Rozhovor s jedním z nejlepších evropských kardiologů
prof. MUDr. Michaelem Aschermannem, DrSc.
Tento rozhovor je výjimečný tím, že nám zprostředkovává možnost pobýt s obdivuhodným člověkem, jenž daru života nezůstává nic dlužen. Ani na chvilku netápal v hledání smyslu, každá kapitola jeho pozemské existence je důstojně naplněna. Patří k lidem, u nichž se veliká vnitřní síla, vášeň a vůle snoubí s laskavostí a mírností, empatií a citlivostí. Nazvala jsem ho rytířem, protože jeho cesta se opírá o základní pilíře prastarého morálního kodexu rytířstva: statečnost, věrnost a štědrost.
Zažil dlouhé roky politického útlaku, jemuž nepodlehl a zachoval si tvář. Až do konce totality byl i přes své vynikající schopnosti držen na nejnižším stupni lékařské hierarchie. Přesto se stal jedním z mála průkopníků invazivní kardiologie v tehdejším Československu. V roce 1988, kdy povolovaly ledy, mu bylo umožněno obhájit kandidátskou dizertační práci. Převrat ho zastihl na vrcholu sil, bylo mu čtyřicet devět let. V roce 1990 se stal zástupcem přednosty II. interní kliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze a 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Pustil se s velikou vervou do zúročení svých odborných a vědeckých zkušeností. O rok později získal docenturu, v roce 1997 dosáhl doktorátu věd. V roce 1999 byl jmenován profesorem vnitřního lékařství. Od roku 1998 do roku 2005 byl přednostou kliniky. Zaměřil ji na kardiologii a angiologii (diagnostika a nechirurgická terapie onemocnění krevních a lymfatických cév), byla tak i přejmenována. Potom šokoval širokou odbornou veřejnost velkorysým činem, který nemá kromě jednoho případu v evropské kardiologii obdoby: vzdal se funkce přednosty ve prospěch svého přítele a nejlepšího žáka Aleše Linharta a stal se jeho zástupcem pro vědu a výzkum. Učinil tak po svém zvolení do funkce prezidenta České kardiologické společnosti.
Jeho vědecká činnost je neuvěřitelně rozsáhlá, je autorem či spoluautorem kolem sedmi set odborných publikací. Jeho dílu vévodí fascinující dvoudílná monografie "Kardiologie" (2004). Je šéfredaktorem odborného časopisu Cor et Vasa.
Obdržel státní vyznamenání - medaili Za zásluhy a zlatou medaili České kardiologické společnosti.
Po tomto výčtu je až k neuvěření, že je po celý život aktivním sportovcem (dodnes závodí za veterány v orientačním běhu a rekreačně lyžuje), stíhá číst beletrii, navštěvovat koncerty, divadla a věnovat se rodině. Svého syna přivedl také ke kardiologii, kromě něj za ním kráčí zástup následovníků, které vychoval. Zapomněla jsem se ho zeptat, kolik hodin denně spí...
Pane profesore, téma našeho prosincového čísla zní "Srdce není jenom sval". Jaké pocity a myšlenky ve vás toto rčení vyvolává?
Buď jsme realisté, nebo si můžeme představovat něco, co je mimo realitu. Pohybuji se řadu let v oblasti hmatatelné skutečnosti. Z letitých zkušeností, které mám, nehodnotím srdce jako sval. Je to orgán, sval je jen jedna z jeho částí. Bez něj by nebylo života. Srdce je naprosto neuvěřitelně výkonná pumpa, která nás zásobuje celý život krví, v níž je vše, co potřebujeme k životu. Stahuje se přibližně sedmdesátkrát za minutu, každým stahem vypudí padesát mililitrů. To obnáší tři a půl litru krve za minutu. Den má tisíc čtyři sta čtyřicet minut, dochází tedy ke stu tisíc stahů za jediný den... A máme výkon čtyřicet tisíc litrů krve. Přitom srdce váží pouhých tři sta gramů. Pořád běží, nikdy se nezastaví. Vynásobte padesáti roky... a máte naprosto neuvěřitelné milióny, stovky miliónů litrů krve. Každý stah spotřebuje nějakou energii. Sedmdesátkrát za minutu tam probíhají určité chemické reakce, které běhají tam a zpátky, ty procesy se musí neustále obnovovat. Pro mne je to neskutečně výkonná pumpa, úžasně vymyšlená. Porozumět do detailů její funkci je téměř nepředstavitelné. Nelze zkonstruovat pumpu s takovým výkonem. Dnes už existují umělá srdce, která jsou toho v podstatě schopna. Dáváme je jen pacientům, když nemají žádnou jinou šanci. Většinou čekají na transplantaci živého srdce, které vydrží mnohem déle než to umělé.
