Tento rozhovor napsala Patricie pro časopis ReGeNeRaCe. Zde nabízíme plné znění interwiew se světovou mistryní jógy Nicky Knoff bez krácení a redakčních zásahů.
NICKY KNOFF (8.7.1938)
přední světová mistrovská učitelka jógy (E.R.Y.T. 500)
Řadu let studovala v Indii u tří světově proslulých hlavních jógových učitelů, žáků zakladatele novodobé jógy jménem Tirumalai Krishnamacharya.
Prvním z nich je B.K.S. Iyengar. Učila se u něho 18 let a asistovala mu při práci s nemocnými a postiženými. Spolupracovala také s jeho dětmi - Geetou a Prashantem. V roce 1992 získala certifikát jako seniorní jógový učitel Iyengarovy školy.
Druhým učitelem je K. Pattabhi Jois. U něho dosáhla nejvyššího vzdělání v jógovém směru "ashtanga vinyasa ", který se zaměřuje na plynulé a dynamické propojování pozic a širší filozofický kontext cvičení.
Třetím mistrem Nicky se stal T.K.V. Desikachar (Krishnamacharyův syn). Studoval u svého otce ke konci jeho kariéry, kdy se věnoval především léčení. Desikachar založil směr viniyoga (později od tohoto názvu upustil). Je to terapeuticky orientovaná jóga přizpůsobená individuálním možnostem klienta, soustřeďuje se na překonávání bolesti a zmírňování různých postižení.
Na vysoké úrovni se věnovala také vipassana meditaci
(S.N. Goenka).
Po celý život se dál v józe vzdělávala - například v letech 2000 - 2004, kdy vedla vlastní školu v Coloradu, souběžně ještě studovala u velkých světových učitelů v Estes Parku v Rocky Mountains, aby neztratila krok se světovým vývojem jógy.
Vytvořila svoji vlastní celostní metodu, založila své školy v USA, na Novém Zélandu a v Austrálii. V současné době žije v australském Cairns.
Nicky vystavěla systém jógových cvičení, který má ochrannou známku KNOFF YOGA ?. Jde o moudrý a dynamický přístup k hatajóze. Obsahuje harmonickou kombinaci níže vyjmenovaných pěti tradičních prvků bez ztráty kontaktu s prastarou tradicí jogínských mudrců.
Meditace (není nábožensky zaměřená)
Dechová cvičení
Pozice z hlediska anatomie dokonale vystavěné, naprosto vyvážené
Relaxace (způsob, jak se účinně vypořádat se stresem)
Filozofie (pozitivní, povzbuzující a přinášející větší pocit jistoty)
Její certifikační výcviky učitelů, žádané po celém světě, mají vysokou hodnotu, jsou velmi náročné a zaručují bezchybné předávání komplexní podoby jógy žákům. Učitelé Knoff jógy musí dokonale znát anatomii a fyziologii, sami denně řadu hodin praktikovat a odvádět nejvyšší kvalitu práce. Pravidelně absolvují hloubkovou supervizi na dálku, posílají videa a fotografie ze svých hodin a podávají osobní reference přes Skype. Příliš sebevědomí adepti výcvik často nezvládnou.
Nicky Knoff
JOGÍN NIC NEPOTŘEBUJE
Nicky, drobná žena s obličejem plným usměvavých vrásek, se zářivýma očima, zurčící vnitřní energií a nepřehlédnutelnou silou osobnosti, mi učarovala na první pohled. Je to žena plná vroucího lidství, v jejíž blízkosti se cítíte pohodlně a příjemně. Žije jógou a pro jógu. Svým chováním ukazuje, že to není jen cesta do nitra a k vlastnímu tělu, ale také k přírodě a lidem. Umí naslouchat i vyprávět, povzbudit slabého, setřít pyšného, nezištně pomoci trpícímu. Nadšeně skočí do indické řeky a drhne s Indy slona, jindy zas pomůže ženě přirozeně porodit dítě.
Světovou učitelku učitelů jógy Nicky Knoff jsem poprvé potkala před rokem v její škole v australském Cairns. Zavedla mě k ní její žačka, která tam také vyučuje, moje přítelkyně Janka.
