rozhovor se světovým učitelem védské meditace
1. díl: Životní příběh a přednáška o ajurvédské kuchyni
Když mi byl Tim představen, byla jsem zasažena nevinností, nezáludností a čistotou, s níž na mě pohlédly jeho blankytné oči. Vždy jsem měla pocit, že obyvatelé Austrálie si ochraňují svou dětskou duši po celý život. Tim Mitchell jí hladí celý svět, aniž by mu ubírala na mužnosti.
Poprosila jsem ho o rozhovor pro Regeneraci a dostala jsem na několik hodin jeho srdce na dlani. Podělil se se mnou o svůj životní příběh, a především o hlubokou oddanost poslání, jemuž se cele odevzdává: učení védské meditaci po světě. Kromě Austrálie vede semináře v Česku, Estonsku, Švýcarsku a Velké Británii. Jeho vlídný přístup a ohleduplnost techniky k lidským slabostem nadchly stovky lidí všech generací. Tim je průvodcem na cestě ke štěstí, po níž sám odhodlaně kráčí.
Jeho vyprávění bylo tak bohaté, že jsme pro vás připravili dvoudílný rozhovor. V prvním díle se obeznámíme s jeho zajímavým životním putováním a se zásadami ajurvédské kuchyně, protože Tim vede mimo jiné i velmi populární kurzy ajurvédského vaření.
V druhém dílu se budeme věnovat védské meditaci.
Pojďme začít tím, jak šel život...
Bylo nebylo... 24. ledna před 61 lety jsem se narodil jako třetí syn dvěma dobrým lidem. Tatínek sloužil v armádě a maminka byla v domácnosti. Později se k nám připojila sestřička, přišla na svět v den mých osmých narozenin. Tak jsme se stali rodinou se čtyřmi dětmi.
Příběh se odehrává v Austrálii, bratři se narodili v Melbourne, já v Southportu v Queenslandu, sestra v Perthu. Otce každou chvíli převeleli, a tak jsme trochu kočovali. Nakonec jsme se vrátili do Melbourne, protože mojí matce byla diagnostikována leukémie a bylo zřejmé, že už jí moc života nezbývá. Byl jsem malý, nemohl jsem jí mnoho nabídnout.
Maminka byla silná žena, požádala otce, abychom se vrátili do Melbourne, do domu předků, abychom vyrůstali pod dohledem její matky, až osiříme. V té době tatínek změnil směr své profesionální dráhy. Dokončil vojenské vzdělání, rozhodl se však armádu opustit a stát se učitelem, aby mohl co nejvíce času trávit s rodinou. Půl roku po přestěhování do Melbourne maminka zemřela. Bylo mi deset let, starším bratrům čtrnáct a šestnáct, sestřičce dva roky.
Otec vstoupil do náročné kapitoly svého života. Musel se sžít s novým povoláním učitele a s rolí osamělého rodiče. V šedesátých letech to nebyl snadný úkol, on se však do toho pustil bez váhání. Nehledal jinou ženu, vychovával nás sám, prohlásil, že je mužem jen pro jednu ženu. Podruhé se proto oženil, až když se sestra vdala. Jeho druhá žena byla o dost mladší, strávili spolu krásných dvacet sedm let až do jeho smrti těsně před osmdesátými osmými narozeninami.
Otec byl vychovatel a dá se říci, že i sám sebe hodně změnil. Z raného dětství si pamatuji, že býval hodně autoritativní - inu byl v armádě. Po matčině smrti však musel vychovávat tři teenagery, a to ho mnoho naučilo. Můj nejstarší bratr se stal vyznavačem Hare Kršna a na pár let se k nim připojil. To byla pro otce výzva... Stal se velmi otevřeným, skvělým rodičem. Byl přesvědčen, že pro život jsou důležitější zkušenosti, než to, co je napsáno na tabuli. Říkal nám: „Nesouhlasím s tím, co děláš, ale pokud to musíš dělat, dovol mi, abych ti pomohl.“ To byl jeho výchovný styl.
