Jaro vrcholí a nejkrásnější měsíc se pomalu uzavírá. Miluji rituály, a tak jsem letos při svých pobytech v Rynarticích začala praktikovat jeden bohulibý: obejdu Křížový vrch, vystoupám na jeho vrchol nejdelší cestou. Zatím se musím jednou zastavit, abych popadla dech. Využívám toho místa k pohledu do krajiny - panorama neuvěřitelné krásy od Studeného vrchu přes Větrný, Pastevní, Růžovský, Mariinu vyhlídku až k Vilemínině stěně. Cestou nahoru myslím na všechny, které mám v srdci a modlím se za jejich radost a mír. Nahoře u dřevěného kříže poděkuji a po pár krocích se ocitám u modřínu, skrze jehož větve je úžasné pozorovat východ slunce. Vždy jsem se k němu tulila a užívala si jeho nádherné energie. Teď pod jeho větvemi cvičím T'ai- Chi, načerpám sílu z vycházejícího slunce a pak se mu ji snažím předat... Jedna třetina jeho koruny je suchá a jeho pět bratrů za ním už uschlo zcela. Neznám příčinu této smrti, možná je to sucho, možná nějaký škůdce. Opět se mi připomíná pomíjivost našeho bytí. Je to velká výzva k vděku za každou vteřinu. Kolik důležitého jsme v životě odložili, aby se to už nikdy nestalo... Rozmlouvám s přítelem Jiřím, který 11. května vyměnil pozemské bytí za nebeské. Patřil k těm, kteří posílili mou lásku k této krajině. Psala jsem pro něj do místního měsíčníku, který léta vedl. Díky tomu vznikly i tyto "Pozdravy", do konce loňského roku v něm uveřejňované. Zůstalo to nejdůležitější - nezničitelný pocit sounáležitosti a hlubokého porozumění. Na konci svého zdejšího života odešel Jiří do jakéhosi osobního zenového kláštera. Mlčel, jen se díval. Na otázku, zda nemůže mluvit, odpověděl: "Nechci..." Rozuměla jsem mu. V čase bezmoci se nám syrově ukáže pravda, mnohdy ne zcela povzbudivá... Objala jsem ho a chvíli jsme spolu mlčeli. Cítila jsem, že je už na cestě za Světlem. Cítila jsem, že se brzy osvobodí i od zklamání a uvidí, jak nedůležité bylo. Stejně tak jako skutečnost, že nebylo veřejného rituálu, v němž bych mu mohla říci "sbohem". A tak máme spolu ten dnešní, cestou na Křížový vrch...
Jsem šťastná, že jsem se dnes probudila před rozbřeskem a mohla jít svěžím ránem orosenou loukou. Pozdravila jsem se s laněmi a srnkami a lačně nadechovala vůni předzvěsti léta. Minula jsem šípkový keř, obsypaný něžnými, růžovými a orosenými poupaty...
Vrátila jsem se domů a našla na okně zvonky, zobající semínka slunečnice, která jsem jim tam nachystala. Za nimi se ve slunci probouzela zahrada, které jsme teď věnovali dost sil a není čeho litovat. Moc jí to sluší...
Před týdnem jsme s přítelem Michalem, zahájili další sérii občasných rituálů - skoro dvacetikilometrovou pouť Divokou roklí k Červenému potoku, Černé bráně (hle - Stendhalův "Červený a černý"), Hadímu prameni, Vosímu vrchu, na Tokáň... Občas chceme krajinu zkoumat, abych měla připravené trasy pro ty, kteří do Rynartic přijedou se svým příběhem. Červený potok jsme znali pouze ze snímků Václava Sojky, a tak nás překvapila jeho titěrnost, neb na fotografiích se zdál být skutečným potokem. Je to miniatura krajiny, kaňon pro panenky, řeka s líbeznými břehy a zátočinami... Byl slunný den a svěží zeleň jara, červený písek na dně stružky, hra paprsků na hladině a rostlinkách mechu byly tak okouzlující, že jsme si stále sedali "na bobek" jak malé děti a kochali se... Černá brána zas uchvátila svou majestátnou tajemností... Cesta k Hadímu prameni byla nekonečná, ale posezení u něj, francouzský sýr, černé rohlíky a lahodná vodička vše vynahradily. Cestou na Tokáň jsme obdivovali skalní stěny a sošné tvary... Ke konci cesty jsem chvílemi pochybovala, že jsou mé nohy ještě schopny dalších kroků, ale pak jsem byla na sebe hrdá, že mne nezradily. Po operaci chodidla to byla zatím má nejdelší pouť. Díky bolesti si snáz připomínám vzácnost každého dne, kdy chodím a dýchám... Čas nezadržitelně pádí a mne opustila mladická bezstarostnost v pohledu do budoucnosti. Je to nepřenosná zkušenost. Každý se k ní musíme prožít, abychom pak litovali, že jsme si dříve nevážili více toho, co doceňujeme dnes. Jenže i dnes mi jistě cosi uniká, a to mi dojde zas později. Také se však děje mnoho krásného a jsem šťasná, že si to tolik vychutnávám.