Nicky mne šokovala skromností a samozřejmostí, s jakou mi oznámila, že se zúčastní mého víkendového workshopu, který tam pomohla na Jančin popud zorganizovat. Pak si naplánovala v rámci evropského podzimního turné ještě účast na mé "Passionatě" v Rynarticích. Ani jednou se nesnažila převzít vedení skupiny, bez rozpaků se dělila o svůj osobní příběh, poctivě se snažila celým tělem a duší komunikovat s hudbami celého světa. Nebránila se poddat pohybu, který ji nutil oprostit se od návyků z jógy. Ve svých třiasedmdesáti letech je neobyčejně pružná a neúnavná.
Podle zásady "jogín nic nepotřebuje" cestuje po světě prostě oblečená, obutá do jediných turistických sandálů, s malým zavazadlem a jógovou podložkou. Chladno řeší vrstvením oděvu a duhovými ponožkami, které jí upletla německá studentka.
V Praze jsem ji vzala na koncert do Obecního domu. Našla jsem kalhoty a slavnostní tuniku, která ladila k ponožkám. Nicky se do všeho se smíchem navlékla a nechala se ode mne fotit v řecké restauraci, kam jsme zašly před koncertem. Hudbu prožívala hluboce srdcem.
Zakrátko nato mě s Jankou vzaly na jógové soustředění na Bali, kde jsem ve svém věku a s lehkou nadváhou poprvé praktikovala jógu. Nicky je jako učitelka tvrdá, nesmlouvavá, drží v pozicích dlouho. Ví, co dělá, výsledky jsou úžasné.
Každý den na Bali plavala několik kilometrů v moři, praktikovala svých pět hodin, chodila na výlety. S manželem Jamesem jsou dvojka k pohledání. Ráno ve sprše dlouze a poctivě provádějí očistné jógové techniky. Končí je tím, že James drbe Nicky záda kartáčem a oba se u toho radostně chichotají. Je vidět, že jsou rádi na světě, že jsou rádi spolu.
Letos v květnu mě opět navštívila a vznikl tento rozhovor.
Neuvěřitelný příběh
Váš život je sám o sobě poutavým dramatem. Jak vzpomínáte na své dětství?
Narodila jsem se v Indonésii tatínkovi z holandské židovské rodiny a anglické mamince. Tak jsem již od narození žila ve světě tří jazyků - mateřského, otcovského a indonéského. Vztahy doma byly vřelé, hodně jsme si vyjadřovali lásku.
V Indonésii jsme žili v době japonské okupace. Tatínek si přál, aby nás maminka odvezla do bezpečné Austrálie - země mléka a medu. Mnohé rodiny se tak rozdělily, aby se děti a ženy zachránily. Maminka však manžela nechtěla opustit. Zanedlouho jsme se dozvěděli, že Japonci torpédují lodě, na nichž se matky s dětmi snaží odjet z Indonésie. Mnoho jich tam zahynulo.
Otce povolali do armády, nešel však bojovat, protože byla okupace. Japonci záhy všechny vojáky uvěznili - tedy i mého tatínka a jeho bratra. Čtyři roky jsme o nich nic nevěděli.
Táta byl poslán na otrockou práci na stavbě barmské železnice z Rangúnu do Thajska, strýc byl odvezen do japonských uhelných dolů. Mnoho mužů tam onemocnělo a zemřelo.
Když mi byly čtyři a bratrovi dva roky, Japonci maminku i s námi zavřeli do koncentračního tábora pro matky s dětmi v Indonésii. Strávili jsme v tomto vězení více než tři roky. Podmínky asi nemusím popisovat - velký hlad, špína, hromadné spaní na pryčnách, nemocní, umírající. Maminka nás ochraňovala, jak mohla. Často jsem si vydatně cucala palec. Maminka mě nikdy neokřikla. Věděla, že mi to pomáhá zahánět hlad. Snažila se nás v táboře dokonce vzdělávat. Když jsme byli větší, učila nás číst a počítat tak, že jsme klacíky psali do prachu.
Jaké bylo setkání s otcem po válce?
Málem jsme se minuli. Nevěděli jsme o repatriačním programu Červeného kříže, a tak ve chvíli, kdy přiváželi otce domů, jsme se chystali do Austrálie. Maminka se rozhodla odvézt nás přesně podle otcova původního přání. Asi se domnívala, že nepřežil, protože čtyři roky nedostala žádnou zprávu. Naštěstí jsme měli spalničky, a tak nás na loď nevzali.
