Během své dlouhé psychoterapeutické praxe jsem postupně vytvořila originální metodu, kterou nazývám aktivní egolýza. Aplikujeme ji v malých skupinách s klienty ochotnými k dlouhodobé spolupráci, která mnohdy zahrnuje i individuální psychoterapii.
Teoreticky se opírám o své učitele z USA. Především to byl psychiatr John Weir Perry, přímý žák C. G. Junga. Perry léčil psychózy bez jakékoli medikace, pouze za použití poučené, jungiánsky orientované psychoterapie. Svou metodu aplikoval v sedmdesátých letech ve svém centru Diabasis v San Franciscu. Spolupracovala jsem s ním čtyři roky na sklonku jeho života. Strávili jsme spolu ve Spojených státech hodně času v rozmluvách, v nichž mě zasvěcoval do svého pojetí. Později přijížděl pravidelně do Prahy a společně jsme vedli prožitkové pobytové programy osobního růstu s většími skupinami klientů. Z jeho práce čerpám v oblasti psychologické prevence.
Velmi významnou postavou je pro mne Stanislav Grof, otec transpersonální psychologie a tvůrce holotropního dýchání, v němž jsem certifikovaná. Holotropní dýchání bylo základní inspirací pro aktivní egolýzu. Grofův přínos je nedocenitelný na teoretické úrovni, vyzbrojil transpersonální psychologii pevným vědeckým základem pro vnímání světa prizmatem nového paradigmatu.
Intenzivní workshop v T'ai-Chi v Esalen Institue s Chungliangem Al Huangem v polovině osmdesátých let mi pomohl otevřít neomezenou energetickou práci s tělem.
Výrazně mě ovlivnil také Ram Dass, který podobně jako výše jmenovaní opakovaně vystoupil v mém živém rozhlasovém pořadu "Prameny poznání" v první polovině devadesátých let. Na jeho přání jsem tlumočila jeho workshop po ITC konferenci v Praze. Měli jsme několik dlouhých, pro mne velmi přínosných rozhovorů na téma "stavy rozšířeného vědomí".
EGOLÝZA, AKTIVNÍ EGOLÝZA
Termín egolýza, neboli rozpuštění ega, bývá užíván v souvislosti s aplikací psychedelických látek. Přesně popisuje stav otevření vědomí do transpersonálního, tedy osobnost přesahujícího prostoru. Spojením se slovem „aktivní“ naznačuji, že takového stavu klient dosáhne vlastními silami bez pomoci chemie nebo hyperventilace. Není to snadná cesta.
Účastníci jsou zdraví, netrpí psychickými chorobami. Před každým programem závazně vyplňují podrobný zdravotní dotazník. Vždy spolupracuji s lékařem obeznámeným s metodou. Zajišťuje zdravotní bezpečnost a obohacuje psychoterapeutickou práci o medicínský pohled.
Dosažení egolytického stavu není samoúčelné, nejde o pouhé dobrodružství nebo fascinující prožitek. Je to nejvyšší spirituální stav, v němž vědomí jednotlivce splyne s univerzálním vědomím, chcete-li vesmírnou moudrostí, bohem… Pojmenování jsou nedostačující, každé z nich najde v populaci skupinu lidí, kterou irituje, protože s jeho prosazováním mají spojené jakési špatné zkušenosti.
Splynutí s univerzálním vědomím představuje obrovské posílení bazální důvěry v člověku, která plodí mimo jiné optimismus, víru v dobré konce. Je to výsledek hlubokého vhledu do podstaty existence, tedy do světla, lásky, nevýslovné radosti. Pokud se odehraje na úrovni mimo kontrolu mysli, je velká naděje, že dojde k trvalým pozitivním změnám v chování a prožívání. Člověk se stane velkorysejším, statečnějším, trpělivějším, laskavějším a odolnějším vůči zátěži. Nebude tyto hodnoty hlásat, ale stanou se zjevnou součástí jeho přirozeného prožívání a chování.
