Milí čtenáři, pokud budete mít chuť ponořit se do tohoto textu a nasát tak atmosféru krásné části Austrálie Queenslandu, měli byste vědět, že vznikal přímo na místě - každý den jsem popsala a zpracovala čerstvé zážitky, které hned mohli číst návštěvníci mých stránek. Je proto trošku syrový a forma samozřejmě odpovídá spíše deníku.
Musím znovu vřele poděkovat Jance a Tomovi Aksamitovým, mým hostitelům, kteří mi tehdy zachránili život. Byla jsem už hodně vyčerpaná, téměř u konce se silami, když mě obdarovali níže popsaným pobytem snů. Hostili mě a starali se o mě tak skvěle, že jsem se domů vrátila jako znovuzrozená. Žiji z toho dodnes.
DEN PRVNÍ
Raduji se z pobytu v australském tropickém ráji Queenslandu. Janka a Tom mě tady tak skvěle uvedli, že se dokonce vytvořila skupina jejich místních známých a Jančiných žáků jógy, kteří se mnou stráví tento víkend v krásném centru v blízké Stolové zemi. Projdeme spolu lehčí verzí Passionaty (účastníků bude více než dvacet).
Tableland je náhorní plošina nad Cairns ve výši asi 1000 metrů nad mořem. Je porostlá z části deštným pralesem. Byl na velké ploše vypálen a nahradily ho farmy, které zásobí Cairns zeleninou, ovocem a dalšími plodinami, protože je tam mírnější podnebí než dole. Divočina kolem našeho a mnoha dalších tamních rekreačních objektů kupodivu vznikla uměle, třebaže ji tvoří pouze původní rostliny. Majitelé pozemků je znovu vysadili na hospodářské půdě. Žijí tam s nimi stromoví klokani, navečer se občas přihopkají podívat na lidi.
První mé kroky vedly především k lidem, aby mi zdejší angličtina vklouzla do ucha a já mohla nejen mluvit, ale i rozumět :-)). Už v letadle ze Singapuru jsem dostala skvělou příležitost, protože dáma vedle mne byla z Cairns a díkybohu hodně upovídaná. Zpočátku jsem nerozuměla skoro nic, protože ten akcent je vážně neuvěřitelný. Trošku na mě působí jako čeština vězňů z těžších nápravných skupin, s nimiž jsem psychoterapeuticky komunikovala v době svých studií . Neříkám to ve zlém, zdejší lidé jsou velmi otevření, laskaví a upřímní. Jazyk však zřejmě nese stopy povahy původních bílých osadníků, či chcete-li vyvezenců. Pro nezvyklé ucho a srdce je to vskutku půvabná kombinace.
Do Cairns jsem dorazila po přibližně třicetihodinovém putování. Byla jsem víc mrtvá, než živá, ale díky radosti z věcí příštích mi únava nic nezkazila. Po ubytování v příjemném a prostorném aksamitovém domě (:-)) jsem měla dvě hodiny na resuscitaci. Janka vedla nedělní kurs jógy, po němž se skupina schází u pozdní snídaně v blízké kavárně. Samozřejmě jsem tam nemohla chybět. Pojem snídaně neodpovídá našim evropským představám, kromě kávy a klasických dobrot tu totiž můžete dostat také řadu lahůdek v mém oblíbeném vegetariánském stylu. Lehký zelený salát, kterým jsem tam potěšila své rozmazlené chuťové buňky, byl zcela famózní. Snídaně se podává i ve dvě hodiny odpoledne.
Setkali jsme se s Jamesem, spolumajitelem zdejší nejlepší jogové školy (Knoff yoga - navazuje osobitým způsobem na Iyengara) . James je původem Američan, navíc filmový fanda, jehož nejoblíbenější kousky jsou stejné jako ty moje. Rozuměli jsme si, jako bychom se znali léta. S jeho ženou a učitelkou, Nicky Knoff, hlavou celého centra se mám setkat zítra na své přednášce. Chce se zúčastnit mého víkendu (bojim bojim). Zatím jsem viděla její nové pracovní fotografie v jogových pozicích, které vyrážejí dech. Je k neuvěření, že je toho někdo schopen ve věku 72 let. Nebudu předbíhat, ale zdá se, že budu mít úžasnou inspiraci a povzbuzení do budoucnosti.
Odpoledne jsme se hodinku toulali deštným pralesem, původně zachovaným porostem, dnes chráněnou součástí zdejší botanické zahrady. Takovou měl les podobu, než byl vypálen, aby udělal místo městu. Škoda, že jsem už byla tak utahaná, asi bych se ještě více potěšila. I tak to bylo neuvěřitelné setkání s nádhernou energií, šokujícími obřími rozměry rostlin, které doma pěstuji v květináčích, poletujícími papoušky a ledňáčky, lovícími drobné rybky z jezírek. Připojuji několik fotografií, které Tomáš při procházce pořídil svým geniálním iPhonem.
Jsem v zemi divů? To je teprve začátek. Moc se těším na věci příští.
Zapsáno v pondělí 12.dubna 2010 ráno na zahradě u Aksamitů. U nohou mi leží černá mopslí krasavice Pariska, která ošetřuje můj stesk po Romeovi. Sousedovic pes štěkne občas úplně stejným hlasem jako on.
DEN TŘETÍ
Tento den proběhl jen ve znamení těžké aklimatizace a večerní přednášky.
Dopoledne jsem se sice s Jankou a Tomem zmohla na přípravu programu a jídelníčku chystaného workshopu, ale pak jsem padla za vlast.
Dá se říci, že jsem si odpoledne sáhla téměř na dno pocitů seveřana v tropických podmínkách. Snad nikdy v životě jsem nezažila stav, kdy by se mi nechtělo nic dělat, ani chodit, jen ležet pod spuštěnou klimatizací a spát. Ani spánek mi však nepomohl k tomu, abych na svou přednášku přišla občerstvená, plná energie. Nakonec jsem to nějak zvládla, druhá polovina už běžela skoro jako doma. Byla jsem totálně splavená, vlasy přilepené na čelo, tady to však nikoho nezajímá. Cairnští si s ničím nedělají problémy. Oblékají se tak, aby se cítili pohodlně, takže není výjimkou potkávat bosé lidi v oděvu blízkém spodnímu prádlu. Líčení a úprava účesu tu vůbec nemá cenu, vše je za chvíli fuč. Tak mě viděli na přírodno. Spustila se intenzivní psychoterapie úzkosti, že nesmím publikum nutit hledět na esteticky odpudivou osobu.
Na přednášce jsem se konečně setkala s Nicky Knoff a bylo to velmi radostné. Myslím, že si ještě budeme mít co říci. Obdivuji ji i jejího manžela, jak s obrovským nasazením stále budují nové školy a programy. Vytkli si i další krásné cíle. Nicky dokáže aplikovat jógu jako účinný lék lidem s různými typy postižení.
Měla jsem možnost vidět před přednáškou Jamesovu lekci jógy. Bylo to fascinující. Přes čtyřicet žáků vyzářilo v dusivém vedru nádhernou energii, překonávali sami sebe. James je hezký muž. Vše, o co se dělí, je zároveň i estetickým zážitkem. K tomu dokáže být i vtipný. Velmi příjemně mě překvapilo, že jeho žena Nicky- jógový mistr světového jména - neměla problém sloužit „na place“ spolu s Jankou a dalším chlapcem jako asistentka.
Na své večerní přednášce jsem hovořila o oslabujícím vlivu pomoci. Místo ní prosazuji podporu, víru ve schopnosti člověka a láskyplnou lidskou účast. Téma mělo pozitivní odezvu.
Nicky je prý velmi přísný učitel, a tak padla i otázka, jaký mám názor na tvrdý a náročný přístup vyučujících. Nevyšla jsem jim vstříc, protože jsem přesvědčena (i na základě vlastních studentských zkušeností), že jedině důsledný, nesmlouvavý a náročný učitel je úspěšným pedagogem. Inu, kdo nás opravdu miluje, nešetří nás. Vidí, čeho můžeme dosáhnout a nepoleví, dokud k tomu nedospějeme.
DEN ČTVRTÝ A PÁTÝ
Píši na poslední chvíli pár řádků, protože uplynulé dny nepřinesly velké zážitky k zaznamenání.
Proběhly v duchu příprav na workshop, především nákupů potravin a vaření. Tomáš je hlavní kuchař a já jako kuchtík pomocník jsem za jeho velikého přispění (nakrájel všechny veky) připravila svou proslulou ořechovou nádivku, která ozdobí nedělní snídani. Jsem zvědavá, jaký bude mít úspěch. Trošku pršelo, takže teplota maličko klesla a já jsem přestala být vyřízená. Tak snad ten víkend ustojím.
V obchodním centru globálního charakteru jsem poprvé potkala skupiny městských Austrálců (odmítám je nazývat zdomácnělým, z angličtiny přejatým jménem „Aboridžinci“, protože čeština má pro ně původní jméno). Srdce se mi sevřelo a bolestným pocitem, že jsem potkala ztracené, bloudící duše. Jsou tady vytlačovanou marginální komunitou se statutem podobným našim Romům. Tito původní obyvatelé Austrálie měli svoji nádhernou kulturu, opřenou o hlubokou spiritualitu. Byli však vyhnáni z posvátných teritorií, byli naprosto vykořeněni. Podobně jako Indiáni, Křováci nebo Laponci jsou závislí na své zemi a historických místech pro své ceremonie. Taková místa se nedají přestěhovat, zřídit někde jinde. Namísto zájmu o jejich hlubokou moudrost a schopnost komunikovat s přírodou jim bílí kolonizátoři dali alkohol a zákony, které naprosto ignorují jejich zvyklosti, uspořádání rodin a přirozenou povahu vztahů. Dodnes jsou jim děti odebírány k adopci do bílých rodin v zájmu asimilace, třebaže zákony se změnily směrem k většímu respektování lidských práv. V současnosti se to omlouvá „zájmy dítěte“, jehož matka podle bílých pravidel není schopna vychovat dítě v odpovídajících podmínkách.
Austrálci se napříč kmeny považují za jednu rodinu, všichni jsou bratři a sestry a o vše se dělí. Neznají hromadění a lakotu, pokud má někdo z nich úspěch, který přinese peníze, okamžitě je rozdá mezi potřebné soukmenovce. Mají přísná pravidla pro zakládání rodin, snoubenci musí být z různých kmenů, aby nedocházelo k rodovým vztahům. Děti jsou všech, a tak se jich přirozeně ujme kdokoli, pokud zůstanou opuštěné. To však je nepřijatelné pro oficiální adopční zákon. Australské právo ignoruje, že potřebují žít v široké mnohogenerační komunitě. Proto je rychle přeplněn každý příbytek, který získají je dle zákona. Na základě nadměrného počtu obyvatel je jim vzápětí odebrán. Nezbývá, než žít na ulici a držet se jeden druhého. A žití na ulici samozřejmě přináší devastaci duše, závislosti. Vypadá to jako bludný kruh.
Informace mám od Janky, která mimo jiné pracuje také v azylovém domě pro děti z ulice, mezi nimiž samozřejmě Austrálci jsou. Pamatuji si z minulého pobytu, že Australané se o tomto tematu nechtějí bavit, rychle se rozčílí. To se nám děje všem, když nejsme ochotni připustit, že existuje také jiné vidění světa, jiná pravidla a jiné vztahy než ty, které považujeme za normální. Janka mi půjčila dvě knihy od austrálských autorů, kteří se dělí o své vnitřní prožitky. Je to fascinující čtení.
Díky těmto informacím mohu nově vnímat ty zvláštní bytosti z doby kamenné, požehnané odvěkou moudrostí lidstva, uloženou v příbězích, ústně předávaných...
DEN ŠESTÝ AŽ OSMÝ - WORKSHOP
Dorazili jsme do Rose Gums, našeho cíle v deštném pralese. Nebo spíše v tropickém lese, protože byl uměle vysazen. Není to však zjevné, ve zdejších podmínkách všechno roste o překot, stáří rostlin se těžko určuje.
Trošku jsme podcenili tu horu věcí a jídla, kterou je třeba přemístit, a tak jsme přijeli se zpožděním. Nakonec jsme vše stihli a práce mohla začít.