Jediní muži, které jsme s bratrem do té doby poznali, byli dozorci v táboře. Moc jsme se jich báli. Když jsme poprvé tatínka uviděli, schovávali jsme se před ním pod gauč. Otec měl holandského řidiče, pana Van Damma. Byl to obrovský, krásný, nesmírně jemný a laskavý chlapík. Ta krása a jemnost nás zmátla, a tak jsme mu s bratrem říkali "paní Van Dammová". Chvilku nám trvalo, než jsme si zvykli na normální rozměry světa.
Bylo mi přes osm let a poprvé jsem šla do školy v Bangkoku.
Krátce nato jsme byli repatriováni do Holandska. Jeli jsme velikou lodí, kde byly spousty úžasného jídla. Maminka nám však zakázala jíst, pečlivě dohlížela, abychom jedli jen maličko. Zlobili jsme se na ni, jak je zlá, protože ostatní děti jíst směly. Ona však věděla, co dělá. Po tak dlouhém hladovění bylo nad síly dětského organizmu zvládnout bohatou stravu. Mnoho dětí tam zemřelo. Dodnes vidím, jak námořníci hází přes palubu malé bílé rakvičky.
V Holandsku jsem chodila rok do školy. Vzpomínám si, jak se nám děti smály, protože jsme neznali nábytek a pořád jsme si sedali na zem nebo na bobek. I v zimě ve sněhu jsme tak čekali na školní autobus a měli zmáčené zadečky. Chvíli nám trvalo, než jsme se naučili sedět na lavičce nebo na židli. V Nizozemí jsme se připojili k tatínkově židovské rodině, která za války mnoho vytrpěla.
Tatínek s námi tehdy procestoval celou Evropu - byli jsme v Portugalsku, Francii, Švýcarsku, Itálii... Bral nás kvůli tomu i ze školy. Měl zásadu "nepropást příležitost poznat něco nového".
Pak tatínek dostal práci v Hongkongu, kde jsem chodila čtyři roky do školy.
Vaše vzdělání bylo opravdu různorodé a mnohojazyčné...
Děti se nerady liší od ostatních, proto jsem v Holandsku mluvila zásadně holandsky - i se svou anglickou matkou. V Hongkongu jsem propadla u přijímaček z angličtiny. Maminka mě poslala do soukromé školy, abych se znovu naučila její řeč. Tam mě měla na starost madame Flotty, a ta mě naučila krásnou francouzštinu. Žili jsme však v anglofonním prostředí, tak jsem si angličtinu brzy oživila a zdokonalila.
Když jsme žili v Hongkongu asi čtyři roky, maminka jednou pozorovala, jak nám služka připravuje lázeň a balí tašky do školy. Lekla se, že by nám to mohlo pokazit charakter, proto nás poslala lodí do Austrálie. Tam jsme se dál vzdělávali v internátních školách.
Přála jsem si potom pokračovat ve studiích na univerzitě, ale otec mi nařídil, abych nejdříve absolvovala obchodní akademii, naučila se těsnopis a psát na stroji. Pak už jsem to vzdala. Moji vrstevníci měli tou dobou za sebou dva roky studií a já jsem získala velmi krásné místo ve velké cestovní kanceláři. Měla jsem na starost spojení s Amerikou a Skandinávií.
Tam jste potkala svého prvního manžela, Nora Jana Knoffa, že?
Ano, Janovi bylo dvacet tři a mně dvacet dva roky. Vzali jsme se a odjeli do Tasmánie. Čtyři roky jsme tam pracovali, a pak jsme se rozhodli ještě zkusit Evropu, protože jsme oba měli evropské pasy a mohli tam tedy pracovat. Chtěli jsme poznat, kde bychom žili nejraději. Chvíli jsme pracovali ve švýcarské restauraci za skoro otrockých podmínek, pak jsme ještě cestovali po Evropě.
Další zimu jsme se přemístili do Norska k Janově rodině a něco přes rok jsme tam žili. Naučila jsem se norsky, poznala jeho blízké, vařila jsem norská jídla, pletla norské svetry, vyšívala.
V Norsku jsem však našla lepší práci než manžel. Organizovala jsem mezinárodní konference a tlumočila z různých jazyků, zatímco on musel pracovat jako dělník, hluboko pod svou úrovní.
Usoudili jsme, že Austrálie je pohodlnější než Evropa a vrátili se do Tasmánie. Krátce po sobě se nám narodily děti - syn a dcera. Manžel se stal velmi úspěšným obchodníkem.
Tak jste se dostali do Japonska...