Později jsem začal navštěvovat univerzitu, studium mě však brzy přestalo bavit a skončil jsem. Zdálo se mi mnohem zajímavější vše, co bylo za hranicemi univerzity. Vrhl jsem se do života, a tak mě tady máte.
Již od doby dospívání jsem tíhl k filozofii a je mi jasné, že to souviselo se ztrátou matky. Snažil jsem se její smrt přijmout, pochopit. Můj nejstarší bratr se s ní vyrovnával podobně.
Začal jsem se věnovat meditaci a úplně mě pohltila. Vydal jsem se proto do Indie a procestoval jsem ji.
V Indii jsi našel svého učitele?
Ne, ale při putování jsem se setkal s kapitánem stoleté švédské dřevěné lodi, která plula do Afriky. Pozval mě, ať se připojím. Nadchl jsem se, a tak jsem se s ním plavil přes Indický oceán. Vystoupil jsem na Seychelách a pobýval asi rok a půl na ostrovech v Indickém oceánu, z toho šest měsíců na Madagaskaru. Pak jsem se doplavil do Jižní Afriky a odtud do Perthu. Stopem jsem nakonec dojel do Melbourne. Byla to životně důležitá cesta, která mě spojila s oceánem.
S několika vrstevníky z Melbourne jsme se začali zajímat o vše, co s loděmi souviselo. Někdo rybařil, někdo plachtil, všichni jsme svůj vztah k nim a moři nějak rozvíjeli.
Mezitím jsem opravil starý motocykl BMW a projel na něm Austrálii. Vedl mě duch mládí, duch dobrodružství.
S kamarády jsme se vydali na White Sunday Islands, což je australská oblast podobná Karibiku. Během šesti měsíců jsme všichni získali práci na lodích. Strávil jsem tak deset let. Vařil jsem, řídil jsem je, naučil jsem se je opravovat, natírat... Mou zvlášť velkou láskou byly staré dřevěné čluny a plachetnice. Dřevo promlouvá o historii zvláštním způsobem, mám ho nejraději ze všech materiálů. Je živé.
Na jednom z ostrovů jsem objevil starou loď s dlouhou historií. Kdysi se potopila, měla v boku pár děr. Koupil jsem ji napůl s chlapíkem, stavbařem. Měl nějaké nářadí a dovednosti, já jsem rozuměl oboru. Pustili jsme se do záchrany té krasavice. Byla postavena ze starých materiálů - používali jsme horkou pryskyřici, plátno, měď. Měl jsem nádherný pocit, že vdechujeme život tajemné bytosti. Dřevěná loď má duši, ostatní materiály jsou prázdné. Proto nesmí nikdy změnit jméno, má ho na celý život. Dodnes nedovedu odolat objednávce, když jde o starý krásný exemplář... Už to není moje práce, ale miluji ji.
V roce 1988 jsem odjel do Sydney na grandiózní oslavy dvousetletého výročí. Záliv zaplnily tisíce plachetnic. Rozhodl jsem se nějaký čas zůstat. Nakonec jsem město přijal jako domov, základnu. A lodě se staly mou profesí. Opravoval jsem jachty bohatým lidem. Byl jsem obzvlášť dobrý na vysoce kvalitní povrchovou úpravu dřeva, nanášení laků a leštění, až se loď leskla jako koncertní křídlo. Dílo dávalo smysl mému životu.
V Sydney se konalo mnoho workshopů od hádání z ruky až po neuvěřitelné metody. Byl jsem z toho u vytržení. A tak jsem běhal z jednoho na druhý. Začal jsem se nořit do hlubin života. Potkal jsem svého mistra Thoma Knolese a začal se intenzivně věnovat védské meditaci.
Ještě před tím, než jsem začal vést vlastní meditační semináře, přednášel jsem o ajurvédě, a vedl pak asi dvacet let kurzy ajurvedického vaření.