Ubytováni jsme byli v takzvaných „stromových domech“ - dřevěných domcích na kůlech, obklopených bujnou vegetací pralesa a nádhernými zvuky cikád, papoušků a dalšího ptactva. V obýváku byla sušička vzduchu, která před zapnutím ukazovala 96 procent vlhkosti. Během víkendu jsme to dotáhli jeden večer na 60, protože jsme zatopili v krbu. Dešťové období ještě neskončilo a v té nadmořské výšce byla docela zima. Nikdo na to nebyl připraven, byla jsem vděčná za své dlouhé kalhoty, ponožky a nepromokavou větrovku. Mikinu jsem však těsně před odjezdem vyhodila z kufru. Mně chladné počasí působilo blaho. Navíc jsem po dlouhých letech zažila pořádné tropické lijáky, po nichž všechno omamně voní a údolí zdobí mlhy.
Hala pro naši práci měla příjemnou energii, byla také dřevěná, podobně stavěná. Při dynamické práci s hudbou se podlaha houpala tak citelně, že jsem měla obavy, abychom se neocitli o pár metrů níže. Jedna stěna byla prosklená, bujná vegetace za ní tvořila překrásný obraz... Janka s Tomášem pronajali skvělou aparaturu, zvuk beden byl dokonale prokreslený. Mixpult byl úplně totožný s mým, takže jsem se cítila jako doma. Do hudby občas přesně ve správnou chvíli zvenku zakřičeli ptáci, při tiché meditaci se doplňovali s cikádami. Účastníků se nakonec sešlo osmnáct. Bylo to dost na velikost sálu, přesto jsme se nějak porovnali.
Program byl hodně intenzivní, začínalo se ráno v šest hodinou jógou s Jankou, po krátké přestávce a ovocném občerstvení jsem nastoupila já s T'ai-chi, pak snídaně a s krátkými přestávkami (i na oběd byla jen hodina a půl) běžela prožitková práce s hudbou, příběhy a znovu hudba... Končili jsme večeří v osm. Pak už zbyl jen čas na sladký spánek pod moskytiérou.
Procházky a setkání s klokany se nekonaly kvůli dešti. Cestičky se změnily v rudé bahno a přejít dvě stě metrů z ubytování do sálu bylo dobrodružství.
Práce však byla tak hluboká a nádherná, že jsme nic víc nepotřebovali. Věkové rozpětí bylo asi mezi pětadvaceti a dvaasedmdesáti lety (Nicky), podobně jako u mne doma se tu sešel malý svět.
Příběhy, předem sepsané, vyrážely dech svou dramatičností. Jsem hluboce vděčná za to, že i tady se během programu udál ten zázrak zkrásnělých tváří, překonaných strachů i konvenčních bariér. Je pro mne moc důležité, že je můj přístup možno aplikovat na opačné straně planety, aniž by se musel adaptovat na kulturní rozdíly.
Když se zamyslím nad tím, co je pro zdejší příběhy typické, vynoří se dost častý model otce suchara, který nevyjadřuje emoce a hodně pracuje. Vedle něj je obětavá, laskavá maminka, která je trochu osamělá a trochu nešťastná. Otec pije. Inu, to přeci známe, že?
Ženy i muži tu mají na dně srdce také to kouzelné světlo a něhu... Stačí ťuknout a nastane zázrak.
Zpočátku jsem se necítila v angličtině úplně pohodlně, v neděli to už šlo jak po drátku. Dokonce jsem odvážně použila i psychodramatické prvky, u nichž není čas na hledání slov. Zdá se, že se široký okruh těch, která ráda beru do náruče a doprovázím je na cestě se rozšířil o skupinku protinožců.
Janka s Tomášem vytvářeli nádherné zázemí, Tomášovu kuchyni si lidé nemohli vynachválit. Musím se pochlubit, že moje nádivka měla také úspěch :-).
Jak jsem předpokládala, Nicky je moje krevní skupina na rozdíl od Jamese, který uprchl v sobotu ráno s tím, že potřebuje jen ticho a vnitřní prožitky. Nicky si užívala každou minutu naplno, chovala se velmi skromně a upřímně hovořila o svém příběhu. Na konci mě objala a přemlouvala, abych zůstala. Pokud nesnáším vedro, mohu v Cairns žít v zimě, v Tasmánii v létě a klima bude pořád přijatelné. Trošku se bojím, aby se to nevyplnilo, protože islandská sopka mě zatím domů nepustí. Najdu jakoukoli cestu, už teď se mi stýská.
DEN DEVÁTÝ AŽ JEDENÁCTÝ
Pondělí a úterý po workshopu proběhlo ve znamení individuálních terapií, na které se mi hlásí zájemci až do konce týdne. Mám z toho opravdu velikou radost a jsem ráda všem k dispozici. Začínám dokonce rozumět i těžkému australskému přízvuku, a tak mi z fascinujících příběhů nezůstává nic utajeno. Škoda, že mi to tak nešlo od samého začátku.
Dnešní den byl obzvlášť krásný. Podnikly jsme s Jankou dámskou jízdu na Kurandu, což byla původně austrálská vesnice. V současnosti je to turisticky atraktivní hippie - vesnice s hodně nekonvenční atmosférou. Je tu spousta maličkých obchůdků, v nichž se to hemží bláznivým oblečením, australskými klobouky a upomínkovými předměty, galeriemi s tradičními malbami Austrálců , drahými kameny a přírodními šperky, kůžemi z klokanů a krokodýlů, občerstvením, Austrálci a hippíky, přebývajícími na ulicích... Chvílemi jsem si připadala jako v kalifornském Berkeley na slavné Telegraph street.
Obrazy domorodců vyrážejí dech z mnoha důvodů. Jsou stvořeny s bezelstnou otevřeností v barvách země i vesmíru. Srší silnou energií, která diváka vtáhne do tajemného světa za světy, při delším a hlubším soustředění lze pociťovat příznaky transu. Mnohé z nich strhnou do víru neustálého pohybu, jako by žily. Jiné nabídnou pohled do buněčného světa, jako by Austrálci již dávno vynalezli mikroskop. Ovládali zřejmě i radiodiagnostiku, protože bytosti lze mnohdy spatřit zobrazené včetně vnitřních orgánů, jakoby prosvícené panem Röntgenem. Jiné zas dokazují, že se autorův duch vznášel ve vesmíru. Další atrakcí byly tři minizoo.
V první jsme si pochovaly v náručí koalku jménem Princezna. Byla stejně jako všechny ostatní po eukalyptové dávce ospalá, ale opravdu chovací. Vůbec mě neohrozila svými jinak nebezpečnými drápky. Potom jsem fotila krokodýly a vodního draka, krmily jsme klokany, mezi nimiž byla nejúžasnější totálně unavená slečna. S krmením se muselo dojít až pod její roztomilý zaječí čumáček a ona se milostivě nacpala vleže. Janka ji zachytila v typické poloze ospalé divy. Aby lenochů a ospalců nebylo málo, ulovila jsem do třetice snímek wombata, přezdívaného nelichotivě „lesní buldozer“. Vypadal v tom dutém kmeni jako spící neviňátko. Schrupla bych si také, opět bylo vedro pro mne k nepřežití. Doteď přemýšlím nad tím, zda to pochování koaly za příplatek byl pozitivní nebo negativní čin. Nevypadala utýraná a navíc vydělávala na svou rodinu. Tak snad mi to Prozřetelnost odpustí. Prostě se nedalo odolat.
V další části jsme se ocitly v ptačím ráji, obydleném především papoušky, mezi nimiž byli i vzácní černí a růžoví kakadu. Byla to překrásná a přepestrá podívaná. Křičeli a létali přímo nad našimi hlavami, Janka suše poznamenala, že bychom neměly vzhůru hledět s otevřenými ústy. Za pletivem plotu pobíhalo několik kasuárů přilbových. Tento prastarý druh pralesního pštrosa je neuvěřitelně zvláštní bytost. Dorůstá do výšky 150 centimetrů, jeho hmotnost může dosáhnout téměř metrického centu. Peří má smolně černé, načechrané a jemné jako labutěnka. Krk má kratší s kovově modrým zbarvením ozdobeným jasně rudými laloky. Na hlavě má vysoký kostěný hřeben, ten prý slouží k rozhrnování podrostu a jako ochrana lebky před nárazem při prudkém běhu. Kromě toho je vyzbrojen deset centimetrů dlouhým ostrým drápem, který může použít jako útočnou zbraň. Ještě že byl za plotem.
U východu posadili Jance na rameno černého kakadu. Paní ho přemlouvala, aby řekl „Miluji tě!“. Nepřiměla ho k tomu bohužel ani Jančina podmanivá krása.
Pak jsme ještě pobyly v motýlím ráji, kde kralovali především tyrkysově modrý Ulysses Butterfly a majestátní Cairns Birdwing, jehož křídla jsou zdobena sírově žlutě a ostře zeleně. Také mnoho Monarchů tam posedávalo na bujné vegetaci. Motýlů bylo neuvěřitelně mnoho a byli totálně nefotografovatelní technikou pro nás dosažitelnou. Zážitek to byl fascinující, někteří mi připadali velcí jak lopatka na smetí. No... trošku menší. Ráda v takových případech přeháním. 
Výlet jsme zakončily procházkou k vyhlídce na vodopád řeky Baron. Při představě, že za období dešťů je celá ta skalní nádhera zavalena vodou jsem zalitovala, že pršet už přestalo.
Je půldruhé ráno, doma příjemný večer. U nohou mi nahlas chrápe, mlaská a frká Pariska, černá mopslí dáma. Doufám, že se mi bude zdát o mém bílém krasavci tam doma...
DEN DVANÁCTÝ
Dopoledne bylo prosvětleno dalším setkáním s Nicky, která zítra odlétá do Evropy a ještě se přišla rozloučit a dotáhnout s Jankou organizační záležitosti. Nadchla se myšlenkou, že by v Rynarticích absolvovala na konci května Passionatu v češtině jako účastník. Ráda se jen napojuje na energii a rozumí tak cizím jazykům. Naše plánované setkání se díky tomu protáhne na týden. To je moc dobrá zpráva. Ještě nás pobavila několika úžasnými zážitky z Rajastánu, odkud se nedávno vrátila. Nejvíc se mi líbilo vyprávění, jak s dvěma Indy koupala slona. Lehl si do vody na bok a každý z nich drhl jeho část kamenem. Nadšeně popisovala, jak ji přitom chobotem osprchoval. Vydržela by to déle než ty dvě hodiny, ale její přítelkyni nebavilo ani přihlížet. Nicky zalitovala, že nemohla být u toho, když se obracel na druhý bok. Jsem do ní blázen.
Potom jsme nechali Janku samotnou, aby mohla v klidu dokončit seminárku do školy. Tomáš mě vzal do národního parku kolem další části řeky Baron. Šli jsme stezkou deštným lesem proti proudu, doprovázela nás Pariska, která srdnatě šplhala po velkých kamenech. Potkávali jsme kromě bizarních spletí nejrůznějších lián, stromů a rostlin hlavně nádherné kaskády a vodopádky křišťálově čisté říčky, kterou v této části Baron je. Její voda se tu dá pít. V klidných tůních lze i v metrové hloubce vidět každý kamínek. Je plná ryb, podle tvaru a pohybu nejspíše pstruhovitých.
Cestička vedla zeleným tunelem bujné vegetace, kochala jsem se nezaměnitelnou tropickou vůní a zvuky cikád.
Došli jsme k většímu vodopádu a usedli na skálu. Tomáš mě upozornil na divoké pomeranče na protější stráni.
Zavřela jsem oči a propadla se do hluboké meditace. Mocný zvuk vodopádu se změnil v rytmickou hudbu, složenou z mnoha proplétajících se melodií. Miluji zpívající vodu, doma mám na Křinici několik míst, kam chodím poslouchat. Toto byla symfonie. Celou mě prostoupila a nesla mě vysoko, daleko. Vším prostupovala vzpomínka na splav bazénu na Bojovském potoce, jehož zvuk okrašloval všechna usínání v malé chatě, která byla příbytkem nejkrásnějších momentů mého raného dětství.
Uvědomila jsem si, že ten zvuk mě dodnes naplňuje tichou radostí a pocitem bezpečí. Cítím láskyplné pouto se všemi vrstevníky, kteří tam se mnou objevovali svět a život až na práh mé dospělosti. Pak jsem už jen byla nesena výš a výš tou hudbou a nevídanou silou přírody. Jako bych seděla v milující otcovské dlani a mohla uvidět věci svého života s hlubokým pocitem přijetí a smíření. Volnost, kterou tolik moje duše potřebuje, mě obdařila křídly naděje. S důvěrou hledím do budoucnosti. Díky za tu chvíli.
Potom jsme sestoupili o něco níže k překrásné tůni, v níž jsme si užili koupání v čiré, osvěžující vodě. Vůbec se mi nechtělo ven z vody.