Navštívil jsem továrnu, kde se vyrábějí umělé chlopně - je zajímavé, že se vyrábějí z grafitu. Na začátku jsou sloupce tuhy, z nichž se řežou tenké plátky. Mexičanky na ně ručně ušijí textilní ochranu. Potom jejich odolnost testuje přístroj. Je to pumpa, která za týden nasimuluje pět let výkonu. Ano, existují zařízení, která mohou napodobit funkci, ale skutečné srdce nikdo nevyrobí.
Srdce je veledůležitý orgán, o nějž je třeba se starat, aby byl zdravý. Je smutnou skutečností, že ve vyspělých zemích i v České republice jsou kardiovaskulární choroby na prvním místě mezi příčinami úmrtí. Srdce nám hodně stoná, přivodili jsme si to způsobem života. "Pokrok" se v některých oblastech rozvinul nesprávným směrem. Doba života se prodlužuje, u žen jsou to dnes v Česku osmdesát dva roky, u mužů sedmdesát šest let.
V dřívějších dobách se hodně umíralo na infekce, které zasáhly člověka v kterémkoli věku, proto byla průměrná délka žití podstatně kratší. Infekce jsme zlikvidovali. Dnes nám hodně škodí nezdravá, snadno dostupná strava. Mám na mysli mezinárodně oblíbená rychlá občerstvení, tzv."fast foods". Tento problém se však týká rozvinutých zemí jen přechodně, protože smrtící řetězce se postupně přesunují i do nevyspělých oblastí světa. Nenabídneme jim zdravou stravu, ale nadělíme jim fast food. Je to nejjednodušší, svůdné, oblíbené, především je to skvělý obchod. Očekáváme, že díky tomu v oněch krajích vypukne přímo epidemie kardiovaskulárních chorob. Lidé, kteří jsou dnes hubení a v pohybu, se zastaví a ztloustnou.
K tomu se s vámi musím podělit o jednu zkušenost. Již před více než deseti roky jsem byla na Novém Zélandu a velmi mě zajímali Maorové, jejich kultura. Zeptala jsem se naší paní domácí, místní intelektuálky a velmi sečtělé osoby, jaké je typické maorské jídlo. Uchechtla se a pravila: "Kentucky fried chicken." A skutečně, tamní KFC vyrábělo obrovská papírová balení, v nichž Maoři přepravovali hory těchto pochoutek na tichomořské ostrovy jako je na příklad Tonga, kde žijí jejich příbuzní, odkud jejich předkové kdysi na Zéland připluli...
Odbočme na chvilku od medicínského a fyzického pojetí k otázce duše...
Funkce srdce nebyla známá až do sedmnáctého století, kdy byl objeven krevní oběh. Dříve se myslelo, že je v něm vzduch. Je otázkou, jestli třeba v Číně to už před tisíci lety nevěděli. Tamní kultura byla velmi rozvinutá. Je to však mimo moji oblast... nemám možnost tato témata zkoumat.
Hlavním zdrojem přeneseného smyslu jsou nejrůznější umělecká pojetí. Zvláště výtvarníci se našeho tématu hojně zhostili a začali srdce různě ztvárňovat. Existuje zajímavá publikace nabízející stovky nejrůznějších zobrazení srdce, jak si ho představují a umělecky zpracovávají. Odtud se to přeneslo do básní a dalších oblastí, které vložily do srdce mnoho obsahů. Jde o symboliku, mnohde o nadsázku.
Jaký máte pocit, když se srdci připisují zvláštní významy? Říkáme, že někdo někomu zlomil srdce, můžeme srdce někomu dát...
