rozhovor se světovým učitelem védské meditace
Druhý díl: Védská meditace
Tim Mitchell je hluboce oddán svému poslání: učení védské meditaci po světě. Kromě Austrálie vede semináře v Česku, Estonsku, Švýcarsku a Velké Británii. Jeho vlídný přístup a ohleduplnost techniky k lidským slabostem nadchly stovky lidí všech generací. Tim je průvodcem na cestě ke štěstí, po níž sám odhodlaně kráčí.
Jakými dveřmi vstoupila meditace do tvého života?
Bylo mi asi osmnáct let. Potkal jsem člověka, který mi nadšeně vyprávěl o meditaci, již nedávno absolvoval: „Je to něco, při čem se cítíš trochu jako sjetý nebo zhulený.“ Z toho jsem byl nadšený, v té době byly podobné zážitky hodně atraktivní. Začátek sedmdesátých let byl v Austrálii totéž, co šedesátá léta v Americe.
Začal jsem docházet na meditaci k jedné paní z naší čtvrti. Absolvoval jsem u ní stejný kurs, jaký teď učím. Moc se mi to líbilo... zavřel jsem oči, ponořil se do hlubin. Věnoval jsem se meditaci intenzivně se zápalem mladého člověka. Od té doby je můj život nějak snazší...
O jaký druh meditace se jedná?
Védská meditace pochází ze starověké Indie. Jejím zdrojem jsou védy, nejstarší dochované hinduistické texty. Přinášejí prastarou zprávu o lidské zkušenosti na Zemi. Název je odvozen ze sanskrtského kořenu vid - vědění, poznání pravdy, posvátná tradice.
Z nadšení pro védy jsem se vydal do Indie, procestoval jsem ji křížem krážem. Meditoval jsem nepravidelně, pokaždé jsem byl tím stavem unesen. Jakmile jsem však o meditaci začal číst knihy, zdála se mi veškerá teorie příliš složitá, náročná. Došel jsem k závěru, že jsem se zřejmě dostal jen na jakousi úroveň meditační mateřské školky.
Jak jsem v prvním rozhovoru popsal, žil jsem nějakou dobu na ostrovech, v australské oblasti podobné Karibiku. Věnoval jsem se plachtění, opravám i stavbě lodí. Byl to nádherný život, ale přeci jen dost povrchní. Na ostrovech jsem celou bytostí prociťoval krásu přírody a jejích zákonů. Moji kamarádi žili hodně divoce, pořád se konaly nějaké mejdany. Omrzelo mě to, a tak jsem po několikaleté přestávce začal znovu meditovat.
Jaká byla ta první meditace?
Pamatuji si na ni přesně: jednoho krásného rána jsem se probudil, kolem voněly a kvetly nádherné plumérie, a já jsem pocítil, že chci meditovat. Zavřel jsem oči a závratně rychle se ocitl v hlubokém samádhí. Byl jsem oslněn. Rozhodl jsem se, že se potřebuji rozvíjet, že úroveň meditační mateřské školky mi nestačí. Pokud chci být opravdu duchovní, musím dospět.
Zkoušel jsem buddhistické směry, znovu jsem četl knihy a snažil se podle nich praktikovat. Všechno se ve mně vzpíralo, bylo to nepohodlné, pro mne nepřirozené. Tělo bolelo, mysl byla zablokovaná, jedním slovem: příšerné. Vzdal jsem to a odjel zpět na sladké ostrovy. Život se znovu stal krásnějším, byl jsem zpátky v mateřské školce.
Jak jsi se setkal se svým mistrem?
V roce 1999 jsem potkal v Sydney světového mistra védské meditace a skvělého řečníka, velmi inteligentního badatele, učitele jménem Thom Knoles. Kromě meditace se zabýval také vztahem mezi védskou moudrostí, lidským vědomím a kvantovou fyzikou. Vysvětlil mi, že moje spontánní meditační praxe byla od samého počátku na vysoké úrovni. Hodně se mi ulevilo. Vedl mě po cestě porozumění a hlubokého poznání.
