampasáckého synka zcela bez zprávy o mezilidském zázraku, zažívala jsem zklamání. Moje velké nadšení, kdy jsem z plna srdce rozdávala naději a optimismus, bylo zraněné poznáním, že se lidé orientují na konzum života a šíří se filozofie povrchnosti.
Jaké jste si pro sebe našla východisko?
V polovině devadesátých let jsem se distancovala od všech blouzniveckých směrů, od her na cokoli, a řada mých klientů tímto přístupem odpadla. Někteří mě tlačili do pozice gurua, kterou jsem bytostně nesnášela, a tak jsem je raději zapudila. Skupiny, s nimiž jsem pracovala, se začaly zmenšovat. Ponořila jsem se do osobních příběhů, otevírala bez cenzury ten svůj a snažila se inspirovat k praktickému užití duchovních hodnot v každodenním životě. Spontánně jsem vyřkla heslo, že naše duchovní úroveň se nejlépe pozná u švédského stolu. A postupně jsem svou práci zformovala tak, jak vypadá dnes.
Co chtějí lidé dnes? Jsou náročnější?
To ne. Myslím si, že jsou ještě více posedlí po získávání různých frček. Každý chce být šamanem nebo terapeutem. Mám obavu o vývoj duchovního hnutí. Je velké množství lidí, kteří mají duchovní život jako prázdninovou aktivitu nebo víkendovou záležitost. Jinak se chovají na workshopu a jinak potom fungují v každodennosti. Mezi tím je ostrá hranice. Proto se snažím stavět mosty, což jsem dříve tolik nedělala. Měla jsem hlubokou důvěru v moudrost každého z účastníků. Dostala jsem ovšem zpětnou vazbu, že někteří klienti, kteří u mě absolvovali seminář, propadli jakési duchovní pýše a začali být zlí třeba na svého materialističtějšího partnera, který jim onen seminář zaplatil. A tak když se účastníci semináře rozjíždějí domů, připomínám jim: ?Teď to teprve začíná. Teď se ukáže, kam jsme došli a co jsme pochopili.? A zdůrazňuji jim, že vůbec není důležité, jestli je jim dobře, když ode mě odjíždějí, ale že je důležité, aby bylo jejich blízkým dobře s nimi.?
DOLOŽKU JSEM ZÍSKALA ZA CHLEBA
Vzpomínala jste, že jste již před revolucí navázala spolupráci se Stanislavem Grofem. Jak k tomu došlo?
Za minulého režimu jsem pracovala v jednom zdravotnickém centru jako dětský psycholog a rodinný terapeut. Ředitelem byl člověk, který byl komunista, ale měl mozek amerického manažera. A protože jsem mu musela dávat své články k autorizaci, zaujalo ho moje psaní a přemýšlení a vyzval mě, abych vybudovala v rámci tohoto zdravotnického zařízení jakési centrum preventivní psychoterapie. Ten nápad se mi velmi líbil, vysvětlili jsme si přitom, že do strany nikdy nevstoupím, ale pokud on bude mít přesto o spolupráci se mnou zájem, do nabízeného projektu se velmi ráda pustím.
Zpočátku jsem zkoušela vyjednat si přes své francouzské kamarády stáž ve Francii. Ale řekli mi, že to, co chci já, se nachází pouze v Americe. Povzbudili mě, že pokud tomu budu věřit, mé přání se mi určitě splní. Byla jsem na pochybách, k vycestování do Ameriky jsem potřebovala doložku, ale já jsem byla politicky nekomfortní.
Potom však následovala řada synchronicit. Letenku jsem získala díky nečekané nabídce, že budu učit jednoho afrického ambasadora francouzsky. Domluvili jsme se, že jestli dokáže po roce výuky konverzovat na party, zaplatí mi letenku do Ameriky. A to se podařilo. Měla jsem peníze na letenku, vydělala jsem si na pobyt v Americe, pozvání jsem získala od svých přátel terapeutů, chyběla mi jen ta doložka. Ale i to se nakonec vyřešilo. Bydlela jsem na okraji Prahy a každou neděli k nám chodil pán v montérkách s kolečkem pro starý chleba. Jednou přijel a povídá, proč jsem taková posmutnělá. Řekla jsem mu o doložce, a že mám Ameriku už v srdci. Podíval se na mě a řekl, že mi může pomoci. On totiž seděl v té komisi, co doložku udělovala! Byl policajt a já jsem to netušila. Tak jsem získala doložku za tvrdou měnu ? starej chleba. Potom jsem se dostala do Ameriky a během svého pobytu se mimo jiné setkala také se Stanislavem Grofem.