Pariska se ukázala jako skvělý, odvážný a vytrvalý plavec. Nejvíc ji bavilo, když jsme ji vozili na rameni nebo na břiše. Když byla odmítnuta, stejně se sama neohroženě vydala do nejhlubší části tůně. Nosila z vody veliký klacek, byla ve svém živlu. Hodně mě to s ní sblížilo. Dosud jsem ji spíš pozorovala a přiznám se, že jsem si s tak jiným psem moc nevěděla rady.
Den jsem zakončila sezením s pacientkou z Finska. Další neuvěřitelný příběh, další zajímavý člověk s mnoha schopnostmi a velkou silou. Na světě je krásně. Nezapomínejme na to, moji milí.
DEN TŘINÁCTÝ A ČTRNÁCTÝ
Pátek jsme pojednali jako rodinka doprovázející turistu. Původní Tomášův plán obsahoval i výlet a koupání, ale nějak jsme se zasekli. Jeli jsme krásnou silnicí podél oceánu, ne nepodobnou mé milované kalifornské jedničce ze S.F. do L.A. Dorazili jsme do Port Douglas, příjemného městečka lázeňského typu se spoustou restaurací, obchůdků, galerií. Velmi podrobně jsme studovali domorodé umění v několika galeriích. Začínám být už docela schopná odlišit lepší od horšího, tím mnohočetným porovnáváním se mi vytříbilo oko. K výtvarné úrovni samozřejmě přičítám ještě spirituální hloubku. Objevila jsem obraz, který by si rynartická chaloupka zasloužila, cena však byla nedostupná. Nicméně ten umělec žije v Cairns a zobrazené kosmické téma ve svém díle opakuje. Pokusíme se k němu dostat. Cena narůstá hlavně díky galeristům.
Další naší společnou vášní jsou přírodní drahokamy (dříve polodrahokamy). Několik zářivých obchůdků s vkusnými instalacemi kamenů a spoustou výrobků z nich nás na dlouho zaměstnalo. Bohužel v galeriích, ani tady se nedá fotografovat, tak se musíte spokojit s mým popisem. Tomáš byl skvělým společníkem i pro holčičí zájmy. Sám nás do butiků zatahoval a vybíral pro Janetku slušivé modely. I já jsem něco ulovila.
Ve tři odpoledne jsme se začali shánět po obědě. Chtěli mi ukázat přístav jachet, kde jsou příjemné restaurace. Když jsme tam po půlhodině dorazili, už jsme se jen dozvěděli, že v tuto hodinu se nikde nevaří, nejdříve v pět hodin odpoledne. Přístav byl přesto krásný. Moji přátelé dostali trošku amok z hladu, já tady kupodivu hlad vůbec nemám. Ach jaká krása! Kéž mi to vydrží. Vydali jsme se zpátky do města, všude zněla stejná písnička: „Vaříme až od pěti.“ Nakonec jsme přeci jen něco ukořistili a uklidnili se.
Bylo zřejmé, že další program už nesplníme. Zakončili jsme den nádhernou dlouhou procházkou po pláži při nenápadném západu slunce za mraky. Stříbrné vlny k nám nedočkavě běžely a omývaly kotníky. Moc hezky jsme si povídali, bylo to takové příjemné souznění v úžasné energii a hudbě Tichého oceánu. Neodolala jsem a chvilku jsem si užila T'ai -chi. Nadechovala jsem oceán a vydechovala radost, cítila jsem spojení se všemi bytostmi planety. Vlny pohybovaly pískem pod mými chodidly, byla jsem proto chvilkami vratká, ale prožitek to nezkalilo. Miluji ty okamžiky, kdy cítím svou nepatrnost a zároveň obrovskou sílu v duši.
Sobota se stala prvním dnem skutečného setkání s deštným lesem. Janka pracovala, a tak mě vzal Tomáš na výlet. Přemluvila jsem ho, abychom vzali Parisku, která zoufale prosila, aby nemusela zůstat doma sama. Domníval se, že trasa, kterou vybral je pro psy přístupná. Když jsme dorazili na místo, ukázalo se, že opak je pravdou.
Zdejší pravidla jsou ke psům totálně nepřátelská. Nesmí nikam, dokonce ani na vodítku. Projít se kolem domu, nanejvýš. Nejdelší procházky jsou možné jen na pláži. Do lesa, do přírody pes nepatří v žádném případě. „DRŽTE SI PSA DOMA“ je nechutný nápis, který tu často čteme. „Doma“ ovšem znamená v domě se zahradou, do bytu pes také nesmí.
Bylo pod mrakem, auto zaparkované pod stromy, pootevřeli jsme okna, dali jí na velkou úložnou plochu vodu a pelíšek a vydali se za dobrodružstvím. Díky bohu, že zůstala v autě...
Hned po několika krocích se spustil silný tropický liják. Něco takového nás nemůže přeci zastavit. Promokneme, za chvilku to přejde a zase uschneme. Nejsme z cukru.
Po dalších několika desítkách metrů jsme narazili na dvě paní, kterak upřeně hledí na potok a cosi v tom dešti fotografují. Zastavili jsme se a naskytla se nám neuvěřitelná podívaná. Docela velká krajta tam požírala lesního krocana, už z něj koukala jen ocasní pírka. Druhý krocan stál nehnutě opodál a schlíple přihlížel té zkáze. Vypadal jako partner či partnerka oběti. Srdce se mi z té scény sevřelo. Uvidět něco takového ve volné přírodě bylo šokující pro evropanku, která krajtu zná jen ze zoo či terárií. Jako bych díky své zblbělosti civilizací úplně zapomněla, že existují ještě kouty na planetě, kde ty bytosti žijí volně a podle svých zákonů. Zdálo se mi to být hrozné a přirozené zároveň. Cestou jsme pak potkali jako připomínku toho zážitku - ještě několik lesních krocanů, někteří nám šli po cestě v ústrety, jako by nechtěli uhnout. Jsou zřejmě zvyklí, že něco dostanou. My jsme však měli s sebou na krátkou cestu (na cedulkách psáno cca 5 km) jen vodu a to v tom lijáku nebylo nic k nabízení.
Vyškrábali jsme se na první kopec a déšť ustal, vysvitlo sluníčko. Radostně jsme si vyždímali trika a pokračovali v cestě. Neradovali jsme se však dlouho. Lijavec se vrátil a další dvě a půl hodiny se nás nepustil. Pochod se brzy začal podobat tréninku na boj o přežití. Ještě asi půl hodiny jsme měli sucho ve svých voděodolných botech. Ty však nejsou vyrobeny proti proudům, stékajícím po nohách přímo do nich. Moje tričko začalo vážit kolem deseti kilogramů, občas jsem ho odlehčila vyždímáním okrajů. Vzpomínala jsem na sředověké předky, kterak pochodovali v drátěných košilích hájit pravdu, a to mě posilovalo. Prales byl nádherný, plný úžasných stromů, křovin a rostlin. Fotoaparát musel zůstat na dně batohu, použitelný by byl jen ten pro potápěče. I přes proudy vlažné vody se dalo kochat za pochodu rostlinnými kompozicemi neuvěřitelně sestavenými z bizarních kořenů mléčných borovic a fíkovníků, popínavých cizopasných rostlin, liján a listů všech velikostí a tvarů, jaké si jen lze představit. I v dešti zněly hlasy cikád a tu a tam i ptáků, každou chvíli nás přes nos uhodila nějaká silná vůně, kterou jsme se pokoušeli identifikovat nebo se alespoň podělit o dojem z ní přirovnáváním ke známým čichovým prožitkům.
Byli jsme pořád v dobré náladě, vtipkovali a povzbuzovali se navzájem i ve chvílích, kdy už jsme už začali doufat, že se cesta začne stáčet směrem, který nás ubezpečí, že opravdu jdeme po okruhu. Namísto toho se před námi zvedl další prudký kopec. Vzpomínala jsem na dobu, kdy jsem se Samíčkem druhým běhala v parku na Bílé Hoře u letohrádku Hvězda za každého počasí. V dešti jsem na sebe bývala hrdá, že jsme rannímu rituálu zůstali věrní jen my a hrstka dalších silných stonků. Kdysi mě partner v takových situacích častoval nejvyšším stupněm uznání tím, že mě tituloval „Ty moje bizoní holčičko“.
V botách utěšeně čvachtalo, moje bílé ponožky byly rudé díky barvě bahna. V druhé třetině cesty jsem při jejich okraji objevila první malou pijavici, pevně přisátou, která po odtržení chňapla po mém prstu, nehodlala se vzdát potravy. Cestou jsme pak na sobě střídavě objevovali další nežádoucí cestující. Jejich velikost však naštěstí nepřesáhla dva centimetry, dalo se to zvládnout. Jen mi nejde do hlavy, jak si nás pijavice tak snadno našly, protože za celé tři hodiny jsme zastavili jen krátce kvůli pití a odvodnění útrob.
Když se cesta začala stáčet do kruhu, vlila s nám do žil velká naděje, že už budeme jen kráčet s kopečka a brzy se shledáme s Pariskou. Lijavec byl vytrvalý, už jsme ho ani nevnímali. Čekala nás však ještě dlouhá cesta nahoru a dolů. Silně jsme zapochybovali o počtu kilometrů, uvedených na počátku cesty. Velmi směšně působila také vzpomínka na cedulku, která na této trase zakazovala jogging.
Uslyšeli jsme nějaké hlasy - jakoby volaly o pomoc. Po chvíli jsme narazili na dva promočené mladíky, kteří šli v protisměru a úpěním si ulevovali od únavy. Jeden z nich měl na nohou jen vietnamky a jednu nohu zkrvavenou. Ptali se, jak dlouho ještě půjdou a jestli nezabloudili. Navrhovali jsme jim, aby se vrátili, oni jen zaječeli: „Na ty schody už nikdy zpátky!!!“ a pokračovali v cestě. Vzpomněla jsem si na ně, když jsem v bolestech slézala ty nekonečné dřevěné schody, které tam někdo starostlivě vybudoval pro ulehčení cesty.
Když jsme pak míjeli místo krajtího oběda, uviděli jsme, že had jen popolezl kousek do porostu a v klidu tráví.
Déšť ustal ve chvíli, kdy jsme přišli k autu. Vylili jsme boty, vyždímali trička (to moje v té chvíli vážilo kolem čtyřiceti kilogramů). Převlékla jsem se do suchého a zakončili jsme survival velmi povzbudivým čtením na panelu, který jsme na startu díkybohu přehlédli. Byly to instrukce, jak se máme chovat, když se potkáme s kasuáry pralesními (blíže viz jedna z předhozích kapitolek). Tak především nesmíme obracet se k nim zády, utíkat, ani dělat hluk, dát ruce nad hlavu a stavět se většími, to je jen vyprovokuje, aby zaútočili na naše nejzranitelnější místa. Nejlépe je tiše se skrčit u země, nebo si krýt břicho a hruď velkým tlumokem, nepřibližovat se k nim. Pokud je uvidíme na bezpečnou vzdálenost, máme si užít to zajímavé setkání. Díky. Tak proto jogging zakázán. Když jsme se doma Janky zeptali, co by dělala, kdyby ho potkala, dala by ruce nad hlavu a strašila ho. Musím se přiznat, že bych spontánně udělala totéž, když jsem ještě neznala instrukce. Možná jsme si pro příště zachránili život. Informace nesmíme podceňovat, že?
Večer jsem Janku hodně rozesmála, když jsem se jí ptala, jestli je možné, že je k nám slyšet sousedovo chrápání. Každý večer a noc to tu slyším. Vzápětí se ten zvuk ozval. Pravidelný, pro mne nezaměnitelný. Rozchechtala se na celé kolo, protože to byla jedna z obrovských ropuch, které sem byly dovezeny z Číny a teď se jich australané nemohou zbavit. Ale žába má přeci kuňkat, ne? Ještě že jsem ji k tomu neviděla.
DEN PATNÁCTÝ AŽ SEDMNÁCTÝ
Neděle 25. dubna byla zaslouženě odpočinková nejen pro bizoní holčičku, ale i celou Austrálii. Slavila totiž tzv. Anzac day. Původně byl tento den svátkem spojených vojenských sil Austrálie a Nového Zélandu. 25.4.1915 přistály u turecké Galipole, kde později utržily nelítostnou porážku. Zemřely tam desetitisíce Australanů. Později byl tento svátek rozšířen a jsou jím oslavováni všichni, kteří sloužili v australské armádě.
Po vydatném spánku jsme se vydali na procházku po cairnské Esplanade, po níž jsme opět do spánku upadli.