Thomův přístup k védské moudrosti skrze meditaci byl diametrálně odlišný od všeho, s čím jsem se do té doby setkal. Vše opíral o praktickou zkušenost. Nevkládal do učení esoterické rozměry, nesliboval budoucnost v ráji, nevyhrožoval zatracením. Nadchl mě prostotou cesty, po níž mohu k poznání dojít.
Dál jsem pečoval o lodě, uplatňoval se v tom můj svobodný duch. Práce mě odváděla na různá místa, kde lidé potřebovali restaurovat plachetnice. Byl jsem uznávaným odborníkem, objednávky přicházely z Karibiku i ze Spojených států. Když jsem plul na plachetnici poháněné větrem s rukou na páce kormidla a poslouchal zvuk narážení vln na dřevěný kýl, byl jsem nekonečně svobodný. Oceán mě mnoho naučil.
Kdykoli jsem se vrátil do Sydney, navštěvoval jsem Thomovy přednášky, naslouchal jeho moudrosti. Jeho cesta se diametrálně lišila od mé. Byl mnohonásobným otcem, žil v Austrálii bohatým rodinným životem nepřetržitě třicet let. Měli jsme i cosi společného v osobní historii – jeho otec byl také v armádě. Thom byl podobně jako já posedlý oceánem, skvěle surfoval. Láska k moři a pláži nás sblížila, začali jsme se tam setkávat i mimo přednášky.
Navštěvoval jsem mimo to další různé semináře skupinové terapie a sebepoznání. Na jednom z nich se mě někdo zeptal: „Jaká je tvoje nejlepší vlastnost?“ Odpověděl jsem spontánně: „Jsem dobrý přítel.“ Je to dar, který jsem dostal do vínku. A ten jsem nabídl Thomovi. Tak mezi námi vznikl krásný vztah, stali jsme se blízkými přáteli a zároveň byl dlouhodobě mým učitelem. Povzbuzoval mne, abych se hlouběji nořil do tradičního poznání a moudrosti, abych začal studovat ajurvédu.
Patnáct let spolupráce s Thomem znamenalo neustálé objevování vnitřní svobody. Svoboda je stav vědomí. Byla nám dána do kolébky, je to životně důležitá potřeba.
Kdy ses stal učitelem?
Po deseti letech mi Thom řekl, že bych se mohl stát učitelem, že mě jím učiní. Začal jsem studovat proces vyučování této meditační technice. Po několika letech velmi soustředěného studia jsem v roce 2005 absolvoval závěrečný tříměsíční intenzivní pobytový kurz v Indii. Thom požadoval, aby se každý, koho zasvětil, věnoval učení meditace jako jedinému povolání. Bylo těžké ho přesvědčit, že nemohu své plachetnice úplně opustit.
Po čase musel odjet do Flagstafu v Arizoně, aby převzal pozemky a dům, který postavili jeho předkové. Když se pak vrátil učit do Austrálie, uložil mi, abych vychovával další nezávislé učitele.
Zpět k meditaci... jaká je podstata védského přístupu?
Védska meditace je určena pro tu část populace, která žije rodinným životem, pospolitostí. Není to samotářská technika. Považujeme za vhodné, aby člověk meditoval dvakrát denně v zájmu harmonizace a psychospirituální hygieny, a přitom žil plně svůj život. Meditace musí být prováděna přesně podle instrukcí a nesmí být nadužívána. Cokoli přeženeš, to ti ublíží.
Védská meditace není slučitelná s psychofarmaky a psychickými problémy. Před každým seminářem se na to účastníků ptáme v dotazníku, a pokud mají problémy, rozmluvíme jim účast. U nemedikovaných osob s depresivním laděním máme však velmi dobré výsledky.
Tady však musím vysvětlit, co přesně meditace je. Po světě koluje mnoho postupů vytržených z kontextu. Lidé si pletou meditaci s kontrolu mysli. Zírají do svíčky a absolutně se soustředí. Jiní se snaží dlouhodobě udržet jedinou myšlenku. To není meditace, to je soustředění, koncentrace - dobrá schopnost, užitečná pro mentální aktivity. V čisté meditaci není myšlení aktivní.
