Z ráje zvaného Mandala nás vezl za dalšími zážitky do Ubudy hlavní řidič paní Gisely, jehož jméno jsem nebyla schopna ani vyslovit, natož si ho zapamatovat. Sám o sobě byl však nezapomenutelný. Mohlo mu být něco pod třicet. Jeho účes z dredů, nejrůznější šperky, hezký obličej, podsaditá, svalnatá postava a řečnický projev tvořily obraz originální osobnosti. Jízdu zahájil monologem, připomínajícím Cassia Claye - Muhammada Aliho v dobách největší slávy:
"Jsem vedoucí řidič, jsem šéf, jsem nejlepší. Jenom já mluvím anglicky. Jsem hudebník. Hraju ve skupině gamelanu na buben. V mé vesnici si mě všichni váží. Na všechno se ptají mne. Dřevěný náramek z moře mám jenom já. Mám tři syny. Jsem nejlepší." Není divu, že jsem se ho neodvážila vyfotografovat.
Vyrazili jsme jinou cestou, než kterou jsme přijeli. Vinula se vzhůru v nesčetných serpentinách, z větší části jsme projížděli přírodní tropickou vegetací jen řídce osídlenou. Před každou zatáčkou šéf zatroubil, všudypřítomné malé motorky se nečekaně zjevovaly v hejnech. Divila jsem se, proč nenechá ruku na klaksonu trvale, každou třetí vteřinu jsme se totiž ocitli před novou zatáčkou. Znělo to jak potrhlá morseovka.
Cassius přitom stále s někým telefonoval v rodném jazyce mobilem, který měl působivě prasklý svršek - jako by ho přešel slon.
Přehoupli jsme se přes hory a začali se spouštět do údolí. Uviděla jsem první rýžová pole v životě. Svěže zelené terasy zdobily úbočí tak malebně a vkusně, že působily dojmem výtvarného díla.
Pak se silnice uzavřela do soutěsky z obchodů a nábytkářských i řezbářských dílen. Byla to velmi zajímavá podívaná, po dvaceti minutách se mi z toho však začalo dělat zle. Posuzovat kvalitu vystaveného díla z jedoucího a troubícího auta bylo nad mé síly. Přitom mi tam oči stále bloudily. Dodnes se mi ve snu zjevuje nádherná veliká Buddhova tvář se zavřenýma očima, vypracovaná jako reliéf z přírodního dřeva nebo vytepaná ze žlutého kovu.
Dorazili jsme do Ubudy, vnitrozemského městečka, turisty velmi oblíbeného pro nepřeberné množství obchůdků, tržnic, masážních salonů a příležitostí k zhlédnutí kulturních událostí.
Janetka zajistila luxusní ubytování pro naši silnou pětku (Janetka a Tomáš, Nicky a James a já křen). Byl to hotel s mystickým jménem Shanti Mandala. Řidič ho však nemohl nalézt, a tak jsme se chvíli motali po Ubudě, dokud nevyšlo najevo, že náš nový domov se nachází asi dvacet minut jízdy za městem. Po počátečním rozčarování (problémy s dopravou do města) jsme však museli konstatovat, že jsme se ocitli na překrásném místě. Na rozdíl od Ubudy samé tu bylo ticho a čistý vzduch, nádherně upravená tropická zeleň, veliké čisté koupaliště.
Ubytování bylo v luxusních bungalovech, pozemkem protékala řeka, na jejímž břehu se stále potulovaly, protahovaly a tančily tři balinéské husy se zvláštními zobáky - patřily zřejmě také k hotelu stejně jako telátko srnčí barvy, které se páslo u vstupní brány. Na jednom okraji území zurčely půvabné vodopády. Všude byly franjipany - stromy se silně voňavými květy, typickými pro tuto oblast. Keříky pouštních růží se sporými listy a oslnivými květy zdobily tu a tam vchody do domů.
Lotosy mě překvapily tím, že stojí na dlouhých stoncích. Myslela jsem si naivně, že plavou na hladině. O kráse jejich květů bylo již mnohé napsáno. Jejich listy si však zaslouží také opěvovat. Jsou veliké, temně zelené s modravým nádechem. Jejich povrch je sametový a každá kapka deště se na nich promění v neposednou diamantovou kuličku.
Žila jsem si v Shanti Mandala jako královna. Nádherný prosklený miniaturní palác s terasou a vnitřní zahrádkou s koupelnou byl příjemným útočištěm pro četbu i odpočinek. Nebýt bolesti zlomeného žebra, která mě v noci budila, měla bych pocit, že stále sním.
