Zimní slunovrat má magickou sílu, po věky byl časem slavností a obřadů. Neprobíhaly však vždy tak mírumilovně jako mladý svátek – Vánoce, které v podobě vzájemného obdarovávání na Štědrý večer u vánočního stromku slavíme až od devatenáctého století.
Předcházela řada pohanských obřadů slunovratu, při nichž se vítal delší den zvěstující příchod tepla a lepších podmínek pro pěstování plodin.
Starořímské saturnálie jako nejpravděpodobnější předobraz Vánoc se staly zprvu krvavým svátkem. 17. prosince byly obětovány děti pro zajištění úrody v nastávajícím roce. Od těchto hrůzných obětí se bohudíky časem upustilo.
Oslavy uctívající boha Saturna probíhaly ve Starém Římě v době zimního slunovratu od roku 217 před naším letopočtem. Plnily tehdy nejen náboženskou funkci, na počátku měly také povzbudit obyvatele po zdrcující porážce od Kartáginců.
Saturna, boha sklizně, později nikdo nepovažoval za zlého. Saturnálie byly typické nezřízenými pitkami, uvolněnou morálkou a zahálením, protáhly se až do konce roku. Vše se obrátilo naruby, pánové si vyměnili role s otroky, nikde se nepracovalo, ve školách se nevyučovalo. Konaly se gladiátorské zápasy, všichni se obdarovávali, především svícemi na ochranu před temnými dny.
Slované uctívali zrození Dažboga, boha slunce. Za úsvitu přinesl pán domu z lesa dubové poleno, potřelo se medem nebo vínem a bylo zapáleno. Tento obřad vzdáleně připomíná vánoční stromek. Za soumraku začala slavnostní večeře, jíž se podle víry účastnily i duše zemřelých. Rozkrajovala se jablka jako symbol zdraví, ořechy zdobily stůl pro hojnost. Podával se chléb a oplatka ve tvaru slunce. Také se věštila budoucnost z odlitků olova.
Křesťanské Vánoce se slaví od 25. prosince do neděle po 6. lednu, vzývají narození Ježíše v Betlémě. Patří k nim láskyplná atmosféra, rodinná sounáležitost a pestrá škála tradic, které mají i historické předkřesťanské kořeny.
Ježíškovy narozeniny se těžko určovaly, v Bibli není datum zmíněno. Podle odkazů a propočtů však patří spíše do jarních měsíců, pravděpodobně připadají na 28. březen. Od sedmého století je však církev slaví 25. prosince. Není vyloučeno, že důvodem byla snaha zastínit pohanské slavnosti zimního slunovratu.
Vánoce tradičně nazýváme svátky klidu a míru, ač se za posledních sto let proměnily v přehlídku stresu, tlaku na nesmyslné nakupování a nezřízenou spotřebu. Taková atmosféra jitří otevřené rány, snadno probouzí agresivitu a skepsi.
Vzpomenu-li si na Vánoce svého dětství v Praze v padesátých a šedesátých letech minulého století, uvědomuji si, že je každoročně předznamenával strašák vánočního úklidu, jenž byl vyžadován a kontrolován generací tehdejších babiček. Dnes již málokdo uvěří, že domácnost zářila nevídanou čistotou díky nepředstavitelně namáhavým a únavným procesům, mezi nimiž nejsnazší bylo praní na valše, vyvářka povlečení a prostěradel v uhelném kotli v prádelně a ruční ždímání. Velké a těžké koberce byly srolovány a vláčeny na dvůr, přehozeny přes klepadlo a proutěnými plácačkami se z nich prudkými údery vyháněl prach. Okna se umývala těsně před svátky, aby nezůstal ani flíček. Bývaly kruté mrazy a chemické čisticí prostředky bránící námraze neexistovaly. Dodnes se chvěji hrůzou při vzpomínce na péči o parkety. Maminka nejprve vkleče drhla každou parketu zvlášť kovovým kartáčem. Tento úkon se nazýval drátkování a ruce po něm byly jedna krev. Potom složitě uvařila žlutý hydrovosk a hadříkem natírala opět každou parketu zvlášť po létech. Poškrábané ruce se obarvily nažluto. Vosk usychal několik hodin, do pokoje se nesmělo vkročit. Tísnili jsme se v maličké kuchyni, kde jsme připravovali těsta na cukroví, tatínek cídil sidolem stříbro, mosaz, alpaku. Poslední parketovou akcí bylo leštění tvrdým vlněným kartáčem, jenž se navlékal na nohu, a bruslilo se opět v souladu se strukturou dřeva. Muselo se hodně přitlačit, aby byl lesk co nejvyšší intenzity. Tatínek se snažil zastat všechny části algoritmu. Byl však odháněn, neb nebyl z ženského pohledu dostatečně precizní. Není divu, že maminka v každoročním oprávněném zoufalství vždy zopakovala svou vánoční mantru: „Ještě udělám parkety, a pak se oběsím!“ Málem tak navázala na historickou smrtonosnou předlohu původních saturnálií.