Dále existují postupy, při nichž si lidé se zavřeným očima vyvolávají nějaké obrazy či události, jež se ve skutečnosti nedějí. Jsou to ty pověstné potůčky a šumění lesa, barevné květiny, motýlci a podobně. To také není meditace, jen kreativní představivost, mentální aktivita. Též velmi užitečná schopnost, již potřebujeme rozvíjet hlavně u dětí. Jen se dívají na filmy a nečtou knihy, čímž ztrácejí možnost tvořivou imaginaci rozvíjet.
Jiní zase považují za meditaci tiché sezení a přemýšlení o tématech, která nás přesahují. Probírají tak vztahy, Boha, vesmír, politiku... To je také užitečná mentální aktivita, není to však meditace.
Meditace v sanskrtu je dhyana, což znamená absorpci, čili pohroužení se, vstřebávání, zaujetí. Výstižný obraz popisující meditaci je sůl vhozená do vody. Přirozeností soli je rozpustit se, voda ji vstřebává. Vznikne slaná voda. Sůl netouží být vodou. Nekřičí: „Chci se stát vodou, chci se stát vodou!“ Pomalu se rozpouští a říká si: „To je krásné, takto se spojit...“ Meditace je splynutí s všehomírem, umožňující mysli prožít extatický stav hlubokého míru. Není v ní vzrušení a úsilí, které pociťujeme při aktivitě.
Mnoho lidí říká, že nemohou meditovat, protože jejich mysl je příliš zaměstnaná. Jedná se o nedorozumění. Pokud se umím snadno zklidnit, nepotřebuji meditovat.
Meditace je spolehlivou cestou ke stavu hlubokého odpočinku. Pro západní způsob života je bohužel charakteristický naprostý nedostatek odpočinku.
Démonem moderního světa je stres...
Ano, všichni ho známe, ale neumíme podat jeho přesnou definici. Stres není aktivita, je to reakce na zátěž. V tu chvíli nemáme dostatek energie, abychom ji zvládli. Odpovíme stresem.
Naučili jsme se tomu už v dávných dobách v Africe. Náš pradávný předek se potloukal po savaně a hledal něco k večeři pro rodinu. Narazil na lva a celé jeho tělo i mysl se napjaly ve velikém úleku a odmítnutí: „Ach, ne!“ Tuto neochotu přijmout situaci provází mnoho fyziologických jevů: biochemická bouře v našem nervovém systému, krev se stáhne z periferie k srdci, takže bychom moc nekrváceli, kdyby nás lev kousl. Jsme puzeni k reflexní reakci a přemýšlení je omezeno.
Náš neúspěšný lovec se vrátil do jeskyně a oznámil, že nenese žádné jídlo. Žena uvařila nějakou polévku ze zbytků. Později, když děti usnuly, pomilovali se a poté upadli do hlubokého sladkého spánku. Lovec se tak vyléčil ze stresu.
Stres má však i dlouhodobý účinek. Po několika dnech šel lovec znovu pro jídlo. Vyšel přibližně ve stejnou dobu, kdy se lev posledně objevil, vítr foukal ze stejné strany. Třebaže tam lev nebyl, prapředek začal být nervózní, zrychlil se mu tep, zpotil se. Jakmile jednou prožijeme „Ach, ne!“, tělo si to uloží jako snímek do archivu. Aktivuje se automaticky v podobných situacích.
Kde je ten lev v moderní současnosti? Je všude. Každou chvíli reagujeme: „Ach, ne!“ - jsme ve stresu. Celý náš organizmus je rozhozený: biochemická bouře, bušící srdce, bolavé břicho... Odtud se berou infarkty, vysoký krevní tlak, poruchy zažívání apod.
Jak se zbavit stresu?
Nepomůže běhat, dát si lahev červeného vína, ani dívat se na film. Nic z toho není s to neutralizovat negativní účinek stresu na náš organismus.
