Hudba je hlavní osou mého života, pokladem mé duše. Opírám o ni svou práci průvodce osobního růstu těch, kteří se na chvíli stanou obyvateli mého domu.
Každá skladba je jako nová bytost, která mi vstupuje do života. Otevřu jí srdce a nechám ji vstoupit. Proznívá mne skrz naskrz a já plynu v harmonii s její energií i poselstvím. Hraje a zpívá skrze mne, stanu se její součástí. Takové setkání ukáže, jaká míra blízkosti je mezi její a mou cestou. Tam, kde mi srdce zazpívá, poznám, že mi právě do života vstoupil nový blízký přítel, průvodce, nová síla a naděje. Zvu vás teď k zastavení s několika takovými přáteli. Musím však podotkonout, že slovo "několik" tu reprezentuje jen drobný zlomeček moře nádherné hudby, kterou jsem po cestě potkala a nashromáždila ve své sbírce.
V posledním čase proznívá můj dům hebký a sytý hlas Rokie Traoré v písni Dounia. Její dřívější desky byly zajímavé, ale trošku chaotické. Využívala převážně řezavé a provokativní formy svého hlasového projevu. Měla jsem ji ráda, ale neinspirovala mě k meditaci ani k tranzu. Nedávno jsem uslyšela Douniu, vyhrkly mi slzy do očí a Rokia mě nesla na křídlech svého hlasu do říše něhy a odvahy. Měla jsem pocit, že se v jejím životě muselo stát něco významného a ona dozrála v plnokrevnou ženu s vnitřní krásou, která hladí, hřeje i burcuje. Když ke konci skladby začne energie jejího projevu sílit a hlas se zalamuje jako by pronášel naléhavou prosbu, vždy se zhluboka nadechnu a jsem připravena uskutečnit i to, čeho jsem se ještě před chvilkou bála.
Jsou písně, které mi tají dech, i když je slyším posté... Oryemův Nomád mezi ně bezesporu patří. Jsem také trošku potulná. Delší pobyt na jednom místě mi časem způsobí neklid a napětí. Jsem mezi svými přáteli známá tím, že nesnáším prostoje. Pořád se musí něco dít... Když se však zaposlouchám do textu této písně, zastydím se. Být nomádem v Ugandě, která umírá hlady a mění se v poušť, není žádné zajímavé dobrodružství... Text jímavě vykresluje pocity osamění a izolace člověka, vyhnaného z domova. Geoffrey vyjadřuje všechen svůj stesk po rodné zemi, kde však už nemůže žít. "Neskrývej svou tvář, když je mi smutno" zní v refrénu. Nemohu být lhostejná, když jsem konfrontována s nějakým utrpením. Můj blízký přítel mě o to prosí...
Byl srpen tohoto roku a pršelo několik dní bez ustání. Země přestala vodu přijímat a z kopců se divoce řítily proudy plné kamenů. Můj pes - samojed Romeo v největší průtrži mračen prorazil hlavou plot a utekl za milou, snad aby mě potrestal za neuskutečněnou procházku. Skočila jsem do auta a jela ho hledat. Na žádném známém místě nebyl. Dostala jsem strach, že se vydal dolů do vsi a strhla ho voda. Nenašla jsem ho a vracela se zpět. Proti mně se už řítila řeka, ve kterou se silnice ve chvíli proměnila. Voda sahala po okraj kol. Nesměla jsem ubrat plyn, nedalo se nikam zajet, zastavit. Nenabízela se jiná možnost než se rvát. Ze rtů mi začala tryskat píseň mé předrahé laponské přítelyně Mari Boine. It šat duolma mu! Životní síla v ní ukrytá mě donesla na křídlech domů. Za chvíli se Romeo odkudsi objevil... Šťasně jsme se vítali.
Vzala jsem do ruky buklet desky, kterou jsem už dlouho neposlouchala. Zkrácený překlad laponských veršů má hlavní myšlenku: KONEČNĚ NA CESTĚ ZPĚT, DOMŮ... SVOBODNÁ. KONEČNĚ SVOBODNÁ!
Píseň Vladimíra Merty CHYTIT VÍTR je otisknuta v mé paměti už déle než čtyřicet let. Tehdy byla součástí hlubokého pocitu sounáležitosti ve snaze nenechat si vzít vnitřní svobodu v nastupující totalitě, potvrzené sovětskou a spřátelenou okupací. Mého patnáctiletého srdce se dotkla průzračnou poetikou. Po celý život se... snažím chytit vítr, s rozpřaženými křídly se vrhám do budoucnosti, které ještě nikdo nevěří...