Na zářící parkety se položil vyklepaný koberec a dětským úkolem bylo učesat jeho třásně tak, aby dokonale zdobily okraje. Za každý neopatrný krok, který dílo porušil, zahřměla kletba nebo přilétl pohlavek. Získala jsem tak fobii, která mi nedovolí vkročit na žádné třásně na světě nebo stoupnout na jakýkoli dřevěný práh u dveří. Ten byl totiž také napuštěn hydrovoskem, naleštěn a prohlášen nedotknutelným. Práh je vizitka domácnosti, musí být bez poskvrnky.
Další práce už byly převážně radostné a vánoční atmosféra se přeci jen začala rodit. Vonělo cukroví a den před tím štědrým taťka mamince vypracoval svýma silnýma rukama pevné těsto na vánočky, jejichž vůně mi provoněla sny poslední adventní noci. Rodiče nazdobili stromek těsně vedle mé postele, aniž by mě probudili, zabalili dárky, schovali je do gauče a někdy nad ránem konečně ulehli.
Dopoledne mě vzal tatínek za ruku a jeli jsme za Pražským jezulátkem do Karmelitské ulice, zatímco maminka chystala bramborový salát a připravovala stůl. U Ježíška jsme se pomodlili a poseděli v kostelní lavici v tiché meditaci. Taťka dojatý vzpomínkami a vzácnou chvilkou našeho soubytí, já laskajíc pohledem jezulátko a celý kostel, který jsem považovala za nejkrásnější na světě. Byli jsme dost chudí, a tak jsem nikdy nic nevyžadovala, kolem hračkárny jsem chodila bez zastavení. Proto jsem dárky nepovažovala za hlavní bod Vánoc. Tím byly chvíle u karmelitánů.
Potom jsme jeli tramvají na Prašný most, prošli Pražský hrad a zakončili poezií Nového světa. Starobylé domy, atmosféra Prahy z minulých století a krásně ozdobené dveře i okna jsou vánoční pohlednicí mého dětství.
Odpoledne tatínek připravil a obalil kapry, dokončil rybí polévku, kterou si den předem předvařil. Maminka se ryb štítila a polévku nejedla, kapra jen bez kůže a napřed namočeného v mléce… Usedli jsme ke krásně prostřenému stolu, bramborový salát v porcelánové míse byl uhlazen do tvaru dokonalé pyramidy, ozdoben petrželkou, jedlovými větévkami a červenou paprikou. Vzali jsme se za ruce a tiše se pomodlili. Rodiče vzpomínali na své zemřelé a uronili pár slz.
Tatínek se na ryby těšil, měl je jen v tento den. Když jsme hodovali, mizely v něm porce jedna za druhou, slastně mručel a já jsem se nemohla dočkat zazvonění a rozsvícení stromečku… Zazpívali jsme koledy, objali se, zulíbali, děkovali si navzájem a přáli si, abychom se o příštích Vánocích ve zdraví sešli. Dárky byly skromné, krásně zabalené a my jsme se při jejich rozbalování předháněli, kdo se umí lépe radovat. Pak jsme se dlouho smáli jako blázni… Byli jsme jen tři, ale vystačili jsme si.