Na Esplanade korzovaly či odpočívaly a piknikovaly rodiny s dětmi, pobíhalo pár páníčků se psy na vodítkách, objímali se milenci, na zemi posedávali Austrálci. Z blízkých barů bylo slyšet hudbu a mocné hlasy bývalých i současných vojáků i příznivců armád, voněly odsud různé pokrmy.
Písčité dno oceánu, opuštěné po odlivu, se hemžilo kraby a jejich dětmi a působilo značně neesteticky. Bylo horko a měli jsme s sebou Parisku, která vedrem chrochtala, a tak jsme ji u každého zdroje vody omývali a napájeli. Poutala na sebe pozornost napříč věky a národnostmi, o zábavu bylo postaráno. Mops je rasa, která nenechá nikoho klidným. Od „nádherná“ až po „ohavná“ se klene mocný oblouk přídavných jmen, vyřčených na její adresu. Musím konstatovat, že i to „ohavná“ bývá vyslovenou s něhou. Nejvíce se Paris obdivovali Japonci, kteří před ní padali na kolena a snažili se jí pohlédnout do očí. Ona se povýšeně odvracela, protože má oči jen pro svého páníčka. Se psy se také nekamarádí, míjí je bez povšimnutí.
Další den byl zasvěcen balení zavazadel a přesunu na Magnetic Island, vyhlášený ráj pro turistiku a dovolené všeho druhu. Pariska nešťastně posedávala u Tomášovy sbalené tašky, dobře tušila, že s námi opět nemůže a půjde na výchovu k přátelům.
Cesta je dlouhá, vine se mezi kopci, porostlými hustě stromy a vegetací deštného lesa. Po více než čtyřech hodinách jsme dorazili do Townsville, současného hlavního města a velkého konkurenta Cairns, které s ním historicky o tento status zápasí.
Náhle jsme začali hrozně spěchat, protože bylo nadějné, že chytneme trajekt v osmnáct hodin. Ale ouha, v tom nemožném Townsville není značena cesta pro auta, která se chtějí přeplavit na ostrov. Zastavili jsme a Janka se šla zeptat mladého muže se psem, který díky zvířeti působil značně zabydleně. Opak byl pravdou, byl to zřejmě největší hotentot v kraji. Mával chvíli rukama na všechny strany, a pak nás na jednu poslal. Párkrát jsme zajeli do podivných uliček a nakonec dojeli k terminálu, který byl zavřený. Po dalších pokusech získat informace jsme zjistili, že toto je jen přístav pro pěší, auta musí na druhou stranu čtvrti. Vyrazili jsme. Žádné značení. Uviděli jsme nějakou loď odjíždět. Konečně jsme byli na místě. Paní právě zavírala kovovou bránu a málem nás do ní přivřela. Nevěřila vlastním očím. Jak je jen možné, aby někdo nevěděl, že po celý rok, bez ohledu na to, zda je den pracovní či svátek, poslední trajekt s auty jede v šest večer!?
Vrátili jsme se zpátky k terminálu, zaparkovali a nálada byla na bodě mrazu. Nad námi pokřikovali černí kakadu, jinak velmi vzácní, zde však v roli městských holubů. (V Cairns tuto roli plní bílí kakadu.)
Zavolala nám Gloria, naše ostrovní ubytovatelka. Když zjistila, že nám loď ujela, navrhla, abychom přijeli jen se zavazadly, počká na nás a odveze nás do útulku. Pro auto se někdo z nás vrátí ráno. Sláva! Máme střechu nad hlavou.
Pobrali jsme, co se dalo a za chvíli nasedali. Dalších dvacet minut bych nechtěla příliš popisovat, protože jsem se projevila jako totální suchozemec. Žaludek mi na velmi houpavých vlnách hrozil vypadnout z těla kterýmkoli otvorem včetně uší.
Vypotácela jsem se s náloží zavazadel na molo Magnetického ostrova a skoro jsem neviděla. Gloria, roztomilá Filipínka, nás přivolala ke svému nepatrnému červenému Hyundai. Otevřela ochotně kufr pro naše zavazadla, byl však téměř naplněn několika kilometry tlustého námořního lana, jehož neuvěřitelný puch se linul celým interiérem vozu. Naštosovali jsme se dovnitř a ostrovní démon vyrazil. Pořád mluvila, řezala zatáčky po dvou kolech a několikrát se s odzbrojujícím smíchem ptala, zda nám nevadí, že jezdí rychle. Na tuto otázku jsem nemohla odpovědět, protože sebemenší pootevření úst v mém stavu bylo krajně nebezpečné.
Tom seděl vepředu a přátelsky konverzoval, přičemž se nerozvážně zmínil o ubytování, které měli při poslední návštěvě. Filipínka nás tam tryskem zavezla a přilehlý kruhový objezd si za hvízdání gum střihla snad šestkrát. Všechno jí připadalo úžasně zábavné.
Konečně jsme dorazili na místo a jízda smrti byla korunována opravdu ve velkém stylu. Z auta se začalo kouřit a už ani neškytlo. Uvařeno. „Vždyť ono to může chytnout!“ zalykala se smíchy Gloria. Otevřela kapotu, Tomáš identifikoval závadu, v tu chvíli neopravitelnou. Nechala auto autem, provedla nás domem. Pak mezi našimi zavazadly našla svůj nákup masa a mléka, který jsem v polobezvědomí vyložila také. Zmizela v pralese. Kdybych druhý den ráno neobjevila blízko domu červené odemčené auto s otevřenou kapotou, doteď bych si byla jistá, že se mi to všechno jen zdálo. Učinili jsme ještě trapný pokus o příjemné zakončení dne večeří v některé z blízkých ostrovních restaurací. Opět to byla hodina, kdy už se kuchyně zavřely. Kuchaři byli po prodlouženém víkendu unavení. Podotýkám, že to bylo ve 20.45, dlouho před zavírací dobou.
Noc byla tropická, horká, prodchnutá strašidelnými zvuky neznámých zvířat a ptáků. Chvílemi málem stydla i v mých udatných žilách krev. Ale dům byl zamčený a v otevřených oknech byly nainstalovány pevné moskytiéry. Jimi dovnitř občas zavál zvířecí pach, dokreslující zvukovou kulisu. Další ráno bylo horké, slunné nádherné. Tom přivezl auto, sešli jsme na pláž za sluncem. Chvílemi jsme se plazili v moři. Ke koupání bylo vymezeno sítěmi proti medúzám několik čtverečních metrů, kde byla voda po kolena. Ale lázeňská léčba je to skvělá - už nemám oteklé své revmatické ruce, ani rozvrzané koleno.
Odpoledne jsme šli krásnou stezkou (the Fort's circuit), roubenou eukalypty. Vyšplhali jsme na kopec posetý oblými balvany, pokrytými lišejníky topazové barvy a pokochali se vyhlídkou na moře, lodi, pláže a skalnaté kopce, porostlé pro ostrov typickými hoop pines, překrásnými jehličnany. V odpoledním čase v nižších patrech stromů podél cesty odpočívají volně žijící koaly. Tomáš projevil šamanský instinkt a objevil obě koaly, které byly toho dne k vidění. Jedna starší, opravdu hodně ospalá, byla zakleslá ve vidlici stromu asi tři metry nad našimi hlavami. Byl to i tak zážitek nádherný. Ještě úžasnější byl druhý medvídek - odrostlejší dítě. Živá kukadla, pózy pro fotografa. Jsou to pozoruhodné bytosti.
Bojovali jsme s těžkým vzduchem, velkou únavou a motáním hlavy z klesajícího tlaku. Na zpáteční cestě jsme už starší koalku neviděli, ale malou jsme přistihli v koruně stromu na večeři. Stála rozkročená na dvou větvích a šikovnýma ručkama si cpala do úst hrsti eukalyptových listů. Jsou v životě dny, kdy si člověk připadá jak v pohádce.
DEN OSMNÁCTÝ A DEVATENÁCTÝ
Ostrov je krásné místo, a tak jsme se rozhodli zůstat tu až do soboty ráno.
Středu jsme zasvětili delší procházce, protože bylo pod mrakem. Když jsme vyjížděli, pršelo. Poučeni zážitkem z Cairns jsme zabalili peněženky a doklady do igelitu, vzala jsem si na sebe to nejlehčí, co se mokré dá unést. Zafungovaly neomylné Murphyho zákony, a tak jsme těch pár hodin absolvovali suchou nohou.
Stezka opět vedla do kopců, porostlých trošku jinou tropickou vegetací, než jakou jsme dosud potkali. I tady bylo mnoho topazově zelených balvanů, kromě nich však také mnoho vysokých sošných skalních útvarů ne nepodobných těm u mě doma. Lituji, že tady se v botanice nevyznám, a tak nemohu identifikovat všechnu tu krásu. Kráčeli jsme zelenou paletou všech odstínů a čas od času jsme byli zaskočeni nádherou květů. Velkokvěté ibišky velikosti ovocného stromu, se na jednom místě objevily jako lesní víly. Jejich květy byly bílé s tmavě fialovými středy. Tu a tam jsme v trávě narazili na půvabné květy jasně červené barvy velikosti lilie, pak na „plevel“ s okvětím růžovým a bílým, opodál tentýž druh oranžově žlutý. Voňavé byliny, podobné zvonkům nás donutily lovit v paměti, co nám svým parfémem připomínají... trošku meduňku, trošku černobýl... Nekvetoucí palmy, stromy a zvláštní „stromotráva“ vytvářely kulisu spíše druhohorní, než současnou. Stromotráva - jak jsem ji laicky nazvala - byla jakousi zvětšeninou naší hevábné lesní trávy, u některých starších jedinců však ten veliký jemný trs nasedal na černý kmínek a připomínal Joshua tree ve zmenšené podobě... Už to asi nastudovat nestihnu.
Večer jsme měli nádherný zážitek s krmením papoušků. Je to zdejší atrakce u jedné z restaurací a ubytovny pro studenty. Obrovské hejno modrohlavých červenobřichých zelenokabátníků (Lori mnohobarvý) se slétá k namočeným rohlíkům v mléce, jichž si návštěvníci nabírají plné hrsti a papoušci je berou útokem. Je to nevšední podívaná: posedávají na hlavách, ramenou a pažích, snaží se dostat k jídlu. Tři papoušci na ruce jsou příjemní. Mají však hodně ostré drápky, a tak je při počtu šest a více bolestí setřepete. Malá holčička, která z nich byla u vytržení, tu bolest nejprve oplakala, pak se vrátila s rukama ozbrojenýma ručníkem a znovu se k nim drala.
Vrátili jsme se domů osprchovat, a pak jsme se tam ( už bez papoušků ) výborně navečeřeli. Návrat domů byl okrášlen setkáním s krásným possumem, který na nás zvědavě hleděl z vidlice eukalyptu pohledem chytrého pejska. Po chvíli začal rozvážným způsobem šplhat výše. Zezadu vypadal jako medvídek s huňatým ocáskem.
Čtvrtek byl výletem do ráje. Začátek stezky obnášel dvojité brodění, na jehož konci nás čekala cedulka, důležitě sdělující, že brod může být nebezpečný. Naštěstí jen při vysokém stavu vody. Nicméně umístění informace je zřejmě jen pro hrdiny, kteří to přežijí, aby mohli se zadostiučiněním konstatovat, ze nejsou žádná ořezávátka.
Cesta vedla po kamenných schodech nahoru a dolů, nahoru adolů. „Takový schody do nebe“ a pozdější Müllerova „Po schodoch po schodoch...“ byly písněmi pro poutníky tímto směrem. Znovu jsem s nevolí pomyslela na autora myšlenky, že schody cestu ulehčují. Chápu to u příkrých svahů, ale tady bych opravdu raději kráčela přírodním terénem. Úsilí však stálo za to. Deštný les měl zas nová zákoutí a vůně. Část stezky dělila oživlé spáleniště od netknutého lesa. Jako bychom procházeli monádou. Spáleniště (jang) - silná energie, rychle rostoucí byliny, kvetoucí ostrými barvami, hrubší struktura podrostu, pnoucí rostliny postupně pokrývající ohořelá torza. Netknutý les (jin) - jemná energie, měkká tráva, klid, pomalejší tempo, žádné výrazné barvy. Bývají tu prý každý rok v nejteplejším období silné požáry, vzniklé samovznícením. Působí to na mě dojmem přirozeného očistného a ozdravného procesu. Probouzející se spáleniště na mě působí pozitivně, pokácené stromy bolí. Tady si od té neradostné podoby porubaného lesa pár týdnů odpočívám. Nechci tím říci, že by se naše lesy měly vypalovat. Chápu, že se mnohde člověk snaží napravit chyby svých předchůdců a vrátit lesu původní podobu. Škoda, že se jí nedožiji, že moje soubytí s chráněným lesem je plné mrtvol nepřijatelných druhů a cest rozježděných těžkou technikou. Dosti již neradostných úvah.
