Moje drahá přítelkyně Janka mě letos již podruhé bohatě obdarovala dalekou cestou. Na jaře jsem pobyla pět týdnů u ní v australském Cairns (viz Australský deník), na podzim mě vzala na dva týdny na Bali, abych se konečně stala studentkou Knoff jógy. Zatímco australský deník mi tryskal ze srdce rovnou do počítače, tentokrát jsem musela vše nechat uležet, abych podala zprávu dostatečně přehlednou.
Byla to má první zkušenost s Indonésií, první zkušenost s jógou na tělesné úrovni, po dlouhých létech první program, který jsem absolvovala v roli naprostého začátečníka. Opakovaný pobyt v tropech byl také cílen léčebně, neboť se zdá, že trpím revmatoidní artritidou.
Jsem zřejmě předurčena k tomu, abych se nikdy nenudila, a tak již cesta se stala velkým dobrodružstvím. Chvalně známá letecká společnost KLM očividně zápasí s krizí. Cestu z Amsterodamu do Singapuru jsem absolvovala letadlem, do něhož se při nejlepší vůli nedala vtěsnat ani moucha. Už jsem si za posledních dvacet let zvykla, že počet sedadel se zdvojnásobil a místa na nohy je pomálu, tady však se počet sedadel musel ztrojnásobit oproti původnímu projektu letounu. Navíc jsem byla poctěna místem mezi dvěma spolucestujícími a k dovršení pohodlí bylo mé sedadlo jediné z těch stovek ostatních, které se nedalo sklopit k odpočinku. S jógou jsem proto byla nucena amatérsky začít už tady. Ohnula jsem si podhlavník k uším tak, aby mi držel hlavu zpříma a nehrozilo sesutí na jednoho ze sousedů, nohy jsem poskládala do čtvrtečního lotosu a ruce složila uvnitř prostoru mně určeného (na područky jsem nemohla ani pomyslet) do meditativní pozice. Zavřela jsem oči a usilovně se soustředila na své třetí oko. Pokusila jsem se vypnout všechny smysly, zvláště čich, neboť indonéský gentleman po mé levici byl co do čištění zubů panic a jeho útroby právě zpracovávaly cosi obtížně stravitelného. Mladá dáma po levici voněla, její buclatá paže však kromě obsazení područky našla útulek pro lokýtek pod mými žebry. Smekám sama před sebou, že jsem za těchto podmínek několikrát krátce upadla do hlubokého spánku.
Stravování bylo malou odměnou. Měla jsem objednanou vegetariánskou krmi, podivnosti se roznášejí nejdříve, a tak jsem měla možnost hodovat, aniž bych uhýbala loktům blízkých spolustolovníků. Musela jsem jen vydržet upřené závistivé pohledy do mého talíře, protože ostatní byli krmeni až po další půlhodině.
V řadě přede mnou se několikrát opakovala nádherná groteska. Mladá indonéská maminka drobného vzrůstu v poměrně krátkých intervalech odkládala děcko na kolena manžela, povstávala a pokoušela se o půl metru prodloužit, aby dosáhla na zavazadlový prostor nad hlavami cestujících. Nehnutě a pobaveně ji vždy sledoval potetovaný hromotluk, sedící přes uličku. Mamince se pokaždé podařilo prostor otevřít a při manipulaci s jeho obsahem srazit těžší kufřík na jeho vyholenou hlavu. Kapacita silákova mozku zřejmě nestačila na včasné vyhodnocení situace, a tak byl udeřen asi čtyřikrát. K osvícení to nestačilo. Maminka se vždy velmi dojemně omlouvala. Po chvíli znovu povstala a vše se opakovalo. Když se schylovalo k pátému ataku, sykla jsem na něj anglicky: "Tak proboha vstaň a podej jí to, nebo tě umlátí!". Přijal tu radu s velkým vděkem, rozzářeně a vděčně se na mě usmál, protože to by ho samotného nenapadlo. Pak už pokaždé vstal a pomohl jí. Fungovalo to krásně, obšťastňoval mě přátelskými úsměvy kromě jediného případu, kdy spal. To naše maminka dokázala z přihrádky osvobodit zavazadla tři. Bylo to jako když hrom bije.
Let ze Singapuru do Denpasaru trval bohužel jen čtyři hodiny. Seděla jsem u okénka, nohy se daly natáhnout, místa bylo na tancování - možná také proto, že letušky byly indonéské, oproti holanďankám polovičních rozměrů.