Když jsem dospívala, donutila jsem rodiče, abychom navštěvovali opravdovou půlnoční mši o půlnoci. Chudáci tam vyčerpáním usínali, ale vyhověli mé duchovní potřebě.
Zbytek rodiny jsme navštívili v dalších dnech, na ty si však vzpomínám jen matně. To hlavní a zářivé už bylo za námi…
Milí moji, jsou tu další Vánoce a my máme příležitost prožít je v klidu, míru, lásce… Zpytujme svědomí, smiřme se s těmi, kteří se vzdálili. Otevřme svá srdce Bohu a dveře domova přátelům, kteří jsou osamělí. Oslavme slunovrat, zrození, naději. Prožijme hluboce Rybovu Vánoční mši, bez níž by české Vánoce ztratily kouzlo.
Jako terapeut jsem nestranná při řešení partnerských a rodinných nesnází. Nevnímám muže ani ženy jako znevýhodněné nebo zvýhodněné skupiny. Vždy mě zajímají míra lásky, pokory, velkorysosti a morální kvalita jednotlivých zúčastněných. Jejich přítomnost lze zaznamenat v obou táborech. V každém příběhu je jiné rozložení sil. Při hlubším poznání rodinného a partnerského života v krizi konkrétního páru vychází najevo nejrůznější formy ponižování, manipulace, obelhávání, zastrašování a dalších psychopatologických druhů chování. Žádný z nich není typicky ženský nebo mužský, jsou jich bohužel schopny obě strany.
Mohlo by se zdát, že nespravedlnosti, k nimž dochází při rozvodovém dělení majetku a stanovení výše alimentů, spadají pouze do oboru ekonomie. Ony však vždy mají hluboký psychologický i duchovní základ, zřetelně vypovídají o charakteristikách osobností.
Na jedné straně je méně početná skupina žen, kterým se podaří z rozvodu s bohatým mužem získat nemalé bohatství a vysoudit astronomickou částku výživného. Jsou často vedeny touhou protějšek zničit, neumožnit mu další bezstarostný život. Některé dokonce s podobným plánem do manželství vstoupily.
Takový muž patří mezi ty, kvůli jejichž příkladu se ostatní movití muži natolik bojí umenšení svého majetku, že se odmítají ženit, nebo uzavírají pro ženu velmi nevýhodnou předmanželskou smlouvu. Nejpřirozenější by bylo, kdyby tito pánové zůstali na ocet a nemohli najít oběť pro hrubě asymetrické partnerství. Některé dámy se však živí klamnými nadějemi, že příchod potomka obměkčí taťkovo srdce a vše bude zlegalizováno. Bohužel, ani příchod rozkošného miminka na svět mnohdy otcovskou duši neoblomí…
Nejčastější jsou smutné příběhy opuštěných svobodných či rozvedených matek, pro které je rozchod-rozvod počátkem velmi nuzné životní kapitoly. Je doloženo, že musí vyjít s měsíční částkou mezi deseti a dvaceti tisíci korunami, mnohdy jsou bez další pomoci a podpory odkázány jen na svou vynalézavost a statečnost. Zaměstnavatelé o ně nestojí – děti bývají přeci často nemocné. Částečné úvazky nerostou na stromě, z takového platu navíc nelze vyžít. Trpí vše – nejen ekonomická úroveň rodiny, ale i časová kapacita matky, již by měla věnovat pečlivé výchově a láskyplnému soubytí s dětmi.
Chudoba může mít překvapivě i pozitivní dopad na charakter ratolesti. Odnaučí se vznášet nesplnitelné požadavky a stane se s vysokou pravděpodobností soucitným, obětavým a ohleduplným člověkem, schopným vytvářet velmi silné citové vztahy. Těchto předností však lze dosáhnout i moudrou a odpovědnou výchovou.