Překročení hranice racionální kontroly je velmi náročné. Mnozí lidé jsou přesvědčeni, že duchovní život se odehrává pouze v jejich mysli v podobě manter, modliteb, formulek. Lpění na slovech je pochopitelné. Každý, kdo je požehnán takovým prožitkem, má otevřené srdce a díky tomu silnou potřebu podělit se s ostatními. Jakmile však začne pracovat se slovy, cítí, že žádný obraz, metafora ani symbol nejsou dostatečně přesné.
Pokus o sdílení transpersonální zkušenosti s někým, kdo je stále ještě uvězněn v mysli, naráží na zeď nepochopení, postavenou ze strachu a nedůvěry. Pocítíme však spíše soucit, nikoli pohrdání. Pýcha je neslučitelná s autentickým duchovním stavem. Sdílení s někým, kdo podobnou cestou prošel, je radost. Okamžitě naskočí pocit blízkosti, porozumění. Je to stav, jenž nelze předstírat.
Každý z nás se spontánně ocitl v posvátném prostoru několikrát za život, nikomu to není neznámé. Pozitivní účinek však bývá oslaben následným zpracováním prožitku. Všichni jsme schopni nechat jej v sobě rozkvést, stejně jako ho zničit, zdeformovat, zpochybnit a posléze zapomenout.
MILNÍKY NA CESTĚ K CÍLI
Na prvním místě se musíme utkat s vlastním strachem. Ten je největším nepřítelem veškerého štěstí. Brání nám žít ve svobodě, v lásce, v pravdě. Uzavírá nás, uvrhuje do silného křečovitého napětí, které nás deformuje fyzicky i psychicky. Proto v aktivní egolýze začínáme otevíráním na všech úrovních. Naše tělo se zbavuje svalových a energetických bloků za pomoci kombinace spontánní prožitkové komunikace s hudbou, T'ai-Chi podle Al Huanga a psychospirituální jógy. Důležitý a osvobozující je také intenzivní, uvolněný prožitek fyzické blízkosti, na příklad v objímání s ostatními účastníky i terapeuty.
Práce s hudbou v aktivní egolýze není tanec. Nohy jsou pevně spojené se zemí, vše se přepisuje do nekonečných paží a dokořán otevřené náruče. Otevíráme se hudbě, aby mohla hrát skrze nás. Máme zakryté oči. Nevytváříme choreografii, poddáváme se, necháváme se vést. Přesně tak, jak je to třeba za hranicemi mysli. Po dynamické části uléháme na podložku do otevřené relaxační pozice (savasana) se zakrytýma očima a vše doznívá. Ve všech těchto experienciálních částech metody je mysl plně přítomná v aktuální situaci, aniž by ji ovlivňovala.
Rozpouštění mysli cvičíme také ve vipassana meditaci.
Fyzické otevírání přináší i emocionální osvobození. Uvolňují se spolykané emoce, zakázané, nepoznané. Derou se ven přirozenou, autentickou cestou. Pláč i smích jsou očistné, proudí zevnitř ven, aniž by skrývaly nějaký postranní úmysl. Vztek i strach se konečně mohou projevit bez zábran, aby se čištění dokončilo. Tyto dvě emoce se odbrzdí většinou při práci s hudbou. Hysterické, afektované, předstírané emoce jsou terapeuty bezpečně rozpoznány, není jim dán prostor.
Stejným způsobem pracujeme i s osobním příběhem. Účastníci i terapeuti postupně otvírají své příběhy až do detailů, které nikdy nahlas nepojmenovali. Vztah mezi terapeuty a klienty je oboustranně aktivní, rovnocenný. Naslouchá se srdcem, každý dá vypravěči vědět, v čem se jeho zkušenost shoduje, co mu osvětlilo některé jeho prožitky nebo chování blízkých, jejichž energii ve vyprávění našel. Cílem je žít otevřený příběh beze strachu, že se někdo dozví, co skrývám. Co je odkryto, můžeme žít v pravdě. Pokud je to neobhajitelné, přejdeme do procesu nápravy, hledání jejích možností.