Můj tatínek se zlobil: "Není ten život neuvěřitelný? Oni nás okupovali, věznili, mučili a ty tam jedeš žít?"
Po čase však za námi dokonce s maminkou přijel na návštěvu. Byli úplně ztraceni. Všude viděli samé nápisy v japonštině, a tak každou chvíli někde zabloudili. Pokaždé na ně byli Japonci neuvěřitelně vlídní, dokonce jim koupili jízdenky a posadili je do správného vlaku. To tatínka trochu obměkčilo. Nemohl jim však zapomenout, jak krutě nakládali po válce se svými vojáky, kteří upadli do zajetí. Nepsaným zákonem bylo, že měli spáchat harakiri. Pokud tak neučinili, byli po válce nuceni žít ve velmi bědných podmínkách v izolaci, internováni do improvizovaných vězení. Ve starém klášteře, nedaleko našeho bydliště, se nacházelo takové zařízení. Bylo mi zubožených vysloužilců líto, dávala jsem jim peníze a jídlo. Otce to zlobilo. "Co když některý z nich byl dozorcem v koncentračním táboře?" Opáčila jsem: "Podívej se, nikdo se o ně nestará..."
S manželem jsme hodně cestovali . Do Japonska jsme přijeli, když holčičce byly tři roky a chlapci osmnáct měsíců. Žili jsme tam čtyři roky. Jednou přišly děti domů zaražené a ptaly se:
"Mami, kde my máme domov? Naši francouzští, němečtí, holandští kamarádi si stýskají po domově... Kde jsme my doma?"
Odpověděla jsem jim: "My jsme doma tady."
"A až někam odjedeme?"
"Pak budeme doma tam." Jen zakroutily hlavičkami a už se neptaly...
Setkání s jógou
Jak vstoupila jóga do vašeho života?
V koncentráku jsme spávali na pryčně společně s Netty a jejím synem Filipem. Ona byla hodně oslabená a nemocná, a tak se moje maminka starala o Filipa jako o svého. Získala jsem tak dalšího bratra. Mezi oběma rodinami vzniklo velmi hluboké osudové přátelství. Zní to neuvěřitelně, ale ve stejnou dobu se stali na stavbě barmské železnice nejlepšími přáteli i naši otcové. Všichni jsme se po válce potkali v Bangkoku. Oni se pak přestěhovali do Austrálie a stali se mými poručníky v čase studií na internátní škole. Tak jsem mezi třináctým a devatenáctým rokem strávila s Netty mnoho času. Tehdy už praktikovala jógu a velmi mě k ní přemlouvala. Zdálo se mi to hrozně nudné, sportovala jsem hodně dynamicky - hrála jsem vrcholově pozemní hokej, plavala jsem, lyžovala, hrála tenis a squash. Později, když jsme se s Janem stěhovali do Japonska, jsem se za ní stavila v Melbourne. Byla nemocná - měla rakovinu. Řekla mi: "Určitě si v Japonsku najdi učitele jógy!"
Když zemřela, rozhodla jsem se vyhledat učitele jógy, a splnit tak její přání.
Našla jsem mladého, krásného učitele (bylo mu tehdy šestadvacet) - a to byl Bikram Choudhury. Bylo to dávno předtím, než z něj udělali Američani kult osobnosti, dávno před hot jógou. Tehdy byl vegetarián, velmi skromný mladý muž. Kdosi ho pak objevil, odvezl do USA a tam se stal modlou v bílém Rolls Royce. Dnes vykřikuje, že jediná jóga je Bikram jóga, což není moc jogínské. Začal jíst maso a chovat se nezdrženlivě. Je mi to líto. V době, kdy jsem s ním cvičila, byl čistý a nevinný. Od té chvíle jsem jógu už nikdy neopustila. Bylo mi tehdy třicet tři let.
Když vaše děti dorostly, rozvedla jste se... důvodem byla jóga?
To je tvrzení mého bývalého muže. Byli jsme spolu dvacet osm let. Deset let předtím, než jsme se rozešli, se stalo, že jeden z mých studentů nemohl jet do Indie k mistru Iyengarovi a nabídl mi letenku i zaplacený kurz. Nadšeně jsem přiběhla domů a oznámila to manželovi. Suše řekl, že to nepřichází v úvahu. Dětem bylo osm a devět let, moje matka mi také řekla, že přeci nemohu jen tak opustit rodinu. Ani po uplynutí deseti let, když jsem znovu přišla s tím, že chci jet studovat do Indie, o tom nechtěl ani slyšet. Řekl mi: "Jestli odjedeš, končím s tebou!"