Můžeš se s námi podělit o základní principy ajurvédské kuchyně?
Ajurvéda bývá nazývána vědou o životě, jindy také uměním žít. Zakládá se na hlubokém porozumění přírodě, člověku a jejich vzájemnému vztahu. Ajurvéda je životný styl, ale i medicína, péče o zdraví, věda o józe, o způsobu naladění těla a duše, obsahuje i Vastu – vědu o architektuře, bydlení, tvoření posvátných prostorů... patří sem i věda o politice, hudbě apod. Ve všech těchto odvětvích hovoříme jedním jazykem, stavíme na společných základních principech, to mám na ajurvédě nejraději. Ajurvédský lékař může snadno hovořit s ajurvédským hudebníkem. Není tu složitá, příliš specializovaná terminologie, všechny obory si mezi sebou rozumí. V západní vědě si neurofyziolog nepopovídá tak snadno o práci s nukleárním fyzikem...
Příroda je hybatelem všech procesů. Když se naladíme na její zákony, stane se náš život mnohem snazším. Důležitý princip ajurvédy je obsažen ve větě Cokoli děláš, dělej to. Je to výzva k plnému prožívání přítomnosti, k plnému soustředění na to, čím se zabýváme.
Jeden z velkých učitelů védské meditace na dotaz o správné stravě v duchu ajurvédy odpověděl:
„Jez, z čeho máš požitek, a dobře to rozkousej.“
Mít z jídla požitek, opravdu si ho vychutnat, znamená být na něj stoprocentně soustředěný, dopřát si tu velikou radost. Jíš-li, co ti chutná, nasloucháš hluboké moudrosti svého těla. Často děláme velkou chybu, když se stravujeme přísně podle doporučení odborníků a teorií. Dáváme přednost slepé poslušnosti před prožitkem. Následujme přirozená přání svého těla. Naslouchat jim se však musíme znovu naučit, protože byla překryta různými vlivy a příkazy autorit.
Některé matky říkají: „Musíš sníst všechno, co je na talíři, nic nenechávej. V Africe mnoho dětí hladoví.“ To bychom dětem dělat neměli. Měli bychom jim umožnit, aby objevovaly, co je pro ně dobré, protože jinak je nutíme, aby nenaslouchaly svým vnitřním pocitům. Ajurvéda je učení o starém utrpení, nacházíme v sobě stopy příkazů autorit z minulosti. Potřebujeme se znovu spojit s tím, kdo opravdu jsme.
Na svých kurzech se ptám lidí: „Co je nejdůležitější ve stravování?“
A oni odpovídají: „Organické potraviny.“
V ajurvédském smyslu je kvalita jídla velmi důležitá, ale mnohem významnější je kvalita kuchaře. Kdo vařil jídlo, jaké byly jeho úmysly, zásadně ovlivňuje hodnotu stravy. Máš-li si vybrat mezi absolutně nekontaminovanou zeleninou a zeleninou ze supermarketu, kterou pro tebe uvařila babička, druhé jídlo bude určitě lepší. Láska je nejzdravější koření.
V ajurvédské filozofii lásku definujeme jako proud péče a pozornosti. Proto při návštěvě restaurace nevěnuji příliš pozornosti obsluze, ale vždycky chci vidět šéfkuchaře. Ten mě zajímá dokonce víc než menu.
Jídlo musí také odpovídat času a místu, kde ho přijímáme. Proto nás při výběru pokrmu musí zajímat, zda je slunce na nebi nebo už zapadlo. Má velký vliv na naše trávení, je to agni - oheň. Se sluneční září je naše trávení nejrychlejší.