NAD OCEÁNEM NA ÚTESU
Jaké bylo vaše setkání?
Bylo to trochu složitější. Nejprve jsem se sešla se svým přítelem Tomem, který mi otevřel dveře k mistru taichi Chunliangu Al Huangovi. Když jsem prošla výcvikem, poslal mě Tom do Esalenu. Tam jsem se setkala s řadou zajímavých lidí, absolvovala množství přednášek a workshopů. Spala jsem v přednáškové síni, všichni si mě hýčkali a nemusela jsem nic platit, protože jsem přijela zpoza železné opony. Měli mě tam jako exota. Pak mi dali telefon na Stanislava Grofa, že bych se s ním měla setkat, že je od nás. Grof tou dobou už do Esalenu nejezdil, ale když jsme pohovořili po telefonu, řekl, že když mě tak poslouchá, přijede. Pak jsme spolu seděli na útesu nad oceánem a povídali si. Tak začala naše spolupráce. Dal mi telefon na svou maminku Marii, která bydlela na Praze 5. Bylo to legrační, že jsem kontakt na ni získala až přes Kalifornii. Po návratu jsem se s ní sešla a vytvořily jsme společné semináře. Setkání s Marií Grofovou bylo pro mě osudové.
Co vám do života paní Grofová přinesla?
Pracovaly jsme ve dvou, ona byla zvyklá asistovat Stanislavovi. Patnáct let s ním jezdila po celém světě. V té době jí bylo osmdesát, neměla sílu, aby vedla celý víkend, ale měla úžasné charisma. Já jsem dělala svou klasickou práci, ona pro lidi znamenala obrovskou emocionální korekční zkušenost. Přestože byla v babičkovském věku, měla v sobě Velikou matku.
Získala jste Grofův certifikát. Používáte jeho metodu holotropního dýchání?
Od původní metody jsem se časem vzdálila. Dnes už nepoužívám ani hyperventilaci, zrychlené dýchání. Lidé jsou ke spolupráci připravováni opakovaně. Procházejí Passionatu, Cestu (moje základní programy) několikrát, postupně se osvobozují od povrchnějších fyzických i emocionálních bloků,. Ti, kteří přijíždějí na Shamanyku, kterou pořádám jednou ročně, se připravují předtím také individuálně . Nejedí měsíc maso, jeden den v týdnu drží půst a aspoň deset minut denně meditují vippasanu. Název Shamanyka mám povolený od autora stejnojmenné skladby Patricka Bernahrta, kterému jsem napsala o svolení k používání do Kanady.
RAM DASS BYL JAKO SLUNCE
Ve výčtu svých učitelů, kteří vás inspirovali, uvádíte také Ram Dasse. Setkala jste se s ním osobně?
Přestože uvádím mezi svými učiteli ty, s nimiž jsem se setkala krátce v Esalenu a dále je následovala prostřednictvím jejich díla, s Ram Dassem jsem měla intenzivnější kontakt.. Bylo to také v Esalenu, kde přednášel. Na první pohled jsem se do něj zbláznila. Byl to člověk, který se dotkl mého srdce. Podařilo se, že ještě před revolucí přijal pozvání do Prahy, kde měl jednu přednášku. Později se vrátil, vystoupil na transpersonální konferenci a poté vedl celodenní workshop. Přišel také do mého rozhlasového vysílání. Měl srdce dokořán a pojal do něj každého člověka. Když měl u nás workshop, přála jsem si jej jen v tichosti užít. Ale on na mě ukázal prstem a chtěl, abych mu tlumočila, přestože měl několik tlumočníků. Nikdy jsem tak anglicky dobře neuměla jako těch pár hodin. Bylo to neuvěřitelné, vzal mě kolem ramen a cosi ze mě mluvilo. Jeden z posluchačů řekl, že neví, jestli tlumočí Patricie Ram Dassovi nebo Ram Dass Patricii. Potom jsme si ještě psali nějakou dobu e-maily, párkrát jsme spolu mluvili telefonem.