Složila jsem si věci do tašky a odjela jsem. Když jsem se vrátila, ukázalo se, že tu výhrůžku nemyslel vážně a volal mě zpátky. Řekla jsem mu:"Proč bych se měla vracet zpátky? Teď jsem svobodná, mohu odjet do Indie, kdykoli se mi zachce!" A u toho zůstalo.
Jóga nás nerozvedla - jen díky ní jsem těch dvacet osm let přežila. Jan je skvělý muž, mám ho dodnes ráda, ale on chce žít jako v osmnáctém století. Žena musí být doma, podat mu dýmku a pantofle. Stávalo se, že přišel domů v pondělí a oznámil mi, že ve středu odjíždí na šest týdnů do Londýna. Byl velmi úspěšný obchodník, vydělal dost peněz... Myslel si, že to stačí. Byla jsem s dětmi pořád sama.
Manžel byl skálopevně přesvědčen, že jóga je jen můj rozmar, který časem opustím. Ale po čtyřiceti letech ten rozmar stále trvá (směje se).
Pak je docela legrace, že vaše škola nese vlastně jeho jméno.
Když jsme s mým druhým mužem Jamesem založili školu a hledali pro ni jméno, navrhl: "Pojďme ji nazvat KNOFF YOGA!" "Zbláznil ses? Vždyť Jan řekl, že jóga rozvedla naše manželství!" Nakonec to tak přeci jen dopadlo. Vyslali jsme mírovou holubici: nechala jsem si jeho jméno a ještě jsme tak pojmenovali školu. Když jsme vyrobili první trička s logem, jedno jsem mu poslala. Nikdy mi za něj nepoděkoval... (s lišáckým úsměvem)
Kdy jste založila svou vlastní školu?
Tu zmíněnou v roce 1992. Úplně první školu jsem však měla už v roce 1978 na Novém Zélandu v Aucklandu. V té době byl James jedním z frekventantů naší školy. Byl maratonským běžcem a přišel na jógu jako na strečink, který mu může pomoci lépe běhat. Později objevil, že jóga je trošku inteligentnější zábava než běh... Někteří běžci si zlomí stehenní kost a nezastaví se, jak jsou zblblí z endorfinů, pak močí krev... James přestal běhat a pustil se do jógy.
Kamarádka, chvilku naslouchající našemu rozhovoru, poznamenala: "A začal běhat za Nicky".
Nene (trošku s uzarděním opáčila Nicky)... byl tehdy ženatý a já vdaná. Kdyby mi tehdy někdo řekl, že skončíme spolu, nevěřila bych. Tehdy jsem začala v Dunedinu bezplatně pracovat s postiženými dětmi. James mi vždy asistoval. V jisté fázi jsem však musela tuto práci opustit a on mě v ní nahradil. Domluvila jsem mu plat s nadací, která zaštiťovala rehabilitační centrum, a tak našel práci, kterou v té době neměl. Nechala jsem ho osudu i s jeho ženou a odjela s rodinou do Austrálie. Pak teprve jsem se rozešla s manželem kvůli Indii. Dětem bylo osmnáct a devatenáct let. Když jsem se vrátila z Indie, nechala jsem jim všechno, vzala jsem si jen kufr s oblečením. Bratr si myslel, že jsem se zbláznila. Jogín nic nepotřebuje.
Ve stejnou dobu James s manželkou absolvovali mnoho manželských terapií. Neměli nic společného. James přišel jednou pro radu dokonce za mnou. Chtěl vědět, jak jsem zvládala život s tak úspěšným obchodníkem. Nebylo to lehké. Byla jsem vegetariánka, ale pro rodinu jsem vařila maso, cokoli. Manžel si vodil přátele, pili alkohol, já ani kapku. V pozdní noci jsem je rozvážela domů. Ráno jsem vstala a cvičila.
James je o patnáct let mladší než já. Opustil manželku, chtěl být se mnou. Osm let jsem ho zaháněla, hledala jsem mu nějakou ženu, se kterou by mohl mít děti. Ale nedal se.
O józe jako filozofii a životním stylu
Co pro vás jóga znamená?