Důležité je také roční období. Ajurvéda říká, že osmdesát procent chorob vzniká proto, že jíme jídlo ve špatný čas a na špatném místě. Týká se to hlavně potravin, které patří do jiného ročního období. Když jsem přijel před šesti lety poprvé do Prahy, byla zima, všude sníh. Šel jsem nakupovat do supermarketu. První, co jsem tam viděl, bylo mango z Peru. Kdybych přiletěl z Peru, měl bych pásmovou nemoc. To mango ji musí mít také. Kdybych ho snědl, co by se stalo? Tělo má v sobě uložené stopy po milióny let dlouhé historii, vzpomínky na stravování všech předků. Tělo ochutná mango a vzkřikne: „Je léto!“
Náš organizmus se v létě chová jinak, produkuje jiné enzymy, tráví lépe jiné potraviny než v zimě. Z jednoho manga samozřejmě neonemocním. Když si je však oblíbím a začnu je systematicky konzumovat v zimě, nemoc přijde.
Jaká je tedy správná strava v české zimě?
Zimní tradiční jídla. Brambory, třebaže nejsou původem odsud, těžká jídla, masa, uzeniny, které jsou zpracované, aby v zimě vydržely, více koření, kořenová zelenina. V zimě máme silnější trávení, protože tělo zadržuje energii, nechce o ni přicházet, městná ji v břiše, a tím se zvyšuje kapacita pro trávení těžších jídel. Když přijde jaro, vše se otvírá, otvírají se také nemoci. Objeví se mnoho jarních alergií, nachlazení. Je to dobře, protože přišla doba čištění všeho, co jsme v zimě zadrželi. Proto je na jaře třeba jíst lehkou pročišťující stravu.
Co se týká supermarketu, mohu ti prozradit důležité pravidlo dodržování harmonie stravování s roční dobou: kupuj, co je levné.
Co dalšího je důležité ve stravování?
Ty, ty jsi nejdůležitější. Ty jsi vesmír. To je velmi běžná chyba ve všech přístupech k dietám - jedlík je zapomenut. Kvalita tvé osobnosti je velmi důležitá. Jedno ajurvédské přísloví říká: Co je na stole, není tak důležité jako to, co je na židlích. Proto je třeba jíst tak, jaký jsem, jak se cítím.
Mám hlad? Jestli ano, najím se. Pokud nemám hlad... Nesmím ignorovat, co mi mé tělo říká.
Musím dobře vědět, kdo jsem. V ajurvédě máme typologický dotazník, jehož výsledkem je přesný popis typu osobnosti. Pak je mnohem jasnější, co mám jíst.
Tygr, který žil celý život v ZOO, jde na workshop, kde se má naučit být tygrem. Nebo se narodíš jako Ferrari, ale odvezou tě na farmu a používají tě ke sklizni. Musíš se jít naučit, jak se stát znovu Ferrari? Nic proti seminářům, kde se ženy učí být ženami a muži muži. Tak uvažuje západní mozek. Kdo jsi, se rozhodlo už při Tvém početí. V jaké roční době se odehrálo, jak silná láska byla mezi rodiči, jak se cítili, když se spermie spojila s vajíčkem... Tygr nepřestane být tygrem a Ferrari nepřestane být Ferrari, i když prochází jinou zkušeností. Pokud se tygr ze ZOO má stát opravdovým tygrem, nemusí se nic učit. Potřebuje se jen odnaučit čekat, že jídlo přijde každý den v šest hodin, že má k životu jen prostor velký na pár kroků tam a zpět.
Nejdůležitější otázka v ajurvédě je „Jak se cítím právě teď?“ Cítím-li se dobře, jsem v rovnováze a přirozeně šťastný. Pokud se necítím dobře, musím si v ajurvédě položit řadu otázek, abych upřesnil povahu svého stavu. Jsem těžký nebo lehký? Je mi horko nebo zima? Jsem vysušený nebo zavodněný? Smutný nebo veselý?… Každá z těchto otázek odkrývá důležitou informaci. Když se jsem vysušený, musím přijmout tekutiny, je-li mi těžko, musím se odlehčit... a z toho už vykukuje druh pokrmu, který je pro mne vhodný a mám na něj přirozeně chuť.