Tehdy jste se také setkala s Jackem Kornfieldem?
Absolvovala jsem s ním v rámci certifikačního programu čtrnáctidenní vippasanu v poušti. Spolupracoval totiž se Stanislavem Grofem. Jack Kornfield mi oslňujícím způsobem ukázal budhistický rozměr spirituálního života. Miluji živou spiritualitu, která je použitelná v každodennosti. A to je právě to, co mi ukázal v praxi. Ovšem mým hlavním učitelem byl někdo jiný ? psychiatr John Weir Perry, žák C. G. Junga.
MŮJ UČITEL
Čím vás John Weir Perry nejvíce ovlivnil?
Svou převratnou léčebnou metodou psychóz bez medikace na bázi využití léčebného potenciálu přirozeného, nerušeného a ochráněného průběhu krize. Její vysokou účinnost prokázal v sedmdesátých letech ve svém centru v San Franciscu. Jeho činnost však byla po šesti letech ekonomicky znemožněna díky lobistickým tlakům farmaceutických a ortodoxních psychiatrických kruhů. Spolupracovala jsem s ním posledních pět let jeho života, organizovala jsem a tlumočila jeho přednášky v Čechách. Vedli jsme společně několik pobytových workshopů osobního růstu na zámečku v Liblicích u Mělníka, kde jsem od roku 1990 do roku 2000 pořádala své prožitkové programy pro velké skupiny dospělých.
Každodenní spiritualitě vyučujete v Praze, kde také máte sídlo, nebo jste zvolila nějaké tišší prostředí?
V roce 2002 jsem zkolaudovala dům v Rynarticích v Českém Švýcarsku, kde žiji a věnuji se malým skupinám. Vešlo by se tam o něco víc, ale beru maximálně dvanáct lidí. Přijíždějí za mnou ti, kteří opravdu chtějí nějakou změnu. Zařekla jsem se, že nebudu spolupracovat v proudu rozdávání certifikátů a nejrůznějších tréninků. Z mého pohledu je to velká podpora egocentrismu a pýchy, a to mi přijde kontraproduktivní. Přestože je rozdávání certifikátů ekonomicky zajímavé a měla bych podstatně lehčí cestu, měla bych pocit, že zaprodávám duši.
Jak byste charakterizovala svou současnou práci?
Má gnostický nádech. Ke gnozi jsem začala tíhnout od své klinické smrti, která přišla v pooperačním stavu v osmnácti letech. Stalo se to krátce poté, co jsem se navždy rozešla s mým milovaným farářem, který mě v patnácti letech pokřtil. Dozvěděla jsem se, že je estébák. Zabouchla jsem dveře na chvilku i za Pánem Bohem. V tom stavu však došlo k naprostému obrození a prohloubení mého spojení s Ním.
Zatímco jsem se v devadesátých letech věnovala práci s velkými skupinami, nyní pracuji více individuálně, nebo s malými skupinami. Někteří klienti tíhnou více k individuální práci a do skupiny se začlení až po přípravě, foto_reg_2jiní přijedou do Rynartic na skupinový program rovnou. Je velmi cenné, když se lidé navzájem učí ze svých příběhů a inspirují se jeden od druhého. Získávají tak zpětnou vazbu a mohou se podělit o své zkušenosti. Při svých pobytových programech pracuji s hudbou, dávám přednost syrové etnické hudbě, mám rozsáhlou sbírku. Jen výjimečně používám hudbu New age nebo jinou hudbu počítačovou. Jsem oslněna tím, jek se autentické procesy během tohoto typu prožitkové práce odvíjejí. Jsou prosty hysterie a předstírání, od lidí slyším jen přirozené, pravdivé výpovědi.
