Svět filmové hudby je svébytnou paletou barev a energií, plnou příběhů. Miluji ty chvíle, kdy šátek zakryje oči, aby se srdce mohlo bez cenzury vydat jejich cestami. Přivádím sem dnes skladatele, kteří pochopili, že hudba není jen kulisa k filmu, nesnaží se v ní na sebe upozornit a přeci se divákovi právě díky jejich mistrovství otevře nový svět, do kterého mohou snadno vplout celou svou duší.
Film Mise mi ji trhal na kusy svým námětem. Ennio Morricone způsobil, že se pokaždé celou bytostí dokážu modlit za milosrdenství a prozření lidstva při tónech Ave Maria Guarrani... Gabrielův hoboj mi otvírá brány všech pralesů světa, pokorně se choulím v loďce, která mě jimi po řekách prováží. Stávám se z hloupého člověka moudrou bytostí, která je součástí velké, ohrožené rodiny.
Minimalismus Philipa Glasse mi nikdy nebyl příliš blízký - chladný, strojový, bez vášně. Jeho hudba k filmu Hodiny mě však uchopí do náruče a nese mě v extázi k samotnému smyslu života. Její vlny a vibrace jako by konečně tryskaly přímo ze dna lidského hledání, pochybností i nadějí.
Po prvním shlédnutí filmu Královna Margot jsem si vůbec žádnou hudbu nepamatovala. Byla jsem tím filmem tak zválcovaná a zároveň uchvácená, že mi splynul v jeden nedělitelný celek. Až po pár letech jsem dostala CD s hudbou Gorana Bregoviče, kterou považuji za vrchol jeho díla. První poslech mi však film vůbec nepřipomněl... Zato mě doprovodil na cestě mým vlastním příběhem. Ofra Haza, izraelská zpěvačka s jemenskými kořeny v úvodní písni překročila svůj popový stín strhujícím způsobem, naplnila Bregovičovu skladbu jímavou a zároveň žhavou energií. Rytmický motiv mě roztáčí v dervišském víru a otevírá nebe k nahlédnutí.
Malebný britský film z doby druhé světové války "Ladies in Lavender" jsem viděla teprve včera, ale hudbu jsem zakoupila v Jihoafrické republice po zvláštním zážitku. Jely jsme s hostitelkou autem a z rádia zazněly tóny, které mnou prostoupily až ke kořínkům vlasů jako láskyplné pohlazení. Když hudba dozněla, hlasatel oznámil, že hrál houslový virtuos Joshua Bell hlavní motiv ze zmíněného filmu. Zamířily jsme k nejbližšímu nákupnímu centru a desku jsem si pořídila s pocitem, že bez ní nemohu být. Dodnes nelituji - patří k pokladům mé sbírky pro tu část prožitkové práce, kde je třeba otevřít srdce.
Hans Zimmer je jedním z klasiků filmové hudby, má neskutečný cit pro příběh, atmosféru i energii prostoru. Film "Power of one" jsem shlédla až řadu let poté, co jsem tou hudbou žila. Poprvé jsem ji totiž potkala v Poitiers ve známém Futuroscopu, centru nejmodernějších možností video-zážitků. Na ploše o velikosti dvou tenisových kurtů jsme shlédli fascinující dramatický přírodní dokument o putování zvířat za vodou v tanzánském národním parku Serengeti. Byl doprovázen hudbou, která mě ohromila. Hned jsem vyběhla do foyer a hledala informaci... Zjistila jsem, že si k dokumentu autoři půjčili hudbu z jiného filmu. Zbytek cesty po Francii jsem desku hledala v každém obchodě. A našla. Je nadčasová, silná, aktivuje v člověku pouto k matce Zemi a k vlastní životní síle. Dotýká se hlubokých vrstev duše výzvou ke smíření, harmonii. Křičí bolestí i ponížením, touhou i vítězstvím...
Film Piano jsem viděla na začátku devadesátých let v USA. Byla jsem jím nadšená, zatímco můj kamarád Tom cestou z kina prskal, že takové filmy nesnáší. Později jsem si v některém z českých časopisů přečetla podobně zhnusenou mužskou recenzi a z té jsem pochopila, že je to film o ženské duši, o moci lásky a navíc si dovoluje nabídnout krásu nahého mužského těla, což je pro pány zřejmě k nepřežití. Recenzent tam doslova napsal, že "kamera nechutně olizuje Harveye Keitela ". Musím oponovat, že velmi chutně. (Mě zas netěší nadprodukce ženské nahoty všude kolem :-)). Režisérka se pokusila poslat mužům vzkaz, kterému bohužel porozuměly zas jen ženy. Nejméně jeden muž však pochopil - autor hudby Michael Nyman. Život ženy, zakletý do nástroje a hudby, kterou skrze něj živila svoji duši i lásku, vykreslil tak, že každá z nás se do té hudby ponoří, na chvíli se ztratí a pak najde svou pravou podstatu.