Poslední sestup nás dovedl do ráje. Otevřela se před námi planina posetá bílými a růžovými květy květin, podobných petuniím a voňavými kvetoucími stromy, příbuznými oleandrům, zde známými pod jménem frangipani. Jejich bílé jednoduché květy se žlutým středem zdobí vlasy tahiťanek na Gauguinových obrazech. Vůně je to omamná, trošku těžká, ale nenapodobitelná. Planina byla zakončena kokosovými palmami a frangipani, za nimiž se otevřela božská písečná pláž. Její oblouk uzavíraly žulové oblé balvany olbřímých rozměrů.
Do oceánu jsme si dovolili vstoupit jen na kraj, sezóna smrtících medůz je letos bohužel delší, protože teplota neklesá. Nezkalilo nám to příjemné slunění a kochání se nezapomenutelným obrazem. Při návratu jsme na pláži poblíž našeho obydlí potkali Mikro, roztomilou Gloriinu fenečku, která k nám občas přijde a ulehne na venkovní lůžko jako doma. Mysleli jsme, že nás běží vítat, ale pokračovala dál ve svých toulkách, spíš jsme ji svým šišlavým vítáním zdrželi. Na každém kroku je léčena lidská pýcha. Je to však příliš vytrvalá choroba. Bohužel.
DEN DVACÁTÝ A JEDENADVACÁTÝ
Poslední den pobytu na ostrově jsme zasvětili prozkoumání jeho nejzazšího dostupného koutu, zvaného West Point.
Původní obyvatelé ostrov nazývali Yunbenun. Magnetickým ostrovem byl pojmenován roku 1770 kapitánem Jamesem Cookem. V těchto místech se začala střelka jeho kompasu chovat poněkud zmateně. Usoudil, že je to způsobeno magnetickou silou ostrova, kolem něhož proplouval. Magnetickou silou opravdu oplývá, jejím zdrojem je však jeho krása, nikoli fyzikální jev. Na West point lze dojet jen autem s náhonem na čtyři kola, v době dešťů by asi nepomohlo ani to. Písčitá a prašná cesta, dvanáct kilometrů dlouhá, je z jedné strany (té blíže ke Korálovému moři) lemována mangrovými porosty, které bývají útočištěm krokodýlů. Na druhé straně je řidší střapatý tropický les, který se pomalu zdvihá k hustě porostlému úbočí nepřístupné Cookovy hory. Je nepřístupným, neproniknutelným srdcem národního parku, vstup zakázán.
Cesta několikrát přetne malé říčky, které lze projet. Jejich tok se romanticky klikatí a břehy jsou hustěji pokryté zeleným kobercem.
Několikrát jsme objevili v zeleni utopený malý dům. Takové místo k žití lze nazvat poustevnou. Na konci cesty nás čekalo několik opuštěných domů a divoká pláž. Hrubé kulaté balvany se při bližším pohledu ukázaly být zřejmě kusy korálového útesu hustě olepené lasturami. Někdo jich většinu před námi otevřel a vyjedl. Nevím, jestli bych se po nich hladově vrhla...
Na konci výběžku nás čekal dekadentní výjev, hodný Oscara Wildea: na kostře obrovského zvířete hodovali dva havrani. Když jsme se k nim blížili, zlověstně krákali a loupali po nás očima. Nakonec vzlétli a umožnili nám identifikovat ostatky žraloka. Musel být delší než dva metry, jeho obratle měřily v průměru asi deset centimetrů. S největší pravděpodobností ho již mrtvého vyvrhlo na břeh moře. Kosti byly očištěné, zbývaly jen cáry kůže. Lebka připomínala filmový kýč Čelisti. Trošku mi přestalo být líto, že nám medůzy znemožnily potápění v oblasti vyhlášeného Velkého bradlového útesu. Potkat se s tímto obrem za dob jeho slávy by mě asi moc nepotěšilo. Nejsem Steve Lichtag. Toulali jsme se ještě dlouho bosky po pláži a propadli sbírání mušliček a sépiových kostí. Změnilo se to rychle v dětskou posedlost. Přestali jsme vnímat svět a jedinou komunikací mezi námi bylo radostné poměřování nových úlovků.
Návrat do dětství byl okrášlen dalším neuvěřitelným setkáním: kroužil nad námi a po chvíli usedl na stěžeň opuštěné plachetnice zvláštní bělohlavý orel. (Večer jsme na internetu zjistili, že to byl African Fish Eagle. Má hnědočervené tělo a bílá barva mu zasahuje až na prsa a záda, ocas má také bílý. Má menší hlavu, než orel bělohlavý. )
Po chvíli nad námi zakroužil druhý orel, bělobřichý. Jedno křídlo měl jakoby vykousnuté uprostřed, chyběla mu tam pera. Náš afričan se vznesl a vytlačil ho ze svého teritoria neúprosným křížením trasy. Tady jsem se jistojistě ocitla na konci světa.
Po cestě zpět jsme několikrát zastavili, aby Janetka již třetí den fotografovala místo mne. Projevil se totiž opět můj nadprůměrný intelekt a v Cairns zůstala nabíječka pro baterii fotoaparátu. Při jedné ze zastávek objevila u úpatí palmy ježuru. Bohužel nám ta podivuhodná bytost neukázala čumáček, zavrtávala se sveřepě do uschlých palmových listů. I tak to byl velký zážitek. V nejbližší civilizaci - na molu Picnic Bay jsme pojedli a těšili se ze společnosti dvou vykastrovaných maltézských pinčů, ostříhaných na pudla. Jeden byl částečně obarven narůžovo, druhý nazeleno. Majitelka právě opodál zařizovala cosi jako galerii. Podle těch malých chudáčků bylo vidno, že lze očekávat vysokou estetickou úroveň exponátů. Krásu v tom koutě lépe reprezentovala řada starých fíkovníků (cathedral fig tree), které připomínají Gaudího architekturu. Pomodlila jsem se u nich se za konec minimalismu. Za konec hokejových šaten a pohledového betonu.
Chtěla jsem si v noci nahrát ty hrůzostrašné zvuky pralesa, jako na potvoru jen roztomile cvrlikalo pár ptáčků s nevinnými hlásky. Po večerech jsem díky mým přátelům identifikovala ty nejhorší zvuky jako jekot velkých kaloňů malajských (Flying Fox).
Hýkavé hvízdání patřilo gekonům, těm roztomilým ještěrkám, ohlušující řev černým kakadu a Jackův smích, při kterém stydne v žilách krev byli ledňáci obrovští (angl. Laughing Kookaburra, lat. Dacelo novaeguineae). Jak patrno z anglického názvu - jsou chechtaví. Odborná literatura praví, že jejich smích je velmi přírodní, místy až hysterický. Možná tam byli i ti menší, modrokřídlí, o nichž se píše, že jejich hlas je maniakálním řevem.
Chcete-li slyšet ledňákův chechot, navštivte tento odkaz na YouTube 
Když už jsme u ornitologických zajímavostí, musím zde uveřejnit Jančinu fotografii zajímavého opeřence, kterého jsme na jedné z procházek po ostrově dlouho pozorovali. Byl veliký a zbarvený jako dravec, ale zobák prozrazoval něco jiného. Chvílemi se přikrčil a přitiskl se k větvi, jako by s ní chtěl zcela splynout. Večer jsme na internetu prošli snad všechny možné druhy ptáků a nenašli ho. Budiž nám ke cti, že jsme hledali nejprve mezi bažanty a kukačkami. Nemám ráda situace,které vyústí konstatováním „nevím“. Užila jsem si jich už dost ve vztazích. Vznesli jsme proto dotaz na ornitologickou společnost severního Queenslandu, kam jsme foto poslali. Odpověď přišla rychle. Byla to Kukačka bažantí (Pheasant Coucal, Centropus phasianinus). Prý raději běhá než létá, její pobyt v koruně stromu nebyl tedy běžnou situací. Je to jediná hodná mezi kukačkami, svoje děti vychová sama a nikomu je necpe do hnízda. Ta si jistě zaslouží být zvěčněna. 
V sobotu jsme vstali do slunného dne, abychom v osm ráno odrazili od břehů kouzelného Magnetického ostrova a vydali se na cestu k domovu. Loď jsem tentokrát zvládla bez problémů, moře bylo klidnější a velký trajekt s auty se na vodě tolik nezmítá. Ještě jsem nostalgicky hleděla zpět a připomínala si místa, na která se už asi nepodívám, ale budou navždy v mém srdci jako nesmazatelné pohlednice.
Cestou jsme si dopřáli dlouhou zastávku ve vyhlášeném Paronella parku. Patří mezi nejoblíbenější turistické atrakce této oblasti. Projevila jsem se jako nevděčný host, protože jsem nebyla nadšená, jak by se slušelo. Důvodem byla skutečnost, že na evropská měřítka jsou stavby architektonicky zcela bezcenné, stylově nezařaditelné, provedené amatérsky z betonu. Ten je teď z velké části milosrdně pokryt bujnou tropickou vegetací - drobnými kapradinami a mechy, což mu dodává jistou krásu. Za dob své slávy to byl zřejmě roztomilý kašírovaný svět pro radost lidem. Park, který tu byl vybudován, je však krásný, o tom není pochyb.
Na vině nebyla jen moje vybíravost, ale také náš průvodce, mladý hoch hujerovského typu, který namísto romantického příběhu o lásce a naplněném snu, jak to moji milí přátelé dosud pokaždé slyšeli, nabídl cosi těžko skousnutelného. Ukazoval nám betonové ruiny s komentářem obdivu k architektonické neobyčejnosti a kráse. Mluvil k nám jako k malým dětem s poruchami zraku a intelektu. O lásce a romantice ani zmínka. Zřejmě ještě neměl děvče a neví si s takovým tématem rady. Jenže my ženy právě toto potřebujeme k životu. Není však v mužské populaci zdaleka jediný, kdo nám to nedopřeje. Budiž mu to obhajobou.
José Paronella přišel v roce 1913 do Austrálie z Katalánska (odtud pokus o romantické stavby maurského typu). Jedenáct let tu těžce pracoval, nejprve jako dělník na třtinových polích. Pak se ale projevil jako prozíravý obchodník, protože levně získával, vylepšoval a s velkým ziskem prodával třtinové farmy. V roce 1924 se vrátil do Španělska, kde se o rok později oženil s ženou svého života Margaritou. Cesta zpět do Austrálie byla jejich líbánkami.
José objevil tuto panenskou oblast podél potoka Mena s vodopádem už v roce 1914. V roce 1929 ji levně získal a začal zde budovat krásné zahrady pro svou milovanou ženu a později také pro radost veřejnosti.
Nejprve postavili kamenný obytný dům, pak začali budovat zámek z betonu vyztuženého starými kolejnicemi. Beton ručně pokryli omítkou ze sádry a cementu. Zůstaly na ní otisky jejich prstů, připomínající práci, kterou tu vykonali. Pracovali neúmorně, v roce 1935 park otevřeli pro veřejnost. Bylo tam i divadlo, kde se promítaly každou sobotu filmy. V dalším sále se konaly bály a slavnosti. V šedesátých letech s tu začaly pořádat svatby. Bylo tu i muzeum lokálních zajímavostí. Poblíž vodopádu, který je mimochodem viditelný skrze všechny hlavní cesty parku, byla vybudována čajová zahrada s betonovými stoly a lavičkami a populární koupaliště.
Později objevil další malý vodopád, který tvoří mocný pramen minerální vody a nazval jej po své dceři Tereziným vodopádem. Byly tu i tenisové kurty a fontána...
José zde vysadil přes sedm tisíc stromů včetné vzácných náderných kauri, které - dnes sedmdesátileté - vypadají jako jejich čtyř staletí kolegové na Novém Zélandu. Jsou to vysoké rovné stromy hladkého kmenu s listnatou korunou v nedohlednu.
Potok byl překlenut řadou malých mostků, místy jsou tu kaskády, vybudované z kamenů. Na jednom místě lze potkat vodní želvy. Jejich usměvavé hlavičky vykukují zvědavě z vody. Velký vodopád dodal sílu první hydroelektrárně v severním Queenslandu, která celý park zásobovala elektřinou...
Pak začaly přicházet katastrofy - povodně, po nichž se vše znovu opravovalo. 1948 José zemřel na rakovinu, Margarita s dětmi (Tereza a Joe) srdnatě pokračovala v zachování splněného snu. Dcera se vdala a odstěhovala, matka zemřela 1967, 1972 zemřel i Joe.