K léčbě stresu jsou na dosah dva léky: uspokojivá, smysluplná aktivita a hluboký, účinný odpočinek. Nemusíme odmítat úkoly, potřebujeme jen najít energii, abychom je splnili. Řešením je spolehlivá cesta ke stavu hlubokého odpočinku. Meditovat mohu v hlučném prostředí, i když jsem hodně roztěkaný nebo nervózní.
Odpočinek znamená snížení metabolismu, nabírání sil. Můžeme odpočívat při pití čaje, při pohybu, vleže. Spánek je však naplněn metabolickou aktivitou, nikoli odpočinkem. Tělo ve spánku detoxikuje, tráví se zbytky potravy, obnovuje se kůže...
Spánek tedy není hlubší stav odpočinku?
Při spánku ztrácíme kontakt s prostředím. Je to nebezpečná situace - nikdo nehlídá, lev se může objevit. Proto je stále zapnut jakýsi pohotovostní režim, který spustí alarm v případě potřeby. Tělo se převaluje, zaznamenáváme různé zvuky...
V meditaci neztrácíme kontakt s prostředím. Víme o něm, ale nemyslíme na ně. Tělo osvobozené od myšlení odpočívá, smysly jsou v kontaktu s okolní situací. Žádné nebezpečí nehrozí, metabolismus pomalu startuje. Bylo vědecky prokázáno, že ve stavu meditace odpočíváme dvakrát účinněji než ve spánku, někdy dokonce více než dvakrát.
Dávní mistři odhalili, že nejdůležitějšími komponentami meditace jsou vědomí a zvuk - mantra. V naší praxi vybíráme mantry, které mají vliv na konkrétní osobu, zklidňují její mysl. V sanskrtu manas znamená mysl, tra znamená sdělit, vyjádřit nebo prostředek. Není to tak romantické - něco jako dopravní prostředek pro mysl. Mantra nemá význam, nemá žádný obsah ani v sanskrtu. Mysl spontánně následuje mantru, zklidňuje se, dotýká se štěstí, až úplně zmizí. Nastane stav bez myšlenek, bez mantry. Vědomí je otevřené, ale není ovlivněno ničím určitým, vnímá vše. Je pramenem mysli, je celým vesmírem.
Stav nádherného rozpoložení trvá dlouho, pak se opět se přihlásí myšlení. V tu chvíli si znovu připomenu mantru a meditace pokračuje. Strávím tak dvacet minut: rozpuštěná mysl, zpátky k myšlení, znovu rozpouštění. Je to velmi příjemné.
Vycházíme z konceptu přirozeného směřování mysli ke štěstí a okouzlení. Můžeme se bavit vzrušeně o politice a najednou začne někde hrát naše oblíbená píseň. Mysl se samovolně zklidní, píseň zapůsobila skrze podvědomí, které se přirozeně vztáhlo ke kráse, k tomu, co je nám milé.
Když si jen tak přemýšlíme a někdo nás vyruší - třeba učitel: „Tohle si poslechni, je to pro tebe důležité!“, naštve nás to. Nebo se někdo zeptá: „Na co myslíš?“ Chtělo by se nám odpovědět: „Nevím, ale neruš mě, ať mohu pokračovat.“ Dokazuje to, že obsah myšlení přinášel příjemný pocit. Jde tu vlastně o denní snění, které je vždy příjemné. Myšlení, vztahující se ke konkrétním předmětům nebo činnostem, se odehrává na mnohem povrchnější úrovni.
Jaké mantry vybíráš? Jsou to staré mantry?
Některé jsou jen zvukem bez jakéhokoli smyslu. Mám pomyslnou tašku plnou manter a umím vybrat tu správnou pro osobnost, kterou mám před sebou. Není to intuitivní, ani mystický, ale mechanický proces. Je to výsledek rozhovoru, při němž pokládám určité otázky a na základě odpovědí vybírám mantru. Kdyby se stejnou osobou pracoval můj kolega v Indii nebo v USA, vybral by stejnou mantru. Mantra není kouzlo, je to jen pohodlný prostředek na cestu. Někdy jsou lidé na mantře zbytečně závislí.
Můžeš uvést příklad mantry?