Aktivní egolýza není egocentrická, je exocentrická. Hlavní otázkou, na kterou si každý účastník odpovídá, je: „K čemu jsem dobrý? K čemu se hodím, co mohu světu nabídnout?“. Ve starém paradigmatu byla ústřední opačná otázka: „Co je pro mne dobré, co mám od světa chtít?“ Duchovní cestu považujeme za cestu služby. Proto výsledek každého pobytu není zakotven v dosažení osobního blaha, ale v osobním vyzařování. Hlavní užitek by měli mít mí blízcí a všichni, kdo mě potkávají.
TERAPEUT
Role terapeuta je netradiční. Dynamizuje celý proces, vytváří katartické a psychodramatické momenty za pomoci vlastních autentických pocitů a emocí, které v něm klient vyvolává. Poskytuje bezmeznou lidskou účast. Pojmenovává všechny souvislosti, které díky zkušenosti s metodou jasně identifikuje. Jsou to často nečekaná, neobvyklá spojení, která odkrývají destruktivní síly, oslabující člověka na jeho cestě, nabízejí inspirace k netradičním řešením náročných životních situací.
Etickými ohnisky řešení jsou čest, statečnost, ohleduplnost, vstřícnost, pokora. Terapeut neříká klientům, co chtějí slyšet, neaspiruje na pozici milovaného gurua. Naopak sděluje, co nechtějí slyšet. Otřásá jejich obrannými mechanismy, raději je považován za nepřítele, než by nechal zplanět jediný nosný moment, který může spustit proces vnitřní kultivace. Tyto stresující momenty paradoxně zvyšují odolnost vůči zátěži v každodenním životě.
Minulost v příběhu využíváme hlavně pro informace o kontextu přítomnosti. Nehledáme křečovitě traumata, osvětlující současný neúspěch. Hlavní váha je na zmapování přítomnosti prostřednictvím otázky „Co v současné době nejvíce zaměstnává moji mysl a srdce?". Klienti jsou povzbuzováni k vytváření smysluplných projektů pro blízkou i vzdálenou budoucnost. Každý někam směřuje.
Terapii není možné absolvovat jako pozorovatel, nezúčastněně. Tak dojde jen k nepochopení a zkreslení metody. Jdeme na samou dřeň lidství, k autenticitě. Osobní prožitek je jedinou cestou AE. Zatajení důležitého bodu v příběhu působí destruktivně. Utajování na sebe přitáhne pozornost. Příběh se díky tomu zdá nelogický, žádná řešení se nenabízejí. Může dojít k zacyklení procesu, uvolnění je snadné jen v plné pravdě.
Výcvik v AE trvá dvanáct let formou intenzivní osobní prožitkové práce a koterapie.

STUPNĚ POBYTOVÝCH PROGRAMŮ
1. Pobytové programy jsou odstupňované, i na prvním stupni (Passionata) dostanou účastníci příležitost k hluboké práci a dosažení egolýzy. Proto mnozí dlouholetí klienti bez pohrdání přijedou i na Passionatu, když jim časově vyhovuje. Využívají pobyt s námi k inventuře své současnosti a vyjasnění perspektiv do budoucnosti.
Na úrovni Passionaty se noví klienti seznámí s metodou, osmělují se k prožitkové práci se zakrytýma očima, narážejí na své bloky, předsudky. Příběh těžko otvírají celý. Většinou se zabydlují až poslední den pobytu a litují, že nemohou zůstat déle, protože teď už vědí, jak na to…
2. Dalším stupněm je Cesta, která navazuje právě na onen bod - teď už vím jak. Klienti jsou s metodou obeznámeni, je tu více prožitkové práce a je mnohem intenzivnější. Příběhy se odkrývají do větší hloubky. Tento program je třeba absolvovat vícekrát, dokud nedojde k opravdovému otevření a díky němu k přirozenému plynutí a souznění s hudbou z nejrůznějších koutů světa. Hudbu přestaneme rozdělovat na kategorie "příjemná" a "nesnesitelná", každá nabízí nějakou inspiraci. Vedlejším efektem při takto intimním kontaktu s nejrůznějšími hudebními směry včetně syrových etnických nahrávek je ztráta xenofobních a rasistických tendencí.