Místo zůstalo bez péče... Současní majitelé se snaží ve splněném snu pokračovat. Tolik fakta, také méně romantiky. Obdivuhodná vůle a vytrvalost. Krásný park. Můj chlad potrestán nesčetnými štípanci od komárů, kvůli kterým jsem zaslouženě trpěla a bděla celou následující noc.
Večer před ní nám ještě ozvláštnil strhující film australského režiséra Bruce Beresforda Maův poslední tanečník (2009). Byl natočen podle autobiografie dosud žijícího baletního génia Li Cunxina, který je však v současné době už jen veleúspěšným burzovním makléřem. Miluji balet a silné příběhy, k tomuto se jistě ráda mnohokrát vrátím. Harmonie výtvarné, hudební i vizuální složky, skvělé herecké výkony, bolavé připomenutí totality...
Neděle proběhla v poklidu, Janka s Tomášem od rána jógovali, pak jsme si dali polední snídani ve městě a věnovali se nákupům. Přivezu dvě skvělé desky budhistických zpěvů z Nepálu. Těší mě, že jsem tím nákupem podpořila stavbu nepálské školy. Mějte se tam doma hezky, moji milí.
DEN DVAADVACÁTÝ
Den jedenadvacátý nebyl k zaznamenání, psala jsem, odpočívali jsme a plánovali výlety na příští dny.
Zato ten dvaadvacátý vše vynahradil. Před polednem jsme vyjeli na krásnou odpolední procházku na Tableland k potoku, zvanému Davies creek. Je to oblíbená trasa mých přátel, vzali jsme s sebou navzdory proměnlivému počasí a přísným zákazům na cedulích také Parisku. Nic zlého jsem tedy netušila.
Mělo mě varovat, když Janka i Tomáš při dojezdu na místo několikrát překvapeně konstatovali, že takto zelené a zarostlé to tu nikdy nebylo. Letos je totiž velmi vydatné a dlouhé období dešťů. Přebrodili jsme se, obuli pořádné boty a vydali se podél překrásného potoka, jehož řečiště je obklopené a místy částečně vydlážděné žulovými oblými skalami a balvany. Břehy a svahy údolí jsou porostlé - jak jinak - bujnou tropickou vegetací. Nedošlo mi, že tu žádná cesta není, a že ji Tomáš vyhledává na místě. Po několika minutách chůze jsem sklouzla po vlhkém mechu a spadla do té nejhnusnější stojaté a smrduté vody, která byla v údolí k nalezení. Později nám tato situace zřejmě zachránila život, protože od té chvíle jsme si na mech na balvanech a skalách dávali dobrý pozor. Ta místa byla jak namydlená.
Při té havárii jsem si namočila kraťasy, půlku trička a hlavně boty skrz nazkrz. Musela jsem si sundat mokré ponožky a celou cestu čvachtat v mokrých botách. Pariska se brzy ocitla v Tomově náruči, protože jsme se prodírali podrostem pro její velikost opravdu nepřekonatelným. Janka v pravidelných intervalech volala na Tomáše starostlivým hláskem „Milánku, pozor na hady!“ Oči mi vylezly z důlků, aby nepřehlédly jakýkoli podezřelý pohyb a prozkoumaly každý zvlněný klacek. Jednu chvíli jsem málem dostala hysterický záchvat, protože mě cosi začalo štípat po těle pod oblečením. Shodila jsem ruksak a zjistila, že jsou to zdejší zelení mravenci, před nimiž mě Tom na předchozích výletech vážným hlasem varoval, kdykoli jsme narazili na jejich z listů slepené hnízdo, přilepené k větvi stromu nebo keře: „To jsou zabijáci! Jakmile jim strčíš do hnízda, vrhnou se na tebe a chtějí tě zabít. Koušou jak diví.“ Došla jsem k závěru, že jsou smrtelně jedovatí a starostlivě jsem se jim vyhýbala. Teď mě však hryzali. Vykřikla jsem, že jsou na mně zelení mravenci a začala je zuřivě setřásat. K mému překvapení se moji přátelé ani nepokusili přivolat vrtulník záchranné služby a nevzrušeně pokračovali v cestě. Tak to asi nebude tak hrozné, usoudila jsem, ale pěkně mě to rozhodilo. Tři hodiny jsme se prodírali místy, která vypadala, že tudy nikdy lidská noha neprošla. Na mých nohách přibývaly kousance a šrábance od ostrých trav. Občas jsme narazili na hezké místo, tak jsem honem fotila, abych si alespoň pro deník zaznamenala něco povzbudivého v tom všem trápení. Byla jsem opravdu docela naštvaná, ale snažila jsem se moc neotravovat. Když jsme se konečně dostali k vodopádu na dohled, přišlo šplhání po skalách. S radostí jsem zaznamenala, že to je pro mne velepříjemná záležitost, protože jsem trošku vytrénovaná z pískovců doma. Místa s kluzkým mechem byla občas hodně nebezpečná, ale dávali jsme si na ně pozor, tak vše dobře dopadlo.
Pod vodopádem se Janka s Tomášem a Pariskou koupali, nadšení tím, že tolik vody tu ještě nikdy nebylo. Já jsem se nechala jen sprchovat vodní mlhou. Neměla jsem chuť se svlékat a klouzat po balvanech do zpěněné vody. Zula jsem si mokré boty a sušila nohy, ozdobené několika puchýři z chůze naboso. Pariska opět předvedla své plavecké umění. Úplně mě však ohromila tím, že se pro hozený klacek klidně potopí pod vodu a vítězně se s ním vynoří, aniž by se zakuckala. Zřejmě má nějaké vydří geny.
Když se dostatečně vycachtali, ptala jsem se starostlivě, zda se nebudeme vracet stejnou cestou zpět. „Nie, nie,“uklidnila mě Janka svým neodolatelným úsměvem. „Len sa tuto vytiahneme hore“, ukázala do prudkého skalnatého srázu, „a tam už je taká pekná cestička“.
Po náročném horolezeckém výstupu, který mě docela bavil, jsme se ocitli opět v neprostupném podrostu, cestička tudy nikdy nevedla. Po hodině cesty jsme došli nad vodopád a ukázalo se, že jejich oblíbený brod je nedostupný, protože je mnohem více vody. Nakonec jsme to nějak zvládli a já jsem se konečně vykoupala v tůni nad vodopádem. Byla to léčivá lázeň, která mě nádherně nabila životní silou a ošetřila mi poškrábanou a pokousanou kůži. Pariska zas plavala jak vydra. Janka zatím obětavě došla po prašné silnici dva kilometry pro auto, abychom si užili koupel a nehledali vůz potmě.
Doma jsem se probrala do velké aktivity, a tak jsem až do půl jedné ráno psala nové zamyšlení pro své stránky. Je hodně inspirováno mým zdejším kontaktem s jógou. Přeložíme ho s Janetkou do angličtiny a nabídneme k publikaci v měsíčníku „Australian Yoga Life“.
DEN DVACÁTÝ TŘETÍ AŽ DVACÁTÝ PÁTÝ
Dvacátý třetí den byl zasvěcen příletu dalších přátel, kteří tu budou nějaký čas bydlet. Bylo to příjemné cítit zase tu domácí energii a zároveň jejich radost z očekávání nového způsobu života. Odpoledne a večer jsme s Jankou strávily ve městě. Vybírala jsem dárky, daly jsme si kafíčko a klábosily. Uvědomila jsem si, že mám po nekonečné době čas zastavit se, nepředvádět žádný výkon a necítím s při tom provinile. Že by se něco změnilo? Procházím tu zásadní očistou, rekonvalescencí a návratem k radostné životní energii. Nejtěžší bude nezapadnout do starých kolejí. Ještě že mám pár skvělých přátel doma, kteří to ohlídají.
Další den jsme vyrazili prozkoumat Tablelands. Tato náhorní plošina, na níž jsme uskutečnili můj workshop na začátku pobytu, je pokrytá hlavně farmami, z původního tropického porostu tu však také něco zůstalo. Nejdůležitější je tu klima - svěží, výrazně chladnější než v Cairns. Výška tisíc metrů nad mořem mi dovolila v těchto zeměpisných souřadnicích pocítit lehkost větru a svěžest, kterou znám z domova.
Navštívili jsme tu legrační galerii s dárky a lesními skřítky. Tam mě nejvíc nadchl pejsek majitelů, přítulný nalezenec jménem Bunch. Velikostí už se blížil k Romíkovi, tak jsem se potěšila alespoň náznakem kontaktu, který mi tu tak moc chybí.
Další zastávkou byl „Courtain Fig Tree“ - obrovský cizopasný fíkovník (podobné, ale mnohem menší jsme obdivovali na Magnetic Island), který tu dosahuje rozměrů skutečné katedrály.
Potom jsme zajeli na čajovou farmu a na poslední chvíli přemluvili milou paní, aby s námi uskutečnila prohlídku. Viděla jsem poprvé v životě růst, kvést a zpracovávat čaj. Překvapením pro mou neznalost byla i skutečnost, že čajovník je dlouhověký strom, který - když není stále zastřihován - může dorůst do velikosti pořádného stromu.
V továrně byl veliký randál a opar ze všech stádií mokrého i suchého čaje. Výklad tam chvílemi připomínal oblíbenou scénu z filmu „Na samotě u lesa“, kde Smoljak vypráví tajemnou příhodu za postupného spouštění mlýnských strojů, kterou všichni chtějí zas někdy slyšet znovu. Vzhledem k tomu, že se považuji za milovníka čaje, bylo pro mne velmi zajímavé hlavně zjištění, že rozdílné druhy čajů vznikají z téhož keře, jen proces zpracování se liší. Při odjezdu jsme zachytili pár krásných bažantovitých ptáků, kteří chodili po vrcholcích zastřižených keřů jako po podlaze. Opět se mi nepodařilo identifikovat druh, tak budu zřejmě obtěžovat australské ornitology ještě jednou.
Pak jsme zajeli k nádhernému sopečnému jezeru Lake Echam. Slunce se pomalu chystalo k západu, vzduch byl svěží, voda průzračně čistá a její teplota dokonalá pro osvěžení i delší plavání. Bylo to snad nejkrásnější koupání, jaké jsem kdy zažila. Voda voněla i chutnala jako jasmínový čaj a při plavání objímala a nadnášela tělo jako peřinka. Když jsme pak u břehu večeřeli, připluly k nám pstruhovité rybky a loudily. Podělili jsme se s nimi o chlebové placky a těšili se z nádherného podvečera.
Janka se necítila dobře, přesto trvala na tom, že se nevrátíme domů. Vypravili jsme se tedy do campu na Granit Gorge, abychom přespali ve stanu a druhý den prozkoumali tuto zajímavou část Tablelands. Stan, který jsem nikdy neviděla, jsme stavěli za tmy. Nemohla jsem být moc platná. I přes těžké podmínky to Janka s Tomem zvládli za chvilku. Nedaleko byla veliká sekera, zaseknutá do špalku, ohniště i stůl s lavicemi. Tom s Jankou kdesi obětavě vytěžili dřevo, a tak jsme si ještě poseděli u voňavého ohně. Kolem poskakovali wallabies, malí klokani, a zvědavě nás pozorovali. Po dohasnutí ohně nás doprovodili na nejbližší oblou skálu, odkud jsme se kochali závratně nádhernou hvězdnou oblohou. Zase jsme propadli Tomovu iPhonu a identifikovali souhvězdí. Nebi dominovala Mléčná dráha a Jižní kříž, poblíž ještě souhvězdí Býka a obrovský Štír - znamení Janky a velké skupiny mých minulých i současným nejbližších spolupracovníků. Pomyslela jsem na všechny s láskou.
Noc byla docela náročná, měla jsem zřejmě jakési zhroucení termoregulace. Byla jsem nabalená jako pumpa a zachumlaná do Jančina péřového spacáku, který má ochránit i proti dvacetistupňovému mrazu. Přesto jsem se klepala zimou asi do dvou do rána. Tehdy mě vyhnalo ven jisté nucení. Noc byla prosvětlena září měsíce. Hned u vchodu do stanu seděl klokánek, jako by se ptal: „Neseš něco?“ Vzápětí přihopkali další a doprovodili mě ke křoví. Nedopřáli mi soukromí, pořád čučeli. Bylo to dost žinantní (česká zpotvořenina francouzského genant - zahanbující, stud působící). Abych nebyla nespolečenská, ještě chvíli jsem se s nimi kochala hvězdnou oblohou. Pomohlo to, pak už mi bylo teplo. Jen na ležení trošku tvrdo. Jenže jsem přeci bizoní holčička, tak jsem se spíš radovala ze skutečnosti, že po dlouhé době spím v přírodě pod stanem.