Vařím-li sám pro sebe, je důležité, jak mi je. Vařím-li ve špatném stavu, nemůže to dobře dopadnout. Pak je lepší půst.
V ajurvédě vyrovnáváme protiklady, abychom byli v harmonii. Můžeme se pak radovat sami ze sebe stejně krásně, jako to umí zvířata. Vryl se mi do paměti moment, kdy jsem pozoroval slona, jak se s gustem vyvaluje v prachu, a pak se radostně sprchuje chobotem. Někteří labužníci u stolu slastně mručí.
Když vaříš pro více lidí, z čeho vycházíš?
V Indii je zvykem, že dáš na stůl mnoho rozmanitých jídel a každý se obslouží sám. Také je důležité, aby každé jídlo obsahovalo šest chutí (sladkou, kyselou, slanou, pálivou, hořká a trpkou). Pokud jsou na stole všechny, je jídelníček dokonalý. Jazyk je moudrý, reflexivně reaguje na příjemné a nepříjemné sousto. U malých dětí je to zjevné. Vyplivnou, co jim nechutná. Vrátíme-li se k přirozenosti, nemusíme číst odborné knihy, ani hledat vhodné diety. Ajurvéda nás neučí ničemu novému, znovu s námi objevuje, co bylo zapomenuto, a co přesto velmi potřebujeme. Tygr se nemusí učit být tygrem. Musí jen zapomenout na provozní řád zoologické zahrady.
A co můžeš říci k doporučení „dobře to rozkousej“?
Skoro nikdo z nás nekouše potravu dostatečně. Potkal jsem tu jednoho Američana, který měl obrovské zažívací problémy. Navštívil mnoho specialistů, stále tpěl. Přišel na mou přednášku a slyšel doporučení o žvýkání: vše se musí rozmělnit dokonale, až se sousto změní v tekutinu. Je-li žaludek nucen zpracovávat kousky potravy, musí vytvořit více kyselin, tělo se překyselí. Ten Američan za mnou přišel za tři dny a řekl: „To je zázrak!“
„Jaký zázrak?“ ptám se.
„Sedmdesát procent mých potíží je pryč jen díky žvýkání.“ Od té doby zůstává vždycky poslední u stolu. Je třeba se soustředit. Dokonale potravu rozžvýkat, moc nekonverzovat.
Když se zeptali jednoho velmi slavného investigativního novináře, který dlouho zkoumal všechny diety a teorie o stravování, jaký je nejlepší způsob stravování, odpověděl:
„Jezte převážně rostliny, malé množství, dobře kousejte.“
Všechna doporučení pro zdravé stravování preferují vegetariánskou stravu, pokud má v ní být maso, mělo by tam být jen pro ochucení, nikoli jako hlavní potravina.
Jíst malé množství je velmi důležité doporučení. Čím méně jíš, tím déle budeš živ. V moderním světě se ujídáme k smrti.
Respektujeme-li ajurvédské zásady, stačí nám skromné jídlo. Jeho přijímání se však změní v meditaci a oslavu života.
Tato část rozhovoru s Timem zásadně změnila můj vztah k jídlu. Velmi ráda vařím a hostím přátele, všem u mne chutná, přestože je moje kuchyně vegetariánská. Chuť a čich jsou mé nejrozvinutější smysly, a tak pro mne není problém vytvářet harmonické pokrmy. Ráda si jídlo vychutnávám, pokud nejsem u stolu sama. Nikdy mě však nenapadlo, že málo žvýkám. Díky Timovi jsem se pustila do zkapalňování stravy v ústech a světe div se! Nemohu dojíst svou běžnou porci, stačí mi polovina. Svitla mi naděje, že mě opustí přebytečná kila. Držte mi palce. Uvidíme, co se s námi stane, až nás Tim v příštím čísle provede krajinami meditace.
Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