Jóga je pro mne prostředek k tomu, abych vedla lepší život a stala se co nejlepším člověkem v rámci svých možností. Přináší užitek na mnoha úrovních, také pro zdraví, vnitřní vyrovnanost, pozitivní přístup k životu, odolnost. Jóga je otevření, snaha pomáhat ostatním lidem. Jde tu opravdu o umění žít a neškodit. Jóga učí lidi cti, skromnosti a nezávislosti na majetku.
Jakou změnu přinesla do vašeho života?
Okamžitě jsem pocítila, že mě jóga zklidňuje. První efekt, který mi přinesla, byla trpělivost. Měla jsem tehdy dvě malé děti - chlapci bylo osmnáct měsíců a děvčeti tři roky. Bylo to dost stresující, občas jsem je nezvládala. Moje maminka přijela na návštěvu asi po půlroční přestávce a udiveně se ptala: "Odkud se bere ta tvoje neuvěřitelná trpělivost?" Za pouhých šest měsíců praxe jsem se hodně změnila. Měla na to samozřejmě vliv také nová životospráva. Předtím jsem přeci jen trochu jedla maso a občas vypila sklenku vína. Nepřeháněla jsem to, ale když jsem s tím okamžitě a stoprocentně přestala, bylo to brzy znát. Na jógovou podložku takové věci vůbec nepatří.
Od mládí jste byla velmi aktivní sportovkyně, stále v pohybu. Mnozí sportovci jsou setkáním s jógou velmi překvapeni - zjišťují, kolik svalů nepoužívají, jak jsou zatuhlí... Jaká je v tomto smyslu filozofie jógy?
Všechny sporty zhoršují výkon v józe, ale opačně to neplatí. Jóga zlepšuje výkon ve všech sportech. Když jsem bydlela v Dunedinu na Novém Zélandu, neplavala jsem celou zimu. Když přišlo léto, mohla jsem se rovnou vrátit na svou čtyřkilometrovou trať a vůbec jsem nepocítila snížený výkon. Jóga mě prostě udržela ve formě. Ale plaváním hodně zatuhnou ramena a kyčle. To pak je omezením v některých asánách. Někteří přísní jogíni nikdy neplavou, nesportují, dokonce ani nechodí. Iyengar jezdí na motocyklu nebo v rikše, ale vůbec nechodí, protože chce chránit své jógové tělo. Mnoho jogínů se tak rozhodlo žít. Já tolik ortodoxní nejsem. Když se chci toulat po horách, udělám to. Budu potom možná pro jógu méně ohebná. Domnívám se, že jóga je tu především proto, abychom se radovali ze života.
Vím, že každý den hodně chodíte a plavete. Praktikujete však mnoho hodin denně,a tak si mohu jen těžko přestavit, že byste na své jogínské formě mohla cokoli pokazit... Kolik hodin denně cvičíte?
Záleží na podmínkách, ale v zásadě mám asi tento program: hodinu medituji, hodinu věnuji dechovým cvičením (pranajáma), hodinu nebo častěji dvě se věnuji pozicím (asány). Dělám to dobrovolně a s velkou radostí. Nejraději vstávám hodně brzy a celou svou praxi provedu dříve, než se začnu věnovat dalším úkolům - především učení.
Když vedete certifikační programy pro učitele (každý z nich trvá měsíc), znamená to, že vstáváte ve dvě hodiny ráno! Kolik hodin denně spíte?
"Ano, často vstávám ve dvě hodiny ráno!" (srdečně se směje) Snažím se dostat do postele brzy a dopřát si normální porci spánku. Nikdy si nenařídím buzení, probudím se, kdy je třeba. Většinou mám vše odcvičeno ve tři čtvrtě na šest.
Nevím toho o józe moc, ale mám dojem, že je to spíše cosi intimního, co potřebuje soukromí. Když se pokouším o svou karikaturu jógy, jsem nejraději sama.
Samozřejmě, je to jakési vnitřní a zvnitřněné umění. Pokaždé, když praktikujete, snažíte se o maximum. Je třeba nikterak svůj výkon neposuzovat. Když souzníte s energií cvičení, jste po něm opravdu šťastni. Není to divadlo ani žádná soutěž, člověk se zdokonaluje sám pod supervizí učitele. Dokonce existují šampionáty v asánách, ale to je nesmysl. Soupeření do jógy vůbec nepatří, popírá smysl její filozofie. Jeden z mých učitelů, mistr Iyengar, je často žádán, aby se stal posuzovatelem na takových utkáních. Vždy odmítne, protože zásadně nesouhlasí.