To mi nevadí, je mi to sympatické. Když něco takového čtu, nezlobím se. Ale musím poznamenat, že u náhlých srdečních příhod není nikdy psychika hlavní příčinou, byť je s ní daná pacientova situace spojena. Nestane se, že by se dívka rozešla s chlapcem a on by z toho dostal infarkt. S láskou či žalem srdeční potíže přímo nesouvisí. Jedině opravdu extrémní stresové situace - například zával v dole - takové případy jsme posuzovali, tam byla příčina infarktu v neúměrné psychické zátěži. Ale že by to udělala láska, to těžko.
Nemáte zkušenost, že by psychogenní faktory působily tak silně?
Zcela určitě působí, ale je to otázka, kterou nikdo průkazně nezodpověděl. Víme, že třeba u mladých lidí vznikne infarkt na podkladě spasmu věnčité tepny. Ta má v sobě také svalovinu. Někdy se stáhne tak silně, že se uzavře. Pak může vzniknout infarkt. Tento spasmus je příčinou malinkého procenta infarktů. Nikdy jsem však neslyšel, že by se to stalo ve spojení s nešťastnou láskou.
Zkoumají se atmosférické cykly, změny počasí jako další příčiny kardiovaskulárních problémů. Když se na to někdo zaměří, najde možná souvislost, je to však spíš hra náhodných čísel. Existují práce, které tvrdí, že když se chystá bouřka, když jsou silné atmosférické změny, stoupne výskyt infarktů. Vedle toho najdeme práce, které to jasně vyvracejí. Je běžné, že různé týmy docházejí k různým závěrům. Někdo se zaměří třeba na límeček u košile a vytvoří hypotézu, jaký typ límečku ovlivňuje nějaký zdravotní faktor. Určitě najde nějakou souvislost, z vědeckého hlediska jsou však taková fakta bezcenná.
Když jste popisoval srdce, napadlo mě, že je to takový Malý Velký Muž, hned tak ho něco nezlomí...
Mnozí lidé mají srdce poničené věkem, životosprávou - kouřením, alkoholem, přejídáním... Ani u oslabeného srdce nemůže být silná emoce příčinou problému? Mám na mysli kupříkladu Karla Kryla. Okolo jeho infarktu v devětačtyřiceti letech se objevilo mnoho spekulací. Jedna z nich byla, že mu puklo srdce žalem nad rozpadem republiky, nad arogancí moci... Rodina to dementovala, že neměl tak křehkou psychiku, nebyl zlomený. V rodinné anamnéze byly dokonce četné případy kardiovaskulárních problémů.
To byl spíše problém dlouhodobého stresu. Láska ani žal nejsou nikdy primární příčinou. Souhlasím s tím, že ve všech procesech hrají psychogenní faktory významnou roli. Například u kardiaků, které sledujeme, je psychická stránka nesmírně důležitá. V tomto směru s nimi přirozeně pracujeme. S každým je třeba jednat vlídně, ať je to pacient, nebo jen náhodné setkání a komunikace. Vnímám negativně, že se na to trošku v medicíně zapomíná. Říká se, že lékaři nemají na pacienta čas, proto je psychika to poslední, čemu se věnují.
Když jsem byl pracovně přetížen, raději jsem ambulantní činnost nevykonával. Není mi vlastní lhostejnost, nezúčastněnost. Dnes, když mám více času pro sebe, mohu si vše lépe organizovat, mám pacientů takový počet, abych na ně měl čas. Když je něco trápí, mohu si s nimi o tom promluvit. Když si však uvědomíme počet pacientů, které si lékaři nabírají v běžné praxi, je jasné, že se jim to nemusí dařit.
Ono by stačilo, kdyby se i v tom spěchu na člověka usmáli a podívali se mu do očí...
S tím souhlasím. Navíc existují zdánlivě odlehlá témata, která by se neměla opomíjet. Mám na mysli odborné práce, které se zabývaly sexuálním životem lidí po infarktu. To je velice důležitá věc - dnes není výjimkou, že jsou našimi pacienty třicetiletí chlapi a ti potřebují slyšet, co si mohou v této oblasti dovolit. Málokterý lékař se tím zabývá.
To mi připomnělo můj oblíbený film Lepší pozdě nežli později, kde Jack Nicholson po infarktu vyzvídá na doktorovi, kdy už si bude moci dopřát sex. Dozví se, že měřítkem je vyjít příkré schody...