Matka, která denně čelí obavám ze zásadního nedostatku, je pod velkým stresem, a ten jí deformuje osobnost. U někoho vznikne závistivost, nerudnost, návaly úzkosti, vzteku, sklon k závislostem, někdy až bezcitnost. Takové vlastnosti a tendence jsou prudkým jedem pro dětskou duši.
Některé ženy se pokouší ve svém okolí vzbudit lítost a získat tak další finanční podporu, některé dokonce nepokrytě vydírají méně odolné příbuzné a známé. Jiná skupina osamělých matek si tajně přivydělává sexuálními službami.
Stojíme na rozcestí. Abychom k nim mohli pocítit soucit a otevřelo se nám srdce k pomoci, měli bychom vědět, zda žena nebyla původkyní rozpadu rodiny. Toho lze dosáhnout nejen proradností, nevěrou či zneužíváním, ale i věčnou nespokojeností, nevraživostí, peskováním a ponižováním partnera, odmítáním něhy a fyzické blízkosti. Snadno se tak stane po narození dítěte či dětí. Žena je přirozeně zaplavena úplně jinou láskou a něhou, než tomu bylo v bezdětném mileneckém období. Muž by měl mít pochopení. Není však ospravedlnitelné, když žena partnera důsledně a dlouhodobě odmítá a jedná s ním pohrdavě. Takové se v chudobě může dostat vzácného daru: pocítí vděk za život samotný a stane se laskavější. Těžká situace je tu obrazem pohádky O nespokojené rybářce. Soucit si však bezesporu zaslouží děti nesoucí důsledky matčiny pýchy.
Muž-otec musí cítit odpovědnost za své děti za všech okolností. Je v roli stejně závazné jako matka, všechny újmy, jimž jsou jeho potomci vystaveni, jdou i na jeho vrub. Veškerá tíha na něj padá tehdy, když opouští rodinu kvůli jiné ženě, ač matka jeho dětí k rozpadu nezavdala závažnou příčinu. Tehdy by měl být nadobyčej štědrý a nová partnerka velmi skromná. Své štěstí nelze stavět na troskách jiného. Muž ztrácí čest okamžikem, kdy argumentuje svým absolutním nárokem na prostředky, které vydělal, a na odpovídající životní úroveň.
V případech ekonomicky slabších mužů je někdy odchod útěkem před závazky, po němž následuje neochota plnit vyživovací povinnost. To je zrada, kriminální čin. Každý se má o děti postarat i za cenu ztráty vlastního pohodlí, i za cenu velkých obětí a práce do úmoru. Mláďata se neopouští, dokud nejsou schopna samostatného přežití. Zákon přírody.
Materialistický pohled na život vede mnohé omezence k neomaleným útokům na partnerky, které vychovávají malé děti: „Nevyděláváš, nemáš nárok.“ „Co jsi dokázala? Jsi nula!“ „Celý den se válíš a utrácíš moje peníze!“ Jen malá ukázka ze stoky, jež protéká mnoha rodinami nezávisle na výši příjmu živitele.
Jakou cenu má mateřství a péče o malé potomky? Dá se vyčíslit? Nejde přeci jen o spotřebu, o náklady. Je to ta nejvyšší hodnota, jíž se přirozeně koří každý živočišný druh.
Naše civilizace nese znaky rozpadu, s tím souvisí i neplodnost. Snažíme se ji ošálit uměle, ani takto vyrobené miminko však není doceněno tak, aby se stalo dlouhodobou zárukou udržení rodiny. Děti se v západní společnosti pomalu a nenápadně stávají vzácností. Není samozřejmostí je počít, porodit, vychovat. Muži i ženy v nich mohou najít největší zdroj radosti, štěstí, pocitu úspěchu a smysluplnosti života.