Nemohu, to by šel zvuk nesprávným směrem. Předám zvuk. Mantrou se stává, když začíná vibrovat ve vědomí. Kvalita toho zvuku, který vytvořím a pošlu ho ven, je uzpůsobená k tomu, aby mohl vstoupit do nitra.
V meditaci dochází k úzdravě nejhlouběji uložených zátěží a stresů, k nimž se nedostane ani nejhlubší spánek, aby je odstranil. Jsou to stopy po dávných traumatech. Žádná terapie neumí rozpustit takové trauma. Může pomoci změnit k němu vztah, přijmout skutečnost. Proto je moudré kombinovat terapii s meditací.
Lidé, kteří meditují, mají lepší reakční čas, lépe komunikují s okolím. Jsou schopni plynout, lépe se přizpůsobují změnám než ti, kteří nemeditují. Mentální prožitek představuje nádherný vedlejší účinek.
Mohl bys porovnat védskou meditaci s vipassana?
Musím přiznat, že nepraktikuji vipassana meditaci, tak nemám právo ji soudit Je tu však pár věcí, které musím zmínit, nejsou v běžném povědomí.
Existují meditační techniky, které jsou vhodné pro mnichy, pro lidi uzavřené před světem. A jsou tu techniky, vhodné pro lidi žijící otevřeným, světským a rodinným životem. Mám na mysli lidi, kteří žijí ve vztazích, jsou zamilovaní, udržují blízkost s druhými. Všichni mistři védské meditační tradice byli světsky zaměření, měli manželky, děti, žili aktivním sexuálním životem.
Mnich je někdo, kdo přirozeně směřuje k osamělosti, neupíná se k pozemské lásce. Není mnoho lidí, pro které je přirozené žít mimo intimní vztahy. Řekl bych, že tak jeden z tisíce žije přirozeně v celibátu. Meditační techniky klášterního typu rozpouštějí přirozené tendence těla k blízkosti a intimitě, celibát ulehčují.
Pokud nejsem mnich a jedu na desetidenní pobyt, kde strnule sedím proti zdi, mlčím a s nikým nekomunikuji, mohu mít fantastické hluboké vnitřní prožitky.
Potkal jsem lidi, kteří se vrátili z takového pobytu a byli velmi pyšní, že to dokázali. Pýcha však není dobrý výsledek. Lidé, kteří praktikují silné meditační techniky v klášterech, se odtud vrací a zažívají velký vnitřní konflikt, pokud v technice pokračují v běžném životě. Snadno se jim stane, že začínají ztrácet zájem o život, o své partnery i další vztahy. To je směr mnišských postupů. Nejsou v harmonii s přirozeností běžného člověka.
Kláštery a jejich život byly vedeny v zájmu zachování moudrosti a poznání nezničitelnou cestou ústního podání. Zachovaly se také informace o světských praktikách, ale mniši je neprovozovali. Když lidé přicházeli do klášterů pro poznání, byly jim předávány mnišské techniky. Neporozumění rozdílu mezi klášterními a světskými praktikami může přinést těžké ztráty v osobním životě.
Například „Óm“ je mnišská mantra. To je v textech velmi jasně řečeno. Nikomu neublíží, když se v kruhu vezme za ruce s ostatními a třikrát zazpívá mantru „Óm“. Pokud ji používá denně, je to nebezpečné. Ničí vše, k čemu jsi připoután, na čem lpíš. Ženy by měly místo „Óm“ zpívat „Srí“ (nádherný, milovaný), aby neohrozily své mateřství. „Óm“ je mužský zvuk, kosmická energie, nebeské tělo, symbolizující celý Vesmír. Ženou se projevuje, ona ho ztělesňuje...
Tim vstupuje do lidských příběhů jako dobrý duch. Jeho laskavost, vlídnost a mírumilovnost způsobují, že je snadné mít ho rád. Nehromadí pozemské statky, žije skromně a pravdivě, v souladu s učením, jemuž slouží. Nechová se povýšeně, nebojí se fyzické práce. Nemá v sobě zášť. Je opravdu dobrým přítelem. Jeho srdce se nedá zlomit, je napěchované láskou.
Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