Jóga jako pomoc a léčba
Máte nějaké zkušenosti s lidmi drogově závislými - znáte někoho, kdo by se díky józe zbavil závislosti?
Je to závažný společenský i osobní problém. Neustálá potřeba dalších a dalších peněz na pořízení drog přivede závislé vždy ke kriminalitě. Zrazují sebe i své blízké.
Měli jsme pár lidí závislých na heroinu, kokainu, marihuaně. Jóga jim drogu nahradila, ale trvalo to pár let, než se zklidnili. Nakonec se zcela uzdravili a dodnes vedou zdravý život.
Také jsem slyšela, že pomáháte ženám s komplikacemi v těhotenství a také při přirozených porodech:
Vedeme speciální kurzy pro těhotné (Pregnancy yoga) a používáme v nich terapeutickou jógu zaměřenou na různé problémy. Některá cvičení pomohou například obrátit špatně uložený plod do správné polohy. Pro gravidní ženy je jóga cestou k přirozenému porodu. Měla jsem dvě klientky, každá za sebou měla tři císařské řezy. Lékaři jim řekli, že v žádném případě nemohou rodit přirozeně. Nakonec tak obě porodily své čtvrté děti. Hodně jim pomohl také zpěv manter, kterým se dlouho z náboženských důvodů bránily. Při porodu je dobré využít zpěv, který během těhotenství působil blahodárně.
Také máte jógový trik na otěhotnění...
Nejúčinnější je nejméně pětiminutový stoj na ramenou či na hlavě hned po milování, aby semeno mohlo najít své místo. Mnoha ženám to už pomohlo.
Roky se věnujete lidem nejrůznějším způsobem postiženým...
V Dunedinu jsem potkala devatenáctiletou dívku, která trpěla od narození těžkým mozkovým postižením. Byla ochrnutá na levou polovinu těla. Když jsme se potkaly, chodila stěží a jen o holi. Pracovaly jsme spolu tři týdny během vánočního volna a ona pak odložila hůl a řídila auto uzpůsobené pro postižené. Když přišla po Novém roce zpátky do stacionárního rehabilitačního zařízení, v němž trávila mnoho let svého života, všichni se jí překvapeně ptali, čím se tak zlepšila. Řekla jim, že cvičí jógu. Tým fyzioterapeutů a ošetřovatelů se se mnou okamžitě spojil a požádal mě, abych pracovala s jejich pacienty a zároveň učila jógu všechny pracovníky.
Ve stacionáři byly děti a mladí lidé s nejrůznějšími typy postižení. Začala jsem tam docházet se skupinou svých žáků, kteří mi při práci asistovali. Soustředěně jsme s nemocnými pracovali a výsledky byly ohromující: epileptici v noci lépe spali, mnozí pacienti přestali potřebovat tabletky na utišení bolesti a na spaní, mnozí s postižením pohybového aparátu se výrazně zlepšili.
Pak jsem se přestěhovala do Aucklandu, na severní ostrov, a tam bylo veliké množství učitelů jógy. Asociace si nepřála, abych v té oblasti otvírala novou školu. Zeptala jsem se: "A kdo tady pracuje s postiženými?"
Odpověděli: "Nikdo nemůže učit postižené jógu!"
Odsekla jsem: "To je mi novinka! Dělala jsem to čtyři roky!"
Přišla jsem do centra pro postižené s doporučením z Dunedinu a přijali mě s otevřenou náručí. Šest let jsem k nim docházela každý pátek. Díky této práci jsem si školu přeci jen založila.
V současnosti vedeme takzvanou "Jógu na židli" (Chair Yoga), kde tyto zkušenosti bohatě využíváme.
Je známo, že jóga prodlužuje život. Například všichni vaši velcí učitelé se dožívají nebo dožili úctyhodného věku přes devadesát roků. Přeji vám ještě delší a stále tak pozitivní a aktivní působení na této planetě. Doufám, že se podaří otevřít dveře pro vaše náročné a vysoce kvalitní učitelské kurzy také u nás.
Děkuji, moc se mi tu líbí - v Česku i na světě. Do Evropy létám pravidelně. Učím v Německu i Rakousku. Zájemci, kteří hovoří anglicky nebo německy, mohou absolvovat výcvik na těchto místech.
Patricie Anzari
foto: Petra Netuka a Patricie Anzari