To je správné, zátěž při běžném styku se přirovnává k výstupu do druhého patra. V tom filmu to bylo vylíčeno moc hezky.
Jak na vás působí ta skutečnost, že mnoho panických atak má pocitově autentickou podobu infarktu: bolest za hrudní kostí, pálení, tachykardie. Mnohdy si v té situaci lidé zavolají záchranku, vyšetření však ukáže, že je srdce zdravé...
To z mého pohledu není moc časté... Ti na kardiologických ambulancích nekončí.
V mé psychoterapeutické praxi jsou panické ataky dost častým problémem, s nímž mě pacienti navštíví, proto mám asi pocit, že to je častý jev. Jsem si jistá, že ve většině takových případů by velmi pomohlo, kdyby byl lékař poučen o trýznivých subjektivních pocitech takového pacienta a řekl mu: "Máte srdce jako zvon, nemusíte se bát o život." Lékař má společensky vysoký status a velkou důvěru, pacienta by to výrazně uklidnilo. Namísto toho mu zdravotníci mnohdy až pohrdlivě řeknou: "To máte od hlavy!" A dál se s ním nebaví.
To je bohužel znak rozkládajícího se systému. Doba, kdy jsem se to snažil zkorigovat, je už bohužel za mnou. Pacient přijde k lékaři a ten ho distribuuje dál, aniž by se o něj komplexně postaral. Dosahuje to až takových zrůdností jako byl případ, s nímž jsem se setkal u svých známých, kteří mě požádali o pomoc. V nejmenovaném zařízení vyšetřili mladou ženu, udělali jí i magnetickou rezonanci a našli nádor na mozku. Dali jí do ruky nález a řekli: "Najděte si někoho, kdo vás odoperuje. " Každý den vyřizuji něco, co by mělo běžet automaticky. Důvodem je, že systém je špatně nastavený. Jsou oblasti, kde to funguje a najdu lidi ochotné pomoci, pak jsou oblasti, kde je natolik zoufalý stav, že nemohu najít řešení. Z vlastní zkušenosti mohu říci, že je to třeba neurologie. Když jsem měl potíže s páteří, nemohl jsem najít neurologa, který by se o mě byl ochotný postarat tak, aby byl můj problém ve finále ošetřen. V některých oborech se kolegové hodně uzavřou a není k nim možné proniknout. Když pacient nemůže mít jistotu, že je o něj dobře postaráno, je zoufalý a může psychicky blokovat léčbu. Pak vznikne začarovaný kruh.
Jak funguje systém ve vašem oboru?
My jsme jedno ze spádových míst, kam se dnes vozí infarkty. Přístup k infarktům je přesně daný a systém funguje dobře. Proto se k nám vaši pacienti nedostanou. Diagnostika infarktu se provádí už v terénu, k nám přivezou případy, kdy se o infarkt opravdu jedná.
Když jsme dávali systém léčby infarktu dohromady, stávalo se občas, že se u nás ocitli lidé s neinfarktovými potížemi, které však vypadaly podobně. Tehdy ještě diagnostika neprobíhala v terénu. Například na vesnici přijela k pacientovi sanitka, kde právě sloužila oční lékařka. Pacienta s bolestmi na hrudníku nemohla na místě vyšetřit, EKG nebylo v sanitce k dispozici, odvezla ho tedy do nejbližší nemocnice. Dnes přijede sanitka, která je pro takové vyšetření vybavena a rovnou ho veze na spádové místo pro infarkty, vůbec se s ním v jiné nemocnici nezastaví. Systém funguje od roku 1995, kdy jsme s tím začali. Dnes máme po celé republice systém třiadvaceti center, kde už to běží samo. Chceme, aby se tam pacienti dostali do devadesáti minut od chvíle, kdy začali mít potíže. Funguje to, to se nám podařilo.
Co se týká zdravého způsobu života, nejsme na tom jako republika dobře. Mladá generace včetně dětí holduje cigaretám a dalším návykovým látkám, nesportuje, nezdravě jí. Co vy z těchto zlozvyků považujete za kruciální, co by se mělo ošetřit, odstranit, aby srdce mohlo zdravě bít?