Přečetla jsem tam knihu od svého jemného učitele budhismu - Jacka Kornfielda "Po extázi prádelna". Je to velice moudrá i vtipná koláž z cenných příběhů, propojená hluboce lidskými filozofickými úvahami. Hodně se tam mluví o vcítění, soucitu, procítění. Byla jsem textem nadšená. Jednou brzy ráno jsem šla do koupelny a uviděla nádhernou žabku - ropušku - sedět na dně vany, zapuštěné do země. Zdvořile jsem ji pozdravila, zaradovala se z její návštěvy a odešla jsem zpět do hajan. Za dvě hodiny jsem tam vešla znovu a ona tam pořád seděla. Asi za další hodinu mi došlo, že nemůže ven. Ano, tak citlivá a soucitná jsem po četbě byla. Dala jsem jí tam osušku, po které by se dalo vyšplhat a diskrétně jsem se vzdálila. Seděla tam dál. Došlo mi, že ani to nepomohlo. Do ruky jsem se ji bála vzít (tropické žáby mohou přeci být i jedovaté...). Vstoupila jsem do vany, postrčila ji na osušku, zvedla spodní konce a tak jí vytvořila most k svobodě. Šťastně odskákala a já se stydím dodnes. To byl můj zenový příběh.
Pár dní jsme chodili po městě, obchůdcích, tržnicích. Místní ženy jsou drobounké, ale neuvěřitelně silné. U řeky v hotelu si nakládaly talíři zeminu do velikých košů, posazených na hlavě, a pak ji jistým krokem odnášely na stavbu nových částí resortu. Na ulici jsme potkali seschlou stařenku s neuvěřitelně obrovským košem na hlavě.
Obdivovala jsem i tady dlažbu z přírodních kamínků. Je tak jednoduchá a přitom poetická a krásná... Většina domů má své vlastní hinduistické domácí svatyně, umístěné v zahradě. Každý den jsou v nich čerstvé obětiny - vonné tyčinky, rýže, květy.
Lidé jsou mírní a nesmírně hodní a poctiví. Zvláště řidiči taxíků, kterých je hodně a mají málo práce, jsou skvělí.
Jeden z nich na nás čekal tři hodiny se všemi našimi zavazadly, která jsme mu v autě nechali, aby nás pak odvezl na letiště.
Při předchozím pobytu Janka s Tomášem neměli drobné, řidič také ne, a tak mu zaplatili dvojnásobek . Nabídl jim, že pro ně přijede druhý den. Opravdu to udělal. Když mu dali najevo překvapení nad jeho poctivostí, pravil: "To by byla špatná karma." Máme se co učit.
Ve městě je Opičí les, který jsme nestihli navštívit. Jeho obyvatele jsme však potkávali i u blízkých obchůdků. Jeden opičí pán dokonce důležitě hlídal vchod do jednoho z nich. Vypadalo to, jako by si typoval, kdo si nakoupí a kdo jde jen okukovat.
Jedno ráno jsem nechala na stolku v pokoji lístek se zdvořilým připomenutím, že mi už dva dny nikdo neuklidil pod postelí, kam mi zapadla sponka do vlasů. Po návratu jsem našla nejen sponku na stolku, ale postel posetou květy, z osušek spletenou nádhernou labuť a omluvný lístek... Máme se co učit.
Navštívili jsme nedalekou řezbářskou dílnu. V neuvěřitelně skromných podmínkách tam lidé na zemi vyrábějí krásné dřevořezby, dokonale do detailu propracované. Janka s Tomem si koupili tři velké sošky Šivy, Ganéši a draka... Děťátko má silnou ochranu.
O kousek dál byla prodejna malovaných dřevěných vajec - další typický balinéský výrobek. Obsluhovala nás krásná maminka děťátkem na ruce. Lidé tu mají zvláštní tváře s hlubokým pohledem, děti jsou neodolatelně roztomilé.
Žijí chudě v prachu a pachu z nesčetných malých motocyklů, nemají ponětí o globálním světě a planetě, která je nemocná. Nestihnou se to dozvědět. jejich krátké životy uplynou a podle jejich činů bude pokračování dobré či zlé.
Turisté si budou dál libovat na tropické levné dovolené a budou svými penězi pomáhat přežít těm, kteří tu jsou doma. Zároveň je budou utiskovat, zabírat nejhezčí kousky ostrova.
Je to již pár týdnů, co jsem zpátky doma. Pořád však musím své kroky vážit s ohledem na to, zda po nich karma bude dobrá.