Ráno bylo jako vymalované, modrá obloha, zářící slunce, čerstvý vzduch.
Sousedi mě upozornili na dva neobyčejné ptáky, kteří seděli na blízké pinii. Byli snadno přehlédnutelní, barvou i tvarem téměř splývali s kůrou kmene. Bylo zjevné, že jsou to noční ptáci, tvar jejich zobáku se však sovám nepodobal. Pořídila jsem několik fotografií a podle nich doma zjistila, že to byl vzácně pozorovatelný lelkoun papuánský (Papuan Frogmouth - Podargus papuensis). Anglický název prozrazuje, že jeho zobák připomíná žabí ústa. V zavřeném stavu to není patrné. Když však svou chlebárnu otevře (viděla jsem pouze na fotografiích na internetu), stojí to za to. Navíc je jeho ústní sliznice vybavena jakousi látkou, která přitahuje hmyz,jenž je důležitou částí jeho potravy. Stačí, aby zůstal s prominutím civět s hubou dokořán, a potrava mu tam rovnou přistává. Odtud tedy obraz o létání pečených holubů a zajímavé slovo „lelkování“. Po chvíli jsem měla ještě další výjimečnou příležitost. Čtenáři mého deníku jsou již známi chechtaví ledňáci. V kempu na Granit gorge ochotně pózovali několik minut.
Pak jsme se vydali na překrásnou, i když trošku náročnější procházku po obrovských granitových balvanech. Na jejím počátku jsme byli obklopeni hordou wallabies, kteří úžasně pózovali na skalách. Cestou jsme ještě sem tam potkali nějaké osamělce, kteří dokonale doplňovali ten zvláštní kout, připomínající spíše jinou planetu. Brzy jsme zuli boty a šplhali po oblých obrech bosky. Bylo to bezpečnější. Tedy částečně.
Aby těch zvláštních setkání nebylo málo, na jednom kameni, který nešlo obejít, se vyhříval tenký, asi metr dlouhý šedý had se světle žlutým břichem. Když nás spatřil, výstražně vztyčil hlavu. Právě nás dostihli dva další výletníci, jeden z nich tvrdil, že je to jedovatý „yellow belly“. Opět jsem pátrala na internetu a zjistila, že ten to být nemohl, protože je mořský. Nejblíže podobě našeho strašáka je Fierce Snake, aka Inland Taipan (Oxyuranus microlepidotus), což je jeden z nejjedovatějších hadů na světě. Přikládám foto a budu vděčná za odborný herpetologický posudek.
Cesta končila v eukalyptovém lesíku. Tam jsme potkali už jen malého dráčka.
Dramatům však neměl být konec. Když jsme skládali stan, Tom pod ním našel pořádnou tarantuli. Obvinil mě, že tu havěť přitahuji. Za deset let v Austrálii nepotkal tolik hadů, tarantuli ani jednu. Nevím, zda tu přitažlivost způsobilo psaní tohoto deníku. Snad mi příroda posílá pestrá témata, aby jste se, moji milí se mnou nenudili. Rozhodně jsem štěstím bez sebe, že se ten tlustý sklípkan k nám nepřišel v noci ohřát do spacáku.
Zbytek dne jsme věnovali ještě jedné galerii, specializované na výrobky ze vzácných tropických dřev v obci zvané Tolga a druhému půvabnému sopečnému jezeru - lake Barrine. Počasí však bylo chladnější a větrné, tak jsme tentokrát vodu neokusili.
V blízkém lese jsme se pokochali dvěma nádhernými obry, stromy kauri, vysokými čtyřicetpět metrů. Jsou to nádherné bytosti s dokonale rovnými kmeny kruhového průřezu. Ty zdejší rostou rychleji, než jejich novozélandští bratři, kteří jsou velmi dlouhověcí (tisíc let). Přesněji řečeno - byli by, kdyby je lidé nevykáceli. Likvidátory byli Maoři, kteří z nich vyráběli své lodě.
Večer jsem vděčně padla do pohodlné postele a dopřála si osm hodin spánkové kůry. Možná se tu naučím i spát a chodit brzy do postele.
DEN DVACÁTÝ ŠESTÝ AŽ DVACÁTÝ DEVÁTÝ
Víkend jsme pojednali volněji, Janka musela do práce. Tomáš mě a Parisku vzal v sobotu na procházku po divoké pláži Ellis beach. To mám opravdu ráda, protože jsem mnohokrát v životě neměla příležitost toulat se bosky pískem s kotníky omývanými mořskou vodou. Paris nás bavila hrou s vlnami a bojem o klacky, radostným pobíháním od jednoho k druhému.
Zvuk příboje, narážejícího na břeh připomíná intenzivní, hluboký dech. Zavřu oči a vnímám Matku Zemi, jak dýchá, nese mě v náručí, dává mi sílu. Jsem naplněná nadějí do budoucnosti, cítím, že se mi prosvětluje nitro, odkládám zbytky přání a chtění, zůstává jen vděk.
Vidím před sebou mnoho cest, po kterých se můj další život může ubírat. Na všech mě čeká radost, světlo i bolest a zkoušky. Život je sám o sobě takový poklad, že si nebudu vybírat, jakou má mít podobu. Mám tu po dlouhé době možnost zastavit se, podívat se na sebe a rozhodnout se, jak budu dál nakládat i sama se sebou.
Přijela jsem sem unavená k smrti, vyčerpaná nepřetržitou službou všem, kterým mohu být něco platná. Moje zdraví začalo být ohrožené, tělo mi dávalo bolestivé signály, kterými mě žádalo o lepší péči. Tady se mu jí dostalo. Nadváha se pomalu ztrácí, revmatické ruce jsou bez bolesti a otoku, artróza se nehlásí. Už zase skáču přes kaluže. Jsem převážně na syrové stravě, každé ráno mi Tomáš připraví živou šťávu ze zeleniny a ovoce - úplný elixír života. Nemám už na sebe vztek, pohled do zrcadla mě neděsí, není mi smutno, všechno mi dělá radost. Byla bych úplný hlupák, kdybych v tom nepokračovala. Byla bych blázen, kdybych dovolila sobě i komukoli jinému, aby mě dál týral. Čas je příliš vzácný a život nádherný. Je moudré kráčet s těmi, kteří jdou mým směrem, samotu využít k tvoření a meditaci. Moje schránka se plní láskyplnými pozdravy a reakcemi na můj deník od mnoha přátel, o dalších vím, že mlčí, a jsou se mnou... to vše mi Gaia svým dechem připomněla...
Na nejzazším konci pláže jsme narazili na rodinku Ostrovanů, jak se tu říká imigrantům z Papui Nové Guineje. Patří tu spolu s Austrálci k nejchudšímu obyvatelstvu. Taťka se dvěma dětmi a malým pejskem sbírali v příboji jedlé mušle, opodál v křoví seděla maminka s nemluvnětem. Pozdravili jsme se, zářivý úsměv a příjemná měkkost v těch temných očích pohladily duši. Tolik lidí dokáže žít z minima a nestěžovat si. To jsou skuteční učitelé lidstva.
Den jsme zakončili v nesouladu s předchozími řádky hříchem - kávičkou a zmrzlinou na civilizované pláži Palm Cove, podél níž je řada hotelů, dobrých restaurací a butiků. Seděli jsme kousek od pláže přímo pod palmami s malebným výhledem na moře. Nad našimi hlavami poletovali kaloni a papoušci, za našimi zády bzučela oslava osmdesátin někoho, kdo má hodně přátel. Dámy a pánové v letech, slavnostně oblečení, postávali se sklenkami v rukou a povídali si zřejmě o všem, co v jejich životech stálo za to.
Neděle je tu vždy ve znamení Jančiny populární lekce jógy, na které mívá až čtyřicet účastníků. Je opravdu dobrou učitelkou, letos dokončí nejvyšší úroveň cvičitelského výcviku. Potom je polední snídaně v blízké kavárně, která oplývá mimo jiné také skvělou vegetariánskou kuchyní. Ráno a dopoledne jsem tedy měla pro sebe, psala jsem minulý díl a využívala radostně práci s fotografiemi, které mě Janka naučila na svém úžasném jablečném notebooku. Návrat k Vistám bude hodně bolestný. Už vím, na co budu v příštích měsících šetřit.
Po příjemné anglické konverzaci u snídaně jsme zaběhli na nedělní trhy, protože jsem měla poslední příležitost nakoupit dárky, které chyběly. Ještě chvilku jsem si popovídala se sympatickým chlapcem z Nepálu, u jehož stánku jsem už podruhé nakupovala. Dovezu sice mnohé neaustralské dárky, ale jejich koupí jsem trošku přispěla na stavbu školy v jeho vesnici. Tuto skutečnost vím od přátel, on s tím neoslňuje.
Pondělí bylo velmi dramatické. Uskutečnila se část programu, zvaná potápění. Vstali jsme velmi časně, abychom se do osmi hodin nalodili. Jako vždy jsme přiběhli na poslední chvíli, naše loď - katamarán s honosným názvem Ocean spirit naštěstí ještě kotvila u břehu. Odrazili jsme od břehu, spolkli zázvorové pilulky proti mořské nemoci, vyslechli si vtipnou zasvěcující přednášku. Měli jsme namířeno k malému písčitému ostrůvku, obydlenému ptáky v nádherné části Velkého bradlového útesu. Vše probíhalo skvěle, dokud jsem seděla na zadní palubě v chládku. Janka mě přemluvila, abych šla na příď, že tam je to mnohem lepší. Když jsem se tam dopotácela (vlny byly nezanedbatelné), zelená Markétka už zvracela přes zábradlí. Mně stačily asi dvě minuty pobytu, abych se dostala do stavu, jaký už nikdy nechci zažít. Rychle jsem se odploužila zpět na milovanou zadní palubu, ale pozdě. Obsah žaludku zůstal sice na svém místě, ale zbytek člověka byl rozložen na anionty a kationty. Takový pocit bezmoci a hlubokého zoufalství, doprovázeného nezadržitelným pláčem, jsem opravdu ve svém přepestrém a dramatickém životě nepoznala. Slupla jsem další zázvor a pila hodně vody, až se to jakž takž uklidnilo.
Pak jsem nastoupila do poloponorky s průhledným dnem a absolvovala nádherný výlet mezi korálovými útesy. Skla zřejmě zvětšovala, protože jsme měli pocit, že proplouváme centimetry od útesů. Nádherné barvy, živoucí bytosti, které jsou spíše květinami, ryby všech barev a tvarů, obrovské dýchající mušle. Dokonce se objevily i dvě krásné zelenomořské želvy (green sea turtle - Chelonia mydas) s ústy podobnými zobáku a širokými krunýři. Od té chvíle chápu nadšení člověka pro potápění, blízkost s touto neobyčejnou podvodní říší. Ke konci této plavby se mi udělalo znovu zle. Dosupěla jsem na svou palubu pro další zázvor a vodu. Nebylo mi ještě úplně dobře, právě jsem si utřela poslední slzu a byli jsme vyzváni do akce. Markétka nechtěla pod vodu, byli jsme tedy čtyřčlenná parta ? Tomáš, Martin, Janka a já. Přidělili nám dvě instruktorky, které už čekaly ve vodě.
Vyzvedli jsme si brýle a ploutve, před výsadkem jsem obdržela neopren. Škoda, že nás nikdo nevyfotil, protože neexistoval dámský střih. Stehna a zadek se dobře obepnula, od pasu nahoru však na mě i Jance trčela neforemná skříň, která z nás udělala obludy z hnusných amerických zelenofialových pohádek. To však bylo to nejmenší. Hodili na mě závaží, pak bombu, plivla jsem si do brejlí, vymáchala je a nasadila a teprve pak se ukázalo, že mám na tuto velikost zřejmě krátký obličej, protože dolní okraj masky mi přikrýval horní ret. Skočila jsem do vody, chytla se klandru a poctivě se snažila udržet hadici v ústech. Obejmout ji horním rtem se mi nedařilo. Byla jsem z toho pěkně vystresovaná, pořád jsem se potápěla a zkoušela to. Janka se zatím v pohodě odlepila od zábradlí a zmizela v hlubině. Instruktorka typu vězeňské dozorkyně mě ještě párkrát drsně vyzvala, abych hadici obemkla rty a pak mě bez milosti vyhodila z kola ven, protože musela za Janetkou dolů. Potěšila jsem se s výstrojí ještě na pár metrech neohrabaného plavání, vytáhla se s ní zpátky na loď a potupně ji odevzdala velmi fešnému instruktorovi. Kdyby ten se mnou šel do vody, prodloužil by se mi obličej na koňský a rty bych měla jako Angelina Jolie, jen abych obstála. Zase přeháním, promiňte. Tak krásný zas nebyl.