Mám zkušenost, o které se moc neví. Před deseti lety jsem se ocitl v takové situaci... byl jsem intervenční kardiolog. Byl jsem tím, kdo "operuje" - provádí výkony u infarktů, katetrizuje. To byl můj obor číslo jedna. Když jsem se dostal do věku, kdy jsem se s ním postupně loučil, přemýšlel jsem, co by bylo ještě dobré udělat. Jako intervenční kardiolog jsem si uvědomoval, že řeším požár, až když dohořívá, tedy pozdě. Říkal jsem si, že je to velmi záslužná práce, ale že důležitější je především prevence. V preventivní kardiologii jsem se nijak neangažoval, to se nedalo stihnout.
Prevence u dospělých, kteří sedí v hospodě, kouří, pijí pivo a jedí bůček, je trochu nesmysl, to už je pozdě. Rozhodl jsem se, že se musíme posunout do dětského věku. V té době jsem nevěděl, že se do toho již pustil Profesor Šamánek z Motola, dětský kardiolog. Vybudoval historicky první dětské kardiocentrum v Motole, které je úžasné, protože se stará o všechny děti s vrozenými srdečními vadami v republice. Zavedl geniální systém. Jakmile si jakýkoli dětský doktor poslechne miminko a zjistí, že je tam nějaký nález, nemusí ho ověřovat. Rovnou pošle dítě do Motola. Tam dotáhnou do konce diagnostiku, je-li potřeba ošetří, odoperují. Dosáhli neuvěřitelných úspěchů tímto v podstatě jednoduchým opatřením. Nikde jinde na světě to nedokázali. V jedné fázi toho projektu začali u dětí sledovat cholesterol. Profesor Šamánek upozorňoval na nutnost prevence.
Já jsem to rozšířil tak, že jsem se rozhodl děti také vzdělávat. Po neuvěřitelných peripetiích se mi podařilo vydávat pro děti staršího školního věku časopis, který vychází dosud. Částečně byl zaměřený na prevenci. Ptala jste se, co by se dalo udělat. Vždycky jsem říkal, že je to strašně jednoduché: děti se musí hýbat a rozumně stravovat, aby nebyly tlusté, a nesmí kouřit. A je to vyřízené. Jenže tyto tři základní faktory se nedaří prosadit v celém světě, přestože je to neuvěřitelně primitivní. Přibývá obézních dětí, zvláště v Americe - tam je to neskutečný problém. U nás je však pomalu dotahujeme. V kouření jsou naše patnáctiletá děvčata třetí na světě, chlapci čtvrtí.
Začal jsem vydávat časopis, dodávali jsme ho do škol zdarma. Náklad závisel na penězích, které se nám podařilo sehnat. Příslušná ministerstva (školství a zdravotnictví) nám nedala ani korunu. Školství nám nakonec dalo záštitu, což jsme s radostí umístili do záhlaví časopisu. V poslední době už s ním nemám úzký vztah. Ve chvíli, kdy začal být časopis schopný samostatné existence, předal jsem to těm šikovným redaktorům, kteří ho vydávají dodnes. Přidali k tomu drogy, alkohol a zdravý styl života.
Měli jsme takovou filozofii, že dětem musíme dodávat vzory. Jsou to špičkoví sportovci, například extrémní běžci. Každé číslo má jedno hlavní téma. Časopis má šedesát čtyři stran, vychází desetkrát do roka - kromě velkých prázdnin. Když jsem začínal, byl jsem hodně naivní. Říkal jsem si, že je v té věkové skupině asi milión žáků. Každé číslo by mohlo mít tak pět dětí dohromady, potřebovali jsme tedy dvě stě tisíc výtisků. Ani zdaleka jsme však nedosahovali toho čísla, nezvládali jsme to finančně. Snad to však přeci jen trochu prospělo. Býval jsem do škol zván i na besedy.
Ignorance systému mi skutečně dávala zabrat. Mluvil jsem osobně minimálně se čtyřmi ministry. Viděli, že to vychází a funguje, nepomohli. Jezdil jsem přednášet ředitelům škol, mají pravidelné sjezdy. Toužil jsem, aby se na každé škole našel nějaký ambasador, který by zajistil, že když tam ten časopis přijde, nevyhodí ho.