3. Následuje Shamanyka, týdenní program, jemuž dominuje celodenní cesta s hudbou za hranice mysli. Na tento program se nelze přihlásit, zveme my jako tým podle míry osvobození v prožitkové práci a příběhu na úrovni Cesty. Každému, kdo zatím není pozván, konkrétně sdělíme, na jakém rozměru metody spolu ještě potřebujeme pracovat, aby mohl plně využít možnosti Shamanyky. Není to ponižující, všichni dobře cítí, kde mají ještě rezervy. Ten, kdo se považuje za připraveného, ač zdaleka není, ještě nezačal.
Na Shamanyku se pozvaní účastníci připravují minimálně měsíc dopředu. Žijí ve speciálním režimu: vegetariánská strava, půsty, meditace, mírumilovnost. První dva dny Shamanyky jsou věnovány přípravě formou Cesty, třetí den jdeme v půstu na velkou cestu. Na rozdíl od holotropního dýchání nepracujeme ve dvojicích, skupina má maximálně osm členů. Každý díky bohatým předchozím zkušenostem s celostní komunikací s hudbou se zavázanýma očima již umí procítit prostor, nepotřebuje trvalou ochranu. Veškerou potřebnou službu obstará tým. Skupina není rozpadlá do dvojic, mnohem více spolupracuje. Účastníci nejsou během procesu omezeni předepsanou polohou. Mohou podle potřeby stát, být v pohybu, sedět i ležet. Proces trvá mezi šesti a deseti hodinami, běží ve vlnách. Nepoužíváme hyperventilaci, díky pečlivé a hluboké přípravě není potřeba. Klienti se díky předchozím zkušenostem, láskyplné atmosféře a pocitu bezpečí spontánně odlepí od mysli. Nalézáme velikou podobnost s cestou otevřenou psychedelickými látkami. Poslední tři dny pobytu jsou určeny integraci, zpracování prožitků a čtení jejich poselství. Také je tu prostor pro dočištění bloků a hluboko uložených strachů, které proces odkryl.
4. Illuminata je verze Shamanyky, při níž jsou účastníci i tým celý týden v půstu. Je určena pokročilým klientům, kteří jsou bez problému schopni držet delší půsty, pochopili rozdíl mezi hladovkou a půstem. Cesta ze hranice racionální kontroly je usnadněna, prožitky jsou hlubší.
5. Zatím nejintenzivnějším programem je Anzara (indiánské slovo, jméno mexického kmene, ohnisko, místo léčivé skrze soucítění). Je určena pro absolventy Shamanyky, příprava je stejná, pobyt podobný. Místo velké cesty v sále našeho centra tráví každý účastník noc v bdělosti, v rozšířeném stavu vědomí sám v přírodě na místě, které si v předchozích dnech vybral. Centrum je v Národním parku České Švýcarsko, kolem je divoká krajina skýtající pestré možnosti na výběr. Cílem je stát se harmonickou součástí noční přírody, která je plná života. Její energie, zvuky a zrakové vjemy i přítomnost mnoha živých bytostí jsou tentokrát tou pravou hudbou. Následují tři dny integrace a citlivých interpretací prožitků. Nikdo neodjíždí domů v rozjitřeném stavu.

Po každém programu jsme klientům k dispozici pro nově vzniklé situace a pocity v každodennosti formou individuálních setkání. Je nám ctí, že k nám jezdí mnozí přátelé již řadu let a naše příběhy se tak proplétají, navzájem inspirují i podporují. Je to div, protože nepořádáme žádné certifikační akce. Výcvik trvá dvanáct let formou intenzivní osobní zkušenosti a koterapie.
Významným efektem je zvýšená odolnost vůči stresu, nezávislost, statečnost. Také tělesné zdraví a osobní vzhled se zdají být čímsi prozářeny… Samozřejmostí je vnímavost vůči životnímu prostředí a smýšlení ve směru hlubinné ekologie.

Aplikaci aktivní egolýzy považujeme za příspěvek ke kultivaci populace. Snažíme se tak oponovat směru psychopatizace společnosti, v níž se každý zabývá pouze sám sebou. Cesta služby druhým a smysluplného života, zakotveného v užitečném díle, je pojistkou proti nesmiřitelným konfliktům a mocenské politice, vedoucí k ohrožení života na planetě.