Společenská a ekonomická dehonestace ženy na mateřské dovolené způsobuje, že mnohé ztrácí radost z požehnaného stavu, jsou spíš frustrované než nadšené. Muži hodnotu otcovství chápou až v pozdním věku, kdy bývá nemožné napravit škody napáchané v mladých letech. Populace stárne a budoucí kmety už nebude možné uživit, pokud se nebude rodit dostatek zdravých, dobrým rodinným zázemím posílených obyvatel.
Přírodní národy v čase, kdy žily ve velmi náročných životních podmínkách, zavedly společné rodičovství. Dítě bylo všech, staral se o něj, kdo byl právě nablízku, ženy kojily nejen své pokrevní syny a dcery. Úmrtí rodičů pak nebylo ohrožením přežití maličkých.
Kmenovou radu by u nás měla suplovat vláda. Její sestavení je však na hony vzdáleno delegování nejmoudřejších starších. Společné rodičovství pro nejmenší občany by bylo smysluplné, kdyby hamižnost a lenost nebyly hlavním motorem všech parazitů na systému. Těžko je v populaci přesně identifikujeme, proto musí být nastaveny přísné kontrolní mechanismy. Byrokracie se tím bohužel rozbují. Hustým sítem však podvodníci opět propadnou a uvíznou v něm poctivci, jimž jsou dávky odebírány, odpírány, jsou zostuzováni pro nedokonalé vyplnění dokumentů…
Před lety Sophia Loren poté, co porodila své první dítě, pravila do médií, že žena, která není matkou, nemá právo se ženou nazývat. V témže čase jsem přišla o své první dítě, nedonosila jsem je. Byla jsem tehdy hodně nešťastná a herečka mě velmi zranila. Na popud té neomalenosti jsem se však rozhodla, že budu univerzální matkou, dovolím svému mateřství otevřít se světu a být k dispozici tam, kde může pomoci.
Nejsem krásná a slavná herečka, přesto si dnes dovolím říci, že muž, který se odmítá o své děti postarat a nechá je strádat i s matkou, jež mu je porodila, nemá právo nazývat se mužem, ba ani člověkem. Je to zbabělec, proklel sám sebe.
Když jsem byla malá, byli jsme chudí. Tatínek se narodil v roce 1924, měl v sobě etiku a vzorce první republiky. Přál si proto, aby maminka se mnou zůstala doma a mohla mi dát tu nejlepší výchovu a péči. Vstával ve čtyři hodiny ráno, šel uklízet do pivovaru. Převlékl se a pokračoval v kanceláři ve své hlavní profesi projektanta. Dva nízké platy stačily taktak na uživení. Po dvou letech jsme si mohli dovolit pronájem chatičky o ploše dvanáct metrů čtverečních. Stála v krásném údolí dvacet kilometrů od Prahy, dojížděli jsme tam přecpaným parním vláčkem. Svítili jsme petrolejkou, pro vodu chodili do studánky. Byli jsme šťastní. Tatínek pro mne představoval jistotu, zázemí, statečný vzor, který nikdy nezradil. Neměli jsme auto, první ledničku jsme radostně vítali v pražském jednopokojovém bytě, když mi bylo dvanáct. Jmenovala se Emilka a líbali jsme ji na dvířka. Máslo už neplavalo ve vodě. Nebylo důležité, jak velkým bohatstvím oplýváme. Nepochybovala jsem, že taťka dává všechno, co je v jeho silách. Byl veliký, krásný, milující. Měl moji nejhlubší důvěru, poskytoval mi naprosté bezpečí. Tak by se měly cítit všechny děti za všech časů.
Strádající matky samoživitelky tvoří početnou ohroženou skupinu obyvatelstva, která naléhavě potřebuje pomoc. Jsou živoucím důkazem o ztrátě cti mnohých mužů. Možná by nebylo od věci zavést pro jejich děti adopci na dálku. Tentokrát by prostředky neproudily až do Afriky, ale docela blízko. Pojďme se zachovat jako moudrý kmen, když nemůžeme donutit lakomce a zbabělce pomoci vlastním dětem. Zveřejněním jejich příběhů a nesnází budou mít nehodní tatínkové alespoň ostudu.