Kdyby časopis byl jen o zdraví, děti by ho nechtěly. Museli jsme vymýšlet atraktivní uspořádání každého čísla, což se myslím docela podařilo. V současné době tam už bohužel moc té zdravotní tématiky není, o to jsem se v minulosti staral já.
Situaci mezi mladými považuji za alarmující. Občas se někomu podaří zorganizovat nějakou velkou sportovní akci, občas někdo řekne, že by se děti měly více hýbat, ale široký dopad prevence zatím vůbec nemá. Dnes je to tak, že třicet procent rodičů o tuto problematiku dbá, sportuje s dětmi, zdravě je stravuje, vede je od závislostí. Bohužel ta větší skupina jsou už spíše nevychovaní rodiče, kteří nemají co předat dál.
Když jsem se shodou neuvěřitelných koincidencí ocitla v polovině osmdesátých let ve Spojených státech, bylo pro mne šokem, že tam skoro nikdo nekouří. Byl to výsledek masivní úspěšné kampaně opírající se o lékaře, zdravotníky a učitele, kteří přestali kouřit jako první a velmi otevřeně mluvili o dopadech kouření na lidské zdraví.. Měla obrovský pozitivní dopad na populaci.
U nás je teď už lékařů - kuřáků méně, sester hodně, u učitelů nedokážu posoudit. Měli by být elita, vzory, dbát na své chování i zevnějšek. To platí samozřejmě i na lékaře. Měl jsem učitele, který používal jednoho výrazu. Říkal, že nesnáší "džínové asistenty". V naší školské sféře je hierarchie taková, že nejníže je asistent, pak je docent a pak je profesor. Dnes už potkávám i džínové profesory. Ztratila se noblesa a úcta k povolání.
Nevím, kudy se vývoj bude dál ubírat. Před měsícem jsem slyšel na jednom kongresu čerstvou zprávu z Ameriky - šedesát osm procent Američanů má nadváhu. To je velmi burcující číslo. U nás je situace také neveselá. Školství působí hodně bezmocně.
Když jsem začínal časopis, hledal jsem pro něj název. Řekl jsem si, že ho musí vymyslet děti. Jedna kamarádka je ředitelka školy, tak jsme to tam šli dětem vysvětlit a požádat je o název. Přišlo nám jednadvacet návrhů - všechny anglické, ani jeden český. Vybrali jsme jeden, který v sobě zahrnoval srdce i lásku: REDWAY. Vymyslel jej chlapec Tomáš Urbánek. Řekl, že má mnoho významů, červená cesta je také krevní oběh... Pro nás starší ta červená evokovala komunisty, tak jsme kolem toho byli rozpačití. Mladým to už vůbec nic neříká... Pod stejným názvem titul vychází dodnes. Pokud zanechal někde stopy, jsou bohužel velmi malé... Nepodařilo se časopis rozšířit tak, aby měl plošný dopad. Teď už existuje REDWAY i v elektronické podobě. Jsem však vůči těmto možnostem trochu skeptický...
Kdyby se podařilo získat nějakého youtubera...
Máte zřejmě pravdu, na to děti slyší. Měl jsem ještě další nápady, ale opustil jsem je, protože jsem už dost starý. Mám však pořád co dělat. Před osmi roky jsem si vzal kromě práce tady ve fakultní nemocnici ještě jednu léčebnu dlouhodobě nemocných. Jezdím tam jednou týdně a mám na starosti padesát šest seniorů. Hodně mě to baví, moje činnost získala další rozměr.
Jak vzpomínáte na své nejaktivnější profesionální roky?
Byly úžasné, jezdil jsem po celé republice. Jednou týdně jsem například létal do Ostravy. V sedm jsem byl na letišti a v deset jsem už stál u katetrizačního stolu v Ostravě. V pět odpoledne jsem letěl zpátky. Asi na pěti místech v republice se mi podařilo otevřít centra - také v Českých Budějovicích, v Olomouci.
Jak jste se udržoval v kondici?
Já jsem vždycky sportoval. Moje hlavní sporty byly lyžování a orientační běh. Tomu se věnuji dosud, orienťák běhám za veterány.
Orientační běžci jsou velmi originální lidé..