Autorem některých mořských a všech podmořských fotografií je Martin Tlusťák (mezi kapříky první zleva)
Díky Bohu, že jsem nevzdala tu ponorku, nebyla jsem ochuzena. Přátelé se později vynořili trošku rozladění, protože dole toho nebylo moc k vidění a na rozdíl od jejich předchozích zkušeností je instruktorky stále držely za ruku.
Já jsem mezitím další lodí doplula na pískový smrdutý ostrůvek, hustě obydlený mořskými ptáky. Na chvíli jsem se ocitla v Hitchcockově díle Ptáci. Tito však nebyli lačni mé krve. Bílý písek a tyrkysové Korálové moře s průzračnou vodou a korálovými útvary i rybami viditelnými pouhým okem to však vyvážily. Konečně jsem si dosytosti zaplavala v moři a poležela na pláži. Přátelé po chvíli dorazili a pustili se do šnorchlování, které prý bylo co do obrázků krásnější než potop. Já jsem v té chvíli už asi měla na masku vybudovanou lehkou fobii, tak jsem s díky odmítla zacvičení.
Zpáteční dvouhodinová plavba na naší mateřské lodi se už dala přežít, ale pevná půda pod nohama je pro mne nesrovnatelně příjemnější. Nového koníčka jsem do svého repertoiru zatím nezařadila, s duchem oceánu rozmlouvám raději ze břehu.
Úterý přineslo další nezapomenutelné zážitky. Vypravili jsme se na Babinda boulders, nádherné místo v tropickém pralese, kde je mimo jiné jezírko vhodné ke koupání. Je to místo, které má význam pro zdejší kmen Austrálců, pojí se k němu tato legenda.
Krásná dívka jménem Oolana z kmene Yidinji byla provdána za váženého staršího muže jménem Waroonoo. Krátce po svatbě přišel do oblasti jiný kmen a ona se setkala s krásným mladíkem jménem Dyga. Zamilovali se do sebe. Uvědomovali si, že se dopouští velkého prohřešku, a tak utekli od svých kmenů a zmizeli v lesních údolích. Stařešinové je dostihli. Oolana se jim vytrhla, vrhla se do klidné vody jezera na Babindě a volala na Dygu, aby ji následoval. Jakmile Dyga skočil do vody, její úzkostný křik rozbouřil klidné vody do silného víru a země se otřásla lítostí. Obrovské balvany se vřítily do říčky a plačící Oolana mezi nimi zmizela. Austrálská legenda praví, že její duch stále hlídá balvany a stále tam je slyšet, jak zoufale volá svého ztraceného milence.
Jiná pověst říká, že Oolana se za svůj osud mstí tak, že tam každý rok utopí jednoho mladého muže. Na mnoha místech je prezentována fotografie vodního proudu, v níž se objevila tvář její první oběti, kterou na fotografii poznala matka utonulého.
Cestou na toto mýtické místo jsme objevili malé centrum austrálské kultury, které funguje jako komunita, řešící problémy s drogovou závislostí, prevenci kriminality a zároveň je to každou neděli místo, kde se místní domorodci schází, tančí, malují a vypráví si příběhy. Dozvěděli jsme se to od pána bílé pleti, který se tam ve svém důchodu stará o účetnictví a administrativu. Mluví o nich s velkou láskou, říká že mu pomáhají zůstat mladým, protože jeho stáří dávají smysl. Poblíž tam prý bydlí osmdásetiletá Austrálka, která je již poslední nositelkou posvátnýh příběhů. Snaží se je vyprávět mladším, aby nezanikly. Vypráví prý úžasně.
V centru jsem objevila pro rynartickou chaloupku skvělé nahrávky s didjeridoo, z nichž jedna je dílem třináctiletého Sani, bratra dívky, která v galerii prodává. Je to virtuos na tento nástroj, vystupoval prý i ve Spojených státech a v opeře v Sydney. Na didjeridoo hraje od tří let, cirkulační dech je pro něj totéž co běžné dýchání. Navíc prý hraje skvěle na dudy a při každoroční vojenské přehlídce držitelů skotských tradic je prý hvězdou.
Další dárek pro chaloupku je obrázek od starší malířky, příběh z času snů, na kterém je mimo jiné také ježura. Toto zvíře jsem tu na jiném obraze neviděla, třebaže poctivě procházím všechny galerie s domorodým uměním. Tady si mě obrázek zavolal. I barvy jsou do Rynartic jak na míru. Cena neuvěřitelně nízká, protože za ní není vydřiduch galerista. Prostě zázrak. Ježuru jsme potkali na cestě z West Point, pamatujete? Vidět toto zvířátko ve volné přírodě je velká vzácnost. Jak nenápadnými cestami k nám přicházejí zázraky...
Tu velikou radost jsme korunovali procházkou překrásným tropickým lesem podél říčky na Babindě. Říkala jsem si, že tak to musí vypadat v ráji... Koupel v průzračné vodě jezírka byla dalším extatickým zážitkem. Na světě je čím dál krásněji, moji milí.
DEN TŘICÁTÝ
Odlet se nezadržitelně blíží, a tak se dovolená začíná měnit v pracovní pobyt. Snažíme se s Jankou využít co nejvíce náš potenciál ke spolupráci. Překládáme, učí mne na macíčkovi, hledáme novou hudbu, kterou potřebujeme k práci, já jí asistuji při vytváření propagačního videa pro jógovou školu s výhledem na budoucí možnosti podobné propagace pro mou práci.
Přesto jsme si našly čas na kontakt s austrálskou kulturou ve zdejším centru Tjapukaj. Trošku jsem se bála, aby to nebyla pro domorodce nedůstojná show, ale byla jsem velmi příjemně překvapena. Umělecký soubor tvoří velmi talentovaní, milí a sebevědomí mladí lidé. Představují s humorem a lehkostí, která je strhující, své zpěvy, tance, hru na didjeridoo, rozdělávání ohně přírodním způsobem, přírodní medicínu, vrhání bumerangem. Jsou spontánně dominantní. Zatáhnou do akce diváky, kteří vedle nich vypadají jako neohrabaní chrobáci a životní forma odsouzená k zániku. Podlehnou jejich kouzlu a snaží se vyhovět instrukcím jako malí školáčci. Je to velká legrace, zároveň strhující podívaná.
Nejvíce mě samozřejmě zajímal tanec a hudba. Bylo to autentické, včetně citelného šamanského náboje. Tanec je velmi zakořeněn v zemi, ruce jsou otevřené, uvolněné a hrají si s energií. Chvílemi jsem měla pocit, že jsem v Rynarticích a probíhá meditace.
Hráč na didjeridoo byl skvělý nejen technicky, ale i hudební invencí. Mistrovsky předvedl techniku hry bez nástroje. Chvíli jsem si pomyslela, nač tu rouru s sebou nosí, když na ústa hraje stejně mocně a skvěle, vytváří vibrace s nástrojem identické. Když se však k nástroji vrátil, přešlo mě to. Jeho komentáře a výklad byly chytré, vtipné, působivé.
Stejné kvality měl i hlavní průvodce programem, jeden z tanečníků a zpěváků. Měl velmi srdečný a přitažlivý způsob vystupování.
Nejlepší však byla jediná žena souboru - drobná divoška, živel. Fascinovala mě už při tanci. Když si pak sedla na zem a začala nám vysvětlovat přírodní léčbu a způsob života Austrálců v deštném lese, mohlo se publikum smíchy potrhat. Popis zásahu první aboriginal pomoci při uštknutí naším přítelem taipanem byl asi následující: „Vezmete tři kameny, a list této rostliny. Dva kameny rozpálíte v ohni, třetím fláknete pacienta po hlavě, aby ztratil vědomí. Přiložíte na ranku list a horké kameny, list jed vytáhne.“ Také jsme se dozvěděli o jiné rostlině, která slouží k pohodlnému rybolovu. Hodíte ji do zpěněné vody v zátoce, po chvíli začne páchnout rybinou a otráví všechny dosažitelné ryby. Plavou břichem vzhůru. Kolik jich potřebujete, tolik jich nasbíráte, ostatní tam necháte. Po dvaceti minutách obživnou a vrátí se do hlubin.
Po této osvěžující a zajímavé podívané nás však čekal zážitek zcela opačný. Byl to filmový dokument o vybíjení a zotročení Austrálců bílými přistěhovalci na počátku konce. Začátek filmu působivě upozornil na to, že stejným utrpením prošly přírodní národy všech kontinentů, kam se našinec vecpal. Podrobné vysvětlení krutosti nejen fyzické, ale i spirituální, která spočívala v zabrání posvátných míst a zpřetrhání přirozených vazeb mezi austrálskými kmeny i jednotlivcem a přírodou, se mi dosud zakusuje do srdce. I přes to, že konec filmu byl optimistický, dokládající jakousi renesanci ducha Austrálců v současnosti, kdy už údajně mají respekt oni i jejich tradice, neulevilo se mi. Mnohé bylo nenapravitelně zničeno.
Nabrat zpátky trochu sil jsme se pokusily v místní galerii a obchůdku poslechem CD s domorodou hudbou. Objevila jsem tam další poklad do Rynartic.
Odpoledne jsme zakončily ještě úlevnou procházkou a lehkou večeří na Palm Cove, kontaktem s mořem a prostorem.
Už zase spím jen pět hodin... jsem napůl doma, napůl tady. Přemýšlím pořád o tom, nač nesmím zapomenout... Méně spaní teď není zatím na škodu, vyrovnání časového posunu bude snazší. Těším se na vás, moji milí.
LABUTÍ PÍSEŇ
Je večer před odletem a poslední dva dny jsem zasvětila uspořádání všeho vytvořeného a získaného. S Jankou jsme dokončily překlad zamyšlení “O mistrovství“ pro jógový měsíčník, vytvořily jsme zálohové kopie nejlepších mých CD, uspořádaly a uložily všechny pořízené fotografie...
Pořídila jsem fotografie domu, abyste, moji milí, měli představu o tom, kde deník vznikal.
Obracím se zpět a přemýšlím, co všechno mi těch nádherných pět týdnů přineslo. Mnohé mi teprve dojde, až budu doma. Dnes mohu říci, že jsem prožila jednu z nejkrásnějších a nejplodnějších kapitol svého života, třebaže trvala tak krátce. Nabrala jsem spoustu sil, došla k důležitým rozhodnutím o dalším uspořádání svého života.
Zjistila jsem, že bych byla schopná obstát i za hranicemi naší země. Mého oboru si tu společnost i lidé cení mnohem více než u nás. Snad se mi ukázalo krizové řešení pro případ, že bych své dílo v milované vlasti nebyla schopna uživit. Zní to paradoxně, ale je to opravdu tak - živím své dílo. Nestěžuji si však, protože je to to nejcennější, co můj příběh činí smysluplným. Miluji domov, pokouším se přispět ke zkvalitnění potenciálu obyvatel mé země. Dokud nepadnu, budu se snažit. Věřím, že to s novými silami zvládnu.
Květ Květ
Podívám-li se na tropický Queensland jako na svůj možný domov, docházím k zajímavým závěrům. Měla bych tu určitě volnější pracovní tempo, více pohodlí a možnost cestovat a nabízet svou práci ve světě. Na podnebí bych se asi byla schopna adaptovat, ukázalo se, že mému zdraví prospívá. Moje romantická duše by se mohla radovat z nevyčerpatelných možností kontaktu s divokou přírodou a studia přírodní spirituality domorodých obyvatel. Jistě by to mohlo prohloubit intenzitu mé práce. Těžko bych se však smiřovala s nedostatkem kultury, velmi špatnou úrovní služeb, způsobenou leností a pomalostí tuzemců. Přátele bych tu našla, jen bych s nimi asi nemohla stolovat... způsob pojídání čehokoli tu připomíná dobu kamennou. Skoro všichni si olizují prsty, mlaskají, srkají, bosé nohy strkají skoro na stůl... Byl by to důvod pro přísnou dietu, což by mi však vyhovovalo. Mohla bych pokračovat ještě dlouho s výčtem pro a proti, došla bych však k závěru, že doma je tam, kde je srdce. A moje srdce je jednoznačně v Čechách. To se samozřejmě může změnit, když se tam přestanu dobře cítit. Není to jen na mně, Nejvyšší mi jistě ukáže cestu.
Na rozloučenou s Australským deníkem aneb Poselstvím od Protinožky připojuji několik květů z botanické zahrady, která byla místem poslední procházky. Těším se na vás, moji milí.