Z letiště jsem byla dovezena do hotelu v Kutě, kde jsem přišla do styku s první balinéskou hotelovou koupelnou. Musela jsem si z nejhoršího umýt toaletní mísu, jinak bych musela chodit na zahradu. Poprvé jsem se setkala se zdejším instalatérským folklórem: každý vodovodní kohoutek se na ostrově točí kolem dokola jako čamrda. Chceš-li pustit vodu, musíš zapřít ústí kohoutku a otáčet druhou rukou. Zřejmě ti machři lépe ovládají zavlažování než omývání.
Po chvíli se objevila Janka a nastalo velké vítání i radost ze shledání. Vše se rázem prozářilo. Janka čeká děťátko, hodně ji to proměnilo. Mám tedy novou kamarádku.
Druhý den ráno jsme se shledali s Nicky a Jamesem, našimi učiteli, kteří ani po příletu nevynechali několikahodinovou ranní osobní praxi. Nicky je mi moc blízká, je to obdivuhodně silná osobnost s velkým laskavým srdcem. Je k sobě velmi přísná, její denní režim připomíná výcvik cizinecké legie. Díky tomu však je ve svých dvaasedmdesáti letech neuvěřitelně pružná, ohebná a zdatná. Dopoledne jsme se chvilku toulali po městečku, Janka bravurně smlouvala s obchodníky. Je to roztomilý sport, chybí mi k němu nadání...
V poledne pro nás přijel autobus, který nás měl za pár hodin převézt na turisticky opomíjený severní okraj ostrova, kde se nachází Mandala resort, jógové centrum. Na palubě byl hlavní řidič v tradičním oblečení, který na volant nesáhl a stále nás obšťastňoval monology na téma své stoprocentní balinéské národnosti, ukazoval nám dceru, která také bude řidič, nemluvil o mladém řidiči, který to vše odpracoval... snad méně milovaný syn...
Silnice byla lemována obchody s dřevořezbami, nábytkem a spoustou zajímavých věcí, množství však bylo tak neuvěřitelné, že se z toho točila hlava. Všemi směry ujížděly stovky malých motocyklů a aut, náš autobus byl mezi nimi jak ledoborec Krasin. Před zatáčkami se troubí, motorky předjíždějí zprava i zleva, je to docela thriller.
Přejížděli jsme hory, uviděli jsme největší z nich - Batur, sopku s jezerem při úpatí. Silnice se klikatila v nesčetných serpentinách, což naprosto vyřídilo jedinou lékařku na palubě. Téměř nepřetržitě zvracela, byla zelená jako tropická vegetace vůkol. Ostatní účastnice zájezdu se vesele a hlasitě bavily přes její skloněnou hlavu a otřásající se ramena. Srdce se mi svíralo soucitem, nebylo jí však pomoci.
Zastavili jsme v místě, kde se dala ochutnat pravá balinéská káva, dokonce jsme okusili pověstný kopi luwak - kávu ze zrn, posbíraných z trusu cibetek. Je to nejdražší káva na světě, po oloupnutí slupky je netknutá, proto se občas polemizuje o tom, zda cibetčí trávicí trakt vůbec tu chuť ovlivňuje. Někde se píše, že cibetky si vybírají jen nejlepší zrna. Vzácná je proto, že v zajetí se tato zvířátka kávou odmítají živit, proto je třeba sbírat trus divokých cibetek v džungli.
Spustil se první tropický liják, uklouzla jsem na mokrém mechu a pěkně si natloukla, a tak mi kopi luwak připadal jako zázračná medicína.
Místo slibovaných čtyř hodin jsme nakonec jeli asi šest a setkali se tak poprvé s balinéským pojetím času. Tomášovi (manžel Janetky) se chtělo na malou a ptal se, za jak dlouho tam budeme. Velký taťka odvětil, že za sedm minut (po tolika hodinách jízdy nám to mělo být podezřelé). Tom řekl, že sedm minut vydrží. Po půlhodině však zoufale poprosil o zastavení, vyskočil a vběhl nějakému domorodci na zahradu, kterou zavlažil. Prý se k němu chovali vstřícně a s pochopením. Po celou dobu pobytu jsme neustále byli konfrontováni s tím, jak jsou stále milí, usměvaví a šťastní, třebaže drtivá většina z nich žije v nepředstavitelně nuzných podmínkách.
Po dalších dvaceti minutách jsme dorazili do Mandaly, centra pro jógové pobyty. Je to malý tropický ráj na břehu Balinéského moře. Pláž je černá, je tu sopečný písek, moře teplé, zahrada centra pohádkově krásná.
Uvítala nás drobná usměvavá Gizela (Němka, majitelka centra) a zástup zaměstnanců balinéského původu se zářivými usměvy. Na uvítanou jsme dostali kokosové mléko, byli jme zasypáni květy.