Máte pravdu. Ten sport se však hodně změnil. Před mnoha lety jsme jezdili na závody trabanty a wartburgy, škodovkami, bohatí měli žigulíka. Spalo se ve stanech, dresy se šily doma. Jezdily celé rodiny - minimálně jeden dospělý a děti. Běhání s mapou a buzolou je zábava, ohromně se rozvíjí. Běhají se oblastní žebříčky v krajích, tam se setkává asi tisíc lidí. Na republikovém mistrovství bylo tisíc sedm set účastníků. Je to veliká událost, skvěle zorganizovaná. Mám to moc rád. Nemusíte být špičkový běžec a můžete porážet špičkové běžce, když máte dobrý den a oni ne. Jde o neuvěřitelně náročný a přesto nedoceněný sport. Našich nejlepších borců je asi pět na světové úrovni. Představte si, že běží šestnáct kilometrů s převýšením osm set padesát metrů, cestou jsou třicet dvě kontroly. Kilometr přesto uběhnou za pět a půl minuty. Jsou to špičkoví atleti.
Dovolím si teď osobní otázku: vloudí se vám do mileneckého slovníku oslovení "srdíčko"?
Určitě, nemám to slovo obsazené jen svou profesí. Já ho i kreslím. Když nebylo ještě známo, že Václav Havel je používá u podpisu, maloval jsem je do svých publikací a ještě jsem ho pěkně začervenil. Mám ten symbol rád.
Dostal jsem na své životní cestě vklad, o němž často nemluvím. Byl jsem ke kardiologii trošku nasměrován od dětství. Maminka měla vrozenou srdeční vadu a potom množství srdečních komplikací. Už jako dítě jsem vnímal, že je nemocná. Byla opakovaně hospitalizovaná, už v pětatřiceti invalidní. Museli jsme se o ni jako děti starat. Bydleli jsme ve třetím patře bez výtahu, do schodů jsme ji nosili, nezvládla by to. To byl můj počátek, k němuž jsem se vlastně profesí vrátil.
Snažím se v rámci prevence apelovat na rodiče, aby se děti už v předškolním věku naučily pečovat o druhé a tím soucitu. Permisivní výchova vede k psychopatizaci osobnosti. Dítě se stane bezohledným středem vesmíru. Váš příběh vás postavil velmi záhy do situace, kdy jste se nemohl zabývat jenom sám sebou.
Musím říci, že mě moc popuzuje, když vidím mladé lidi, jak nejsou ochotni cokoli udělat pro rodinu. Je mnoho egoistů, kteří si jedou jen to svoje. Já jsem ve dvanácti letech pral pro celou rodinu, maminka toho nebyla schopna. Dodnes si pamatuji ten postup, tehdy nebyly automatické pračky. S bratrem jsme udržovali byt v pořádku, sestřička byla moc malá, o pět let mladší. Později se stala zdravotní sestrou a pracovala po celý život ve zdravotnictví.
Těžké podmínky nám nevadily, žili jsme si hezky. Vůbec na to nevzpomínám ve zlém. Stihl jsem přitom i sportovat.
To jste poklad do rodiny, když ovládáte bravurně všechny domácí práce...
Až moc (směje se). Jsou návyky, které vám nikdy nevypadnou, nedají se ztratit. S bratrem jsme byli vedeni k pořádku - mamina byla doma, tak byla stále přítomná i kontrola. Starší bratr pak odjel studovat do Liberce, z důvodů politické nespolehlivosti nesměl studovat v Praze. Žil na koleji a maminka si stěžovala, že tam hrozně zvlčil. Ale nebylo to spravedlivé, on pořádný byl. Byl strojní inženýr, ač více toužil po stavařině. To mu ale nedovolili, byli jsme z reakcionářské rodiny. Náš tatínek měl obchod s látkami, který děda vybudoval od nuly, pak skončil v Osvětimi. Komunisté tatínkovi obchod vzali a musel nejprve pracovat ve Dvoře Králové v železárnách, ani dělnickou profesi nesměl vykonávat v Praze. Až po čase to dotáhl na dělníka v Karlíně. Byli jsme tou těžkou dobou dobře připraveni do života. Ničeho nelituji. Každá zkušenost je cenná, dá se zúročit. Celý život s úsměvem říkám, že mým životním krédem je: Není důležité zúčastnit se, ale vyhrát.
