Díky pozvání přítelkyně Zuzany jsem mohla být ozářena oslňující bytostí křehkou i silnou jménem Sol Gabeta. Koncert se konal na konci srpna v rámci Dvořákova festivalu v pražském Rudolfinu. Královská vlámská filharmonie pod taktovkou fenomenálního anglického dirigenta Brabbinse orámovala vystoupení půvabné violoncellistky originální interpretací Dvořákovy symfonické básně Polednice a Symfonií č. 6 D dur téhož autora.
K Antonínu Dvořákovi jsem dlouho měla ambivalentní vztah. V hluboké lásce k němu mi bránily Slovanské tance a jim podobná energie "od podlahy" hlavně ve formě "Furiant". Velmi pozitivně mě ovlivnila Škvoreckého úžasná kniha Scherzo capriccioso: Veselý sen o Dvořákovi. Po jejím přečtení bych Dvořáka láskou snědla - jen kdyby nebylo "furianta"...
Martyn Brabbins zachránil Dvořáka v mém srdci. Opřel jeho hudbu o smyčce, zjemnil a změkčil žestě, tympány učinil hedvábnými a hle!!! Dvořákova hudba se řinula jak nespoutaná řeka a vlévala do posluchačů životní sílu i radost. Furiant se změnil ve virtuózní kousek, který se dokonce k mé velké radosti zopakoval po koncertě jako přídavek. Je mi úplně jedno, co si o tom myslí hudební vědci hejslované. Dám krk na to, že Brabbins podal přesnou a pravdivou zprávu o tom, jak to ten náš drahý Antonín opravdu myslel.
Na jevišti se zjevila křehounká snědá blondýnka v jásavě červených šatech, všichni na ni hleděli jak na zjevení z jiných sfér. Když se pod jejími kouzelnickými prstíky rozezněly první tóny Koncertu pro violoncello a orchestr e moll Edwarda Elgara, proměnilo se Rudolfinum v kosmickou loď a pluli jsme galaxiemi do bájných světů. Elgarovu hloubku a jemnost znásobila tisíckrát. Nemohli jsme ani dýchat, abychom nerušili ten zázrak. Ovace nebraly konce, a tak nás ještě obšťastnila sólovou skladbou Dolcissimo (Peteris Vasks), v níž k fenomenální hře na violoncello přidala sametový a suverénní soprán. Málem jsem spadla ze židle. Úplně mě zhypnotizovala. Musím ji vidět nebo alespoň slyšet zas a znovu!
Roky se mi stýská po Warchalových šťavnatých interpretacích Vivaldiho, Händela, Bacha...
Uvedl na naše koncertní pódia také Bachova syna Philippa Emanuela... jako by chtěl pomoci všem synům, žijícím ve stínu slavných otců...
Bohdan Warchal byl v mladších letech drobný, rusovlasý a rudovousý. Rudolfinum praskalo ve švech, před vchodem žadonili nešťastníci o lístky, pak zoufale postávali venku doufajíce, že k nim pronikne alespoň vůně toho elixíru mládí. Pan Warchal byl prvním houslistou a dirigentem zároveň. Své kolegy ze Slovenského komorního orchestru řídil extatickými pohyby svého smyčce, občas i výskoky do výšky. Vivaldi, Bach, Händel a další se vznášeli u stropu a žehnali mu. Suchaři ohrnovali nosy a psali do novin, že je to příliš lidový přístup, blízký cimbálovce. Přesto se Pražané dál tísnili ve frontách, kdykoli svitla naděje, že Warchalovci přijedou rozdávat štěstí.
Podobně silným hypnotizérem je Bobby McFerrin. Jeho desky Medicine music a Circle songs jsou pro mne pramenem živé vody. Zavřu oči a napojím se na tu nezřízenou radost z tvorby, ze života, ze soubytí... Skoro levituji, mé tělo se poddá vibracím toho neuvěřitelného hlasu a je mi znovu dvacet, mohu tančit a plout hodinu, aniž bych pocítila únavu.
Nedočkavě jsem se před časem hnala na jeho první pražský koncert, kam mne pozvala přítelkyně Saša. (Už to začíná znít divně... snad mě někam také pozve nějaký přítel...).
První dojem z mého dlouholetého idolu byl smutný - zapomněla jsem, že čas letí. Zaskočily mne jeho prošedivělé vlasy a strhaný obličej... čekala jsem toho sexy šťavnatého chlapce z obalu Medicine music. Pak mi došlo, že je ten chlapec jen o málo starší než já... Uf. Tyto plytké starosti pominuly s prvními tóny jeho hlasu. Celý večer jsem se nechala vodit jak loutka a nadšeně jsem zpívala cokoli si přál...
Nejsilnějším zážitkem bylo Bachovo Ave Maria, které jsem znala z You Tube a vždy ho celé proplakala. Tady v slzách prozpívala... Četní čeští bezvěrci měli v tom ohavném sále komunistického Paláce kultury srdce dokořán a vroucně se modlili tou písní, jejíž zázračnou moc nám nenápadně podstrčil. Hlásím se ke gnosticismu, Bůh dlí v našich srdcích a jedině tam se s Ním můžeme opravdu setkat. Je mi úplně jedno, co která ústa hlásají o své víře či nevíře. V takových chvílích vzývají nebesa všichni pospolu.
